ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Doma v divočině

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

 

Představte si, že zamknete byt, popadnete batoh a odletíte do míst, kde je to k nejbližší vesnici týden chůze. Společnost vám budou dělat jen losi, vlci a grizzlyové. Životem, o kterém psal Jack London, občas žije i Leoš Šimánek.

Kanadská Severozápadní teritoria, jezero Clark a na jeho břehu srub. Kolem jsou nekonečné husté lesy, v dálce se třpytí rozeklané hřbety pohoří Mackenzie. Dostat se sem lze jen pěšky, hydroplánem nebo helikoptérou, přičemž nejbližší civilizace je dvě stě kilometrů daleko. Prožít v této divočině dva týdny romantické dovolené, to by byl balzám na duši a trhák cestovek. Ale čtvrt roku nebo dokonce rok? To už chce opravdu srdce trappera.

Před lety se parta takových srdcařů ocitla právě u jezera Clark a dohodla se, že lepší místo pro stavbu pravé kanadské srubové pevnosti by hledali marně. A pustili se do díla. Pod rukama pěti chlapů a tří žen vyrůstal Fort Clark, nádherný a funkční srub, na jehož stavbu padlo tři sta stromů. „Všechny jsem je ale musel zaplatit. Jeden stál deset centů, celkem jsem tedy za stromy dal třicet dolarů,“ říká Leoš Šimánek, který se krátce před tím vzdal výnosné profese architekta v Německu a obul toulavé pohory. Než se ale k zemi sesul první smrk, musel si Leoš vyřídit všechny úřední náležitosti. Nejprve získat zlatokopeckou licenci, díky níž si pak můžete vykolíkovat svůj claim (zábor). A když už jste zlatokopem, získáváte i právo postavit si v divočině srub. Claim máte v držení doživotně a hektar na bydlení vám stát přidělí na 99 let. A pak už stačí jen rýžovat a počítat zlatinky... Anebo ne? „K tomu je ještě dlouhá cesta,“ podotýká Leoš Šimánek. „Nejprve vás čeká nekonečná dřina na stavbě srubu. V oblasti sice nějaké zlato je, ale nezbohatl¬ byste z toho. My jsme tam navíc nebyli kvůli zlatu, ve srubu jsme chtěli přečkat zimu a pak s jarem dokončit expedici na nafukovacích člunech Severní Amerikou, kterou popisuji v knize Aljaška - Dobrodružství do extrému.“ Tehdy ještě český cestovatel netušil, že se mu toto místo stane druhým domovem.

OMYL NA ÚŘADĚ

Stavba srubu pokračovala bez ohledu na počasí a roční období. V letních třicítkách byli chlapi zahaleni od hlavy až k patě, jinak by je komáři snad sežrali zaživa. Když hrozilo přehřátí, skočili oblečeni do jezera a pracovali v mokrém. V zimě zase rtuť teploměru klesala k minus padesáti. V těchto končinách navíc mrzne osm měsíců v roce. Pracovalo se s tím, co tu vysadil hydroplán a co poskytl les. Jakékoliv další nástroje, jídlo či suroviny byly nedostupné.

První, co se v divočině musí postavit, je spižírna. Malá chaloupka na kůlech, aspoň čtyři metry vysokých. Pak nehrozí, že by se vám v zásobách přehrabovali vlci nebo rosomáci. Druhým nezbytným stavením je z hygienických i estetických důvodů latrína. Teprve potom se může začít s budováním roubené pevnosti. U jezera Clark dokonce vyrostl i improvizovaný jeřáb, aby práce s mnohametrákovými kmeny pěkně odsýpala. Srub dosahoval nezvyklých rozměrů, k čemuž došlo poměrně kuriózním způsobem: „Když jsem byl na úřadech pro povolení, tak jsem řekl, že srub bude mít rozměry deset krát dvanáct. Bylo ale krátce po tom, co Kanada přešla z palců a stop na metrický systém, takže úředníci stále ještě počítali ve stopách. Já ale myslel metry. Když se pak na Fort Clark přiletěli podívat, byli velmi překvapeni, ale já své razítko měl,“ směje se vousatá tvář Leoše Šimánka.

SMRTÍCÍ SAMOTA

Během stavby žili zálesáci ve stanech, v létě si je dokonce museli občas postavit na molu, které se odtáhlo od břehů daleko na jezero. Tam totiž komáři nedolétli. Jídla a pití je v divočině více než dost. Jezero Clark poskytuje tolik kapitálních štik, kolik je potřeba, hladinu čeří stovky kačen a v lesích žijí divoké slípky, které neuletí, ani když kolem nich sviští broky. Často tu potkáte také stáda jelenů karibu nebo plaché samotářské losy. V zimě lze maso uchovat snadno, ale v létě? Problém rychle vyřešila velká udírna. Když se maso zajídalo, sáhlo se na zahrádku zelenající se saláty, špenátem, ředkvičkami a vším, co si sem zálesáci přivezli v semínkách. V lese bylo tolik borůvek, brusinek a hub, že by je ani Čech nevysbíral. Pila se voda z jezera, kozí mléko, později bylo i borůvkové víno a dokonce se vařilo i pivo (to při svých dalších pobytech v Kanadě dovedl Leoš Šimánek k dokonalosti a stáčel si zde dokonce čtyři druhy piva vlastní výroby). Staveniště v noci hlídali tři psi, jejichž přítomnost odrazovala nezvané návštěvy divé zvěře, kterou by mohl přilákat pach zásob nebo koziček. Jeden ze psů takové noční setkání s vlky nepřežil. Znalci kanadského severu ale potvrdí, že ani vlci, ani medvědi tu nejsou pro člověka tím největším nebezpečím. Když respektujete pravidla divočiny, tak je konflikt téměř vyloučen. „Mnohem horší jsou rosomáci. Jsou velmi agresivní a mají neobyčejně silné čelisti,“ přitakává Leoš Šimánek.

Je ale ještě jedna věc, která v divočině může mít i pro dobře připraveného a vybaveného člověka fatální následky. Samota. Té si Leoš užil v zimě, kdy se všichni ostatní z různých důvodů vrátili do civilizace a zůstal tu jen on. Bál se, že by do prázdného nedokončeného srubu bez okenic vlezl medvěd a poničil by ho. „První týdny to šlo. Pak jsem si ale začal povídat se psy jako s lidmi, později se dostavila samomluva a depresivní stavy. Celé hodiny jsem proseděl u vysílačky v touze slyšet lidský hlas. Nejeden trapper se ze samoty zbláznil. Říká se tomu srubová horečka,“ vzpomíná zkušený cestovatel na krušné chvíle, z nichž ho „vysvobodilo“ infekční onemocnění jednoho ze psů. Bez pomoci by nepřežil, tak se s ním vydal na šílenou sto osmdesát kilometrů dlouhou cestu hlubokým sněhem pro antibiotika. Cestu, která by vydala na vlastní článek, přežili oba.

HRAČKY ZŮSTALY V KRABICI

Po několika letech se do hotového srubu Leoš Šimánek vrátil i se svou novomanželkou Lenkou a postupně i s oběma dětmi. Pro syna Jakuba a dceru Veroniku to byla asi ta nejlepší škola života, jakou mohli získat. Naučili se žít v respektu k přírodě a uvážlivě využívat toho, co člověku velkoryse nabízí. Viděli, že se potraviny nerodí na regálech supermarketů, ale že je za nimi spousta tvrdé práce a času. Vyzkoušeli si snad všechny činnosti, které jsou správnému zálesákovi rutinou, od kácení stromů a oprav srubu až po pečení chleba, chytání štik a střílení kačen. V divočině je ale práce zároveň i zábavou, jinak by tu člověk dlouho nevydržel. „Bál jsem se, že děti budou mít dlouhou chvíli a že si začnou stýskat po věcech, které jsme nechali doma, nebo po jídlech, která tu prostě nemůžeme mít,“ vzpomíná Leoš Šimánek, „Nic takového se ale nestalo. Děti neměly na nudu ani pomyšlení. Vzali jsme jim s sebou plnou bednu hraček, ta ale zůstala až do posledního dne netknutá.“

Jedno se ale s přítomností manželky a dětí změnilo. Jakmile má člověk v divočině své blízké, cítí za ně odpovědnost. A ta je v tak izolovaném místě, kde vysílačka nefunguje třeba celou řadu dní za sebou, opravdu tíživá. „Sám jsem se už několikrát ošklivě poranil, ale dokážu si zašít i velké tržné rány. Naučila mě to jedna lékařka na kusu vepřového bůčku. Že by se ale stalo něco vážného ženě nebo dětem, toho jsem se v Kanadě opravdu bál,“ říká tiše Leoš Šimánek. Naštěstí to nejvážnější, co děti za měsíce pobytu postihlo, bylo jen občasné vymáchání v jezeře.

Jak mi cestovatel, který v současné době jezdí po Česku se svou diashow o Novém Zélandu, potvrdil, tak se pomalu blíží doba, kdy dveře svého kanadského srubu opět otevřou. Možná už příští léto, protože představa divoké romantiky u jezera Clark prý začíná být neodbytná. S každým měsícem teď proto poroste napětí. „Vždycky jsem strašně nervózní z toho, jak na tom srub je, jestli ho třeba nezapálil blesk. To totiž mohu zjistit až ve chvíli, kdy nad ním po letech znovu proletím,“ přiznává Leoš svou velkou obavu. Těžko říct, jestli by se někdy podařilo obnovit Fort Clark v původní podobě, kdyby nedejbože lehla popelem. Jisté ale je, že by na jejím místě vyrostl srub nový. Claim koneckonců stále patří svému zlatokopu. A my bychom se mohli aspoň těšit na novou skvělou knížku.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group