ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ostrov pokladů

TEXT: EVA UČŇOVÁ

 

Rozlehlá lávová pole, bezcitné ledovce, žár nitra Země, děsivé i nevšední hodiny ticha a samoty – tím vším se vyznačuje druhý největší ostrov naší planety – Island. Ledová země, kde více než jinde pořád platí zákony divočiny a kde si člověk proti síle přírodních živlů připadá maličký.

Tento ostrov objedete za 24 hodin, tedy když vynecháte Vysočinu a Západních fjordy. Svou velikostí 103 125 km2 se blíží rozloze státu Ohio. Ovcí je tu dvakrát více nežli obyvatel. Na Islandu žije okolo 318 500 lidí. Lávová pole, měsíční krajina a pustiny bez stromů. Voda je tu snad nejčistější na světě. Plavecká sezona díky vytápění termální vodou trvá celoročně. Země skřítků a elfů. A nejen pro to stojí tuhle drsně krásnou krajinu zakusit. Ale varuji vás! Může se vám přihodit, že se vám severský ostrov zaryje tak hluboko do srdce, že už vám nikdy nedá spát...

KOUŘOVÁ ZÁTOKA

Opouštím přepážku, jakmile mi paní podá lístek na místní linku, která zajišťuje spojení mezi letištěm a hlavním městem. Autobus se pomalu naplňuje, obrovské krosny se skládají do úložního prostoru, cestující usedají, jsou to zejména třicátníci z nejrůznějších koutů světa. Z očí jim čtu radost a touhu po nevšedních zážitcích. Vyrážíme na přibližně hodinovou cestu, jejíž cílem je nejseverněji položené hlavní město světa – Reykjavík. Připadám si jako na dálnici, nic zvláštního, kolem jen pustina a nekonečná lávová pole. Zřejmě nikdo netuší, že silnice se jako mávnutím proutku změní v dvouproudou silnici, místy pokrytou jen zpevněnou hlínou. Semafory na Islandu najdete jen v Reykjavíku a v druhém největším městečku ostrova – Akureyri.

Reykjavík na mě působí zcela jiným dojmem než zbylá města, která spíše připomínají vesnice. Dosud nevídaný počet automobilů (v některých částech Islandu nepotkáte auto i celý den), město pulzující životem, moderní stavby, průmyslové objekty. Ačkoli je Kouřová zátoka (reykja – kouř, vík – zátoka) malým hlavním městem (118 300 obyvatel) ve srovnání s jinými hlavními městy, je domovem pro tři z pěti Islanďanů. Centrum města projdete bezmála za tři hodiny. Velkolepá sídla nahrazují sešlé domy, které krášlí křiklavě barevný plech na ochranu proti bouřím přinášeným na pevninu severním Atlantikem. Tento vzhled je ovšem součástí atmosféry města, stejně jako neukázněné povětří. Na jediné hlavní nákupní ulici Laugavegur objevíte nespočet barů, restaurací, butiků módních návrhářů, islandský design, obchůdky se suvenýry, kina, banky, poštu, galerie a muzea. Za zmínku stojí noční život. Není snad ničím výjimečný, jen v létě vás zmate, když vstoupíte do baru po půlnoci za denního světla a vynoříte se ven o několik hodin později do oslepujícího světla islandského rána. Jako orientační bod poslouží pro každý případ sedmdesát pět metrů měřící betonový luteránský kostel Hallgrímskirkja. Železnici tu nemají, jestliže nepočítám zbytek kolejiště, které se používalo při výstavbě přístavu hlavního města. Dopravu po ostrově zabezpečuje vnitrostátní letecká doprava a autobusy. Nádherný letní den vybízí k výletu, proto se nechám zlákat místní cestovní kanceláří, která zve nadšence do nejrůznějších oblastí Islandu. Fotografie nejnavštěvovanějších míst znám důvěrně z pohlednic a propagačních materiálů. Místa, která jsou vskutku neobyčejná, místa, na kterých potkáte převážně jednodenní či víkendové davy turistů.

ZLATÝ OKRUH

Vybírám si výlet o délce tři sta kilometrů, směřující severovýchodně od hlavního města. Jeho zásadní součástí je národní park Thingvellir, kde byly položeny v dávných vikinských dobách základy islandského státu. Na jedné z nejdelších islandských řek Hvítá leží kaskádový vodopád Gullfoss. Při zpáteční cestě zastavíme v geotermální oblasti, která ukrývá otce všech chrlících horkých pramenů na světě – Geysir.

V poměrně malé skupince deseti osob vystupujeme před národním parkem. Záměrně se vzdaluji od hloučku lidí, protože jen tak můžu porozumět energii místa. Strategie se držím po zbytek dne. Pokouším se představit si, jak to tu vypadalo v dávných dobách. Thingvellir leží uvnitř obrovského riftového údolí u poloostrova Reykjanes a je chráněn světovou organizací UNESCO. Středoatlantickou riftovou zónu si můžete představit jako velký šev v zemské kůře, který se neustále zvětšuje oddalováním litosférických desek. Na hranici tektonických desek vznikají na pláních pukliny a větší trhliny, dochází k zemětřesením a čas od času se na povrch prodere také žhavé magma. Jednou z trhlin protéká řeka Öxará. Kromě ní je v parku také několik potoků, jezer, kostelík a hřbitov, vše obklopují úchvatné přírodní scenerie. Lávová pole jsou tu mírně zvlněná, porostlá mechem nebo vřesem. Park je významný nejen z geologického hlediska, ale také má své místo v historii Islandu.

NEJSTARŠÍ PARLAMENT

Spory mezi lidmi se řešily válkami nebo na místních sněmech.V roce 930 n. l. byl na základě potřeby jednotné vlády vytvořen zemský sněm, tzv. Althing (z isl. Alþingi – velké shromáždění), kde se všichni obyvatelé každý rok na dva týdny sešli a rozhodovali hlasováním. Tenkrát na ostrově žilo už šedesát tisíc lidí. Jen mi není jasné, kolik dnů jim zabralo samotné přemisťování. Na svou dobu neobvyklý a pokrokový způsob vlády vydržel dlouho, možná proto, že seveřané měli ze svých rodných zemí špatné zkušenosti s autoritativními panovníky. Místem pro konání sněmu byl vybrán rift oddělující euroasijskou a severoamerickou litosférickou desku – Thingvellir. Náčelníci vesnic godirové tu mluvili z úpatí vysoké skalní stěny, na vyvýšenině seděl i předsedající. Názor rétora se díky výtečné akustice nesl do dálky. Hlasovací právo měli pouze muži, ale zúčastnit se mohl každý. Rozhodovalo se o záležitostech významných pro celý ostrov, přednášely se zákony, domlouvaly se zde sňatky, pořádaly se turnaje, vedla se obchodní jednání, vynášely se rozsudky a konaly popravy. Shromáždění vykonávalo zákonodárnou a soudní moc na ostrově. Dramatické jednání se odehrálo v roce 1000 n. l., kdy byli zástupci nesmiřitelně rozděleni na příznivce křesťanství, které se snažil prosadit norský král, a pohanství. Dekretem bylo za státní náboženství přijato křesťanství. Poslední shromáždění se sešlo na pláni roku 1798. Po roce 1800 byl Althing nahrazen národním soudním dvorem a parlamentem se sídlem v Reykjavíku.

ZLATÝ VODOPÁD

Gullfoss patří k nejznámějším islandským vodopádům. Nezklame ani ty nejnáročnější cestovatele. Ale věřte tomu, že na Islandu je vodopádů nespočet, a každý zaujme vlastní originalitou. Gullfoss leží na řece Hvítá (Bílá řeka), která protéká dva kilometry dlouhým kaňonem. Samotný vodopád tvoří dvojitá kaskáda, kde tok řeky Hvítá postupně padá z výšky deseti a dvaceti metrů do kaňonu hlubokého sedmdesát metrů. Pohled na stěny kaňonu, které jsou tvořeny čedičem, mi připomíná kostelní varhany. Úzká stezka vedoucí až k vodopádu nabízí podívanou na valící se divokou vodu. I když zrovna neprší, nevyhnu se vodní sprše, která doprovází padající vodní masu. Tuhle daň zaplatí každý, kdo neodolá a vydá se níže po pěšince. Svůj půvab má toto místo určitě nejen v letním slunečném dni, ale i v zimě, kdy se vše blyští ledem.

KDYŽ SI ZEMĚ ŘÍHNE

Šest kilometrů mě dělí od geotermálního pole, kde se nachází několik horkých pramenů – gejzírů. Oblast je aktivní už po tisíce let, ale polohy pramenů se mění v závislosti na pohybu geologických spojů. Dnešní jezírka svá rozmístění získala zřejmě po zemětřesení ve třináctém století. Co přesně způsobuje výbuchy gejzírů je neustále tématem dohadů. Některé teorie preferují podzemní plynová „říhnutí“, jiné tvrdí, že studenější povrchová voda vytváří jakési „poklop“ zachycující přehřátý spodní plyn tak dlouho, dokud tlak nestoupne natolik, že „víko“ v erupci pukne. Teplota podzemní vody je 125 °C, ovšem i teplota povrchové vody se pohybuje okolo bodu varu.

Hluboké, jasně modré jezírko Geysir si přejí spatřit snad všichni návštěvníci Islandu. Otec všech gejzírů ale od 60. let přirozenou cestou vodu už téměř nechrlil. Musíte mít velké štěstí. V případě potřeby (pro významné delegace a hosty) se prý vybudí k činnosti čtyřiceti kilogramy mýdlového prášku. V oblasti jsou k vidění drobné gejzíry Fata, Blesi, Konungshver (Královský pramen), Litli Geysir (Malý gejzír) a samozřejmě aktivní Strokkur (z isl. Máselnice), který tryská vodu do výšky až třiceti metrů každých přibližně sedm minut. Vyhrává ten, kdo se obrní trpělivostí. Otvor gejzíru se začíná pomalu plnit vodou, až ho zaplní zcela po okraj. Hladina se pomalu vlní, o několik sekund později se vytvoří kopule, která se náhle protrhne a vychrlí vodu neskutečně vysoko. Ohromná senzace, díky které vás bolí ukazováček od držení spouště fotoaparátu, ale stále nemáte dost. Zříkám se odjezdu do Reykjavíku. Ubytuji se v kempu, neboť tak budu mít zaručeno vidět Strokkur s minimálním počtem turistů při západu slunce a v časných ranních hodinách…

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group