ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Lidé moře

TEXT A FOTO: JAN ČENĚK

 

Ležím na sněhobílé písčité pláži, nikde ani živáčka, a pozoruji příboj vod nekonečného oceánu. Ještě včera jsem se brodil v decimetrech zahnědlého pražského sněhu a dnes se vyhřívám na slunci v zemičce, o které jsem donedávna neměl ani tušení. Kapverdy? Kde to vlastně je?

Skupina deseti sopečných ostrůvků je ukryta hluboko ve vodách Atlantiku asi 1600 km jižně od slavnějších Kanárských ostrovů a zhruba 500 km západně od nejzápadnějšího bodu kontinentální Afriky – Zeleného mysu (portugalsky Cabo Verde), který dal tomuto nezávislému státečku i současný název. Každý z ostrovů má však úplně jiný charakter a celé souostroví důsledně uplatňuje místní geologické pravidlo – čím západněji ostrov leží, tím je geologicky mladší a tudíž hornatější a zelenější. Výsledkem je neuvěřitelně různorodá skládačka, která společně se stejně rozmanitě složeným obyvatelstvem utváří pestrobarevnou africkou ostrovní mozaiku. Ostrovní charakter maličkého státu, který na Portugalsku získal nezávislost až v roce 1975, jeho vzdálenost a izolovanost od pevninské Afriky a v Africe tak vzácná politická stabilita z něj učinily stabilní a relativně ekonomicky vyspělou zemi. Zemi, snažící se svou přírodní i národnostní pestrostí přilákat v posledních letech zejména evropské turisty, kteří tak vydatně obohacují státní pokladnu. Drtivá většina letů (i ten můj) míří z evropských letišť na ostrov Sal. Na ten nejplacatější, nejsušší a bezpochyby i nejturističtější, který však dokáže nabídnout mnohem víc než jen bělostné písečné pláže a nově vybudované hotelové rezorty. Byla by nesmírná škoda zůstat v některém z nich přilepený k plážovému lehátku a nevydat se za poznáním nitra ostrova a jeho přátelských obyvatel.

ŽRALOCI

Kapverďané jsou lidmi moře, obzvláště zde na vysušeném Salu, kde není téměř žádná vegetace, jen hromady hlíny, skaliska a písek. Není tedy divu, že téměř veškerý život se odehrává na pobřeží. Centrem všeho ruchu tu jsou, na rozdíl od našich návsí a náměstí, přístavní mola. Sem připlouvají rybáři se svými úlovky, zde je hned i prodávají a zde se místní snaží prodat některé z vlastnoručně vyrobených suvenýrů. Jako náš nedobrovolný osobní prodejce se deleguje (z řad mnoha jemu podobných) asi osmnáctiletý domorodec, který si nechává říkat „Gary Cooper“. Při pokusech nám něco prodat za každou cenu si počíná tak vehementně, že se mu i my po zbytek pobytu stejně vehementně snažíme vyhnout. Naše hra na schovávanou slaví úspěch až na jednu výjimku vykoupenou dřevěným hrošíkem, a tak si raději než další dřevěnou havěť kupujeme v místní „sámošce“ jinou místní specialitu: třtinovou pálenku grogue. Na konci našeho pobytu na ostrovech se z nás stávají skuteční znalci tohoto průzračného moku a pro některé méně oblíbené příchutě máme i vlastní familiární označení, jako například „ta, co je cítit po vlhkém sklepu“, jinými slovy s příchutí routy vonné. Další povedený nákup se nám podaří v odlehlé rybářské zátoce na východním pobřeží ostrova. Skupinka rybářů zde právě čistí a porcuje svůj dnešní úlovek: několik menších žraloků, kterých jsou okolní vody plné. Využíváme naší znalosti portugalštiny a všudypřítomné místní otevřenosti pro komunikaci s kýmkoliv a na příští den si do jedné z restaurací v Espargosu, správním středisku ostrova Sal, domlouváme „žraločí hody“. Ačkoliv přicházíme přesně ve smluvený čas, čekají nás ještě další dvě hodiny, než se kýžené lahůdky dočkáme. I zde, mimo vlastní kontinent, mají pro čas africké měřítko. S chutí se vrháme na umně připravené žraločí speciality, které jsou však pro Středoevropany příliš slané. Až teď si plně uvědomujeme, že název ostrova přeložený do češtiny znamená sůl.

V NITRU VULKÁNU

Ještě intenzivněji se můžeme se solí setkat v údolí zvaném Salinas. Tento vyhaslý sopečný kráter byl před mnoha lety průrvou ve stěně zaplaven mořem, a když masa vody vyschla, vznikly několik desítek centimetrů mocné solné nánosy. Místní je dodnes využívají k těžbě soli. Po průchodu krátkým, ručně vylámaným tunelem se nám naskytl zvláště zde, v tropické ostrovní Africe, dost nezvyklý pohled. Nám, hokejovým Čechům, svými bělostnými plochami solných nánosů silně připomínal obrovské ledové kluziště kontrastující se sytě modrým bezmračným nebem. Jedna ze sekcí solných lagun rozsáhlého solného pole byla v posledních letech vyhrazena pro turistické využití. Je neustále zásobována dostatečným množstvím vody tak, aby obsahovala stále velké množství solných minerálů. Výsledkem je voda s vlastnostmi vody Mrtvého moře, jednak léčivými a jednak potvrzujícími Archimédův zákon o tělesu ponořeném do kapaliny. Do této vody se prostě ponořit nedá, a i když jsem se o to několikrát pokusil, voda mě ihned vyplivla na hladinu. Po tomto zážitku jsme uvítali trochu turistického pohodlí a pro místní neuvěřitelného luxusu a dopřáli jsme si sprchu sladké vody v nedávno vybudovaném zázemí této slané plovárny.

VODA NAD ZLATO

Ne nadarmo se Kapverdským ostrovům přezdívá „ostrovní Sahara“, však zde také prší průměrně pouhé čtyři dny v roce. Obzvlášť tady na Salu, kde ne¬existují přírodní zdroje pitné vody, je její nedostatek tím nejpalčivějším problémem. Aby tu na ostrově mohl vůbec někdo žít, musí se sem veškerá pitná voda dovážet na lodích nebo čerpat a nákladně upravovat voda mořská. Zejména po ránu je možné vidět mumraj kolem krytých vodních zásobníků rozesetých v každé větší vesničce. Místní sem každodenně s nádobami docházejí pro vodu třeba i několik kilometrů. I ten nejmenší Kapverďánek, co se sotva naučil chodit, si musí plnit tuto pravidelnou celoživotní pouť. Sladkovodní vodovod je zde stále zbožným přáním, a to i ve většině nejmodernějších hotelů. Proto zde tak velice často můžeme zaslechnout zvolání: Kéž nám dá bůh vodu! Vodu, která je zde kvůli jejímu nedostatku ceněna nad zlato mnohem víc, než ta naší pohádkou oslavovaná sůl.

HLAVNÍ ZPRÁVY

Identitu každé země utvářejí především její obyvatelé. Pokud bych měl popsat Kapverďany, které jsem měl čest během krátké doby poznat, charakterizoval bych je především jako šťastné a veselé lidi. Ne proto, že jsem se na ostrovy dostal těsně po Vánocích, které zde ještě doznívaly poněkud divokou vánoční výzdobou. Ač jsou zdejší mnohokrát velmi chudí (z pohledu Evropana, nikoliv v celoafrickém kontextu), téměř vždy jsou otevření a usměvaví. Morabeza, tohle slovo v kapverdské kreolštině vyjadřuje místní pohostinnost, vstřícnost a přátelskost k hostům. Funaná je místní hudební žánr, který prezentuje jejich přirozeně veselou povahu. Pod téměř vždy bezmračným nebem a s neuspěchaným pojetím času morabeza a funa¬ná dotvářejí harmonii prostředí, jehož „chybičky“ lze lehce přejít. Před naším odletem nás ještě z místního rádia zastihla neuvěřitelně důležitá hlavní zpráva: „Z dodávky na silnici před hlavním městem už opět uteklo prase a zatím se ho nepodařilo chytit.“ Šťastná země, která má takové hlavní zprávy. Šťastní lidé, kteří v ní žijí…

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group