ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Yetti z Colorada

TEXT A FOTO: JAKUB KOTAS

 

Samota Skalnatých hor je všeobjímající. Jednu polovinu vašich myšlenek zde stimulují vzpomínky z knih Jacka Londona a tu druhou týrá představa o divokosti medvědů grizzly. To vše umocněno nedostatkem kyslíku a pocitem totálního osamění a odloučení od všeho, co vás až dosud obklopovalo. Ale jsem zde skutečně sám?

Colorado má devět horských masivů, z toho sedm obývá kamzík bělák Oreamnos americanus. Mohli byste ho tedy potkat všude, pokud provozujete horskou turistiku. Je tomu však opravdu tak? Jak snadné je potkat v horách kamzíka, přezdívaného „coloradský yetti“? Patřičně vybaven jsem vyrazil k místům, kde se vyskytuje mnoho solných vřídel. Je to vysoko nad hranicí lesa, tam, kde už žádné stromy nerostou. Sluníčka bylo poslední týdny dost, stejně jako srážek. Nejspíš bude všechno pěkně zelené, šťavnaté. Kromě kamzíků se nahoře mohou popásat srny a dokonce i laně s jeleny. Navíc mláďata by měla být touhle dobou už taky dostatečně silná, aby zvládla vyšlapat tyhle strmé stěny...

 

ko1106_kamzici_mg_6608

PANOPTIKUM

Vlastně je to strašně fajn stoupat z údolí, kde roste aspen – osika Skalnatých hor, stále vzhůru do horského masivu Gore Range. O několik set vertikálních metrů výše pak tento štíhlý krasavec mizí. Zcela ustupuje jehličnanům vytvářejícím úkryt velkému množství ptáků a savců. Když pak vystoupáte ještě o něco výš, i tyto statné stromy začínají pozvolna mizet. Na pár místech vytvářejí ostrůvky uprostřed alpské tundry. Svah, který se snažíte zdolat, je tak příkrý, že si skalničky rostoucí mezi kameny prohlížíte z dvaceti centimetrů. Stává se z vás tak botanik proti vlastní vůli. Další příklad, jak rozmanitě hory učí své žáky. Větrem a deštěm, sněhem a mrazem pokroucené kmeny a větve někdy až přes sto let starých borovic a smrků. Je to pitoreskní podívaná. A dál už jen kameny, alpská tundra, horská plesa a skály.

Je to tvrdá krajina, ale působí jako magnet. Vytáhne vás z obýváku, donutí cestovat stovky kilometrů. Už víte, co vás čeká. Sedm až osm hodin pochodu s báglem plných věcí v horském terénu. Víte, že se během těch několika hodin dostanete z tří tisíc do nějakých čtyř. Víte, že i když vyrazíte časně ráno, tak dojdete na místo kolem oběda. Pokud byste si tam ten oběd udělali, snědli a zase vyrazili nazpět, měli byste co dělat to do tmy stihnout. A kde by pak zůstalo místo na tu návštěvu u kamzíků? Takže s sebou taháte spacák, stan, karimatku, jídlo na pár dnů a pak pro strýčka příhodu, kdybyste museli někde bivakovat. Potkat se s kamzíkem tedy připomíná malou expedici, ale stojí za to.

Byl to první výšlap k solným vřídlům čerstvě zjara. Sníh byl už vcelku na ústupu, aspoň v údolí se o něm mluvilo v minulém čase. Začátek června však ve třech a půl tisících nevypadá zrovna, jak je na to většina z nás zvyklá. Tam, kde sníh už ustoupil ostrému horskému slunci, je alpská tundra ještě žlutá a tvrdá. K snědku tam toho moc není, přesto sem kamzíci z jara chodí. A vědí proč. Opravdu jsem se těšil je znovu vidět. Po té dlouhé zimě jsem nahoru spěchal. Když jsem se blížil k místům, kde se kamzíci často objevují, měl jsem oči na stopkách. Jenže jsem došel až na místo, kde vždycky stavím svůj stan, a nic. Ani stopa. Bylo to zklamání, ale věděl jsem, že se dočkám. Byl jsem připraven nahoře strávit dvě noci. Tušil jsem, že tu jsou. Blízko, a přesto v nedohlednu.

Postavil jsem stan a šel prozkoumat okolí. Lezl jsem na různé skalní vyvýšeniny, abych se mohl lépe rozhlédnout po kraji. Neviděl jsem však nic. Do spacáku jsem lezl zklamán. Cítil jsem se podveden. Jak to, že mne ta moje parta nepřišla vyhlížet? Hlavou se vám v tom řídkém vzduchu honí různé myšlenky. Taky víte, že se vaše tělo kvůli nedostatku kyslíku pomaleji regeneruje a málokdy spíte opravdu tvrdě. Vlastně jste po celodenním pochodu tak unaveni, že se vám nedaří usnout. Navíc jste sami uprostřed divočiny, obklopeni tmou, tichem a tu a tam představami tvůrců fantaskních snímků o divokých medvědech, kteří hnáni vidinou vaší krve cupují stan i s vámi. Je to opravdu fajn, lidská představivost je v tomto ohledu neuvěřitelná.

 

ko1106_kamzici_mg_6919

SETKÁNÍ S YETTIM

Ráno jsem se probudil přesvědčen, že sotva vystrčím hlavu ze stanu, uvidím je. Bylo ještě šero, několik stupňů pod nulou. Vzal jsem do batohu vodu, snídani, zubní kartáček a foťák a šel jsem najít kamzíky stůj co stůj. Vlastně to byl velmi naivní nápad. Kamzíci se nechají jen těžko dojít. Pokud vás zahlédnou, což je pravděpodobné, zmizí během vteřiny. Ale říkal jsem si, že je alespoň musím vidět. Rozumnější by bylo zůstat u stanu a čekat, až kamzíci dorazí. Rozumnější by to bylo taky proto, že hned zrána začalo pěkně vyfukovat. Tak jsem mohl setrvat v bezvětří stanu a v klidu čekat. Ale nějak to nešlo. Raději jsem stan zatížil asi třicetikilovým kamenem, protože kolíkům jsem nevěřil, a šel jsem. Kamzíky jsem konečně alespoň viděl.

Pryč jsem byl pár hodin. A jaké bylo překvapení, když jsem se vracel ke stanu – nějaké stádečko odpočívalo v jeho těsné blízkosti. No jo, ale kam se poděl stan? Z dálky jsem mohl tušit místo, kde jsem ho včera postavil, a určitě by byl vidět, pokud by tam stál. Ovšem kde nic, tu nic. Byl docela silný poryvový vítr, ale neuměl jsem si představit, jak se můj stan s třicetikilovým kamenem uvnitř kutálí po alpské tundře. Nakonec jsem ho našel na původním místě. I se šutrem uvnitř. Ale už nebyl vztyčený, ležel jako placka a z jeho střechy skrz tropiko čouhaly polámané stanové tyčky. Moc velkou radost jsem neměl. Zašel jsem proto na kus řeči za kamzíky, vyzvednout nejčerstvější novinky. Byli sdílní, tak jsem zůstal dlouho přes oběd. Pak jsem sbalil stan i polámané tyčky a pomalu sestupoval dolů. Cestou z hor se kochám maličkostmi. Oživuji zemdlené smysly, které tam dole moc nepoužíváme. Sluch, ten se musel uzpůsobit tak, aby nám už jen každodenní jízda v autě nečinila útrpnou bolest. Čich jsme museli zapomenout, abychom se nezbláznili. Ale tady je to úplně jinak. Je tu tak čisto, až se vám to chvíli bude zdát jako prázdno. Když nefouká vítr a neběsní bouřka, tak i ti nejnatvrdlejší z nás mohou slyšet NIC. Je takové ticho, že se vám to nechce věřit. Zdá se, že jste ohluchli. Ohluchli tichem. Lusknete prsty, hvízdnete. Vše v pořádku. Zapojíte taky nos a oči. Slyšíte jako sova, čich máte jako hladový grizzly a zrak tak vyostřený, že ani orel se s vámi nemůže rovnat. Pomalu zapomínáte na život tam dole. Stává se z vás jiný druh. Vlastně ne tak docela. Jen na povrch prosáklo něco z vašeho prapůvodna.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group