ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Svůdnosti Montenegra

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

 

Perla Balkánu, tak bych nazval tuto zemi. Díky západnímu vlivu se zde sofistikovanost a moderní doba nenásilně snoubí s historií. Avšak zažijete tu i adrenalin. Horské štíty svádí horolezce, dravé řeky raftaře a azurové vlny Jadranu potápěče.

Cesta přes hranice mimo schengenský prostor je vždy lehce sentimentální připomínkou minulých časů, kdy celníci kontrolovali každého, kdo přecházel přes čáru. Osobně se bavím při předávání malých úplatků, nazývaných srbskými celníky dárky či prezenty, které se tady staly tradicí. Na rozdíl od ukrajinských hranic, kde se dnes striktně a neoficiálně vybírá pět až deset eur za průjezd, se na Balkáně obvykle přechází za malý karton českého piva. Tedy alespoň auta s českou státní poznávací značkou to tak mají. Ale tentokrát mě celník překvapil. Při nenápadném podšupování kartonku mě zarazil se slovy, že má hroznou žízeň a pivo si ve službě nemůže dát, jestli bych mu místo toho nemohl věnovat dvě naše sodovky, které zahlédl v autě. Petky změnily majitele a brány Černé Hory (Montenegro) se otevřely.

 

ko1107_cernahora_306

MAFIÁN

Je až s podivem, kolik krás může nabízet území o velikosti středních Čech. Naše skupina čítající dva členy, mě a kamarádku Lucii, se rozhodla vidět jich co nejvíce. Započít cestu návštěvou některé místní dvoutisícovky, porozhlédnout se po jezerech a pak se pozvolna dopravit na pobřeží a nechat na sebe dýchnout staré i nové časy Středozemí. Prvním naším zastavením je Žabljak, nejvýše položené město Balkánu. Zvídavého čtenáře jistě napadne, že jméno města je odvozeno od silné populace žab, které žijí v okolí blízkého Černého jezera. Ubytovali jsme se v jednom z místních kempů. Majitel Mišo mi byl přáteli doporučen jako kontaktní osoba, pravděpodobně je to místní mafián na odpočinku. V podstatě tak i působil, mohutná postava dosahující dvou metrů a váha půl druhého metráku. Na sobě vytahané tepláky, seprané tričko o čtyřech proužcích a stoleté pantofle. Nicméně kontakt to byl k nezaplacení (což jsme zjistili o den později při vyrovnávání účtu), cokoliv jsme potřebovali, sehnal a dokázal i poradit nejlepší trasy. V rámci měny mě v Černé Hoře těší možnost platit eury, které Černohorci zavedli roku 2002 bez konzultace s EU. Před tím zde dva roky platily německé marky. Náš trek započal ráno, směr Černé jezero, které má tvar osmičky a při nedostatku vody se v létě stává, že se rozdělí na malé a velké. V rámci dějin je třeba zmínit osobu Josipa Broze Tita, který zde měl roku 1943 na krátký čas svůj vrchní štáb partyzánů. Postup kolem jezera je provázen neustálým kvákáním místních obojživelníků, ale po čase to přestáváme vnímat.

LEDOVÁ JESKYNĚ

Míříme na Bobotov Kuk, nejvyšší horu Durmitoru, jezero si necháváme jako perličku po návratu. Zdolávat vrchol vysoký přes 2500 metrů je pro našince vcelku vyčerpávající zážitek, přece jen naše nejvyšší hora je skoro o kilometr menší. S každým výškovým metrem se nám otevírají nové výhledy a jediné, co nám trochu kazí dojem, jsou všudypřítomné mouchy. Namítnete, že přece mrňavá moucha nemůže kazit cestu, ale tenhle černohorský hmyz je neskutečně drzý a je opravdu všude. Pominu-li, že každou chvíli nějakou lovím zpoza brýlí či z pusy, tak další překvapení jsem zjistil až doma při procházení fotek. Věřili byste, že ty potvory byly snad na každém záběru? Já si zprvu marně lámal hlavu, co to tam mám za černé fleky. Bobotov Kuk je doslova prošpikován krasovými útvary, není problém narazit na závrty, jeskyně či průduchy. V jeskyni pod vrcholem Obla Glava, což je hora v severním svahu celého Bobotova Kuku, kam jsme totálně splavení dorazili, jsou například ledové stalagmity. Na chvilku jsme si udělali přestávku a pokochali se neuvěřitelnými přírodními sceneriemi. Když jsme opět nabrali síly a vítr se sluncem usušily naše propocené oblečení, přišel čas na návrat. Cestu jsme si zpestřili návštěvou salaše, kde nás přivítal přátelský bača. Dlouho jsem přemýšlel, koho mi tento horal připomíná, a nebudete věřit tomu, že jeho tvář nápadně připomínala našeho kamaráda, cestovatele Jirku Kolbabu. Sestup od pastevce již nebyl náročný, ale teplota šplhající se dost přes třicet stupňů způsobila, že jsme k jezeru došli notně ulepení. Nebylo tedy lepšího nápadu než osvěžující koupel. Našli jsme malou zátoku, kde na zlomu odpoledne a podvečera nikdo nebyl, odložili jsme vše, co jsme měli na sobě a tak řečeno „na Adama a Evu“ jsme vklouzli do chladných vod Černého jezera. Je to opravdu neuvěřitelný pocit, smočit po celodenní túře tělo v průzračně čisté vodě, ještě k tomu doplněné čarovnou kulisou durmitorských vrchů. Kdo něco takového aspoň jednou zažil, mi rozumí.

DRUŽBA

V táboře na nás čekalo další překvapení spojené s vyrovnáním účtu. Vyhledal jsem Mišu, který byl v dobrém rozmaru. Rožnil jehně, pokuřoval levné cigarety a popíjel rakiji a červené víno. Snad právě alkohol způsobil, že jsem tomuto „medvědovi“ padnul do oka, a protože jsem se přihlásil jménem přátel, kteří ho navštěvují vcelku pravidelně, začal mě hostit, říkat mi kamaráde, a co bylo nejhorší, nalévat rakiji. Vím, že lidé na Balkáně jsou velice pohostinní a odmítnout pro ně znamená jednu z nejhorších urážek. Než tedy Mišo vyřkl cifru, měl jsem já i Lucka tři poctivé panáky v sobě a k tomu kus beránka. Nevím, jak se mu to povedlo, ale jeden panák padnul i mezi předáváním bankovek. Po vyřízení transakce jsme chtěli hanebně prchnout, protože domácí pálenka začala působit, nicméně odchod mafián Mišo nepovolil. Když se pak zmínil, že jeho dcera má narozeniny, pochopil jsem, že únik nebude možný, dokud budeme my nebo on vnímat. Večer probíhal, jak jsem čekal, rakijí ani vínem se nešetřilo a tuším, že okolo jedenácté večer jsem komunikoval s domorodci plynně srbsky. Závěr této folklorní akce mi je však dodnes utajen.

 

ko1107_cernahora_301

DVA POMNÍKY

Ráno jsme zvedli kotvy a zamířili vstříc pobřeží. Na cestě ze Žabljaku míjíme kaňon Tary, řeky, která svou tyrkysovou vodou přímo vybízí k raftingu. Kaňon je evropským přírodním unikátem pod ochranou UNESCO, zápis si vysloužil svou hloubkou až 1300 metrů, je tak nejhlubším kaňonem Evropy. Obě strany kaňonu spojuje 366 m dlouhý a 150 m vysoký most. Jsou zde i dva pomníky, jeden patří partyzánu Lazaru Jaukovičovi. Ten v roce 1942 dostal rozkaz celý most vyhodit do vzduchu, aby hromadící se nepřátelské divize nemohly kaňon překročit. Vyhodil však jen pátý, nejmenší oblouk, ale i tak postup jednotek zastavil. Byl však zrazen, chycen a následně na mostě popraven. Druhý pomník patří vojvodovi Tripku Džakovičovi, kterého zabili Turci roku 1875 potom, co se zařekl, že Taru překročí jen přes jeho mrtvolu. Na jeho čin odkazuje i text na pomníku „Chráním ti Taru, pane můj a Turci Taru nepřekročí dokud je má hlava živá.“

LABYRINT

Od Skadarského jezera je to co by kamenem dohodil k pobřeží. Naším základním táborem se stala Budva, jedno ze dvou nejstarších černohorských měst na pobřeží, které podle legend nechal postavit thébský král Kadmos. Budva je ryzím důkazem toho, jak je možné nenásilně spojit historickou část s moderní. Základ města byl na ostrově, avšak nánosy písku z něj časem udělaly poloostrov. Za svou historii se v této původně ilyrské obci vystřídala vláda Řeků, Římanů a na dlouhou dobu byla územím Benátčanů. Za jejich vlády získalo město svou dnešní podobu. Když vstoupíte do města, připadáte si jako v labyrintu. Aspoň takový pocit jsme měli my, ale máte-li čas, je příjemné se v Budvě ztratit. Staré město má přibližně čtvercový základ s třistametrovou stranou. Takže pokud má člověk aspoň hodinku, může bloumat bezcílně spletí uliček a nakonec zjistí, že toto bludiště zdolal celé. Nám se podařilo vystoupit se západem slunce jednou ze šesti bran po nádherně strávené dvouhodinovce mezi zdmi starého města. Jak jsem se však dozvěděl, málokterá stavba je po zemětřesení v roce 1979 původní, nicméně Černohorci z původních kamenů a zdiva znovu historické centrum vystavěli. V rámci pouta mezi novým a starým si dívám na moderní hotel v těsné blízkosti hradeb nenásilně zakombinovaný do krajiny i města. Pod hotelem jsem objevil nenápadný tunel vedoucí dále za blízký útes, nebylo tedy lepšího nápadu, než jít na průzkum.

MLÁDÍ VPŘED

Tato idea nám nakonec nechala nahlédnout do neformálního nočního života místní omladiny. Za útesem se nacházela další trojice pláží, každá zvlášť oddělená skalní hradbou. Na poslední dokonce vedl vytesaný tunel ve skále. Na konci jsme si udělali siestu v záři posledních paprsků, k dobré pohodě přispěl i místní pršut vyhlášený po celém světě a červené víno místní odrůdy vranac. S přibývajícím šerem a pohodou přišel i nápad na noční koupání. Prázdná pláž k tomu přímo vybízela, a tak během pár chvil se naše nahá těla oddávala mořským vlnám. Co jsme však netušili, ale mohlo nás to napadnout, že večer na zdánlivě odlehlou pláž blízko centra nočního života nemusíme dorazit sami. Hlasy v příboji nebyly slyšet, a tak jsme přicházející páry zaregistrovali pozdě. Když se dva naháči, to jako my, vynořili z Jadranu, čekal jsem, že způsobíme nějaký poprask. Pubertální smích či pohoršení pravoslavných, z toho druhého jsem měl větší obavu, přeci jen jsou pravoslavní více puritánští a i dětem je takováto výchova vštěpována, avšak nic se nedělo. Ovšem místní mladí jsou evidentně víc free, než jsem čekal. V podstatě bych řekl, že jsou stejní jako kdekoliv jinde, zběžně nás prolustrovali pohledem, a pak se opět věnovali sobě. Než jsme oschli a oblékli se, bylo cítit trávu a skupina se začala družně bavit. Kolikrát jsem slyšel klasický zvuk otevření piva, ani nevím. Cestou zpět do centra jsme asi o metr míjeli souložící pár, který nás zaregistroval, ale nedal se v nejmenším ničím rušit, pochopil jsem, že tady jede noční život na plno a bez zábran. Když jsme pak na Slovanské pláži, kterou shodou okolností pojmenovali Češi, nahlédl do zábavního centra na pobřeží, bylo o nespoutanosti mladých Černohorců a smyslnosti Černohorek jasno.

PIRÁTSKÁ ZÁTOKA

Naplněni geniem loci Černé Hory míříme zpět domů, ale ještě před tím nesmíme vynechat poslední zastávku a tou je boka Kotorská, zátoka v minulosti obývaná nejen námořníky, ale i piráty. Dnes je však vše jinak, občas Kotorem projde pár cikánských žebráků, ale jinak panuje všeobecná pohoda. Jelikož náš rozpočet dovoloval ještě jednu plavbu, zaplatili jsme si cestu z Kotoru na ostrůvek Gospa od Škrpjela, který se tvarem podobá lodi a byl uměle vybudován námořníky na podmořském útesu. Po dobu plavby nasloucháme kapitánovi, který nás seznamuje s historií Kotoru. Vypráví o působení evropského a byzantského vlivu, který je vidět na domech ve městě, o tom, jak požádal Kotor v roce 1420 Benátskou republiku o ochranu před Turky, i o tom, jak stavěli Benátčané hradby, které zajistily městu ochranu a dnes je díky nim Kotor v seznamu UNESCO. Také vyprávěl příběh projektanta Josipa Slade z Trogiru zamilovaného do kněžny Mileny, ženy knížete Nikoly. Svou lásku vyjádřil při stavbě serpentin Lovčenski put do národního parku Lovčen, když zde vytvořil z cesty velké M pod sedlem Trojica. S koncem vyprávění přistáváme na ostrově. Čarokrásné místo s výhledem na srdce celé zátoky, kterému dominuje kostelík. Ten je nejen svatým místem, ale také malým vetešnictvím, jsou zde totiž uchovávány dary kotorských námořníků, kteří se šťastně vrátili z cest. Nicméně při bližším pohledu nezaujatý pozorovatel shledá, že se jedná o běžné věci denního užití od amuletů přes lampy po zámky. Tím nechci snižovat dobrou myšlenku daru, čistě popisuji místní artefakty.

Cesta zpět proběhla ve stejném duchu včetně doporučení, kde se nejlépe najíme a kde nakoupíme. Říká se, že Černohorci jsou hrozně líní, kolují o tom i anekdoty, nicméně nasazení, se kterým se nám místní věnovali, tomu opravdu nenasvědčuje. Montenegro si získalo mé srdce, průzračné azurové moře, vysoké štíty hor, dravé řeky, luxusní kuchyně a příjemní lidé. Co víc si přát.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group