ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Proti proudu času

TEXT: DRAHOSLAV ČESÁK a JAROSLAVA FOŘTOVÁ

 

Cestujete-li po nitru Amazonie, snažte se ještě před setměním dostat do indiánské vesnice. Pokud vás přijme, jste na noc pod její ochranou. My jsme jich navštívili hned několik, od těch silně propojených s naší civilizací až po vesnice, kde jsou běloši stále zjevením z jiného světa.

Do turisticky dostupné vesničky Ašaninků Pampa Michi jsme přijeli na pozvání rodového náčelníka Kitariho. Už zdálky slyšíme dunění bubnů. Ašáninkové nás přijímají velice přátelsky a hned na uvítanou nám nabízejí, abychom si oblékli jejich typické hnědé kušmy a čelenky a malují nám obličeje červeným barvivem acháte z plodů oreláníku barvířského. Přicházejí hudebníci s bubínky a flétnami, usměvavé ženy nás vyzývají k tanci. Přátelství je stvrzeno. Po tanci nám ukazují místo pro naše stany a vedou nás k řece, kde se můžeme umýt i vykoupat.

Život ve vesnici se naším příchodem nijak nezměnil, koneckonců nejsme tu prvními ani posledními cizinci. Děti si dál hrají s opicemi, u stromu mají přivázaného nosála. Můžeme se pomazlit i s malým ocelotem, zatímco na nás ze střech chýší křičí velcí pestrobarevní papoušci. Ženy vyrábějí ozdobné pásy z plodů stromu paschaka a sám náčelník Kitari nám předvádí střelbu z luku. Doporučuje nám také navštívit nedaleké vodopády Yurinaki.

Jako speciální pedagogové jsme pracovali s dětmi cizinců z celého světa a mohli jsme tak porovnávat jednotlivé kultury. Ze všech nejvíc nás ale oslovila kultura indiánská, proto už několikátým rokem jezdíme do Jižní Ameriky a snažíme se poznat způsob života místních etnik, která ještě nejsou tak silně poznamenána civilizací. Je krásné zjišťovat, jak nás praví indiáni vůbec nepotřebují, protože mají prostě vše. Je inspirativní sledovat jejich hrdost, když je obdarujete. Neprojevují totiž žádnou úplatnost, a vlastně ani vděčnost.

Naplno se to projevilo v následujících dnech, kdy jsme zamířili do vesnice Chavini v oblasti Satipa, kde žijí indiáni kmene Mačigenga. Lidé jsou tu opět velmi bezprostřední, dáváme dětem bonbony a lízátka, na oplátku dostáváme vařený maniok, papáju a ananas. Když jsme se místních lidí ptali, jestli nepotřebují třeba nože nebo háčky a vlasce na ryby, které jsme jim přivezli, tak nás ujistili, že nikoliv. Teprve po chvíli přemýšlení přiznali, že by se jim hodily nějaké látky na jejich kušmy.

POČÍTAČE BEZ ELEKTŘINY

Dalším cílem naší cesty je těžko dostupná vesnice Mačigengů Anapati u řeky stejného jména. Tady už na návštěvníky příliš zvyklí nejsou. Náš průvodce Luis jde nejprve ohlásit naši návštěvu a vyjednat povolení ke vstupu do vesnice. Děti se schovávají, ženy nás zdálky sledují. Jedna z nich se oddělila z hloučku ostatních a míří přímo k nám. Dotýká se mi ramen a přívěsku s čelistí hada cherguny. Pak se usměje, řekne „bonito“ a pomalu se vrací zpět. Luis nám dává pokyn, že můžeme do vesnice a ukazuje místo, na kterém si můžeme postavit stany.

Jdeme se přivítat s náčelníkem a ostatními. Luis nám překládá z jazyka Mačigengů do španělštiny a my se dozvídáme, že toto místo je osídleno už stovky let, ale k propojování s moderní civilizací dochází teprve posledních šest let. Od roku 2005 tu nechaly úřady postavit školu a několik dřevěných domků se střechami z vlnitého plechu, ve kterých se ale nedá žít, protože mají minimální ventilaci a teplota v nich stoupá do závratných výšek. Nepoužitelné domky však nejsou jedinými „dary“, kterými vláda při nárazové akci oblažila vesnice v pralesních oblastech Peru. Indiáni tak například získali modré plechové toalety, dokonce s efektními komínky. Indiáni ale své zvyky nezměnili, a tak toalety brzy zarostly bujnou vegetací. Řada vesnic se může pyšnit také zánovními počítači, aby se indiáni mohli spojit se světem. Úředníkům však nedošlo, že bez internetového pokrytí a bez elektřiny jsou komputery lidem v pralese k ničemu. Případů takto nesmyslného hospodaření je celá řada, přičemž reálné potřeby indiánů, například dostatek látek na kušmy, nebere v potaz téměř nikdo.

JEDEM NA RYBY

V Anapati žije asi šedesát rodin, každá s osmi až dvanácti dětmi. Není výjimkou, že se zdejší lidé dožívají sta a více let. Říkají, že nejlepší tržnicí jim je řeka a okolní kopce, kde na vypálených mýtinách pěstují maniok, kukuřici nebo banány. V řece loví ryby barbaskem, což je název pro řadu rostlinných jedů. Vyrábí se z kořenů některých tropických stromů a rostlin, které se rozmačkají a vhodí do stojatých vod. Ryby se zadusí a ženy je pak sbírají z hladiny do košíků. Indiáni ale nikdy neloví jeleny, protože věří, že se sami po smrti vtělují do jejich podoby.

Hovor poklidně plyne a my si vychutnáváme nápoj masata, jehož přípravu si vzápětí vyzkoušíme. Uvařený maniok se roztluče ve velkých hrncích, přidají se kamote (sladké brambory fialové barvy, hlíza povijnice jedlé), které indiánky rozkoušou, naplivou a vmíchají do již roztlučeného manioku, může se přidat i kukuřice. To celé se zalije vodou a nechá odstát. Sliny a kukuřice napomáhají kvašení a nápoj pak obsahuje nízké procento alkoholu.

Večer před naším odjezdem jsme pro celou vesnici nechali ve velkém hrnci uvařit polévku. Muži debatují a pijí masato, ženy a děti sedí nebo leží na rohožích u ohňů, kde se zahřívají. Za vesnicí se do dáli rozprostírá nekonečné pohoří Cerro Verde, kde žijí dosud velmi málo kontaktované indiánské rodiny, a čas jako by se na chvíli zastavil. Jak krásné je žít bez mobilů a počítačů…

PROČ NÁM UNÁŠEJÍ DĚTI?

Poslední naší zastávkou v této oblasti je vesnice Ašaninků Betania na řece Tambo. Ašaninkové patří k nejaktivnějším kmenům v Peru, vedou s vládou jednání o svá poslední území u řek Ene a Tambo. Právě po řece Tambo plujeme už několik hodin v přeplněné lodi, a to ještě netušíme, co nás čeká při výstupu. Loď nemohla přirazit až ke břehu, tak musíme i s těžkými batohy vyskakovat přímo do řeky a k břehu se dobrodit bahnem. Takto smáčení vstupujeme do vesnice. Hned u první chýšky jsme obdrželi pozvání na masato. Přichází náčelník a vede nás na místo, kde můžeme tábořit. Je to velmi rozlehlá vesnice se širokými a vzorně upravenými cestami mezi chýšemi. Je to až neskutečné, vždyť z řeky nebyla vesnice vůbec vidět! Představuji si první pionýry v Amazonii, kteří vyprávěli o obrovských městech se širokými ulicemi. A Betania s 1800 obyvateli tak skutečně působí.

Náčelník nám přidělil průvodce Lea, se kterým vyrážíme do džungle. Míjíme drobná políčka a vstupujeme do selvy. Místy je stezka zapadaná stromy, ale Leo nám několika ráznými seky mačetou usnadňuje pochod. Přicházíme ke kamennému korytu řeky, cesta je dost obtížná, skáčeme po balvanech a ty největší musíme přelézat. Po několika hodinách jsme u cíle – vodopádů Piscina Cristalina. Následuje zasloužený odpočinek a koupání v křišťálově čistých jezírkách. Jsme určitě prvními Čechy, kteří toto místo navštívili.

Večer si opět pochutnáváme na masatu a nasloucháme vyprávění místních mužů o životě, pralese a štěstí. Říkají, že jediné, co jim dělá starosti, jsou únosy jejich dětí. Unášejí je prý novodobí otrokáři na práci, ale někdy dokonce i na orgány. Tato smutná chvilka ale brzy pomine a večerem se opět nesou projevy jejich tradičně dobré nálady. Prožili jsme s Mačigengy krásné chvilky. A nezbývá nám než poděkovat jim v jejich jazyce: Arohega!

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group