ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

OZDRAVOVNA KRÁLE VÁCLAVA II.

Jen s obrovským přemáháním postoupil roku 1291 král Václav II. cisterciákům zbraslavskou končinu k výstavbě další velkolepé filiálky jejich burgundského centra. A jak nerad se jí zříkal, tak rád a hojně ji i posléze navštěvoval. Vlastně se toho sličného a úrodného kousku vltavského údolí při ústí řeky Mže a na rozhraní obšírných brdských i berounsko-křivoklátských hvozdů a pražské kotliny nikdy zcela nevzdal. A nikdy jej tak úplně neopustil...


RÉVA Z RAKOUS

Zbraslav znamenala pro Václava II. také vzpomínku na otce, kterého ztratil v sedmi letech. Přemysl Otakar II. si na zdejším území (církví kdysi darovaném, ale pro své evidentní kvality zase od pražského biskupa vyhandlovaném zpátky) zbudoval lovecký dvorec. Pojednal jej do podoby hrádku "s věžemi a velmi pevnými zdmi" a hospodářsky značně produktivním příslušenstvím, kde nechyběla ani vinice, pro kterou nechal dovézt révu až z Rakous. Avšak po debaklu na Moravském poli byl prvním Přemyslovcem, který se tu mohl zastavit, až dvanáctiletý Václav po svém návratu z braniborské internace.

RODINKA JAKO Z ELSINORU

V té době Václavovi nahrazoval jeho heroického otce charismatický a politicky nadmíru obratný otčím Záviš z Falkenštejna. Muž, na němž lpěla jako na nikom jiném vina za Přemyslův tragický zmar, ale který se přesto neostýchal vetřít do komnat jeho ovdovělé choti · nejprve jako svůdce, později jako otec jejího syna Jana a nakonec jako právoplatný manžel. S její protekcí získal post královského regenta, což bylo pochopitelně jeho rivaly klasifikováno jako sprostá uzurpace trůnu. Nehorázně ambiciózní dobrodruh, smilnící královna a mladičký, nezkušený a přecitlivělý princ, který se tu objevil po dlouhém pobytu v nevlídné cizině · dokonale "Shakespearovská" rodinka.

HAMLET ANEB VÁCLAVOVO NEUROTICKÉ SVĚDOMÍ

I přes vskutku ošemetnou Závišovu minulost si prý Václav sympatického šlechtice zamiloval. Přitažlivý, odvážný a po rytířsku vycepovaný velmož se mu stal učitelem, vzorem, i kumpánem pro klukovské lumpárny. Kolikrát asi za Václavova relativně idylického dospívání spolu zabrousili na Zbraslav? Sotva tehdy mohli tušit, jak bolestně je tento kraj spojí. Či přesněji · rozdělí.

Protřelému Závišovi přece jen lépe seděla role kaskadéra ve hře zvané politický hazard. Takže · ačkoli se mu podařilo jakžtakž zkonsolidovat český stát, zničený bláznivým "šafářováním" domácího panstva i braniborských okupantů a vylidněný nedávným katastrofálním hladomorem, vývoj pracoval proti němu. Inteligentní žáček Václav totiž záhy předčil svého pedagoga, který proti sobě popudil zpoza hranic číhající Habsburky, když Václavovi doporučil "vyreklamovat" si na nich alpské země, uloupené českému království v roce 1276. Římského krále Rudolfa Habsburského Závišův nápad vyděsil natolik, že Václavovi · po osmi letech od jejich řádného sňatku a zhruba dvou letech od jejich "exemplární" chebské soulože · vydal do Čech jeho ženu, svou dceru Gutu, k normálnímu manželskému soužití. Habsburkovna, štvaná proti Falkenštejnovi už z domova a zneužívající nečekaného úmrtí královny Kunhuty a otcových militantních výhrůžek, vyprovokovala Václava (přesně podle Rudolfových předpokladů) k revizi Závišova výsadního postavení. Aby lépe uvěřil v Závišovu nebezpečnost, sesumarizovala všechny jeho staré i nejčerstvější prohřešky a vsugerovala Václavovi, že cokoli ničema Záviš podniká (momentálně například v Uhrách, kde se sešvagřil s copatým, skandálně nekonformním a politicky nevyzpytatelným králem Ladislavem IV.), podniká výhradně ve svůj prospěch a s přáním Václavovy záhuby.


Zbraslavský klášter

Byť by usilovat o něco takového byl vrchol naivity, které Záviš zaručeně schopen nebyl, hrozba se neminula účinkem. Kdoví, zda devatenáctiletý král uvěřil, nebo si prostě uvědomil, že se mu skýtá jedinečná příležitost zbavit se stále magického, ale poněkud již "zaclánějícího" otčímova zjevu... Z obludně úskočného způsobu Závišova zatčení, podivné pohotovosti, s jakou Václav sáhl po jeho majetku a dalších okolností lze soudit, že mladý král (který se časem · a právem · prohlásí za lex animata čili vtělený zákon) odsoudil Vítkovce předem a bez důkazů.

Causa "démon Záviš z Falkenštejna" byla pro Václavovu nalomenou psychiku krutou zatěžkávací zkouškou. Soudobé reference o jeho úzkostném chování neklamně signalizovaly velké selhání nervů i svědomí...

A za této situace na sklonku roku 1288, v okamžiku zdrcujících obav, se Václav obrátil k Bohu s úpěnlivou prosbou o přispění v nouzi, za něž přislíbil vzdát adekvátní dík v podobě špičkového kláštera. Samozřejmě cisterciáckého.

PREZENT VSKUTKU KRÁLOVSKÝ

Když se 24. srpna 1290 Závišova hlava skutálela pod hradby Hluboké, byla přemožena i odvetná revolta početného klanu pětilisté růže a nemilé události mírně zvětraly, Václav na slib pozapomněl...

Po třech letech otálení se o své přihlásili dva významní představitelé řádu, opat waldsaský Dětřich a opat sedlecký Heidenreich. Král je vybídl, aby pro budoucí objekt našli kdekoli v Čechách příhodné místo. Lokace cisterciáckých institucí podléhala přísným předpisům, které příslušníky řádu vyháněly do pustin blízkých řekám a vzdálených lidským sídlům, a nutily je ke stoprocentní ekonomické soběstačnosti. Jenže slovutní preláti už jaksi měli dost bohulibé, ale nevděčné kolonizace nehostinných zapadákovů. Pro změnu je teď zajímal rušný a přepychový středobod českého státu · pražský královský dvůr. A král s ohledem na jejich um a vědomosti neměl důvod jim nevyhovět. Zlákal je tedy na výlet lodí, nejprve po Vltavě dolů k benediktinskému klášteru na Ostrově u Davle, a pak od Zbraslavi po Mži do Radotína. A mohli si vybrat. Skromní řeholníci si řekli "jen" o královskou Zbraslav...

Václav po tuhém vnitřním zápase kapituloval. Nedbal ani rady přátel, aby si Zbraslav po otcově příkladu podržel jako letní byt. Ale tak docela je nepřeslechl. Měl se Zbraslaví také určité plány. Proto ji záhy vtipně přejmenoval na Síň královskou · Aula regia.

Do postupně vznikajícího rozlehlého areálu kláštera byl bez nesnází zakomponován i Přemyslův hrádek. Jako počáteční provizorium přišel vhod. Takže již 20. dubna 1292 mohl král na Zbraslav uvést "12 mnichů s opatem" z mateřského Sedlce. Všichni byli "rýnské" národnosti (jiná se snad v českých cisterciáckých komunitách ani nevyskytovala).

A potom Zbraslav zachvátila stavební horečka. Striktní řádové regule, jimž dominoval ideál chudoby a prostoty, zakazovaly výrazné věžoví, složitý opěrný systém, sochařskou či malířskou výzdobu i barevné vitráže. Architektura specifického cisterciáckoburgundského předgotického stylu byla stroze inženýrská, s křížovou klenbou, lomeným obloukem a zástupem pilířů či sloupů.

JAKÝ TO VLASTNĚ BYL KRÁL?

Václav II. se v porovnání se souvěkým standardem mohl jevit až přemrštěně zbožný. Pověstná byla také jeho až nepřiměřeně prudká láska k Panně Marii. Ale tak, jak líčí jeho přízní polichocený zbraslavský kronikář Petr Žitavský, to zase nepřeháněl. Nebo určitě ne pořád. I Petr Žitavský nakonec připouští, že byl "Hned mnichem, hned rytířem". Václavovi rozhodně nebyly cizí ani světské věci. Ač křehčí konstituce, nevyhýbal se namáhavým a riskantním lovům a turnajům, ani vojenským aktivitám, i když více než na zbraně sázel na lstivost a trpělivé manévrování. Současně si neodpíral žádné radovánky. Hudba, zpěv a lyrická poezie se mu staly vášní. Dokonce se mu připisují tři vytříbené milostné básně v německém jazyce. Negramotný a v dětství co do vzdělání povážlivě zanedbaný, avšak nadaný přirozenou inteligencí a neobyčejnou pamětí, dokázal proniknout do rozličných oborů vědění, takže v odborných diskusích uměl konkurovat i věhlasným evropským kapacitám. Pro odpor ohrožené aristokracie se mu sice v Čechách nepodařilo prosadit například kodifikované zemské právo nebo zřízení univerzity, přesto však rozsah a intelektuální ráz jeho zájmů neměly u jeho předchůdců obdoby. Svých schopností koncepčně myslet, precizně kalkulovat, subtilně taktizovat a záludně intrikovat využíval především ve státnické praxi. Profesních chyb se dopouštěl zřídka. Dokázal držet na uzdě jak arogantní českou šlechtu, tak stále drzeji dotírající Habsburky v čele se sveřepým a mazaným Rudolfovým synem a nástupcem, římským králem Albrechtem.


středověký erb krále Václava II.

Jenže nejrespektovanějšímu z Přemyslovců (a vlastně i soudobých evropských vládců) stačila krotká letní bouřka, aby se proměnil v legrační vyděšenou postavičku, zalézající do kuriózního dutého, přenosného a tedy vždy v pohotovosti připraveného oltáře ověšeného záplavou zlatých relikvií. A běda, potkal-li se Václav II. s kočkou, navíc schválně mňoukající! Nebo ten děs z otráveného jídla, kvůli němuž se nechával při hostinách věšet za nohy ke stropu, pokavad dostatečně nevydávil...

A přepjaté sebetrýznění, kdykoli propukl v paniku, že zřejmě zhřešil! Svědky jeho pokání o hladu a žízni, okořeněných důtkami a žíněnou košilí, byly holé podlahy nevytápěných cel zbraslavského kláštera. Však si také vysloužil opovržlivou nálepku "krále mnichů a kleriků".

Ale jeho náladovost, náhlá hektická činorodost a stejně náhlá apatie, souvisely s nervovým neduhem, dnešní medicínou označovaným jako anxiózní fóbie, obsedance a deprese a vysvětlovaným genetickými vlohami a dlouhodobým stresem. Smrt, která Václava zastihla ve čtyřiatřiceti letech, však měla na svědomí jiná choroba · souchotiny, jimiž se zřejmě nakazil od své matky. Posledních šest měsíců svého života strávil v modlitbách a v přestávkách mezi nimi úřadoval.

"Ó Zbraslavi, ty jsi dílem rukou mých," zaplakal prý smutně před svým skonem 21. června 1305. Petr Žitavský dále líčí, že umírající naléhal, aby byl pro pohřební obřad zavinut "do laciné látky režné" nebo "do kukly konvrše řádu cisterciáckého". Toto přání, stejně jako žádost, aby ho truchlící doprovodili k místu podřadnému "někde pod okapem", vyslyšeno nebylo. Pohřeb si svojí okázalostí nezadal s Václavovou korunovací na krále českého. Po poslední cestě městy pražskými bylo tělo naloděno k plavbě po Vltavě, k milované Zbraslavi. Tam spočinulo na místě nejčestnějším "in medio sanctuario" · uprostřed chóru.

ZBRASLAVSKÝ CHRÁM BYL I MAUZOLEEM

V průběhu 13. století u nás kulminovala církevní a kulturní avantgardnost a hospodářská i politická angažovanost cisterciáckého řádu reformujícího šmahem vše · od náboženských věcí a morálky, přes architekturu až po finančnictví. Není divu, že král Václav II. tento řád programově preferoval. Rekrutovali se z něj také vladařovi rádci a důvěrníci. Také aktu založení zbraslavské svatyně se král zúčastnil osobně · den po své pražské galakorunovaci, tedy 3. 6. 1297, uspořádal skvostnou slavnost.

Chrám dostal do vínku také důležité poslání mauzolea přemyslovského rodu. Už šestnáctý den po korunovační slávě zemřela šestadvacetiletá královna Guta, ale na to na Zbraslavi ještě přichystáni nebyli. Královna tedy našla místo posledního odpočinku v románské biskupské Spytihněvově bazilice na pražském hradě. Zbraslav se otevřela prvnímu zesnulému Přemyslovci za osm let · samotnému králi...

Vladařské povinnosti se náhle sesypaly na hlavu sotva šestnáctiletého Václava III. Za čtrnáct měsíců, 4. srpna 1306 v Olomouci, jich byl předčasně a navěky zbaven... Jeho tělo muselo po dvě desetiletí odpočívat před hlavním oltářem olomoucké katedrály · na Zbraslav jej nepustila znovu rozmohlá anarchie v zemi. Když se sem v roce 1326 konečně dostal, už za čtyři roky jej následovala jeho sestra, zatrpklá Eliška Přemyslovna. Z lucemburské dynastie si přál být uložen do posvěcené půdy zbraslavského chrámu až Václav IV. I jeho vůle se vyplnila pro rozbouřené poměry až po měsíčním trapném pohřebním "turné" · v září 1419. Ale už 10. srpna 1420 čekal bezbrannou, leč zámožnou zbraslavskou enklávu útok husitů. Ozbrojené hordy klášter vyplundrovaly a sežehly. Neušetřily ani královské hrobky, na nichž si dokonale vybily svou nenávist. Jen zázrakem se dochovaly tři nekompletní lebky, z nichž jedna je antropology přisuzována Václavu II. a druhá jeho dceři Elišce.

Zbraslavský klášter, efektní monument, který Václav II. považoval za svůj trvalý pomník, tedy neodolal náporu budoucích událostí. Zůstala však po něm stopa, nepostrádající dojemnou symboličnost: gotický obraz Zbraslavské madony, namalovaný krátce po roce 1350. Legenda praví, že dvě století ležel v rozvalinách, až na něj upozornil ptáček vynášející z ruin v zobáčku ozdobnou stužku. Příhoda údajně zapříčinila, že se ve znaku obce Zbraslavi ocitla stříbrná holubice poletující nad červenobílým kostelíčkem. Avšak zbraslavský klášter si · alespoň pro období středověku · zjednal do svého erbu samotného krále. Kterého? Zkuste hádat...
 
Červen 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group