ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Neposedné muzeum

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

 

Čtvrtek 7. 7. 2011 bude pro Národní muzeum nejvýznamnějším dnem za poslední desítky let. Jeho obrovské vstupní dveře se návštěvníkům na celých pět let uzavřou a muzeum projde kompletní rekonstrukcí. Bylo na čase…

Doufám, že dámy, které se 1. května roku 1824 účastnily ve Šternberském paláci nedaleko Pražského hradu oficiálního otevření muzea, jemuž dnes říkáme Národní, měly na sobě šaty lemované módní kožešinkou a přes ně přehozenou pelerínku. V tamních pronajatých místnostech bylo totiž nejen šero, ale i vlhko a chladno, což platilo zejména o přízemní bývalé konírně s okny obrácenými na sever k Jelenímu příkopu.

Na zvídavé návštěvníky čekaly v přízemí vystavené nerosty a ve dvanácti pokojích přece jen přívětivějšího prvního patra pro ně byla připravena všehochuť – od husitských cepů, tureckého turbanu a „Přemyslovy otky“ až třeba po železnou sekerku vykopanou roku 1836 u Stadic a paleontologické sbírky, které při návštěvě Prahy pochválil Alexandr von Humboldt. Lidé sem mohli přicházet každou středu dopoledne a v létě i odpoledne, ale zájem byl nevalný. Návštěvníkům nevadilo ani tak to, že sbírky byly ještě nepříliš početné a jen zčásti systematicky uspořádané a že se v přízemí dařilo dřevokazným houbám, ale odrazovalo je, že tato podívaná byla daleko od centra města. Odlehlost místa také přilákala v dubnu roku 1825 první lupiče, kteří si vyhlédli muzejní knihovnu a zklamáni „bezcenností“ lupu rozházeli vzácné knihy po zahradě. Proto byl přijat nový zaměstnanec – hlídací pes.

 

ko1107_cr_muzeum_nm.cz

DOMOV DRUHÝ, LEČ CHATRNÝ

Dámám v dlouhých sukních a botkách na podpatku musela procházka ze srdce Prahy k hradčanskému paláci zabrat více než hodinu. Navíc na závěr cesty bylo třeba zdolat asi šedesátimetrový výškový rozdíl mezi Malostranským a Hradčanským náměstím. To si také uvědomoval historiograf Království českého František Palacký a roku 1840 proto navrhl, aby byl na krásném místě dnešního Smetanova nábřeží mezi Národním divadlem a Karlovým mostem postaven komplex pro vědu a kulturu, nazvaný na počest císaře Františka I. Francisceum. V něm měl být i prostor pro Národní muzeum, ale z celého projektu zůstala pouze jezdecká socha zmíněného císaře, vmontovaná do kašny. Čeští stavové nakonec zakoupili a muzeu darovali bývalý Nostický palác, stojící na rohu ulic Na Příkopě a Nekázanka. Když dostal novou střechu, zvýšené druhé patro a zesílené stropy, mohlo začít v září roku 1847 stěhování. V červnu 1848 sice Windischgrätzovi vojáci rozstříleli okna, poškodili stropy a zabavili tři „kontrarevoluční“ středověké hákovnice a dvě starožitné hlavně pistolí bez pažeb, ale v úterý 2. července 1850 bylo již vše připraveno na přijetí prvních návštěvníků. Přicházelo jich sem nesrovnatelně více, mnozí se vraceli opakovaně, a rostl i počet exponátů. Podle novináře Ladislava Quise „tu byly promíseny předměty prehistorické, historické i etnografické; ba nalézaly se tu i předměty průmyslu (jako např. veliký kaleidoskop) i průmyslu uměleckého, velký model chrámu a vedle toho ještě různá kurióza (např. malá dětská ručnice císaře Josefa II.)“.

KUPTE NÁM HOUNĚ!

Zde, v husté městské zástavbě, mělo muzeum otevřeno od 1. května do 31. října (v úterý a pátek byl vstup zdarma), a to pouze od 9 do 13 hodin, protože v sálech se kvůli hrozícím požárům nesmělo svítit ani topit. Opatření to bylo smysluplné, neboť se používaly plynové lampy (které osvětlovaly Prahu od září roku 1847; první elektrické obloukovky se rozsvítily až v 80. letech 19. století) a topilo se dřívím či dřevěným uhlím. Navíc kdyby v muzeu nedejbože vypukl požár, rychle by se šířil do sousedních domů, v nichž byly sklady síry, uhlí, lihu a fosforu. Zaměstnanci (například V. B. Nebeský či F. L. Čelakovský) prosili muzejní výbor o zakoupení houní, protože v chladných obdobích roku „velice zimou od nohou trpějí“, a nevhodných podmínek nebyly ušetřeny ani sbírky. Listiny v přízemí poškozovalo vlhko, vycpaná zvířata umístěná ve druhém patře zase ničila v létě vedra a nebezpeční byli i hmyzí škůdci, které nikdo nehubil. Uklízečku mohlo muzeum zaměstnat teprve roku 1861. Do té doby se o vše staral domovník, vysloužilý dragoun František Wildner, jeho manželka a služebná Pepička. Aby toho nebylo málo, palác postupně chátral: střešní trámy hnily, stropy se prohýbaly, takže musely být roku 1877 podepřeny a na zdech se dokonce objevily trhliny. Podíl na tom měl i fakt, že počet a váha exponátů stále rostly. Protože nejvíce přibývalo hornin a zkamenělin, byly roku 1875 přemístěny do dřevěného pavilonu, zvaného honosně Museum geologicum, který byl smontován za Nostickým palácem v zanedbané zahradě s topoly a bezy. Na pár let to pomohlo, ale po desetiletém využívání byl pavilon prožrán červotočem a jeho střecha, jíž zatékalo, musela být přivázána provazy, aby ji neodnesl vítr. Potom, když roku 1881 shořelo Národní divadlo, sjednalo muzeum pojištění sbírek odhadovaných na milion zlatých, na dvoře zřídilo požární hydrant a pro nejvzácnější exponáty zakoupilo ohnivzdornou pokladnu firmy Wertheim. Bylo však jasné, že jde o opatření provizorní a nedostatečná.

 

ko1107_cr_muzeum_velryba

PŘES PĚT SET KLÍČŮ

Městská rada přidělila roku 1876 muzeu zanedbaný pozemek uvolněný v horní části Václavského náměstí po zbourání městských hradeb a Koňské brány. Zvítězil projekt Josefa Schulze, který měl slíbený honorář ve výši 53 500 zlatých – ovšem za podmínky, že odvede práci na klíč, tedy že zajistí vše od projektu přes řízení stavby až po vybavení výstavních sálů. Nová budova, na jejíž stavbu daroval císař František Josef I. deset tisíc zlatých, rostla od roku 1885 do krásy a mohutnosti šest let.

Exponáty do ní mířily na různých povozech, nosítkách či v nůších obecních posluhů a při slavnostním otevření 18. května 1891 se objevily v tisku – dnes jak známo zbytečné – obavy, zda se jimi podaří tak rozlehlý interiér vůbec naplnit. Krátce po tom, co první muzejní vrátný převzal více než pět set klíčů, začala postupná přestavba nízkých a méně honosných budov lemujících náměstí, které jako by chtěly dosáhnout výšky této dominantní stavby.

Od roku 1893 bylo Národní muzeum otevřeno denně, z toho dvakrát týdně zdarma, ale bohužel i zde omezoval zimní provoz zejména zákaz osvětlovat plynovým světlem výstavní sály, které tak byly odkázány jen na denní světlo. Elektřina byla zavedena pouze do Panteonu. Topilo se „pecemi“ umístěnými většinou ve sklepě, teplo se rozvádělo kanály v podlahách a stěnách, ale lidé si stěžovali na nepříjemný zápach. Změna k lepšímu nastala teprve v roce 1923, kdy František Křižík zavedl elektrické světlo i do sálů a zároveň se do muzea instalovalo kvalitní ústřední topení. Tím se však vyřešila pouze část problémů. Exponáty nadále ohrožovaly saze jak z komínů pivovarů, palíren a pekáren provozovaných na Václavském náměstí, tak z parních lokomotiv nedalekého nádraží. Nadále také přetrvával nedostatek místa. Padlo mnoho návrhů na přístavby, ale všechny smetl ze stolu především nedostatek peněz.

VÍCE MÍSTA A BEZPEČÍ

Teprve v roce 2006 získalo Národní muzeum budovu bývalého Federálního shromáždění, stojící asi padesát metrů od té staré. Díky tomu se po skončení rekonstrukce historické budovy muzea rozšíří výstavní plocha ze současných 5700 m2 na 11 300 m2, což umožní představit návštěvníkům řadu unikátů, dosud skrytých v depozitářích. Exponáty bude navíc čekat i lepší zabezpečení a návštěvníci budou moci využívat větší komfort včetně podzemní chodby, která spojí obě budovy v úrovni druhého suterénu. Objevily se dohady, zda v nové prosklené budově nebude exponáty ohrožovat sluneční světlo. „Budova je skutečně velmi světlá, což může být nevýhodou, ale i výhodou. Každopádně primárně pro předměty vytváříme klima a světelné i bezpečnostní podmínky pomocí vitrín. Ostatně naše historická budova je na tom z hlediska klimatu a bezpečnosti již nyní mnohem hůře, vysvětluje generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Věří také, že do skončení rekonstrukce se podaří dostat pod zem i přilehlou magistrálu, zdroj hluku a výfukových plynů, „aby krásné nové soumuzee“ – jak dvojici tvořené historickou a novou budovou nazývá – konečně vyniklo v celé své kráse.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group