ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Vyceněný Sabah

TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA

 

Nejvyšší vrchol Bornea ční do neuvěřitelné výše čtyř tisíc metrů nad mořem. Okolní krajinu převyšuje v průměru o 2,5 kilometru. Vertikální rozměr výstupu rozšiřuje navíc zážitek z průchodu několika vegetačními pásmy tropického světa.

Pralesy či kulturní krajinou v malajském státě Sabah nedaleko hory se kroutí slušná asfaltka. Rozlehlé okolí hory je pak důsledně organizovaným národním parkem. Výstup na Kinabalu je natolik atraktivní, že vedení parku už před mnoha lety zavedlo denní limit šťastlivců, kterým je vstup na vrchol povolen (přibližně 150 osob). Jako na mnoha jiných turisticky žádaných místech se i zde pojí zájem o ochranu lokality před devastací davy a zájem o zajištění bezpečnosti návštěvníků s finančními zájmy odvětví jménem turistický průmysl. Pro svobodomyslného českého batůžkáře pak možná bude trochu silným kafem absolvování naservírovaného „předvýstupového brífinku“ s podrobným popisem v podstatě jediné výstupové trasy, ze které navíc prakticky nelze sejít (kolem je prales), nicméně cesta na vrchol (s povinným průvodcem) je dobrovolným rozhodnutím každého z nás. Mohu dosvědčit, že zdolání Kinabalu za splnění všech byrokratických „povinností“ a zaplacení nezbytných položek rozhodně stojí. Ostatně, na slovenský Gerlachovský štít se už také bez průvodce nesmí.

STEZKY VZHŮRU

Po příjezdu se v návštěvnickém centru ptám jen formálně na ubytování v bungalovech na území parku, získávám zde však podrobné informace potřebné k výstupu, kdy a kde zítra čekat na průvodce skupiny, do které jsem se nechal zařadit, a probíhá zde informační schůzka – zmiňovaný brífink. Pak se přesouvám k nedalekým chatrčím na druhé straně silnice, než leží hranice parku. Po chvíli nacházím levné ubytování. Později večer si poprvé vychutnávám pověstnou rozmanitost zdejší přírody, v tomto případě entomologickou. Stačí se projít kolem různých zářivek a žárovek domovního osvětlení a kochat se vysokou druhovou rozmanitostí, ale především barvami, tvary a typy zdejšího hmyzu. Nazítří probíhá vše podle plánu, od informačního centra vyváží naši skupinku busík (další poplatek) k začátku výstupu na místě zvaném Timpohon Gate. Zde se prochází vstupem připomínajícím ostře střeženou hraniční kontrolu s mřížovými vraty na vstupu a druhými na výstupu. Všichni dostáváme unikátní visačku, a pak se konečně ocitáme na vytoužené stezce, vinoucí se strmým svahem mezi vzrostlými stromy. Čeká nás „pouhých“ šest kilometrů k horskému komplexu Laban Ratu, který se nachází o 1400 metrů výše. Průměrně zdatnému člověku cesta zabere tak tři hodiny neustálého stoupání. V praxi trvá výstup déle, protože většina návštěvníků sem přichází za přírodou, výhledy, kocháním se.

BOTANIKŮV RÁJ

Naše skupinka se rozpadla hned po opuštění Timpohon Gate. Je vedro, dusno, stezka má hliněný povrch, plný kamenů a kořenů. Občas se stoupá po nepravidelných schodech nahrubo vytvořených kusy dřeva. Zhruba po kilometru jsou rozmístěny altánky a je tu možnost doplnit pitnou vodu z přírodního zdroje. Zpočátku se nacházíme v pásmu vzrostlého mlžného horského pralesa. Později jsou stromy nižší a nižší. Kinabalu je vyhlášenou botanickou zahradou, kde se setkávají druhy z oblastí tak vzdálených, jako je Himálaj nebo Austrálie. Nedávné výzkumy odhadly druhovou četnost na 5000–6000 druhů, což je více než v Evropě a Severní Americe dohromady (vyjmeme-li tropickou část Mexika). Z toho je jen na 800 druhů orchidejí. Kapradin zde roste na 600 druhů (například více než v celé Africe s jejími 500 druhy), 50 z nich je endemických – nerostou nikde jinde na světě. Mezi nejatraktivnější složku místní vegetace patří masožravé rostliny láčkovky, jichž se na Kinabalu vyskytuje 13 druhů, 5 z nich endemických. Na úbočích Kinabalu stejně jako v širším okolí hory lze také s trochou štěstí narazit na největší kvetoucí rostlinu na světě – parazitickou raflésii. Její jediný květ může mít v průměru až 94 cm.

EVOLUČNÍ ROZVOJ

Bohatost biodiverzity rostlin na Kinabalu má několik příčin. Hora se nachází v oblasti s nejbohatší rostlinnou různorodostí světa, zvané Malesia a zahrnující Sumatru, Malajský poloostrov a Borneo. Na hoře a jejím bezprostředním okolí se setkáváme s několika klimatickými pásy, od tropického pobřežního až po alpinistické oblasti vrcholu s teplotami klesajícími v noci pod bod mrazu. Další příspěvek k druhové rozmanitosti přináší členitý terén, různorodost podloží skal i půd, a velké množství každoročních srážek (2700 mm). Všechna fakta výstižně shrnuje citace, uvedená ve zprávě jedné z expedic ze 60. let minulého století Londýnské královské společnosti: „Masiv Kinabalu je tak rozsáhlý, flóra natolik bohatá a výskyt druhů natolik místně omezený, že další výzkumy jsou nadále velmi slibné, zejména severních a východních svahů. Zatímco flóra podél obvyklých výstupových cest je již dostatečně známá, mnoho nových stezek bude ještě třeba prosekat, aby se zaplnily naše mezery ve znalostech vegetace.“

LABAN RATU

Asi po čtyřech hodinách celkem pohodového výstupu s fotografickými přestávkami se blížím k dnešnímu cíli, komplexu Laban Ratu s hlavní chatou a chumlem ubytoven většinou ve stylu deskodomků. Vše kolem zahalila hustá mlha či nízká oblačnost, přelévající se po okolních svazích a co chvíli skrývající Laban Ratu navzdory její nezanedbatelné velikosti třípatrového objektu. Po ubytování v jednom spartánsky vybaveném přístřešku brzy usínám, nohy mají přeci jen něco za sebou. Stále je hustě zamračeno, ale nastává čas povinně předplacené večeře. V jídelně panuje příjemná atmosféra. Jíme, když se najednou venku doslova rozsvítilo. Skrz boční trhlinu v mracích se do prostoru před chatou prodraly ostré paprsky zapadajícího slunce a spodní vrstvu mračen rozzářily. Vše nabralo intenzivní růžovooranžový odstín. Dramatický obraz kousek před námi lemuje černý obrys kinabalského úbočí, z něhož tu a tam vyčnívají vzrostlé stromy. Mnozí ten večer dojídali večeři studenou, protože si chtěli tuto romantiku vychutnat, nebo je posedla fotografická vášeň.

PŘED ÚSVITEM

V půl třetí ráno máme sraz v jídelně s průvodcem, který musí mít přesný přehled o tom, kolik lidí z jeho skupiny se skutečně vydá na cestu za zlatým hřebem výstupu, nočním škobrtání za východem slunce z vrcholu hory. Za Laban Ratu se prochází úzkou brankou – opět je každý důkladně ověřen. Pak již postupujeme ničím nerušeni, jen za mihotání čelovek vzhůru, dnes se skupinka drží pohromadě. Potmě se stezka špatně sleduje, nyní se průvodce hodí. Pomalu se blížíme do závěrečné části výstupu. V útvaru známém jako Oslí uši dokonce vidíme profil malého údolíčka, kdysi vybroušeného ledovcovým splazem, stejně jako skalní plotny či tvarem fotograficky atraktivní vedlejší vrchol St. John´s Peak, který z dálky připomíná tvar pravidelné pyramidy či kuželu. Hlavní vrchol hory s názvem Low´s Peak neznamená „nízký vrchol“, nýbrž nese pojmenování po anglickém průzkumníku z koloniálního období, siru Hughu Lowovi, který jako první roku 1851 dosáhl vrcholového plata. Na vrchol samý se ale tenkrát nedostal, byl přesvědčen, že ten „je nedosažitelný pro kohokoliv jiného než létajícího tvora“. Prvním člověkem, který dosáhl vrcholu, se tak stal až další Angličan, John Whitehead v roce 1888 spolu s místním nosičem z etnika Kadazanů.

V MLŽNÉM ZÁVOJI

Na vrcholek přicházíme individuálně, každý dle svých sil, za prvních náznaků rozbřesku. Už se tu choulí několik dalších nadšenců pro východ slunce. Temná krajina pod námi je většinou pokryta vrstvou nízkých mračen, další vrstva mračen se nám žene nad hlavou. Světla nenápadně přibývá, je šero. Na sobě máme většinou všechno, co jsme si vzali. Je zima, naštěstí dnes snad nemrzne. Přes okolní skaliska se co chvíli přelije závoj mlhy, někdy v něm skály i zmizí. Je to magické, pravěké. Pak obzor zesvětlá, na chvíli se na východě rozevřou mraky a slunce matnými paprsky prozáří prostor mezi dolní a horní vrstvou oblačnosti. Vše zrůžoví. Z mračen vystupující skalní útesy jsou jakoby za jemným průhledným růžovým závojem. Tak se probouzí Borneo do dalšího dne. Slunce se sice poměrně brzo schovalo za horní vrstvu mračen a vše zešedlo, ale tajemná atmosféra dávných věků přetrvávala ještě hodnou chvíli. Byla svým způsobem velkolepější snad i působivější než klasický zářivý pohlednicový východ slunce, který ovšem zde v jedné z nejdeštivějších oblastí na světě nebývá často. Cestou zpět na Laban Ratu se oblačnost zvedla, krajinu pod námi osvítilo již výše položené slunce. Při cestě po nejstrmějších zalamujících se skalních plotnách se před člověkem otevírá neuvěřitelný pohled – po několika stech metrech skála jakoby končí a za ní pokračuje zvlněný tropický kraj – ale o dva a půl kilometru níže. Jen roztáhnout křídla a plachtit...

ROZLOUČENÍ

Po sestupu do Laban Ratu následuje moc příjemná snídaně, a pak již sbalení věcí a dlouhé klopýtání a škobrtání dolů, po nekonečných nepravidelných schodech, stezkou rozbahněnou nočním deštíkem. Kinabalská údolí se opět zahalila do mraků a znovu se rozpršelo. Potkávám kamarády z Čech, později se dovídám, že ranní výstup si následující den pro silný déšť a mlhu odpustili. Počasí je největší slabinou systému striktních povolení na omezenou časovou dobu této jinak nádherné vysokohorské túry.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group