ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Pradědova válka

TEXT A FOTO: LIBOR MICHALEC

 

ko1106_polsko_pradeda_p3318928

„Co Ti mám psát o Haliči? Spálené vesnice, vyrabované domy, vymřelé rodiny a taková bída, že kdo to nevidí, představit si to nedovede. Jen jediné přání mám, aby podobný osud nestihl také Čechy.“

Štůsky c.k. Feldpost dopisů, pečlivě převázané motouzem, které psal praděda prababičce ze světové války pravidelně den za dnem, jsem objevil na půdě ve staré krabici od margarínu v podstatě náhodou. Z dopisů pradědy Františka čiší spousta neumělého, ale o to vřelejšího citu, a jen tak na okraj mezi starostmi o zdraví všech v rodině a vyřizování pozdravů probleskují popisy válečných scén. Praděda navíc po celou dobu fotil, a z jeho černobílých pohlednic, uspořádaných později do alb, je úplně hmatatelně cítit životní pocit lidí, kteří důvěřivě a s neochvějnou vírou v budoucnost upírají pohled do aparátu, nic netušíce o atomové bombě, fašismu ani komunismu. Fotografický aparát byla tehdy krabice na třech nohách, s měchem a černým hadrem, který se přehazoval přes hlavu, fotilo se na skleněné destičky a vyvolávalo v lavorech s vývojkou a ustalovačem. Praděda se všemi těmito inštrumenty putoval od bojiště ruského k rumunskému a italskému a všude se stal kronikářem prohrané světové války. Fotil pochodující vozatajskou jednotku s koňmi, rozmlácené kostely, rozbombardované mosty, mrtvé obránce zákopů třímající ve ztuhlých prstech růženec, vlastizrádce oběšené na náměstí, ale i své kamarády při holení a na procházce. Všechny ty fotky posílal prababičce s hustě popsanou zadní stranou.

MOBILIZACE

Na cestu po pradědových stopách po ruské frontě jsem se připravoval dlouho a důkladně. Pročítal jsem si jeho dopisy, vyhledával na webu místa, ze kterých posílal své korrespondenzkarte, nakopíroval fotografie zbořených kostelů či nádraží plných c.k. vojáků, abych se je pokusil v Haliči vyfotit. Chtěl jsem si dokonce sehnat prvorepublikový mantl a další součástky rakouské uniformy, známé ze Švejka, který táhl stejným směrem, ale nakonec jsem na sebe zase navlékl moiru, goretex a podobné, mnohem pohodlnější součástky výstroje. Přece jen od pradědovy cesty uteklo téměř století a něco se za tu dobu změnilo, a to nejen v odívání. Zatímco já jsem si na rychlík EC Comenius s cílem Kraków Główny zabukoval místenku přes internet, a v kupé si pak dva mladí doktoři vyprávěli o jemnostech partnerského soužití, tenkrát za mobilisace se jelo na frontu v dobytčáku a spalo na seně. Aspoň to píše E. E. Kisch. Od 3. do 31. srpna 1914 bylo podle něj přepraveno 48 000 povozů, 82 000 tun vojenského materiálu, 1 220 000 mužů a 157 000 koní. Ani si nechci představovat, jak to muselo vypadat.

 

ko1106_polsko_pradeda_p3318977vyb

PĚT TISÍC KOZÁKŮ A MOKRÉ SPODKY

Pradědovi bylo třicet let, když narukoval do světové války, o které tehdy nebyl důvod říkat první. Jako všichni vojáci se tehdy opájel představou, že válka bude vzrušujícím dobrodružstvím, které během pár vítězných týdnů přinese slávu, nové kamarády a lásku žen. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že během čtyř let v nepředstavitelně krutých podmínkách padnou nebo budou doživotně zmrzačeny miliony lidí, a svět už nikdy nebude, co býval. Během prvních čtrnácti dnů neměl co na práci, ale pak za čtyřiadvacet hodin vypravil celý Sanitats anstalt, osmdesát drážních vozů čtyřspřežných, jak oznamoval na Feldpost korrespondenzkarte s předtištěnou hlavičkou císaře Josefa. Potom s vozatajskou zásobovací kolonou jako leutnant každý den dovážel munici a potravu z týlu na frontovou linii do zákopů, a pak z chráněného návrší pozoroval za rachotu strojních pušek vítězně postupující rakouské oddíly. U Lvova zajali pět tisíc kozáků a praděda dostal jako první v celé divizi Signum Laudis, ale důležitější pro něj bylo, že vymohl padesát korun měsíčně podporu na byt pro svou ženu Aničku. „Dokud bude co jíst, budeme se bít,“ hlásil mladý statkář své paní domů do Čech, ale prababička mu odpovídala, že měl „ty vlněné spodky nosit na tenkých bílých, ale on je nosil jenom tak a nastydne“.

MILÁ ANIČKO

Dnes byl jsem na koni s meldunkem hodně daleko, tam a zpátky asi 100 km, a jsem po té jízdě dosti svěží, trochu sice odřený, ale není to tak zlé. Obdržel jsem Tvůj zalepený dopis, z kterého soudím, že pět Tvých lístků mě nedošlo. Piš ale přesto denně, ať dojde aspoň něco. Prádlo prozatím nepotřebuju. Kupujeme víno, medovinu a vůbec vše, co se dá, jenom pivo není nikde k dostání. Byl jsem také již v bitevní čáře, ale jsem již na ten koncert tak zvyklý, že mě to už docela nic nerozruší. Doufali jsme stále v nějaký brzký a náhlý konec, ale teď už jsme se vzdali vší naděje.

Líbá Tě František

P.S. Jestli pojedeš do Berouna, vem můj revolver a patrony a pošli to za mnou, nutně to potřebuju.

PEVNOST PRZEMYŚL

Je osm ráno, sedím v ujíždějícím vlaku do Przemyślu. Krajina je tak nudná, plochá a monotónní, že rozptýlení opravdu mohli přinést jen občasné „koncerty“, jak se kvůli cenzuře zmiňuje v dopisech praděda o dělostřelecké palbě. Ospalé počasí jako kdyby chtělo ten dojem umocnit a nakonec jej stvrzuje i město samotné, které je na Velikonoční neděli jako po vymření. Před jediným otevřeným hostelem potkávám dvě Polky, které si sem vyrazily na výlet, tak jdeme společně na rynek glowny. Pohraniční pevnost, o níž jsem si myslel, že mi bude připomínat Terezín, je docela civilní a fotogenická, s velkými kostely různých věrouk, které dávají městu řád. Minulost a jakási přísnost jsou tu cítit ve vzduchu. Město-pevnost, které poněkud netradičně stojí v polských rovinách, patřilo mezi nejvýznamnější v Evropě, podobně jako třeba francouzský Verdun, a mělo zabránit postupu ruských armád na hlavní města Vídeň a Pešť. Hrozivý komplex kolem malého městečka zahrnoval tehdy neuvěřitelných 45 kilometrů vnějšího opevnění, 42 pevností pro pěšáky a 25 dělostřeleckých pevností. Vnitřní pevnost skrývala tři samostatné okruhy, čtyři dělostřelecké pevnosti, sklady, střelnice, 131 tisíc vojáků, 54 tisíce civilistů, 12 pivovarů a 9 veřejných domů. Večer objevíme restauraci, kde mají otevřeno, a jedna z Polek, Beata, si tu dává grlec – horké pivo svařené s hřebíčkem a se skořicí, které se pije brčkem.

Večer v hostelu pak přemýšlím o tom, jaké měl praděda štěstí, že tady nebyl v době, kdy tu přišlo o život čtvrt milionu lidí, a obránci, když už neměli k jídlu ani krysy a vrány, se nakonec Rusům vzdali. Obrat přišel až po průlomu u Gorlice, kdy Rakušané spolu s Němci otočili frontu a od 31. května do 3. června 1915 v Haliči zajali 30 000 Rusů.

ŠVEJKOVA ANABÁZE

Když moje polská kamarádka Tamara po przemyślském náměstí pobíhala s foťáčkem, hned si všimla Švejkovy ulice i Švejkovy sochy na lavičce v centru a nadšeně mi obojí ukazovala. Švejk měl osahaný nos od toho, jak mu na něj sahají pro štěstí, a neustále se okolo něj fotily skupinky dětí i s rodiči. Nebyl to ale náš ladovský Švejk s úsměvem od ucha k uchu, nýbrž vážný a zamyšlený voják obdařený výrazem, s jakým se zobrazují státníci. Švejka jsem si připomněl i v dalším městě, Sanoku, kam mě po dýchavičné jízdě dopravil stařičký autobus s koženými panty u dveří. Sanok patří do oblasti Bieszczad a je to divoký a řídce zalidněný horský region s hustými lesy a rozlehlými loukami. Kdysi bylo okolí osídleno mnohem hustěji než dnes, nikoliv však Poláky, ale etnickými skupinami známými jako Bojkové a Lemkové, po kterých tu dnes zůstalo jenom etnografické muzeum. V Sano¬ku se v době Švejkova pobytu v roce 1914 nacházel štáb železné brigády, ke které náležel i batalion 91. regimentu, „ve městě bylo tenkrát přes čtyřicet bordelů a pil se tu špiritus o sto šest“, píše Hašek, který se tu mohl s pradědou potkat. Geniální švejkovský humor zřejmě ale nevznikl ze vzduchoprázdna, nýbrž byl jakousi všudypřítomnou náladou Čechů ve válce za cizího mocnáře, protože i v pradědových dopisech se objevuje ironický tón: „máme také pro koně nové krmivo a sice dříví z listnatých stromů,“ píše. „Jest to jednoduché a laciné, a kolik je ho všude nadbytek, divím se jenom, že na to někdo dřív nepřišel, a proč koním hobliny nechutnají.“

Etnografický skanzen v Sanoku je opravdu rozsáhlý a vyvolává pocit, že jste se přenesli v čase. Jeho součástí jsou i historická těžní zařízení na ropu a zlatým hřebem pak záchod, vybudovaný v dutině vykotlaného stromu. Lemkové a Bojkové osidlovali Bieszczady asi již od 13. století, přicházeli z balkánských zemí a Zakarpatské Ukrajiny. „Drsní lidé, které si Napoleon i Kutuzov najímali jako zvědy,“ řekl mi o nich Jáchym Topol, který tu také byl. V době největšího rozmachu bylo Bojků a Lemků na tři sta tisíc, hodně jich pak emigrovalo do Ameriky a západní Evropy, po válce v roce 1947 komunisti zbývající přesídlili. Akce se jmenovala Visla a vypadala tak, že armáda obklíčila vesnici a dala jejím obyvatelům dvě hodiny na sbalení nejnutnějších věcí a odsun. „Dneska je to veliká oblast, kde místo lidí žijí divoká zvířata. Magickej kraj,“ dodal Jáchym Topol.

HOVORY S PRADĚDOU

V listnatém bieszczadském lese, kam jsem se uchýlil se stanem, protože oba hotely v Sanoku se mi zdály drahé, jsem upadl do samoty, která má na mě zvláštní vliv. Původně jsem cestování „single“ zavrhoval, ale pak jsem mu přišel na chuť, protože zážitky jsou intenzivnější. Jediným společníkem mi byl pradědův stín a po dnech, kdy jsem si četl jeho dopisy, prohlížel jeho fotografie a vplouval do jeho myšlení, vyvstával přede mnou na lesních pasekách jeho obraz tak zřetelně, že jsem s ním v duchu málem začal rozmlouvat. O čem jiném, než o tématu mé cesty – jaká vlastně byla první světová válka? V různých military knihách jsem se dočetl, že skončilo zastaralé vojenské myšlení, přežívající od osmnáctého století, technologie se vyvíjely závratným tempem, lidé umírali po milionech a válečné otřesy posunuly svět směrem, o kterém do té doby nikdo netušil, že je možný. Dál jsem se dočetl, že Rakousko-Uhersko se ukázalo příliš zkostnatělé a národnostně složité, Rusko zaostalé a Německo podle vojenských historiků příliš schopné a ambiciózní na to, aby se smířilo s porážkou, takže se pak nechalo snadno zfanatizovat Hitlerem. K vyřešení problému, který způsobil Gavrilo Princip v Sarajevu, tak první světová válka nestačila. Jaká ale byla, když si odmyslím Švejka, Remarqua i Heming¬waye, který na rozdíl od pradědy mohl dát armádě sbohem? Jaká byla očima mého pradědy, když si odmyslím každodenní dopisy prababičce, ve kterých ji žádal o kuchařské recepty a posílal rady, jak vést hospodářství? Nejspíš měl podobný pocit prudkého toku dějin, jako my v roce 1989, když se kácelo uspořádání světa, vzniklé právě druhou světovou válkou, anebo jaký mají teď Arabové v Egyptě nebo Libyi.

A ještě jednu věc jsem si v Haliči uvědomil tak palčivě, až mě z toho zamrazilo. Před sto lety, v roce 1911, měl praděda plné právo a všechny dobré důvody domnívat se, že žije v nejblahobytnější éře lidských dějin a má před sebou vyhlídku na dlouhý, klidný a šťastný život – stejně jako my dnes máme před sebou „celé krásné jednadvacáté století“.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group