ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nebýt krysa

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, JAN SAUDEK

 

Jan Saudek, fotograf český, je patrně naším největším žijícím umělcem. Jeho dílo, mapující obrazem nejen přirozenou krásu nahých žen, ale též jeho vlastní život, je známé po celém světě. Je obdivován i zatracován pro svou tvorbu a nespoutaný život, jeho duše je však ryzí. Nic nenalhává, na nic si nehraje a jeho bezprostřednost a upřímnost člověka uchvátí.

Na čem v současné době pracujete? Máte i jiné aktivity než focení a malování?

Píšu, v současnosti se snažím napsat knihu, ale stále na to mám dost času. Mělo by to být zaznamenání vlastních zkušeností. Takové zkušenosti autora skryté za hlavním hrdinou.

Co vás přivedlo k fotografii? Kdy vám fotografie učarovala?

Já jsem vyučený fotograf.

Samozřejmě, to vím, spíš jsem myslel, proč jste vůbec začal fotit?

Kdysi jsem viděl krásné obrázky v časopise Life a pošetile jsem chtěl dělat to samé. Nebyla v tom snaha se obohatit finančně, ale spíš se ukázat. V té době jsem také závodil a zkoušel psát, ale jak se nakonec ukázalo, jen ta fotografie mi trochu šla.

Vzpomínáte na první dámu, kterou jste portrétoval nahou?

Ano, to byla moje ženuška. Tehdy jí bylo 24 let, byli jsme na periferii. Ona nahá stojí zády k objektivu a v popředí leží můj portrét. Tehdy jsem se dost styděl, a popravdě dodnes jsem svým způsobem stydlivý.

Co je vaší inspirací?

To je dobrá otázka. Je to jistá bojovnost, soupeřivost. A to jak v tvorbě, tak v životě. Dokázat mladým, že na to ještě máme. Vzpomínám, že za mnou jednou takhle přišli redaktoři z jednoho deníku a vyzvali mě na soupeření v posilovně. Vybavili se tepláky a že budeme skákat přes švihadlo. Samozřejmě jsem vyhrál a oni si stěžovali, jak se na to poctivě připravovali.

Fascinuje vás nahota?

Chlap, když vidí nahou ženu a nic to s ním nedělá, tak není v pořádku. Mě kdysi vzala jedna dívka na nuda pláž, což mě velice ovlivnilo. Byli tam lidé různí, malí, velcí, tlustí, hubení, mladí i staří. Byli nazí, nic neskrývali a ona mi řekla: „My lidé jsme krásní.“

Jak vnímáte vztah mezi mužem a ženou?

Někde jsem četl výzkum, jehož výsledkem bylo zjištění, že muži jsou polygamní a ženy monogamní. Na to přeci nepotřebuji žádný výzkum, to snad všichni víme i bez něj. Také vím, že ženy lžou a muži musejí také. Musejí říkat věci, které dáma chce, abychom říkali. Jako jak je krásná či pro muže jediná, i když to je lež. Potřebuje to slyšet. Já potřebuji od žen toleranci, dříve to bylo horší, ale dnes už mě berou jako seladona, kterého je třeba tolerovat, a já jim na oplátku dávám malé dárky, jako prsteny či auta.

Vidíte motiv a aranžmá fotografie při prvním pohledu na ženu? Nebo takové věci přicházejí během focení?

Buď to v té ženě je, nebo není. To cítíte. Každopádně na dámu při focení nahlížím, jako bych ji miloval. Také bych rád zmínil, že mi někdo dal nálepku fotograf žen kyprých tvarů, nevím proč. Pracuji s každým, kdo přijde, a mou nejprodávanější fotkou je kupodivu „Tulákův pes“.

Stalo se vám někdy, že vás múza nepolíbila? Že jste pracoval se ženou, se kterou výsledné fotografie nedosahovaly vašich představ? Prostě se vám nelíbily?

Ano, v poslední době víc a víc. Fotografie musí mít vypovídací schopnost, když nemá duši, neřekne nikomu nic. Nejtěžší je čistý akt, prosté nahé tělo. To umí málokdo. Nějaká ta draperie to rozhodně nemůže zkazit.

Často se fotografů aktů ptají, zda je nerozrušuje nahá žena před objektivem či zda nemyslí na milování s ní. Jak je to u vás?

No, pamatuji své začátky, to skoro ani nešlo fotit. Dáma se svlékla a já byl tak říčný, že mnohdy ani k focení nedošlo. Časem však otupíte, začnete být věcný a tyto pudy ovládáte. Jak někde vtipně pronesl doktor Josef Nesvadba „Ke vzrušení potřebuji klid“.

Fotíte dnes již výhradně motivy, které známe, nebo máte v šuplíku i jiné fotografie? Něco, co se od ostatních fotografií liší?

Ano, fotím hlavně celebrity, časem bych to mohl použít pro nějakou výstavu, uvidím. Je smutné, že známé jméno hraje roli, ale je pravda, že já už dnes nemůžu udělat dobrou fotku. Své nejlepší věci jsem již nafotil, každý ve svém oboru má daný obsah tvorby. Je to stejné, jakoby osmdesátiletý vzpěrač chtěl zvedat nad hlavu sto kilogramů. Myslím, že člověk má odejít včas. Proto jsem například odešel z televize.

Co považujete za své největší životní štěstí či úspěch?

Rozhodně fakt, že po sedmdesátce mám tři zdravé děti. S mou životosprávou se lehce mohlo stát, že by byly defektní. Já jsem zřízený. Popravdě vám klidně přiznám, že tak dvacet tisíc měsíčně propiju. Nicméně je důležité přežít a nepovažovat život za nějaké utrpení.

Z čeho cítíte ve svém životě největší strach?

Ze zapomenutí. Jsou jména fotografů jako třeba Karel Hájek, významná postava fotografie padesátých let. Fotograf prezidentů, který dnes nikomu nic neříká a je zapomenut.

Myslíte, že dostat se dnes mezi celebrity se dá jen talentem, nebo je bezpodmínečně nutné, aby si vás všiml nějaký povolaný člověk?

K tomu potřebujete tři věci, talent, píli a štěstí. Potřeba jsou všechny tři části, žádná nesmí chybět, jinak to nejde. Navíc člověk musí mnoho obětovat, kdo nic neobětuje, ničeho nedosáhne.

Byl jste vyznamenán francouzským řádem rytíře umění, máte jako rytíř nějaké povinnosti? Klade na vás ta spousta ocenění nějakou odpovědnost. Nebo pracujete stále stejně, jako by ta ocenění nebyla?

Nezavazuje mne to k ničemu, můžu 14. července na francouzskou ambasádu na ceremoniál, ale nechodím tam. Ale je to milé a těší mě, že jsem tento řád dostal jako první a Václav Havel až po mně. Aspoň v něčem jsem vyhrál. Dnes s tím řádem blbneme s holkama v atelieru, já si ho přilepím na nahou hruď a pak je honím. Když se vrátím k těm ceremoniím, tak mne Václav Havel ani při návštěvě královny Alžběty nepozval, místo toho pozval Zaňákovou (Lucie Bílá). Havel si snad myslel, že bych se neuměl chovat, nebo něco podobného. Sice se spolu známe ještě z mládí, když se dělaly různé klukoviny, ale to bylo. Já měl v mládí guvernantku a dostalo se mi vychování. Víte například, jaké je oslovení královny? Madam, a přitom strašně moc lidí si myslí, že to je Majesty.

V roce 1999 se vás v rozhovoru pro Koktejl Rostislav Sarvaš ptal, jak vnímáte konec dvacátého století. Když navážu na tuto otázku po dvanácti letech: Jak se vám žije na počátku 21. století?

Skvěle, vše je dostupné. Ceny sice jdou nahoru, ale nevadí. Vidím úžasnou prosperitu, a to nejen konzum. V podstatě mohu říct, že můj nejlepší čas je teď. Také se mi na životě líbí, že člověk může měnit názor, jak se mu zlíbí. Kdysi jsem fotil kalendář, kde byly zralé dámy, s jedním osmnáctiletým fotografem z jednoho bulvárního plátku, a ten mladík se mi v jednu chvíli svěřil, že by rád zažil sex se starší ženou. Když jsem se ptal, kolik by jí mělo být, tak povídal, že asi třicet. No a dnes ten názor o vyšším věku třiceti let má také jinde.

Vnímáte takové věci jako Facebook, sociální sítě nového věku?

Ne, to mě nezajímá. Podobně jako televize. Tedy, ne že bych ji neměl, ale nesleduji pořady, které vysílá. Všiml jsem si například, že ji sledují děti, ale nic jim nedává, nic je nenaučí. Nezaregistroval jsem, že by díky ní měli třeba lepší dikci. To já si radši pustím nějaký film na DVD.

Pracujete s klasickou fotografií, tedy fotíte na filmy. Lákalo vás někdy zkusit digitální aparáty?

Já mám digitální fotoaparát, ale jen na pracovní věci. Poprvé v životě a hlavně na sklonku života fotím pro peníze. Malým dílem na film, ale převážně digitálně. Navíc jsem zanevřel na fotografii a fotím málo. Každopádně v digitální technologii je budoucnost, a byl bych pitomec, kdybych tvrdil, že ne. To je jako nutit jezdit lidi na koni místo autem.

Mohu předpokládat, že jste zanevřel na fotografii po problémech se Sárou a Samuelem, kteří vedou firmu Saudek.com? Jak s nimi vlastně dnes vycházíte?

Oni mají dojem, že mě chrání. Chrání přede mnou samým. Zabavili mi negativy a já k nim nemám přístup, každopádně na nich vydělávají a já mám jen malé procento ze zisku. Momentálně se soudíme a vídáme se převážně na soudě. Hlavně čas hraje pro ně, čekají až zemřu. Pokud by se tak stalo před koncem soudu, budou mít vše.

Jaký máte dnes vztah k dětem, jak je vychováváte?

Neexistuje nic většího, než být u porodu. Je to velkolepé, já byl u porodu svých dvou posledních dětí, naštěstí všechno šlo hladce. Co se výchovy týká, tak chci, aby mé děti netrpěly, aby neměly hlad a žízeň. Chci, aby byly obklopené dobrými věcmi, aby viděly krásné věci, slyšely dobrou hudbu. To velmi ovlivňuje. Také je beru k Vltavě, chci aby poznaly řeku, ta má něco, co vás hluboce ovlivní.

Jako dítě jste se s bratrem dostal do rukou doktora Mengeleho v koncentračním táboře v Osvětimi. Co jste tam prožívali? Setkal jste se přímo s Mengelem? Byl na vás proveden nějaký jeho pokus, nebo se na vás nedostala řada?

Tak v první řadě to nebyla Osvětim. Byl jsem s bratrem ve zvláštním koncentračním táboře pro dvojčata. Naštěstí pro nás to bylo na konci března, Říše se rozpadala. Pamatuji si, že nás chtěli postřílet, stáli jsme s ostatními v jedné řadě, ale já se cítil bezstarostný. Dítě takové věci vnímá jinak.

Dočetl jsem se, že jste pracoval dvaatřicet let ve fabrice, ale nikde jsem se nedočetl, co jste dělal?

Hlavně to byla ztráta času. Pracoval jsem v tiskárně jako poskok, tahal jsem role s papírem a podobné pomocné práce. Hlavně v té době jsem měl největší touhu fotit a neměl jsem možnost svobodného vyžití. To přišlo po roce 82.

Měl jste někdy chuť emigrovat? Dovedete si představit žít v jiné zemi?

Ne, nedovedu. Jsem vlastenec a nesnáším cestování. Když jsem v šedesátém osmém roce byl v USA, dostal jsem nabídku práce, ale já neváhal ani vteřinu, že bych se nevrátil. Prostě to tu miluju Navíc, když v Česku někam jdu, tak vím, že za každým rozcestím je nová krajina, uvidím něco jiného, tam ne. A nejlépe se prochází ve dvou, nejlépe se ženou.

Máte fyzičku, kterou by vám záviděl leckterý mladík, chodíte stále na Duklu cvičit?

Ano, cvičím a také chodím plavat na Vltavu. Stalo se mi dokonce, že jsem tam vytáhl topícího se hocha. Bylo mu asi deset let. Skočil jsem pro něj a vytáhl ho, vzpomínám, jak pak seděl na břehu, z nosu mu tekla nudle a řekl: „Děkuji vám.“

Údajně se rád věnujete své zahradě, je to pravda? Co pěstujete nejradši?

Já měl několik domů. Před osmnácti lety jsem pořídil i jednu zahrádku okolo 2000 m3 a opravdu jsem nadšeně zahradničil. Akorát asi před třemi lety jsem najednou zjistil, že mi ta zahrada vlastně nepatří, jelikož ta dáma, co tam bydlí, nechala udělat nějak dobře smlouvu a já zjistil, že jsem sice všechno koupil, ale je to její. Ale tak si říkám, že už tam nemusím otročit, popravdě mě to dost ničilo a neměl jsem v tom úspěch. Zasadil jsem ředkvičky, a pak jsem vytahoval ze země takové dužnaté hubené košťály. Zahradu už ne.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group