ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Etiopská loupež

TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK

 

Takových dnů se každý cestovatel bojí jako čert kříže. Přesto vždycky přijdou. Dny, kdy se od rána nic nedaří, a vy si připadáte jako byste byli oblečeni do izraelské vlajky uprostřed Palestiny…

Ráno jsme se vydali do centra městečka Aksum, kde probíhaly křesťanské slavnosti Timkat. Byli jsme uchváceni. Tisíce lidí oblečených do slavnostní bílé procházely průvodem, všichni hráli, tančili a oslavovali. Snažili jsme se být v centru dění, přestože nám bylo stále těsněji. Když nás dav začal drtit tak, že jsme se více než o slavnosti museli starat o vlastní přežití, pokusili jsme se prodrat z té masy lidí ven. Nakonec se nám to povedlo, bylo to jako by nás vyplivla obrovská velryba, která nás chtěla nejdřív vycucat a pak sníst. Nebyli jsme daleko od pravdy.

S vytřeštěnýma očima jsme zjistili, že všechny naše kapsy na kalhotách jsou rozepnuté a prázdné. Tereza neskrývala obdiv nad zručností neznámého zloděje, který vybral i kapsičku u jejího kotníku. Všechny naše peníze připravené na utrácení a žití v Etiopii byly fuč. Naše euforická nálada a obdiv Etiopie i místních lidí se měnil rychlostí světla v obrovskou zlost, která v nás bobtnala a hnila. Rychle jsme sedli do auta a odjížděli z tohoto města plného kapsářů do Wukra, kde jsme chtěli přespat. To jsme ještě netušili, že tu horší část dne máme teprve před sebou.

DOBŘE HLÍDEJ

Říkali jsme si, že nic se neděje náhodou a že každá událost má nějaké „poselství“. Že si naše duše přitahují události, díky kterým mohou růst. Uklidnit nás to ale nedokázalo, a tak jsme debaty nad nespravedlností světa ukončili tím, že příště musíme být více ve střehu. S trochu větším klidem jsme přijeli do Wukra, vybrali jsme si hotýlek, na dvoře jsme zaparkovali naši Jahůdku a poprosili hlídače, ať je ostražitější víc než jindy. Ten zavřel bránu do hotelu, sedl si vedle auta na židli a hlídal.

My jsme vyrazili na nejlepší jídlo na světě – etiopskou injeru do vedlejší restaurace. S každým soustem jsme zapomínali na dopolední nepříjemné události. Pro naše lepší plánování jsem šel do auta pro mapu. Otevřu bránu do hotelu. Hlídač na židli nesedí, dveře u auta jsou pootevřené. Mé srdce se na dobré dvě vteřiny zastavilo, pak se rozeběhlo a já s ním – k autu. Chyběl foťák, objektivy, karty, stativ a všechno další příslušenství. Ani jsem nemohl řvát, jen sem rudý zlostí pobíhal kolem vykradeného auta. Když jsem popadl dech, už jsem křičel jako poraněný medvěd. Brzy se seběhl personál hotelu. Chtěl jsem, aby zavolali policii. Šel jsem pro Terku – když viděla můj výraz, neměla daleko k pláči. Když jsem jí řekl, co se stalo, řinula se jí po tváři jedna slza za druhou. Nebo jsem to byl snad já, kdo začal brečet?

STAROSTA V AKCI

Lidí kolem našeho auta přibývalo. Prohledali jsme s ředitelem hotelu všechny pokoje a veškeré zázemí. Nic. V zamčeném pokoji vedle našeho jsme mezi záclonami zahlédli brašnu foťáku. Trochu jsme ožili. Náhradním klíčem recepční odemkla pokoj. Byla to brašna od našeho foťáku, ale byla prázdná. Opět jsem řval jak medvěd. Neanglicky mluvící šéf policie tohoto padesátitisícového městečka se nás na cosi ptal a přiopilý muž v bílém svátečním kroji, který odběhl z dnešních celostátních slavností, nám vše překládal. Ani nevím, co všechno jsem mu ve svém vzteku říkal. Jen jsem zaregistroval velké ticho a vykulené oči šéfa policie, když jsem řekl, že hodnota foťáku a všeho odcizeného je asi sto tisíc korun, což na místní poměry bylo asi tolik, že bych si za to mohl koupit celý tento hotýlek.

Za několik minut přijel další „fešák“, který nám byl představen jako starosta města. Řekli jsme mu, že píšeme články do cestovatelského časopisu a že se celý svět dozví o tom, že toto město je nebezpečné a plné zlodějů. Všichni ztuhli. Problesklo mi hlavou, že se na nás asi vrhnou, zastřelí nás a zakopou za hotelem. Pak ale všichni začali někam telefonovat, za dalších pár minut přijela další auta a přišli nějací „ohvězdičkovaní fešáci“. Každý nás přesvědčoval, že do dvou dnů foťák vypátrají, ale my jim věřili asi jako českým politikům, když národu tvrdí, že nekradou.

„DÁRKY“ OD AMERIČANŮ

Hned ráno jsme z této kolébky banditů odjeli. Byli jsme na dně. Foťák a objektivy pryč, fotky za poslední dva týdny taky. Vyrazili jsme do Lalibely, prý jedno z nejhezčích míst v Etiopii. Naše nálada byla pod psa a i když jsme se snažili nikoho z této události neobviňovat, naše naštvanost na Etiopany zatím neodeznívala. Lalibela a její kostely vytesané do skal byly úchvatné, ale moje náhradní digitální zrcadlovka byla dobrá tak na roztloukání ořechů. Když jsme našemu etiopskému průvodci řekli, že nemáme dobrý foťák a že bychom potřebovali koupit nový, tak nás ochotně dovedl domů a dal nám vybrat z více než desítky očividně kradených fotoaparátů. Prý mu je darovali američtí turisté. Bylo nám z toho na zvracení.

Pak jsme několik dnů usilovně pracovali na tom, abychom rozpustili zášť, kterou jsme v sobě nesli. Podařilo se nám to. Bez zjevného důvodu se nám vrátila dobrá nálada a z našich myšlenek se vytratila veškerá zlost vůči Etiopii a jejím obyvatelům. Odpustili jsme jim. Za necelý týden jsme dorazili do Addis Abeby. Váhali jsme, zda celou událost nahlásit na české ambasádě. Nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. Ochranka ambasády kohosi zavolala a po chvíli se objevil prošedivělý muž v pantoflích s tlustými ponožkami. Představili jsme se a on mi, jako odpověď na mé jméno, řekl zázračnou větu: „Jo to jste vy, jak jste si nechali ukrást foťák a jak vám ho pak našli!“ S Terkou jsme se na sebe s úžasem podívali. Se zmíněným pánem a jeho rodinou jsme strávil zbytek dne povídáním o Etiopii, o Africe, o cestování a o všem možném. A my jsme pověděli, že to vše byl určitě jeden z přínosů toho, že nám foťák ukradli.

CESTA ZPÁTKY

Na místo činu, tedy do Wukra, to byly více než dva dny cesty po rozbitých silnicích. Dost času na uvažování. Nakonec jsme se shodli na tom, že až do Wukra přijedeme, tak nám budou místní lidé nejspíš vnucovat nějaký rozsypaný foťák, který tam někdo vyhrabal ze skříně. Do města jsme dorazili v noci, zavolali jsme překladateli a šli za šéfem místních policistů. Ten nám řekl, že se foťák opravdu našel a že nám ho slavnostně předají zítra. Měli jsme z toho všeho radost, ale trochu nás znepokojovalo, že stále nevíme, zda mluví opravdu o našem foťáku. Chtěli jsme ho aspoň ukázat. Po desetiminutovém přemlouvání nám ho konečně přinesli – JE TO ON! Opět jsem zakřičel jako medvěd, tentokrát už ale radostí. Ani fotky na kartách nebyly smazané. Další výkřik. Foťák i objektiv jsem opusinkoval na přivítanou.

V hotelu, kde se to všechno stalo, nás lidé vítali s rozesmátou tváří. Každý už věděl, že se náš foťák našel. Šli jsme do restaurace na úžasnou injeru a většina kolemjdoucích nás zdravila a gratulovala nám k tomu, že se přístroj našel. Majitel restaurace nám prozradil, že o celé události vyšel článek v místních novinách, takže každý ví, kdo jsme.

OSLAVA

To ale nebyl konec našeho překvapení. Druhý den dopoledne se areál hotelu proměnil v slavnostní místo, kde bylo několik stolů s dlouhými ubrusy, několik desítek židlí a spousta jídla. Dozvěděli jsme se, že na naši počest a na počest toho, že se fotoaparát vypátral, se uspořádala slavnost, na kterou přijde starosta, několik poslanců, radních, zástupci armády, policie, zástupci lidu a tak dále. Do hodiny byl dvůr hotelu naplněn k prasknutí. Přijelo několik novinářů, kteří všechno nepřetržitě fotografovali a pořád se nás na něco ptali, potom dorazil i štáb místní televize. Až pak začali ti největší hlavouni řečnit, ostatní pak v pauzách aplaudovali.

Nejzajímavější projev měl muž v uniformě s mnoha hvězdičkami, který popisoval pátrání. Říkal, že na akci bylo nasazeno několik stovek vojáků, několik desítek policistů, civilistů a informátorů. Že se uzavřely všechny výjezdové cesty z města do několika minut po nahlášení krádeže, že se prohlíželo každé zavazadlo, každé auto, že se pročesávalo okolí města. Mluvil o tom, že podezřelé osoby našli policisté hned v noci po krádeži deset kilometrů za městem v lesích. Že je přivedli na stanici, protože měli u sebe fotoaparát, jehož popis odpovídal kradenému. Znělo to jako postup, při kterém američtí agenti pátrají po nějaké tachyonové ruské zbrani. Po hostině, projevech a rozhovorech nám předali zástupci města ještě nějaké dary a pak jsem byl vyzván, abych i já něco před zástupy prohlásil. Tak jsem řekl, že my jsme ti, kteří by měli místním úřadům a lidem gratulovat k takovému obdivuhodnému výkonu. Mluvil jsem o tom, že to všechno pro nás vypadá jako sci-fi, protože něco podobného by se v Evropě vlastně stát nemohlo. Tedy ne s tak dobrým koncem.

Nakonec jsme všichni šli na místní policii, kde nám pyšný policejní boss za přítomnosti novinářů předal náš foťák a já jen tak pro efekt opět zařval jako medvěd a trochu si radostí poskočil. Ani ne za dva měsíce mi přišla SMS, že zloději našeho fotoaparátu dostali pět let natvrdo.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group