ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Opičí paparazzi

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

 

Fotky šimpanzů ze zoo nebo safari má kdekdo. Kdo chce ale snímky těchto úžasných zvířat v jejich přirozeném prostředí, musí se připravit na ztrátu mnoha sil a kil. Šimpanzi jsou jako celebrity. Někdy se okatě předvádějí, jindy se před objektivem schovávají jako před samotným ďáblem.

Přistávací dráha v Mahale je kamenitá a velice krátká. Začíná hned pod horami a končí v jezeře Tanganika. Při přistání navíc foukal od vody silný nárazový vítr, a tak jsme byli rádi, že se letadlo zastavilo ještě pár metrů před pláží. Pilot cessny nás rovnou upozornil, že zpátky nás vezme, ale musíme snížit váhu svých zavazadel o 50 kg. Po přistání v Mahale jsme proto všichni vybalili kufry přímo na dráhu a poslali rovnou tím samým letadlem do Arushy stativy, rezervní nabíječky a špinavé prádlo. Pilot to skutečně všechno vážil mincířem, a dokud to nebylo těch požadovaných padesát kilo, tak jsme museli přihazovat.

Asi po hodině čekání jsme se nalodili i se zavazadly na docela luxusní člun, který měl namířeno k národního parku. Svištěl po hladině jezera a my jsme se kochali nádhernou scenérií. Nebesky modrá hladina Tanganiky kontrastovala se zeleným pralesem na jedné straně a na druhé straně mizely stříbrné reflexy slunce za horizontem. S rubem Afriky jsme se pak setkali ve středisku parku, kde začala klasická anabáze s povolením. Když se vše asi po třech hodinách vyřídilo, vypluli jsme na velké motorové kanoi kamsi do neznáma.

Asi po hodině plavby jsme zakotvili u skromných přístřešků na jinak úplně opuštěném břehu. Střechu nad hlavou jsme sice měli, společnost nám ale dělaly strašná žízeň a hlad. Do noci jsme čekali aspoň na balenou vodu, kterou měl přivézt náš průvodce. Proviant ale nedorazil a od vody začala táhnout zima, tak jsme zalezli do svých chýší. Spánek zvítězil nad lačným žaludkem.

MASKOVANÍ JAPONCI

První den stopování šimpanzů bude asi patřit k těm, na které se nezapomíná. Při treku za šimpanzy si někteří z nás sáhli na dno. Předchozí den jsme se dozvěděli, že se tlupa zdržuje asi hodinu cesty za kempem, a tak jsme očekávali jen kratší výlet. Náš průvodce Raymond nám však po hodině chůze sdělil, že se šimpanzi vydali do hor a že nás čeká náročná cesta. Měl pravdu. Jezero Tanganika se nachází v nadmořské výšce 760 m n. m. a z této výšky jsme vyrazili do pralesa. Šimpanzi se pohybují po svých tradičních stezkách, a tak jsme šli rovnou za nimi. Náš vůdce prosekával cestu mačetou a my jsme se s batohy naplněnými fototechnikou plazili za ním, zatím stále naladěni na unikátní snímky.

V tisíci metrech nadmořské výšky na nás nebyla nitka suchá, došla nám voda a my jsme stále doufali, že už od šimpanzů nemůžeme být daleko. Stoupání pralesem není vůbec jednoduché, zvláště musí-li se některé úseky brát po čtyřech a ruksak je stále někde zamotaný v liánách. O tři sta metrů výše jsme na tom byli fyzicky už dost bídně. Nakonec jsme kýženého cíle dosáhli někdy kolem poledne ve výšce 1460 m n. m. Konečně jsme viděli šimpanze, kteří se pohybovali v korunách stromů a pak už výhružně pobíhali také kolem nás. Bylo náročné cokoliv vyfotit, natož aby z toho vznikl působivý snímek. Ovšem my, kteří jsme na místo dofuněli úplně poslední, jsme měli největší štěstí. Statný samec jménem Darwin zrovna ulovil malou opici guerézu červenou, kterou před našimi zraky usmrtil a následně sežral.

V Mahale žijí čtyři tlupy šimpanzů. Jednotlivé tlupy jsou označeny písmeny. Ta naše má označení „M“ a je jediná, která je zvyklá na lidi. Celá tlupa má pětašedesát členů, ale samozřejmě není stále pohromadě. Odhaduji, že jsme jich viděli v horách asi třicet. Pohyb této tlupy je stále pod dohledem rangerů, kteří pracují pro japonské středisko. Byli jsme i svědky toho, jak zahalený Japonec se zápisníkem v ruce zaznamenává veškeré dění tlupy. Takto s nimi údajně tráví celé dny a po dvou týdnech ho vystřídá další ranger.

KOUPÁNÍ S DOZOREM

Po celou dobu focení jsme museli mít roušky na obličeji, což velice ztěžovalo dýchání a navíc jsme si funěli do hledáčků fotoaparátů a neviděli vůbec nic. Fotili jsme půl druhé hodiny a už nás průvodci hnali dolů. Pili jsme vodu z pramenů a říček, na které jsme při zpáteční cestě narazili. Bohužel se v polovině cesty dolů už jednomu kolegovi udělalo tak špatně, že jsme museli rozhodnout, že tam počká s jedním dobrovolníkem, který má nejvíce sil. Ostatní s průvodcem vyrazili do nedalekého japonského tábora pro nějaké občerstvení. Bylo to ale opět asi hodinu cesty a sešup o tři sta metrů.

Japonské středisko sestávalo ze dvou hliněných chýší, kde posedávali dva černoši v červených trenýrkách. Byli velice ochotní, okamžitě udělali sladkou citronovou vodu a průvodce vyrazil zpátky nahoru. Nás už doprovodil s mačetou jeden z místních. Do kempu jsme dorazili kolem půl čtvrté a zbylá dvojice s průvodcem kolem páté. Vypili jsme snad všechny zásoby, co tu měli, a pak jsme si dali zaslouženou koupel v Tanganice. Za horizont druhého největšího afrického jezera není vidět. Lze jen tušit, že se tam nachází Demokratická republika Kongo. U jezera stále hlídá ranger, protože se stávalo, že ozbrojenci z Konga na lodích přepadávali zdejší rangerské osady. Skutečnost, že zde potkáváte stále někoho ozbrojeného samopalem už nás nepřekvapuje.

Následující den jsme při stopování šimpanzů ale měli smůlu. Prochodili jsme pralesem pět hodin a nenarazili jsme na jedinou jejich stopu. Náš průvodce se vysílačkou dozvěděl, že se šimpanzi vydali do druhého údolí. To by ale znamenalo překonat výšku 2500 metrů v místech, kudy nevedou žádné stezky! To už zkrátka není pro nás, ale pro opice, které se pohybují v korunách stromů. Cestu jsme tedy vzdali a odpoledne jsme fotili jen v okolí kempu různé ptáky nebo paviány žluté, napájející se z jezera. Ani odpolední koupel v Tanganice nechyběla.

ŠŤASTNÝ LET

Ráno jsme se rozloučili s Raymondem a vyrazili lodí zpět. Chcípnutí motoru uprostřed Tanganiky nás už nechalo naprosto klidnými – vše tu lze rozchodit pomocí šroubováku, kladiva a trpělivosti. Na letišti jsme i tak měli dostatek času, a tak jsme někteří vyrazili fotit do přilehlé vesnice. Natažené ruce dětí i dospělých se stereotypním „money“ však nebyl dobrý motiv pro focení. Vesnice je příliš blízko letiště a přirozenost domorodců už dávno vzala za své. Neměli jsme z toho dobrý pocit, a tak jsme to vzdali velmi brzy.

Letadlo přiletělo na čas, vystoupilo pár nadšenců jen tak s batůžky a s kompakty a odebrali se k vodě. My jsme bez problémů nastoupili na palubu cessny a po důkladném rozjezdu se jen tak tak odrazili nad hladinu jezera. Mezipřistání jsme měli ve městě Kigoma, kde byli připraveni k nalodění čtyři noví pasažéři, z nichž jeden vážil odhadem tak dva metráky. Pilot z toho byl evidentně nesvůj. Nechal vyložit všechna zavazadla a došlo k nejhoršímu. Vše se opět převažovalo mincířem a pilot konstatoval, že je nosnost letadla překročena a že let by byl nebezpečný. Po dlouhém dohadování pilot rozhodl, že přeci jen poletíme. Údajně konzultoval váhu s provozovatelem letecké společnosti a ten dal k letu povolení. Ne, že by nás to nějak uklidnilo, ale věřili jsme, že nás nechtějí zabít. Když jsme dosedli v Arushe na kamenitou plochu, zvedl se nejen oblak prachu, ale určitě se ozvalo i několik ran, jak nám, šťastným aviatikům, spadl kámen ze srdce.

Zajímavé je, že když jsme do hotelu v Arushi přijeli na začátku našeho pobytu, připadal nám dost laciný a na nízké úrovni. Když jsme se ale vrátili po dvou týdnech v pralese, byl pro nás tentýž hotel naprostým luxusem.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group