ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Přesolené peklo

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

 

Na náhorní plošině to vypadá, jako by si tady král z pohádky Sůl nad zlato hrál s bezednou slánkou a zapomněl jí říci dost. Soli je tu tolik, že každodenní špetku na dochucení jídla by si kousek za bolivijským městečkem mohl nabrat každý obyvatel planety, a to po několik generací.

Procházím se po bílé planině Salar de Uyuni ve výšce téměř čtyř tisíc metrů a pod nohama mi svými charakteristickými zvuky chroupe prašan. Ohnu se a dám si kousek bělostného sněhu do úst, osvěžení však nečekám. Zajímá mě jeho slanost. Krystalky soli, které v plné kráse předvádějí svou krychlovou formu, jsou dvojnásobné oproti těm na našich rohlíkách a také jejich chuť není nijak ošizena. Sůl se táhne po rovině „od nevidím do nevidím“. Pokrývá plochu deset a půl tisíce kilometrů čtverečních (tedy více než osmina České republiky) a podle odhadů se tu v poušti, kde na sladkou chuť není ani pomyšlení, nachází 10 miliard tun chloridu sodného. Prokalkulujte si sami, kolik životů by vám trvalo, než byste vaší spotřebou zdejší naleziště projedli.

VE VELKÉM NETĚŽÍME

To, co z dálky vypadá jako eskymácká vesnice plná iglú, se zblízka promění v navršené kužele soli čekající na odvoz ke zpracování. Není tu nijak masivní těžba, ročně odtud vypraví pouze 25 tisíc tun, což je při obrovských zásobách stejně nevýznamné, jako snažit se ochutit kotel polévky v závodní jídelně jedním zrnkem soli. Dělníci jen shrabou několik centimetrů vrstvy, přičemž na některých místech by mohli hloubit i několik metrů, než by minerál došel. Daleko větší potenciál v Uyuni má však lithium, kov, jenž je nezbytnou součástí baterií. Nachází se ho v těchto místech pod solným povrchem zhruba polovina ze světových zásob. K těžbě tady však zatím nedochází a Bolívie vytrvale odmítá nabídky nadnárodních koncernů. Chudí Ajmarové, kteří v této odlehlé oblasti poblíž hranic s Chile žijí, o těžbě nechtějí ani slyšet. Obyvatelům země, jejíž hory daly během koloniálních časů podle poetických odhadů tolik stříbra, že by se z něho dal postavit most z Jižní Ameriky do Španělska, se nelze divit. Také oni už poznali, že se vytěžené bohatství zřídkakdy přetaví i v lepší životní podmínky místních lidí. Světu tak zůstává nádherná přírodní scenerie nenarušovaná fabrikami, doly a dalším průmyslem.

JEZERO VYSCHLÉ NEVYSCHLÉ

Podle indiánských legend mohou za vznik Salaru obři, které dnes vidíme v okolí jako zkamenělé horské velikány Tunupu, Kusku a Kusina. Tunupu si vzala Kusku, ale když se jim narodilo dítě, utekl jí nevěrník za Kusinou. Zrazená Tunupu se pustila do pláče, zrovna když kojila novorozence, a její slzy se smíchaly s mateřským mlékem a Salar byl na světě. Geologické vysvětlení pohádkovost nechává stranou a nudně objasňuje, že Salar vznikl vyschnutím obrovského slaného jezera, ze kterého zbyly dnes jen dva kapalinou naplnění pohrobci Poopó a Uru Uru. Ale i tady je prostor na pohádku. Předchůdce Salaru se zachoval jako chytrá horákyně a vyschl–nevyschl. Voda se totiž v oblasti stále nachází, ale až pod povrchem. Zajímavé je, že někde je vrstva soli silná jen několik centimetrů, jako led na českých rybnících, a při procházení slyšíte zvuk tekoucí vody. Jinde má mohutnost zamrzlého Bajkalu, který unese nejen člověka, ale klidně i kolonu náklaďáků. Jenom musíte znát správnou trasu, abyste se nepropadli do solné pasti.

VOZOVKA ZE SOLI

Navigace pro řidiče ale není největším problémem. Tím je samotná sůl. Vzpomeňte si, jak auta trpí, když silničáři při zimní údržbě vozovek přeženou solení náledí. A tady je ze soli celá vozovka a její široké okolí. Agresivní minerál, který se s podvozky dopravních prostředků ne a ne skamarádit, ve spolupráci s jihoamerickou příslovečně lajdáckou údržbou vyřazuje z autoparku jeden teréňák za druhým. Proto se také žádná z oslovených cestovek, které ve městě Uyuni výlety do pouště organizují, moc nemá k tomu, aby turistu přepravila na ostrov z kamení a hlíny, který stoupá nad bělostnou plochu. V době mé květnové návštěvy je po období dešťů, při nichž se hladina blízkého Poopó přelije až do Salaru. V některých místech se tak drží slaná voda, která má na motory ještě horší účinek než samotná sůl, takže náhlé zastavení teréňáku uprostřed přesolené pustiny není výjimkou. Proto musí cestovky jezdit v kolonách, aby byl v případě „ztroskotání“ okamžitě po ruce někdo, kdo by pomohl s odtahem. Agentury proto nasazují takové ceny, že se naprostá většina návštěvníků spokojí s tím, že zaveze jen několik kilometrů do hloubky Salaru.

Jede se přes bizarní hřbitov vlaků, které tu reznou od 40. let minulého století, kdy se v oblasti zastavila železniční doprava, a dnes vytvářejí pozoruhodnou kulisu pro focení bolivijské náhorní plošiny Altiplano. Deset kilometrů za městečkem Uyuni, které je centrálou i pro další výlety do vysokohorské pustiny za lagunami a plameňáky, už vjíždíme do rozbředlé soli, která nám odletuje od pneumatik. „Za dva měsíce to tady bude tvrdé jako asfalt,“ upozorňuje nás řidič na přeměny přírody potom, co definitivně odezní dopady období dešťů.

Stavíme u slaných homolí. Poctivě modré nebe v kontrastu s oslepující bělobou láká turisty k pořizování „originálních“ snímků, takže návštěvníci se předvádějí v co nejneuvěřitelnějších pózách či vyskakují před objektivem. Člověk toužící po prosté kráse by nejraději nasadil běžky a zmizel před tím hemžením do dáli. Jenže toto přeci není prašan, tady by to asi moc neklouzalo.

Pak se stavíme jako všichni u důležitého orientačního bodu – hotýlku postaveného ze slaných cihel. Dříve bylo podobných zařízení v poušti několik. Turisté za možnost přespat v hotelu, který je slaný od základů až pod střechu, solili pěkné peníze. Ale ukázalo se, že majitelé hotýlků ještě nemají dobře vymyšleno, jak v bělostné poušti účelně zacházet s lidskými odpady všeho druhu, takže ubytovací kapacity postupně rušili. Tento poslední zůstal jako atrakce, kde se u stolů ze soli mohou turisté trochu občerstvit. Jídlo je dobré, přesto neodolám, když už mám tu možnost, hrábnu vedle sebe rukou a trochu si přisolím.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group