ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Za černou branou

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

 

V době, kdy byl Berlín neprostupnou bažinou a v místě budoucího Mnichova si vlci značkovali své teritorium, žilo v Trevíru sto tisíc lidí. Bylo to největší město severně od Alp. Dnes už tento primát dávno neplatí, titul nejstaršího německého města však Trevíru už nikdo neodpáře.

Od 4. století, kdy se toto město těšilo největšímu rozkvětu, uplynulo skoro 1700 let. Počet jeho obyvatel je dnes ale opět na sto tisících, ač to tak nevypadá. Trevír se během staletí rozsypal po okolních kopcích, kde se tak dobře daří vínu, a obsadil oba břehy řeky Mosely, kam až oko dohlédne. Ovšem to nejzajímavější a nejcennější – tedy centrum města – projdete křížem krážem během jediného dne, aniž by vám hrozily puchýře.

Není ani třeba poddat se výbornému moselskému vínu, abychom si dokázali představit, jak toto barevné a čilé město vypadalo krátce po příchodu Římanů. Ti si pro své budoucí velkoměsto nemohli vybrat lepší místo – Mosela tu protéká širokým údolím obklopeným úrodnými svahy s dalekým výhledem, záda a boky Římanům kryly spřátelené belgické kmeny a k nepřátelské hranici v podobě řeky Rýna to bylo sto dvacet kilometrů, tedy dva dny ostrého pochodu. Římané však nebyli prvními, koho toto malebné údolí uchvátilo. Bylo zde řídké osídlení keltogermánských Treverů, které si ale římské jednotky rychle podmanily. Ovšem město, které tu v roce 16 př. n. l. nechal založit císař Augustus, nese dodnes jejich jméno – Augusta Treverorum, Trevír.

SNADNÁ CESTA DO UNESCO

Římané se z Trevíru před postupujícími Franky a také nájezdem Hunů definitivně stáhli v polovině pátého století. Populace klesla z téměř sta tisíc lidí na pouhých pět tisíc v šestém století. Trevír se stal na dlouhá léta poloprázdným městem duchů. Po Římanech tu toho však zbylo požehnaně, vždyť Trevíru se dlouhá léta přezdívalo druhý Řím. Byl hlavním městem provincie Gallia Belgica a mezi lety 285 a 395 dokonce rezidencí šesti římských císařů. V roce 275 ho sice srovnali se zemí urputní Alamani, ale město se aspoň mohlo rozmáchnout k novému stavebnímu rozkvětu. Nejvíce se otroci zapotili za vlády císaře Konstantina I. Velikého, který z Trevíru učinil centrum křesťanské víry (k nepřátelům se však choval zcela nekřesťansky; dva francké náčelníky, kteří s vojsky barbarů vpadli do Galie, nechal v trevírském amfiteátru roztrhat šelmami).

Právě z Konstantinovy doby také pochází nejvíce dochovaných římských památek, například císařské lázně či monumentální bazilika, na jejíž základech vyrostl dnešní trevírský dóm. Dech vyráží také Aula Palatina (Konstantinova bazilika), kterou nechal kolem roku 310 vystavět císař Konstantin jako svůj trůnní sál. Tato 67 metrů dlouhá, 26 metrů široká a 33 metrů vysoká budova byla jen nepatrnou součástí obrovského císařského palácového komplexu a její účel byl zřejmý – měla reprezentovat moc císaře a ohromit návštěvníka svou velikostí. Tomu podléhala i její konstrukce. Okna v druhé řadě jsou o něco menší než v řadě první, takže se celá stavba zdá vyšší. Optický klam rozlehlosti stavby umocňují i menší okna v apsidě na konci baziliky. Sál byl obložen mramorem a měl dokonce podlahové vytápění. Dnes jde po Pantheonu v Římě o druhou největší dochovanou stavbu z římské doby.

PRAOTEC MARX

Když k těmto fascinujícím památkám připočteme amfiteátr pro dvacet tisíc lidí z prvního století, o sto let mladší římský most (nejstarší v Německu), Barbařiny lázně (bývaly druhé největší v Římské říši) a hlavně slavnou Černou bránu, tak inspektoři z UNESCO museli v Trevíru klokotat blahem a zápis do seznamu světového dědictví v roce 1986 nemohlo nic ohrozit. Dlouholeté členství v prestižním klubu dnes napomáhá k tomu, že do Trevíru ročně přijedou necelé čtyři miliony turistů. Lákají je nejen římské památky, ale i zachovalé gotické jádro města, stará židovská čtvrť, a v neposlední řadě slavná Kristova tunika, za níž sem napřesrok na její vystavení přijede asi milion věřících.

Jsou ale tací – a není jich málo – kteří o zdejší římské či středověké dědictví projevují prachbídný zájem. Číňané. Na svých zájezdech ve stylu poznej-deset-zemí-za-deset-dní nemohou Trevír vynechat, ale není to kvůli architektuře. V roce 1818 se tu totiž narodil guru komunismu Karl Marx, který později v londýnském exilu snil o beztřídní společnosti. A tak zatímco skvostné římské památky nechávají čínské turisty zcela chladnými (mají přeci mnohem starší), tak Marxův rodný dům a muzeum jsou na jejich evropském itineráři podtržené s vykřičníkem.

Než se ale k vousatému filosofovi propletou úzkými trevírskými uličkami, udělají stovky snímků a poslechnou si krátký výklad svých čínských průvodců. Kdo ví, co jim říkají například o Černé bráně (Porta Nigra), jedné ze čtyř původních městských bran a údajně nejkrásnější dochované bráně z římské doby. Může vůbec Číňany ohromit, že tato třicet metrů vysoká stavba byla součástí mocných 6,5 kilometrů dlouhých hradeb? Možná je spíš zaujme to, že ve středověku sloužila brána jako zdroj stavebního materiálu, podobně jako Velká čínská zeď.

KOSTEL V BRÁNĚ

Bránu od totálního rozebrání uchránilo to, že se v ní někdy po roce 1028 usadil poustevník Simeon. Po jeho smrti vyrostl poblíž jeho útočiště klášter, a sama římská brána byla v 11. století přestavěna na kostel sv. Simeona. Šlo o velmi zajímavé řešení, kdy byl vnitřní dvůr brány zastřešen a vytvořil tak kostelní loď. Západní věž sloužila jako zvonice a východní věž byla naopak snížena, aby nenarušovala kostelní linii, a rozšířila se o románskou apsidu. V této netradiční podobě fungovala tato brána-kostel až do počátku 19. století. Když v roce 1804 přijel do Trevíru Napoleon, tak klášter i kostel zrušil a celou „hybridní“ stavbu nařídil strhnout. Místní lidé ale prý přispěchali s tvrzením, že brána po pádu Římské říše sloužila jako slavnostní hala pro zdejší galské obyvatelstvo, což Napoleona obměkčilo. Podle jiné verze se prostě dozvěděl, že se jedná o památku starého Říma, pro nějž měl slabost, a tak nechal strhnout pouze románské přístavby (kromě apsidy).

Černá brána vlastně slouží svému původnímu účelu i dnes – právě tudy většina turistů vstupuje do nejcennější části města. Všechna její podlaží jsou přístupna veřejnosti a lidé si tak mohou zblízka prohlédnout, jak dokáže původně šedobílý pískovec za 1800 let ztmavnout. Jen Američané se prý ptají, proč si Trevírští svou slavnou bránu neumyjí. Na to jim průvodci odpovídají, že by pak přišla o své jméno...

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group