ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Stojíme na prahu změn

PTAL SE: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

 

S Václavem Cílkem jsme se potkali v netradiční dobu na rozhovor. Krátce po šesté hodině ranní jsme s ním absolvovali cestu vlakem z pražských Holešovic do Sedlce a pak pěší výstup do jeho pracoviště v Geologickém ústavu AV ČR v Suchdole. Rozhovor jsme vedli v den, kdy byly stránky novin plné zpráv o měnícím se uspořádání našeho světa. V klidné ranní krajině jsme se proto zamysleli i nad tím, kdy podobné změny zasáhnou nás. Napětí ve společnosti je totiž podle pana Cílka hmatatelné.

Světem hýbou revoluce. Člověk má pocit, že se realizují scénáře, které jste předpověděl.

No pravděpodobně je to teprve začátek proměny, která naši civilizaci čeká.

 

ko1107_rozhovor_cilek_072

Kvůli ropnému zlomu, o kterém často mluvíte?

Mimo jiné. Zdá se, že během dvou až tří let se rozejde nabídka a poptávka ropy asi o 2 %. Což sice není na první pohled moc, ale pravděpodobně na to trh zareaguje poměrně razantně, především zdražováním. A vzhledem k tomu, že na spotřebě ropy je závislá celá naše ekonomika, musí to mít velké dopady.

A nejen ekonomické...

Přesně tak. Ta změna, která se ve společnosti může odehrát, může být dvojí – sociální, která bude o tom, kdo převezme stát a jakým způsobem se přerozdělí moc mezi lidi. To se děje teď ve Španělsku či v arabském světě. Pak ale musí přijít i ekonomická změna odvislá od změny zdrojů energie. A tam mám obavy, že to neproběhne ze dne na den.

Čekají podobné události i nás?

Já předpokládám, že bude delší dobu růst neřešené sociální a ekonomické napětí. A ten ekonomický útlak jeden den přeroste nějakou mez. Teď samozřejmě nikdo neví, kdy to bude a co to bude. Myslím, že jedno dopoledne se najednou něco zlomí a odpoledne bude revoluce. V jejím čele budou z větší části lidé, kteří se do té doby budou vyhýbat nějakým změnám systému, budou prostě jenom naštvaní. Ale v okamžiku, kdy to překročí určitou mez, tak začnou telefonovat a posílat maily a najednou se poměrně rychle zorganizuje velká chytrá masa lidí. Podle mého názoru to bude mít spíš charakter takové přírodní síly, žádní spiklenci či revolucionáři zalezlí ve sklepech. Ráno ti revolucionáři ještě nebudou vědět, že se odpoledne do těch ulic vydají.

Jak se však na změny připravit? Vím, že se snažíte motivovat i jiné lidi, aby sdělovali lidem fakta, jako to děláte vy.

Řídím se jednou dávnou pravdou, že když je člověk jako cukr nebo med, tak si ho ty včely najdou. Čili já nemám snahu dostat se do médií, ale mám snahu říkat podstatné věci. A mám pocit, že pokud je říkám, tak se vždycky někdo objeví. Druhá věc je, že já jsem pochopitelně nespokojen s mnoha aspekty tohoto světa, ale že bych to chtěl za každou cenu měnit nebo tak, to ne. Dávat rady je snadné, nesnadné je však poznat sám sebe a jak funguje systém, ekonomický i sociální. Já vlastně i doufám, že nepůsobím moc rétorsky.

Mám dojem, že věci dobře pojmenováváte, člověk si je přečte, řekne si „ano, v tomhle má pravdu“, a začne přemýšlet, co dělat, ale o tom už se nikde nepíše.

První věc je nepodlehnout tlaku společnosti. Zachovat si vlastní názory, nesplynout s davem. Dnes se sice hovoří o individualismu jako trendu doby, pravda je ale podle mého přesně opačná. Lidé jsou si čím dál tím podobnější. Mladí si sice myslí, že když si obarví hlavu na fialovo, že tím vyjádří svoji individualitu, ale je to jen taková nálepka. Vše je sice barevnější, ale na druhou stranu nudnější. Je to vidět třeba u vědců. V dobách socialismu to byla velká sbírka opravdu pozoruhodných lidí. A dnes jsou všichni v podstatě zaměnitelní. Čím to je? Když jste vědec, musíte dostávat granty. Abyste dostal granty, musíte mít už nějakou historii z psaní grantů a publikování. Spíš než obsah je důležitější forma kádrování. Kolik jste toho napsal, jaké jsou ohlasy atd. Už doktoranti zapadají do tohoto systému a skoro to vypadá, že pak není cesty ven.

 

ko1107_rozhovor_cilek_094

Je ztráta individuality opravdu tak všeobjímající?

Pochopitelně, že mezi tím musí být nějaké ostrůvky. Třeba jsem si v poslední době všímal lidí, co hrají akční počítačové hry. Vysvětlovali mi, jak hraním rozvíjejí koordinaci, týmovou práci, zrychlují reakce. Je tedy možné, že se z těchto hráčů mohou stát trénovaní lídři, mnohem lepší než například politici. A možná v nich leží jeden z potenciálů pro vůdce revoluce. Podobně je to u sprejerů. Jeden z nich mi říkal, že by jim město mělo být vděčné, protože se během několika let naučili odvaze, samostatnosti, organizaci. Je samozřejmě otázka, jak těchto vkladů využijí. Takových příkladů je ovšem víc.

Třeba umělci, ti stále hledají nové způsoby, jak upozornit na věci kolem.

Když je doba moc pragmatická, tak se sama podřezává. Já si myslím, že umění podporuje kreativitu ve společnosti. Čili pokud se mohou hráči her ukázat v těžkých dobách jako organizátoři, tak lidé od kultury mohou býti kreativci. Umím si navíc představit, že pro další generaci bude nemoderní sedět za počítačem, protože se tím bude vymezovat vůči svým rodičům. Nebo že nemít auto bude trendy.

Na první pohled to ale vypadá, že připravených lidí moc není.

Ono je to jako na té Šumavě. Většina lidi vidí jen ten velký mrtvý les, ale ten bující živý podrost už mnohem hůř. Takže i nám se může zdát budoucnost malá a neviditelná, ale přitom je tam, stejně jako na té Šumavě. Už je to v podstatě připravené a teď to jen necháme vyrůst. Myslím, že se západní civilizaci naskytla úžasná šance, jak se proměnit.

Dejme tomu, že proběhne nějaká změna v naší, tedy evropské civilizaci. Neumím si však představit stejný průběh například v Asii.

Pokud dojdou energie, tak dojdou všude. A protože i zemědělství je dnes de facto druhem průmyslu a spotřebovává obrovské množství energie, tak se zdraží i potraviny. My to teď tolik neřešíme, protože stále jíme potraviny z loňské sklizně, kdy byla ropa asi o třetinu levnější. Ale ve chvíli, kdy zdraží tyto dvě základní věci, tak se ten problém stane globálním.

Udává se, že i v arabském světě to bylo způsobeno zdražením potravin.

My jsme to v Egyptě čekali hrozně dlouhou dobu. Ale kdyby mi někdo řekl, že to zachvátí třeba Sýrii nebo Libyi, nevěřil bych tomu. Loni bylo velmi suché léto, protože před tím byla velká zima, to nastartovalo zvýšení cen potravin. V arabském světě se navíc sociální problémy neřešily čtyřicet let. Letos se to může opakovat. Zima byla opět anomální a je velká šance, že bude i léto.

Jsme schopní tu změnu zvládnout?

Lidé jsou úžasně přizpůsobitelní. Takovým příkladem můžou být třeba Paroubek a Topolánek. Velká jména, která byla každý den v televizi a vypadalo to, že se bez nich neobejdeme. A najednou jsou pryč a nikdo si na ně ani nevzpomene. A stejným způsobem mohou zmizet i velké politické strany, ze dne na den. Nebo naše myšlenková závislost na ropě.

Co máme s ropou dělat, když nám dochází? Šetřit? Hledat náhradu? Sice hledáme alternativy, ale neřeší se tím hlavní problém obrovské spotřeby.

Ano, správná otázka, jak si udržet celý ten svět, co máme. A neměnit se při tom.

A je to tedy možné?

Není. Na to je i pojem – ekologická nosná kapacita prostředí. Typický příklad je strom na polopoušti, který doroste nějaké velikosti a pak uschne, protože v jeho prostředí není dost vody a živin. Civilizace tenhle deficit řeší dálkovým dovozem a k tomu dálkovému dovozu si vymyslí ideologii, tzv. globalizaci, a zabalí to do toho, že celý svět bude hodně demokratický. Třeba o obchodní zóně Čestlice se uvádí, že má stejnou spotřebu jako město pro třicet tisíc lidí. Tak kde pak chcete šetřit? Dvě procenta doma na žárovkách? Je to spíš systémová záležitost.

Náš magazín motivuje lidi k cestování. Otázka je, zda je to dobře, vezmeme-li v úvahu, jak obrovské energie jsou potřeba k přesunu člověka z jedné strany zeměkoule na druhou. 

Dnes už má obrovská část mladých lidí zkušenost ze zemí třetího světa a je to pro ně obrovsky poučné, když vidí, jak to funguje jinde a co naše civilizace způsobuje. Já osobně bych považoval cestování za věc, na které bych šetřil až na posledním místě. Staří Řekové měli takový zvláštní způsob poznávání, kterému říkali theoria a teoretici byli ti, kteří jeli na slavnostní hry, aby pozorovali věci, které se tam budou dít. Na místě pak poznávali a cestování bylo vlastně jedinou možností, jak se dozvědět něco o světě. Až Platon to začal kritizovat, že se to zvrhlo spíš v ježdění na hry, a že ta správná theoria je sedět doma a o věcech přemýšlet. Takže tehdy to slovo změnilo svůj význam tak, jak ho máme dnes. Původně to byli cestovatelé, ale cestovatelé zvláštního rázu.

Stejné je to vlastně dnes.

Ano, je cestování a cestování. Máme cestování za poznáním, pak cestování, kterým chceme být změněni, a třetí typ, když si chceme užívat. Samozřejmě, čím více lidí cestuje, tím více roste ta poslední skupina. Z cestování se navíc stává známka sociálního postavení. Když jezdíte do Itálie, Thajska nebo Arktidy, je to rozdíl.

Na jaké cesty se chystáte vy?

Letos nám končí egyptské granty a uvidíme, zda budeme pokračovat. Pokud ne, budu to brát jako vůli boží a projdu si bukové pralesy východních Karpat. Slovensko je moje dlouhodobá láska. To moře bukových lesů je jednoznačně úchvatné. Takže by mi vůbec nevadilo mít čas se tam vrátit. Možností je samozřejmě víc.

V 15 letech jste se do Afriky podíval poprvé, když začal váš otec pracovat v geologickém průzkumu v Tanzanii.

Já jsem se tam dostal okolo roku 1970, krátce po dekolonizaci. Ta poslední fáze života kolonií byla zajímavá zejména tím, že se především Britové konečně snažili pro tu svoji kolonii něco udělat. Ekonomicky to vycházelo tak, že je stála víc peněz, než z ní získávali. Pak sice přišla samostatnost, ale dalších mnoho let fungovala samospráva dle britského modelu. Britové v Africe zavedli zjednodušenou verzi indického zákoníku. V Indii, která tehdy měla několik desítek milionů obyvatel, dohlíželo na celou správu jen několik stovek britských úředníků, zbytek byl založený na místních. Z toho bychom si určitě měli vzít příklad.

Jak dlouho jste v Tanzanii žil?

Dohromady jsem tam prožil asi rok, ale roztažený do čtyř návštěv během deseti let, nejdéle v kuse sedm měsíců. Tehdy jsem tou Afrikou hodně žil.

To jste asi zažil i pravou africkou divočinu.

Tenkrát to vůbec bylo jiné, na safari se jezdilo tak, že se naložily dva landrovery, náklaďák naložený vodou a naftou a jelo se do divočiny. Třeba na tři neděle. Ještě pořád tam fungovala klasická Afrika, něco, co dnes už asi nezažijete.

Změny ale musely být během těch deseti let sledovatelné?

Já to tenkrát tolik nevnímal. Změny byly, třeba se začala bourat koloniální architektura. Britské dědictví mizelo ve prospěch domorodé kultury.

A dělo se to vědomě – bouráním, nebo to jen chátralo časem?

Já myslím, že se to dělo podvědomě. Je to vidět i v Egyptě. Tam jedna z nejkrásnějších architektur je ta koloniální, a ta je na odpis, nikdo o ni nemá zájem. Mizí v podstatě před očima. I proto je lepší už teď mluvit o tom, jaká bude naše budoucnost. Aby se nám ta současná realita jen tak nepropadla do zapomnění.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group