ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Chyťte antilopu

TEXT A FOTO: TOMÁŠ JŮNEK

 

Posledních asi 150 jedinců západního poddruhu antilopy Derbyho se na konci 20. století ocitlo na pokraji vyhubení. Kvůli pytlákům jsme o jednu z největších antilop skoro přišli, nebýt unikátního projektu českých vědců v Senegalu.

Bílé pruhy nám mizejí z očí. Ještě před vteřinou jsme viděli, jak se antilopa z posledních sil motá v akáciích, a teď jako by se v tom vedru vypařila. Musíme ji najít. Prodíráme se trním v malé rojnici, oči upřené do větví a srdce nám buší strachem o život. Ne o náš, ale o její. Jestli už padla na zem a my k ní doběhneme pozdě, zemře. Ozývá se praskání. Je tady, uspávací střela visí na levé kýtě a zadní nohy se jí pod vahou těla střídavě podlamují. Vykulenýma očima se zmateně rozhlíží. Neprchá před námi, už skoro deset minut se snaží utéct té divné únavě, která ji táhne nemilosrdně k zemi. Sama odešla od stáda a hopkavou chůzí, typickou pro uspávané zvíře, se prodírá co nejhlouběji do buše. A jako naschvál do míst, kam se autem žádný soudný řidič nedostane. Sledujeme ji, uběhla jen pár metrů, než nohy definitivně vypověděly poslušnost a tři sta kilogramů antilopy Derbyho se konečně svalilo na zem.

BANDIJSKÁ ANABÁZE

Z času se okamžitě stal nepřítel. Běžíme k Daře jak smyslů zbavení a škrábance vůbec nevnímáme. Jsme čtyři. Oumar samici popadl za rohy, vytáhl jí jazyk z tlamy a hlavu zvedl vší silou nahoru. Rychle jí rovnáme nohy a tělo převalujeme vzhůru na hrudní kost do takzvané sternální polohy, ve které může nejsnáze dýchat. Kdyby zvíře zůstalo ležet bez pomoci na boku s hlavou na zemi, tak se zadusí. Voláme pro auto a máme na všechno sotva pár minut. Markéta vytahuje teploměr a zjišťuje teplotu v rektu, Pavla mezitím páskou rychle měří co nejvíce parametrů – délku rohů, rozpětí jejich špiček, délku hlavy, těla, ocasu, výšku v kohoutku... Slunce praží jak šílené a zvíře se snadno může přehřát. Ještě zbývá změřit boltce, ale k nám se už křovím řítí terénní ¬pick-up s korbou plnou Senegalců. Vzrušené komentáře v jazyku wolof přehlušují zvuk motoru i skřípání trnů o boky auta. Vedle antilopy rozprostírají plachtu a dobrých čtrnáct šlachovitých černých rukou zdvihá spící zvíře na ložnou plochu auta. Oumar stále drží Daru za rohy a dohlíží, aby jí nezapadl jazyk. Ležící antilopa zabrala celou korbu, Afričané se však rozvěsili na bočnice, jako kdyby měli magnetické dlaně. Musím jet s nimi. Mezi černochy není žádné místo, přesto za jízdy naskakuju, i když mi jedna noha visí ven a mám na držení jen levou ruku, protože druhou nepřestávám fotit. Už jsme u napajedel, na plný plyn projíždíme bránou obory a mezi kamiony ve stínu baobabů nastává pořádný rozruch.

VZÁCNÝ NÁKLAD

Veterinář Jiří Váhala a zoolog Pavel Brandl už čekají na slámě v útrobách náklaďáku, auto k němu nacouvává a ve vzrušeném povyku nejvíce rezonuje hlas šéfa strážců Tidiana. S kameramanem Peterem Luptákem celou scénu sledujeme, stojíce na kabině forda, a během pár okamžiků je spící antilopa vtažena do bílé skříně kamionu. Baterii injekčních stříkaček doktor rozprostírá vedle zvířete, jemuž Oumar stále drží hlavu nahoře. Nejprve odebírá vzorky krve na biochemické a sérologické vyšetření, ty si i se vzorky trusu rychle odnáší parazitolog Ondra. Následují vakcíny - preparáty zabraňující rozvoji svalové dystrofie, dlouhodobě působící psychosedativa, antibiotika a odčervovací preparát. „Hotovo, jdeme ji budit!“ Doktor se chvatně balí a u zvířete zůstává už jen Oumar. Přivřenými dveřmi sledujeme antilopu. Napětím snad nikdo nedýchá. Uplynula minuta, Dara se ani nepohnula. Druhá minuta, pořád nic. Najednou její oči prohlédly a zatáhla jazyk. Každou chvílí se postaví. „Teď, dělej, skákej!“ Oumar ne a ne pustit rohy, zvíře se náhle prudce zvedá, Senegalci přibuchují dveře a Oumar, jak džin z láhve, v posledním okamžiku proskakuje štěrbinou ven. Hotovo.

Pár dutých ran do stěn, kamion se zahoupal, ale antilopa se v šeru rychle zklidňuje. Skvělé, druhá samice je naložena. Máme chvilku na oddech a přípravu na další zvíře. Jdu k naší skupině, všichni mlčí a v očích upřených do země se lesknou slzy. Jsem asi poslední, kdo to neví. „Ztratili jsme ji,“ říká mi Pavel, „udusila se.“ Z té neskutečné zprávy se mi zatočila hlava, po třiceti úspěšných přesunech první úhyn. „Prostě jsme ji pozdě našli a zvedli jí hlavu, byla čerstvě nažraná a udusila se nejspíš tím, co měla v bachoru. Zkoušeli jsme i masáž srdce, ale marně...“

Je příšerné vedro, ale nikdo ho nevnímá. Musíme pokračovat a probrat se z toho šoku. Souhlasí s námi i menší muž v koženém loveckém klobouku, George Rezk, jeden z majitelů rezervace Bandia, který si na tento výjimečný den bohužel pozval i členy své početné rodiny. Mrtvou Mballax odváží auto a my potřebujeme dnes uspat ještě dvě samice a samce Soleila, budoucího zakladatele chovu ve Fathale. Jako kdyby nějaký neviditelný promítač pustil zastavený film, všech šedesát lidí se dalo zase do pohybu a akce pokračuje. Doktor kontroluje pušku a chystá se na další uspávání. Chladnokrevně plní menší jehlou tu větší od uspávací střely látkou tak účinnou, že kdyby se dostala člověku jen na sliznici, už ho nikdo nikdy nevzbudí. Kde teď ale bude stádo, poplašené prvními dvěma odchyty, to nevíme. Antilopy naštěstí od napajedel daleko neodešly. Hledáme dvouleté samice, jsou jen o něco málo menší než dospělá zvířata a snadno se poznají podle kratších rohů. Identifikovat jednotlivou antilopu podle pruhů na bocích však vyžaduje značnou praxi. „Támhle, to je Donma, ta jak jde doleva za korytem,“ ukazuje Pavla doktorovi. Po výstřelu plynové pušky samice nadskočila a na boku se jí pohupuje hliníková uspávací střela s červenožlutou koncovkou. Hlavně ji neztratit z dohledu. Závod s časem začíná nanovo...

NOVÝ DOMOV JMÉNEM FATHALA

Tma přišla rychle jako v Senegalu pokaždé. V kuželech světel naší terénní mazdy se konečně objevil plechový nosorožec a antilopa na bráně rezervace Fathala. Jsme na jihozápadním pobřeží Senegalu jen pár kilometrů od Gambie, dobrých pět hodin jízdy z Bandie. Vyprahlý buš plný baobabů a akácií vystřídala hustá stromová savana. Tou také brzy projíždíme systémem plotů a bran až k našemu senegalskému domovu – budově ekocentra. Hodně se v rezervaci za rok změnilo, základna se stala součástí malé obory, do které letos vypustíme samice se Soleilem. Dva kamiony s pěticí antilop jsou na cestě, někde jsme je cestou předjeli. Předpokládáme, že zvířata pustíme až ráno, aby se mohla v novém prostředí lépe zorientovat. Rozhodnutí je každopádně na Vincentu Dethierovi, vlámském správci rezervace. Zabydlujeme se v ekocentru, v příštích dnech nás kromě vypouštění antilop čekají identifikace dvou mláďat, samiček, narozených ve zdejší oboře u samce Karanga. Na konci roku 2010 se ve čtyřech oborách v Bandii a Fathale narodilo celkem 15 mláďat a zjistit, čí je které mládě, lze, jen dokud samice kojí.

Tušení, že dnešek zdaleka nekončí, se vzápětí naplňuje. Telefon z brány oznamuje, že kamiony dorazily a jedeme vypouštět. Nikdo vlastně ani není překvapený, takhle náhle a nepředvídatelně se v Africe žije, rodí i umírá. Mazda nadskakuje za kamionem na hrbolaté cestě a reflektory prozařují prachovou mlhu. Do půlnoci zbývá půlhodina a nepříjemně chladný vítr provívá korbou i naším tenkým oblečením. Konečně sjíždíme do maaru. Jsme na místě, auta zastavují a míří svá světla k patě jednoho z obřích stromů druhu Khaya senegalensis na podivnou muldu hlíny. Kamion k ní couvá a začíná být jasné, že to je vlastně přírodní rampa pro vypouštění zvířat. Pořád je ale ložná plocha náklaďáku příliš vysoko. Strážci rozdíl vyplňují po africku – pytli s arašídovou slámou. Otevírají vrata a čekáme na prvního ze samců. Rezervace slouží mimo jiné i jako místo, kam se sváží samci antilop Derbyho, kteří nebyli vybráni do chovu. Nákladní prostor kamionu je otevřený, ale nic se neděje. Je ticho a úplným bezvětřím se co chvíli mihne stín kaloně. Čtvrt hodiny je pryč a Sabar ne a ne vylézt z auta. Provizorní schodiště se mu evidentně nezdá. Po ospalých dvaceti minutách se nad námi smiloval, plavně přeskočil pytle a beze spěchu odkráčel do noci. Druhý samec Mango se rozhodl nic neprotahovat, spořádaně sešel po pytlích, přítomným zapózoval a samčí skupina se tak rozrostla o dva mladíky. Zbývá už jen vypustit samice v oboře kolem ekocentra. První jde na řadu Gaanga, byla jako třetí v nejpřednější kóji většího z náklaďáků. To znamená, že musí projít celé auto a to se jí opravdu nechce. Po půl hodině přemlouvání k ní nakonec jeden ze strážců vlezl bočními dveřmi a ona milostivě vykráčela tak ladně, jak to jen antilopa Derbyho umí. Nakonec jsou v pořádku venku i Dara s Donmou a společně odcházejí objevovat nový domov. Jsou dvě hodiny ráno, jsme spokojení a polomrtví únavou. Soleil samice doplní až za dva dny, úvodní den odchytů se ho nepodařilo najít.

DRAMA NA ZÁVĚR

Dny v rezervaci Fathala ubíhají klidně a identifikace mláďat ve stádu samce Karanga je do týdne hotová. Oknem z pokoje v ekocentru vidíme přímo na napajedlo přirozeně zapuštěné pod zarostlým kopečkem. Stalo se vděčnou oázou pro bezpočet ptáků a každé odpoledne se zde v hladině vody prohlížejí kočkodani zelení. Netrvalo dlouho a naše čtyři antilopy si ke zdroji vody našly cestu. V ranním šeru se potulovaly kolem budovy prouhaté tmavé stíny s majestátními rohy, největší a nejkrásnější antilopy mají nový domov a my je pozorujeme oknem přímo z postelí. Co víc si přát! Zvířata si zvykají v nové oboře skvěle, spolupráce se senegalskými partnery letos klapala nečekaně bez problémů a můžeme odjet z rezervace Fathala s pocitem dobře vykonané práce, kdyby... Kdybychom byli kdekoliv jinde než na černém kontinentě.

Po našem návratu do Bandie byly v oboře u ekocentra vypuštěny dvě žirafy. Jejich dlouhokrké kolegyně z rezervace byly tak nadšené příjezdem nových kamarádek, že za nimi plotem obory prošly tak snadno, jako kdyby tam žádný nebyl. Než strážci stačili zasáhnout, čtyři antilopy Derbyho utekly do rezervace o rozloze 1200 hektarů. Staromládenečtí samci tak dostali nečekaný dárek v podobě tří dvouletých samiček a páté chovné stádo v mžiku vzalo za své. Náš čas se ale nachýlil a museli jsme opustit Senegal. Jak dostat antilopy zpátky, nepromarnit vynaložené úsilí a přitom znovu neplatit veterináře a celý tým? Řešení se chopily tři dámy – zakladatelka záchranného programu Markéta Antonínová, toho času v Čadu, ve Francii žijící Lucie Foltýnová, která kdysi s antilopami pracovala, a vedoucí projektu a sdružení Derbianus CSAW Karolína Koláčková. Společně vymyslely plán dostatečně prostý a „šílený“. Antilopy zbožňují kad, akáciové lusky. Lucie měla odletět do Senegalu a pomocí kadu sypaného za autem nalákat samice se Soleilem zpět do obory. Stalo se a k dokonalému překvapení všech přišla po čtyřech týdnech z Fathaly skvělá zpráva: „Derbíci jsou doma!“ Kolem ekocentra se zase po nocích toulají antilopy a my se nemůžeme dočkat prvních mláďat. Nebyla by to však fascinující, milovaná a osudová Afrika, kdyby se tento úspěch obešel bez kruté daně. Samce Soleila od prolomení plotu už nikdo neviděl. Se třemi samicemi do obory vešel jiný samec, Mansarinku. Jednoho dne Lucie při procházení rezervace našla mrtvou antilopu Derbyho. Byla již v takovém stavu, že identifikace nebyla možná, s jistotou ale šlo o mladého samce.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group