ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Vymítač Ďábla

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

 

Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jako by zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga,“ překotně zamumlal pastor a rychle jí přiložil svou dlaň nad temeno hlavy.

Přikazuju ti, démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jako by ji chtěl políbit. Místo toho však prudce plivl: „Prrryč!“ Veronica se naráz zkroutila, jako by do ní kdosi kopl. Svezla se ze židle na dlažbu templu. Přes její stále zavřené oči se převalila vlna černých, divoce rozcuchaných vlasů. Pastor Luís oněměl. Ticho. Bez dechu zírám na ležící ženu a chlapíka zkamenělého nad ní. Ten okamžik, ten podivný templ v Iztapalapa na předměstí Mexico City a nás všechny tři zřejmě někdo vytrhl na zlomek vteřiny z proudu času. Náhle se tichem rozeznělo mručení. Veronica sebou škubla a začala se nekontrolovaně třást, zapojená do jakéhosi neviditelného elektrického obvodu. Její hluboké hrdelní mručení nabralo na síle, ale Luís ho pohotově zachytil. „Nemoc-odchází-šúty-rydyby-ba-ba. Nenávist-odchází-šúty-rydyby-ba-ba,“ drnčí pastorova mantra nad zkřivenou tváří zhroucené ženy. Zjevně bez účinku. Bezvládné tělo se náhle opět vzpružilo. Veronica rozmáchla doširoka ruce. Z popraskaných rtů se jí vydral smrtelný řev zraněného zvířete. Děsivý skřek se do mě surově zabodl, jako by mě trefil oštěp. Vyděšeně jsem couvl. Luísovo marné drmolení spláchla obří síla, která z Veroniky vytryskla. Přimražen k podlaze, nedokázal jsem se ani pohnout. Bezděky jsem se chytil opěradla židle a odvrátil zrak. Příval té neznámé obrovské síly, která se skrze nebohou ženu projevila, rozmetal moje představy o exorcismu napadrť.

BOJOVNÍK BOŽÍ

„Posaď se.“ Vysoký zavalitý muž ukázal na židli, aniž se na mě podíval. Několik dní před vymítacím rituálem jsem – na výslovnou žádost pastora Huga Alvareze, kněze křesťanské církve Božího Spasitele (Iglesia El Divino Salvador) a jednoho z nejznámějších mexických exorcistů – navštívil jeho templ. Pastor přisunul svoji židli přímo proti mně. Ztěžka, unaveně dosedl. Naše kolena se skoro dotýkala. Vyhrnuté rukávy bílé košile zvýrazňovaly jeho svalnatá předloktí. Nad zavřenýma očima mu trčely stříbřité kartáče mohutného nestříhaného obočí. „Démoni…,“ zvolna přerušil ticho, „ať už si myslíš, že existují nebo ne, vstupují a opouštějí těla obětí, jak se jim zamane.“ Vzdychl a odmlčel se. Jeho hluboký hlas a pomalá, důrazně dávkovaná dikce okamžitě opanovaly prostor. „Démony přitahuje především nenávist. Oni se jí živí, dává jim energii, je to jejich potrava. Také různé druhy čarování (brujería), vúdú, satanismus a modlářství jsou pro ně živnou půdou.“ Hněvivě se mu zkrabatilo čelo. „A zneužívání,“ sykl. Pastor Alvarez viditelně ví o svém charismatu. Pevně režíruje svůj projev a s přesvědčivou naléhavostí maluje realitu, o které mnozí – často včetně mě – pochybují. „Vidím démony. Zkus si to představit jako barevné skrumáže a proudy energie. Poznám lidi na ulici, kteří v sobě nosí démony.“ Zavřel oči. Ztišeným hlasem znovu vzdychl: „Já jsem si to nevybral. Bylo mi to dáno. Už 31 let bojuji s démony.“ Exorcismus – řecky „vyhánění“ – je pradávná duchovní technika. Vychází z předpokladu, že člověka může napadnout jiná duchovní bytost, řekněme pro zjednodušení „duch“, usídlit se dočasně v něm a tím mu škodit. Exorcismus je pak souhrn úkonů, jak takového ducha vyhnat. O této praxi nalezneme zmínky napříč všemi známými kulturami. Od přírodních národů z Amazonie, Afriky či Aboriginců, přes Egypťany, Řeky, Inky, Maye, Židy, až k buddhistům, muslimům a křesťanům. Pravda, k uvažování o exorcismu je třeba připustit, že existuje i jiná skutečnost než ta, do které se každé ráno budíme. A to může pro člověka z 21. století, s pevnou vírou ve vědecký pokrok, často představovat nepřekonatelnou překážku.

ZÁKULISÍ DÉMONŮ

Vyčerpaná žena klesla na židli. Řev ustal. Křeč v těle splaskla a povolila. Veronica propukla v bolestný, hlasitý pláč. Její slzy, rozpíjející se v černém make¬upu ztrápených očí, sklouzávaly po lících a padaly na Luísovy ruce. „Od malička jsem vídávala věci,“ hlesla Veronica. Minulo několik hodin od rituálu a ona souhlasila s rozhovorem. „Jsem z prosté rodiny, spávali jsme všichni v jedné posteli… V noci… já jsem vídávala v noci… takové oči.“ Zarazila se. Chvíli hlasitě oddechovala a pak ustrašeně pípla: „Mívala jsem sny o ďáblovi.“ „Moje maminka…,“ přerývaně pokračovala, „…narodila jsem se slabá, malá… Maminka později onemocněla, kvůli tomu těžkému porodu…,“ Veronica sklopila oči: „Můj strýc mě znásilňoval, když jsem byla malá… Probíhal ve mně boj. Já tomu nerozuměla, nikdo mi to nevysvětlil… Proboha!… Měla jsem jen hrozný… hrozný strach.“ Zmlkla, jako by ten strach znovu pocítila. „Když jsem byla starší, můj otec a bratr mě vzali k psychiatrovi. Uviděla jsem tam dva démony, za nimi stáli, jak do nich vnikli… vypadá to jako rentgenový snímek… jeden byl tmavší, druhý… oni mají různý barvy, víte? … my jsme takový domy…“ Zrychlila. Chtěla mi to všechno říct naráz. „…Domy s pokoji a oni do nich vnikají, i. Oni – rozumíš!?“

PROCES VYMÍTÁNÍ

Technika křesťanského exorcismu, kterou praktikuje pastor Alvarez, jeho žák Luís a další vymítači, je založena na příkazech a symbolech. „Mluvíme na démona zvláštní tajnou řečí, které rozumíme jen my a ony – zlé síly. Ony zase na nás skrze posedlého mluví svou cizí řečí. Je to vlastně souboj slov, souboj vůle a přesvědčení,“ popisuje exorcista svoji techniku. Na rovinu řečeno, zprvu mi to přišlo jako béčková zkomolenina latiny a španělštiny, obalená do zvuku hebrejštiny. Silně přesvědčivý zážitek během rituálu s Veronicou mě však znejistěl. Kdo je tady vlastně mimoň? Ten podivný chlápek v kamuflážovém triku, co mumlá a vypadá jako šarlatán? Nebo já, poněvadž když zazní nějaká hatmatilka, tak už předem pochybuji? „Démon například reaguje na slova modlitby, na jméno Ježíše, Boha, jsou to pro něj velmi nepříjemný podněty,“ vysvětluje Hugo Alvarez, „proto se oběť tak často kroutí, sténá nebo slintá.“ „Měl jsem třeba případ – ženu – a té během vymítání tekla krev z očí a z uší.“ Obvyklou odpovědí moderní medicíny a psychiatrie na fenomén tzv. „posedlosti (duchem)“ bývá označení tohoto jevu za duševní poruchu. Ostatně i sami exorcisté přiznávají, že mnoho případů posedlosti má kořeny jinde, než ve skutečném vniknutí cizí entity (ducha) do lidského těla či mysli. Budeme-li se však ptát na příčinu, zdroj a pochopení těchto jevů, což je logickým krokem, chceme-li se jich zbavit – a můžete jim přitom klidně říkat schizofrenie nebo posedlost, podle toho, komu věříte víc – nedá vám doktor o nic lepší odpověď než kněz. U naprosté většiny duševních poruch totiž medicína pouze „předpokládá“, co je jejich příčinou. Takže psychiatr nejistotu vyřeší plnou hrstí antipsychotik, která vás sice „posedlosti“ (vidin, halucinací nebo nezvladatelných stavů) zbaví, ale zato vyfasujete úplné emoční umrtvení, tělesnou závislost na užívaném preparátu, epilepsii nebo Parkinsona – to když budete „sypat“ dost dlouho. Na druhou stranu – můžete být ještě rádi. Ještě před padesáti lety by vám jeho kolega ve jménu moderní vědy vrazil železnou jehlu do čela, udělal lobotomii a šmik! – posedlost by byla pryč. Sice by z vás udělal zombie, ale podle medicíny byste byli „zdraví“.

ROZMANITOST RITUÁLŮ

„Můžu se zeptat – co vás sem přivedlo, slečno?“ Carina, křehká, sotva dvacetiletá tmavovláska, stydlivě ukázala na tři mladíky sedící v rohu templu. Carinin vymítací rituál proběhl překvapivě potichu, dívka nekřičela ani nebojovala, pouze se dlouze, úpěnlivě modlila. Když jsem požádal o rozhovor, zdvořile odmítla. „No… jak bych ti to…,“ Carinin přítel se podíval na druhého mladíka, údajně dívčina bratra, „ona… asi teda, já nevím, je… prokletá.“ Nevěřícně jsem zopakoval jeho poslední slovo. „No, její bába praktikovala spiritismus a ňáký čarovaní,“ týpek se neochotně rozmluvil, „to pak přeskočí na ni, rozumíš, to de přes generace, vona to má vod svý babičky, nese na sobě kletbu.“ „A co ona – jak to vidí Carina? Je tady vůbec dobrovolně?“ „Jo, jasný,“ horlivě přitaká, „hele, vona si není jistá, jo, ale řiká, že vídává divný věci.“ Pastor Alvarez dokončil další seanci. Po zhruba dvaceti minutách modliteb a bolestného vytí mu další mladá žena s pláčem podala malou sošku. Po chvíli zkoumání pastor prudce mrštil panenkou o podlahu templu. „Prrryč, démone!“ Porcelánové tělíčko se rozprsklo na podlaze. Exorcista se shýbl a zvedl ulomenou hlavičku. „Falešná modla. Byl v ní.“ „Jak jste to věděl, že démon byl v té sošce?“ vyptávám se zvědavě exorcisty. „Mám dar, prostě to vidím.“ Dobře. Tak tedy jinak: „A jak se pozná, že má někdo dar?“ Pastor Alvarez předal ženu Luísovi, opřel se o pódium a opět přivřel oči. „Já jsem ani nebyl moc křesťan, všelijak jsem to flákal. Ani do kostela jsem nechodil. Jednou se stalo, že mě požádal známý kněz, abych mu pomohl. Ani mi neřekl, že se jedná o exorcismus. Měl jsem mu jen pomoci. Byl to obzvlášť těžký případ, mladý člověk, byli jsme u něho doma. Já stál opodál a držel bibli, kněz odříkával modlitbu. Když tu démon zaútočil na kněze, ten spadl a ochrnutý nemohl nic dělat, tak na mě křikl: Čti! Čti modlitbu! Já ale bibli ze samého strachu držel obráceně. Najednou jsem ale ucítil silný proud jakési energie, tepla na temeni hlavy a můj strach úplně zmizel. Bez bible, svými slovy jsem křikl: Pryč, démone! Odejdi! A démon – k mému překvapení – skoro okamžitě opustil tělo oběti. Tak jsem pochopil, že mám ten dar.“

VYSVOBOZENÍ

Na rozdíl od římsko-katolických exorcistů, pastor Hugo Alvarez bere všechny případy a nedělá rozdíly. Katolická církev je totiž s vymítáním řekněme – opatrná. Přeci jen – řešení posedlostí je tanec na tenkém ledě – nikdo, a katolická církev už vůbec ne, se nechce ušpinit tím, když exorcismus skončí špatně. Nakonec pak lidé, kterým nepomohla ani jejich rodina, ani moderní věda aplikovaná psychiatry, kteří nenašli spásu ani u katolické církve, zkrátka beznadějné případy, stojící většinou jednou nohou v blázinci nebo v nějakém ústavu, končí v templu u pastora Alvareze, kde zoufale hledají vysvobození ze svého, pro nás těžko pochopitelného, ale bolestně skutečného utrpení.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group