ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŽIVOT NA PRKNĚ

 

„Jezdím si na své triko, mám své sponzory, nemusím nikoho poslouchat. Jsem tam, kde j;sem, a tam, kde je sníh. Můj život je o snowboardingu. Jsem za to ráda - i za to, že mě sponzoři tlačí dobrým směrem a není to o nějakých tahanicích a bodech ze závodů,“ říká Karolina Salavcová, asi nejlepší česká snowboardistka. „Nemám nic proti lyžování, ať si ho dělá, kdo chce a jak chce, já se kolikrát na lyžích taky svezu. Ale v lyžování jde spíš o politiku. Jsou tam svazy, funkcionáři, svazový sponzoring. Já radši jedu sama na sebe. Co si seženu, to mám, a to také můžu utratit. Myslím, že je to tak férovější.“

NEJLEPŠÍ SPORTOVNÍ VÝSLEDKY
O tom se nerada bavím, protože to nepovažuju za to nejdůležitější. Někdo je dobrý, a výsledek prostě neudělá. To se stalo i mně. Poslední rok, který jsem závodila, jsem fakt chtěla nějaký výsledek udělat. A čím víc jsem chtěla, tím míň to šlo. Pak jsem ke konci zimy skoro rezignovala. Asi nejsem typ, který má závodit. Vím, že na to mám, ale výsledky nepřicházejí. Nejlepší můj výsledek? Určitě to bylo třetí místo na mistrovství světa juniorů. To byl takový první velký kopanec. Bez jakéhokoliv tréninku, zatímco ostatní tam měli svého trenéra. Potom tam je nějaké sedmé místo na mistrovství Evropy, byla jsem sedmá i na US Open, ale to jsou výsledky, kterých si nevážím, protože jsem věřila, že jsem mohla být lepší. Samozřejmě mám dva tituly z mistrovství republiky - to považuji skoro za samozřejmost.

PROFESIONÁLOVÉ
Profesionálové ve snowboardingu jsou v Čechách tři. Všichni jsme z jednoho týmu - Red Bull týmu. David Horváth, který byl jedním z prvních snowboardistů u nás. Dodneška jezdí, ale víc se věnuje filmování. Sám filmuje a je mezi mladými brán jako uznávaný, ostřílený borec se svým velmi osobitým stylem. Potom Martin Černík, který za poslední roky udělal neskutečný skok dopředu, dostal se mezi světové top snowboardery. Objíždí pár závodů - spíš na pozvání - a je opravdu dobrý. A pak jsem vlastně asi já. Určitě jsem toho zažila za posledních pět let tolik, jako málokdo. Tři roky jsem byla s týmem, který měl všechen servis. Můj byznys bylo objíždět závody, ukázat se na nich a popřípadě vyhrát.

SPONZORSKÝ „FEEDBACK“
Burton je firma, která začala se snowboardingem. V roce 1977 rozjeli tenhle byznys, a ať se zeptáte kohokoliv, každý vám řekne, že to je jedna z nejlepších firem v oboru - a asi i nadále bude. Kdo to dělá první a s nějakým snowboardovým srdcem, tak to bude dělat pořád nejlíp. A já jsem měla tři roky možnost být v jejich evropském týmu. Tenkrát jsem hodně cestovala, objížděla závody. I díky tomu, že jsem byla v mezinárodním Burton týmu, jsem se později dostala do českého Red Bull týmu. Nemusela jsem přímo vyhrávat, ale důležité bylo, aby tam nějaký výsledek prostě byl. Stát se členem takového týmu znamená taky prezentovat výrobky sponzorů a sem tam být mediálně vidět. Dodneška mě mé sponzorské firmy tak nějak tlačí - i přesto že jsem řekla, že už nebudu závodit a vracím se k snowboardingu takovému, jaký byl, když vznikl. A protože to jsou firmy, které vědí, kde to celé vzniklo a jak to je, tak to chápou a podporují mě. Úzce spolupracuji s firmou, která mi sponzoruje oblečení. Spolupracuji s nimi při vývoji nových věcí, dávám jim zpětnou vazbu. Kdybych já byla sponzorem, určitě bych si víc vážila člověka, který na závodech třeba není první, ale je dobrý a lidi ho berou za lídra. Závodění anebo ježdění na prkně se dá sice provozovat i levně, spát někde ve spacáku v tělocvičně a druhý den jet závod, ale není to moc profesionální. Kdo chce něco dokázat, musí do toho jít naplno se vším všudy.

OLYMPIJSKÁ KŘIŽOVATKA
Bylo to někdy v roce 1994, kdy jsem stála poprvé na prkně. Vlastně jsem to viděla kolem sebe, tak jsem to chtěla taky vyzkoušet. A šlo to hodně rychle, během týdne nebyl problém sjet nějakou sjezdovku. Proto mě to možná chytlo. Vyhovovalo mi všechno - jízda samotná, parta lidí, vůbec celá nálada. Předtím jsem trochu lyžovala, ale to se nedalo vůbec porovnat - ani s žádným jiným sportem. Myslím tím speciálně tu atmosféru: žádní aktivní rodiče, žádné „bolševické manýry“. Ve snowboardingu bylo všechno mnohem víc „free“. Teď už se to ale taky mění. Nejenom profesionalizací, ale i tím, že se snowboarding stal olympijskou disciplínou, vznikají různé problémy a někdo už ježdění na prkně bere vyloženě jako sport. Bohužel. Můj názor je, že snowboarding nepotřeboval být olympijským sportem, a když už, tak ne pod hlavičkou FIS (mezinárodní lyžařská asociace), nýbrž ISF (mezinárodní snowboardová asociace), pod kterou do té doby bylo všechno dobře rozjeté. Nyní se to stává takovou profesionální rutinou, kde člověk bez tréninku vůbec nemá šanci. A z toho já jsem vycouvala, protože to pro mě opravdu není. Beru to tak nějak víc srdcem a vnímám všechno okolo. Nebudu chodit do posilovny, nebudu mít trenéry, režimy, antidopingové kontroly a dřít od nevidím do nevidím, abych mohla jet na olympiádu. Pro mě snowboarding pořád zůstává životní styl.

ŽIVOTNÍ STYL
A co že je to vlastně životní styl? Pro mě je to všechno tak, že to přijde samo. Nesnažím se nikoho kopírovat, dívat se do časáků a říkat, tohle nosí „snowboarďáci“ nebo „skejťáci“, tak to budu taky nosit. Nesnažím se být nějak výjimečně „in“ anebo „cool“. A tak je to se vším, nejenom s oblíkáním.

FREERIDING
Vždycky jsem zkoušela všechno: alpský snowboarding, freestyle, ale člověk, když zná snowboarding od kořenů, táhne k freeridingu. Je to o jízdě ve volné přírodě, o tom, že když napadne dobrý prašan, nemůžete jezdit někde na sjezdovce, ale musíte být v tom prašanu. Taky ovšem musíte tu přírodu respektovat a umět se v ní chovat, protože při backcountry nejde o víkendový špás s pivem a párkem ve frontě na lanovku. Zdálo by se, že snowboardista nemůže nejezdit závody, a být profesionální freerider - ale mně se to tak nějak pomalu naplňuje. A jsem za to ráda. Poslední dva roky už jsem nejela žádné závody. Spíš jsem účinkovala při focení, a když byla možnost, tak při točení videa.

KÁMOŠI
Když to tak vezmu, přes snowboarding znám lidi u nás a strašně moc lidí venku. Není problém kdykoliv někomu zavolat. A nejenom když potřebuji pomoc. Vím, že za některými lidmi kdykoliv můžu přijet, přespat, a jdeme spolu jezdit. Je to taková velká rodina. Spousta lidí taky přijíždí za mnou do Prahy. Je jedno, jestli jdeme na drink, anebo jezdit. A člověk nikdy nesoupeří s tím druhým, není tam žádná nezdravá rivalita. Když jsme v horách, jezdíme společně. V tom je freeriding dobrý - že se v něm nesoupeří proti někomu druhému, ale spíš tak nějak s přírodou. Je tam hodně faktorů, které vás můžou smést jako nic, ať už je to lavina nebo cokoliv jiného. Kámoši jsou i tím stmelení dohromady. Určitě mě víc baví jezdit v přírodě, než někde na startu koukat, kde, co a jak, abych byla rychlejší a lepší než ostatní.

KRÁSNÁ MÍSTA
Krásných míst je spousta. A nemusí mít člověk zrovna helikoptéru, aby jich dosáhl. Samozřejmě, že s tou helikoptérou je to úplně „top“, ale stačí nějaký skútr, anebo když člověk popojede kus dál - vždycky něco najde. Nemusí to být úplně extrémní freeriding, člověka udělá šťastným, když si najde pěkný prašan a udělá v něm pár zatáček. K jedněm z takových „top resortů“ určitě patří okolí Sv. Mořice ve Švýcarsku. Celé to údolí se jmenuje Engadin a nebála bych se říci, že to je taková malá Aljaška. A hlavně to tam moc lidí nezná. Sv. Mořic je známý tím, že tam jezdí bohatí lidé na dovolenou. Ti se ale drží převážně ve střediscích a na sjezdovkách. Takže je to tam v podstatě neposkvrněné. Kdežto například Chamonix, tam je to hodně známé. Každý druhý má batůžek a v něm vybavení do terénu - ať už je to extrémní lyžař, anebo snowboardista. Když na takových známých místech nasněží, je to během jednoho dne rozježděné. A letní krásné místo? To by jeden z mých tipů bylo určit Mauii (Havajské ostrovy).

POPULARITA ZA MŘÍŽEMI
Co se týče popularity, nejsem v podstatě žádný mediálně moc „profláklý“ člověk, kterého všude hlídají, a když něco malého provede, je druhý den v novinách. Ale určitě se vyskytly situace, kdy to bylo nepříjemné. Například ta aférka, jak jsem byla v USA ve vězení. Zpravodaj ČTK v New Yorku napsal zprávu, která mohla vyznít, že jsem největší ožrala a výtržník a že jsem teď ve vězení. Dneska už přesně nevím, jak to znělo, ale vyšlo to ve všech novinách. Byla to nepříjemná věc, ale někdy i záporné věci člověku pomůžou. Neříkám, že za nic nemůžu, ale ve skutečnosti to tak nějak bylo. Zůstalo nás asi patnáct po skončení snowboardového US Open v místě jeho konání, ve Strattonu ve státě Vermont. Ostatní odjeli a my jsme tam zůstali, protože nám letadlo odlétalo až další den. Většinou členové Burton týmu a byl tam třeba i prezident Mezinárodní snowboardové asociace. Šli jsme společně na večeři a pak do baru, kde nám v jednu dali poslední drink - takže jsme nebyli nijak „vykalený“. Přemístili jsme se na hotelový pokoj a u puštěné televize se bavili. Ale nikdo z okolí si nestěžoval. Na to, co dovedeme, to bylo hodně „vyklidněné“, ale člověk z hotelové „security“ byl na nás už celý týden, co jsme tu byli, hodně nepříjemný. Poslední večer nám každému nakázal jít do svého pokoje! My neposlechli, a tak zavolal policejní posily na „agresivní“ snowboardisty, kteří ho údajně ohrožovali nožem. Pak se stalo, co se stalo. Naprosto nás zlikvidovali. Přijeli v policejních autech se psy a všechny nás spoutali. Samozřejmě jsem byla jedna z mála, která dostala pepřový sprej do obličeje, pouta na ruce i nohy. Asi proto, že jsem řekla něco víc, než jsem měla. Člověk se tak nějak lidsky brání. Jenže v Americe se nesmíte zeptat, o co vlastně jde, ani za situace, kdy tři policajti mlátí vašeho kámoše v uzamčeném hotelovém pokoji. Pak si sedm z nás vybrali a odvezli. Čtyři pustili na menší kauci, ti šli následující ráno, a já jsem byla mezi těmi třemi, kteří na tu kauci neměli. Řekli si o deset tisíc dolarů, a to člověk jen tak po kapse nenosí. Takže jsme tam zůstali o den déle. Naštěstí v USA soudy pracují rychle, takže další den proběhl soud a museli jsme podepsat papíry, že když bude další vyšetřování, tak se do Ameriky vrátíme. Zaplatili jsme deset procent z kauce a jeli jsme domů. Pak mi trvalo půl roku, než jsem se z toho úplně vysekala.

RYCHLOST
Jak rychle se jede na snowboardu? Abych řekla pravdu, nevím, nikdy jsem se neměřila. Samozřejmě čím rychleji, tím líp, tím adrenalin stoupá. Ono i na sjezdovce se dá jet rychle - ale v nedotčené přírodě, když člověk sjíždí mezi skalami, se ten zážitek umocní. Jisté ale je, že se dá na lyžích jet rychleji než na snowboardu. Stabilita je tam větší - jste čelem z kopce, máte dvě lyže... Proto taky, co se týče opravdu extrémního ježdění, na lyžích skočí člověk větší skálu než na snowboardu a ustojí to. Ale snowboard se nedá porovnávat s lyžováním. Nevím tedy, jak rychle se na snowboardu dá jet, ale já se snažím jezdit hodně rychle.

ADRENALIN
Abych to uvedla na pravou míru, já snowboarding za adrenalinový sport nepovažuju. Je pravda, že ve freeridingu určitě nějaký adrenalin je. Když stojíte na kopci, který je vysoký a prudký, až se vám z toho motá hlava, a kde člověk opravdu musí přemýšlet, co dělá, věřte, že váš tep je značně zrychlený. Když ale člověk jezdí v nějakém parku, skáče, jede v U-rampě anebo někde na sjezdovce, což 90 % lidí dělá, tak to není žádný adrenalinový sport. Když se řekne adrenalinový sport, představím si třeba base jumping. Máte na zádech malý padák, rozeběhnete se a skočíte ze skály. Anebo z mostu. Je tam strašně dlouhý volný pád. V bungee jumpingu to máte chvíli, pár metrů, ale tady je to třeba kilometr. Pak rychle padák a dopad. Red Bull má v týmu jednoho Rakušana, který skočil v Kuala Lumpuru z mrakodrapu. Těsně nad zemí se padák otevřel, on dopadl, sbalil padák a rychle zmizel, protože je to zakázané. Nebo v Rio de Janieru skočil tu známou sochu. On je jediný na světě. Má takový plán nechat se vysadit ve vzduchu nad Anglií a v jím speciálně vyvinuté kombinéze přeletět do Francie. Je asi pravda, že každý máme svou hranici jinde. Rozhodně ale větší než malé množství dávky adrenalinu je zapotřebí. Klidně každý den.
leden 2003

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group