ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nebeský pohřeb

TEXT A FOTO: ADÉLA STOULILOVÁ

 

Slyšel o něm snad každý cestovatel, který procházel mystickou tibetskou krajinou. Jen málokomu se ale poštěstilo tuto bizarní podívanou spatřit na vlastní oči. Nebeský pohřeb tak zůstává stále zahalen do mnoha legend a mýtů.

Kdesi uprostřed nekonečných pastvin Khamu ve východním Tibetu leží ospalá vesnička Gyergo. Nomádi z okolních pastvin mi o ní, a především o místní gompě vyprávěli jako o nejposvátnějším místě, které si nesmím nechat ujít. Zanedlouho po příjezdu do vesničky čítající několik desítek tradičních kamenných domků, lemujících jedinou silnici, spatřím, proč je toto místo tak legendární. V horní části vesnice, na plošině, kde se to hemží poutníky všech věkových kategorií v červených róbách a žlutých čapkách, stojí fascinující stavba, sestavená z úhledně na sebe naskládaných mani kamenů – ženský klášter Tashi Gompa. Každý z blízkého i dalekého okolí chce mít svoji vlastní modlitbu a mantru vytesanou do kamene a přidanou na stěnu kláštera, který je po obvodu lemován těžkými modlitebními mlýnky. Ty zde po směru hodinových ručiček roztáčejí tisíce rukou poutníků denně. K založení zdejšího kláštera se pojí legenda o poustevníkovi, který do údolí Gyergo doputoval z oblasti Danba, aby se zde usadil. Lama Tsemper, jak se mu dnes tady říká, zde do konce svého života žil v malé jeskyňce, živ pouze z toho, co mu místní a pastevci přinesli. Naučil se umění vytesávání modliteb a manter do kamene, a byl to pravděpodobně on nebo některý z jeho následovníků, kdo stavbu z mani kamenů inicioval. Těsně před smrtí si přál, aby byl do údolí poslán významný lama, aby v jeho práci pokračoval, což se nakonec stalo. Od té doby se Gyergo stalo živým a významným poutním místem, kde se kromě ženského kláštera v posledních dvou letech podařilo postavit také školu pro mnichy.

LAMA JAKO LOUTKA

Několikrát gompu obejdu, ze strany pak objevím vstup do jakéhosi nádvoří uprostřed celé stavby, kde několik mužů pracuje na vrstvení již vytesaných kamenů. Bez jakéhokoli nářadí či žebříku, prostě jen stojí na několika úrovních kamenné stavby a zdola jim kameny podávají. Vycházím opět ven a vyhýbám se skupince, která kolem gompy spěchá s naloženým trakařem. Napadá mě, že vezou další modlitební kameny na stavbu, ale vidím, jak trakař objíždí gompu znovu a okruh kolem posvátné stúpy opakuje ještě několikrát. Jeden z mužů, který ke skupince patří, roztáčí modlitební mlýnky. Ten trakař mi sem nějak nesedí, kdo by si chtěl koru, tedy okruh kolem posvátného místa, ztěžovat tlačením trakaře? Ještě toho samého dne dostanu odpověď, ze které mrazí v zádech.

Dvě mnišky na mě mávají a naznačují, že se mám vydat malou cestičkou vedoucí směrem na kopec po straně gompy. Zde je dodnes dochovaná jeskyňka, kde lama Tsemper přebýval. Malinká mniška, která zde správcuje, mi vysvětluje, že lama Tsemper byl živ z jedné misky tsampy denně a po smrti se jeho tělo zmenšilo na velikost panenky. Venku před jeskyňkou už čeká další poutník, takže uvolňuji jeskyňku a sestupuji zpět do údolí ke stúpě.

MALÍŘI KAMENŮ

Před Tashi Gompou čeká hromada mani kamenů všech velikostí. Tyto kameny se dávají vytesat na objednávku jednomu z desítek místních mistrů a po jejich dokončení jsou uloženy zde, než se dostanou na úhledně a značně organizovaně poskládanou stavbu gompy. Od cestičky, která vede před schody na plošinu, na které se Tashi Gompa tyčí, se ozývá pravidelný zvuk kladívek dopadajících na dláto. Cestičku lemují malé chýšky, dost velké na to, aby se tam tesař vešel, jen pokud klečí nebo dřepí na bobku. Podél cesty jsou pak poskládané již hotové kameny, některé mají vytesanou mantru ještě barevně přetřenou, jiné se zase pyšní bohatým dekorem buddhistických symbolů. Mistři kameníci se svému řemeslu věnují pouze v zimě. Jakmile přijde jaro a okolní pastviny se zazelenají, vracejí se zpět ke svému pasteveckému způsobu života. Ostatně stáda jaků je a jejich rodiny živí po většinu roku.

Gunzar Sonam mě vede do svého obydlí, aby mi ukázal skromnou dílnu, v níž už pracují jeho syn a syn sousedů. Temnou prašnou místnost osvětluje jediná žárovka visící ze stropu. Gunzar mě pobízí, abych si tesařské umění vyzkoušela. Na plochý kámen mi narýsuje obrys písmen klasické mantry Óm mani padmé húm, a i když mi pomáhá vést ruku kýženým směrem, dláto mi po kameni neustále sklouzává a zanechává nechtěné rýhy. První písmeno se mi podaří nějak dokončit, ale předloze se moc nepodobá. Gunzar se s pochopením usmívá. Základy se prý dají naučit po prvním týdnu několikahodinového cvičení denně. Nechávám si od něj vytesat mantru na menší kamenný kus, zhruba 20 x 15 cm. Jemu celá práce trvá necelou půlhodinku. Zaplatím v přepočtu asi 70 korun a Gunzar mi s úsměvem říká, že pokud bych se někdy tomuto řemeslu chtěla naučit, rád mě bude učit.

TRPĚLIVÍ SUPI

Vycházím z tesařské dílny a u hlavní cesty mě zaujme zpívající hlouček mnišek směřující na kopec. Dav pomalu mizí mezi stožáry modlitebních vlajek. Následuji mnišky v přesvědčení, že se za kopcem skrývá další chrám, který by mohl stát za vidění. Už v polovině cesty mi ale dochází, že míříme k místu, kde se koná tradiční tibetský pohřební obřad. Matně si vzpomínám, že se nomádi z vedlejší vesnice o Gyergu jako o místě konání nebeských pohřbů zmiňovali. Představovala jsem si ale, že takové místo bude ležet stranou od vesnice, a ne přímo nad ní. Dav se zastavuje na plošině obehnané modlitebními vlajkami. Příchozí upevňují další vlajky k těm sluncem již vyšisovaným. Na stráni nad plošinkou sedí houf supů, občas si několik z nich zkrátí chvíli tak, že elegantně zakrouží nad našimi hlavami. Mnišky usedají zhruba padesát metrů od místa zbaveného trávy, kde na trakaři leží nebožtík zabalený do bílého plátna. Nyní mi dochází, že jde o stejný trakař, kterému jsem se vyhýbala dole u gompy, a vše dává dokonalý smysl.

Pohřební obřad začíná za zpěvu manter, které mají duši mrtvého doprovázet bardem, tedy přechodným stavem, než se převtělí do těla nového. Přichází muž oblečený do dlouhé zástěry a ochranných návleků na rukou. Tělo z trakaře pokládá na zem, rozbalí ho a do ruky bere dlouhý nůž. Procházím kolem skupinky příbuzných, kteří se na mě usmívají a usedám za nimi na zem, ani ne tak z pohodlnosti, ale spíše mám zesláblé nohy z kombinace strmého výšlapu, řídkého vzduchu a absurdnosti celé této situace. Nějak nemůžu strávit fakt, že budu svědkem pohřebního rituálu, který spočívá v obětování mrtvého těla dravcům. Hlavou mi probíhá, co jsem o nebeských pohřbech s hrůzou četla. Napadá mě, že bych měla zavčas odejít, takovou podívanou přeci nemůžu ustát! Ostatně jsem v životě snad nikdy mrtvé tělo ještě neviděla a na pohřbu jsem byla jedinkrát jako dítě. Něco mě ale nutí zůstat.

POSLEDNÍ AKT ŠLECHETNOSTI

Na to, co se děje s tělem, se neodvažuji při své krátkozrakosti ostřit, sleduji tedy spíše dění okolo. Později se dozvídám, že v domě mých hostitelů bydlí jeden z lamů, kterému byl svěřen úkol rogyapas, tedy „porcovače”. V úvahu se bere několik faktorů: pohlaví, věk, příčina smrti i způsob života zesnulého. To vše má vliv na to, jak se při porcování postupuje. Zatímco rogyapas tělo postupně rozřezává, sleduji hejno supů, kteří poslušně, ale nedočkavě sedí na kopci nad námi. Příbuzní se nezdají být v nějak pochmurné ani smuteční náladě, spíše konverzují, občas někomu zazvoní telefon a dotyčný pak halasně do telefonu odpovídá...

Jakmile dá rogyapas supům znamení, v tu ránu jako by se zatáhla obloha. Celé hejno těchto obrovských opeřenců se pomalu snáší směrem k nám. Několikrát zakrouží, a pak přistanou u rozporcovaného těla. Natahují své holé krky a čekají, než rogyapas poodejde. Tito obrovští dravci, kteří mají rozpětí křídel až dva metry, se překvapivě chovají celkem trpělivě a spořádaně. Nemotorně doskáčou k ostatkům těla, jeden po druhém si urve kus masa a s kořistí poodlétne dál, aby udělal místo ostatním. Po chvíli se rogyapas vrací s obrovskou palicí. Tou začne roztloukávat a drtit velké kosti a lebku a míchá vše s campou, což je ječmenná mouka, denní chléb Tibeťanů. Tím supům ulehčuje práci, samotné kosti by se jim asi zajídaly. Považuje se za značně nepříznivé, pokud ptáci nespořádají všechny ostatky. Brání to vstupu duše do nebeských planin, kde setrvává do doby převtělení.

Tibeťané vnímají supy jako mystická stvoření dakini, která donesou duši mrtvého do nebeských výšek. Celý rituál má mimo jiné také význam posledního aktu šlechetnosti, který může jedinec za tohoto života vykonat tím, že své tělo obětuje jako potravu dravcům. Tak zachrání před předčasnou smrtí menší hlodavce, kteří by jinak padli supům za potravu. Nemenší význam této praktiky tkví v přímé konfrontaci s pomíjivostí života. Tibeťané považují fyzické tělo pouze za přechodnou nádobu pro duši, která slouží pouze po čas současného života. Po smrti pozbývá významu a je třeba ho vrátit přírodě.

DO ZEMĚ I DO VODY

Zatímco supi konají svou práci, dozvídám se podrobnosti o této podívané. Nebeský pohřeb je prý nejběžnější, praktikuje se mezi obyčejným lidem. Vláda Čínské lidové republiky tuto praktiku v 60. letech 20. století zakázala jako barbarský rituál, ale o dvacet let později mu opět dala zelenou. V tibetské tradici se ale setkáváme i s dalšími typy pohřebních ritů. Kromě nebeského pohřbu jsou to nejčastěji kremace a vodní pohřeb. Kremace je určena pro významné mnichy a také pro ty, kteří si ji mohou finančně dovolit. Ve vysoko položeném Tibetu je totiž dřeva nedostatek, což zvyšuje jeho cenu. Vodního pohřbu naopak využívají ti, kdo svým zemřelým nemohou zaplatit pohřeb nebeský. Tělo je odneseno na břeh řeky, rozděleno a vhozeno do vody. V některých případech se do vody hází celé tělo zabalené do bílé látky a zatěžkává se kameny jako obětina bohům a duchům řeky. Méně časté je balzamování, které je výsadou převážně „živých buddhů“, tedy jedinců, o kterých se věří, že jsou pozemským ztělesněním božstev nebo převtělením ctnostných osobností. Za nejpodřadnější se pak v Tibetu považuje pohřeb do země. Roli v tom hraje víra, že duchové země by se neměli rušit. Do země se tak pohřbívají těla nakažená vážnými infekčními chorobami, třeba leprou či gangrénou, ale také zloduši a vrazi. Duše takto pohřbených jedinců je pak uvězněna v zemi a nemůže dosáhnout reinkarnace. Dlužno dodat, že ve vysokých polohách, kde je půda po většinu roku zmrzlá, není vykopání hrobu nic snadného.

SMYSLUPLNÉ ROZLOUČENÍ

Supi pomalu dokončují dílo. Mnišky se již dávno zvedly a za prozpěvování manter směřují zpátky směrem ke klášteru. S jejich odchodem se dějiště noří do ticha. Je slyšet jen meluzína a třepotání modlitebních praporů ve větru. Nasycení supi se těžkopádně rozlétnou, několikrát zakrouží a usedají zpět na stráň kopce. Vše se vrací do původního stavu, jakoby se zde před chvilkou vůbec nic nedělo. Celý akt proběhl velmi poklidně a já si nejsem zcela jistá, co mnou otřásá více. Jestli to, čeho jsem byla právě svědkem, nebo to, že mi zde vysoko v horách přijde takový způsob vypořádání se s ostatky a jejich navrácení do koloběhu přírody absolutně přirozený, ba dokonce smysluplnější a důstojnější než jakýkoliv jiný způsob rozloučení.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group