ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Duch divočiny

TEXT A FOTO: MICHAL TYL

Na začátku bylo skromné přání naplánovat nejlepší svatební cestu na světě. Cestu do nádherné přírody slibující silné zážitky. A tak jsme vyrazili do jednoho z nejdivočejších míst na Zemi.

Naše dobrodružství s ledovci, medvědy a velrybami začalo v malé chráněné zátoce se symbolickým názvem Bear Cove neboli Medvědí zátoka. Bylo to krátce po svatbě, sotva jsme stačili dospat oslavy a zařídit všechny formality, už nás čekal přesun letadlem do Anchorage, největšího města Aljašky. Dál jsme pokračovali stopem na jih, do městečka Seward a odtud si převezli kajaky s veškerým vybavením do ústí fjordu Aialik Bay. Před sebou jsme měli jedenáct dní pádlování podél pobřeží národního parku plného hlubokých fjordů, gigantických ledovců a divokých zvířat. Právě díky vysoké koncentraci zvířat je plavba po Kenai Fjords jedním velkým, neuvěřitelným zážitkem. Na vodě vás tu čeká setkání s velrybami, kosatkami, vydrami, tuleni a lachtany, zatímco na břehu vás nenechá v klidu hlavně neustálá blízkost medvědů černých. Také tu určitě uvidíte orla bělohlavého, říční vydry nebo, když budete mít štěstí, i medvěda grizzly. Na druhou stranu je pobřeží národního parku Kenai Fjords relativně málo chráněné proti rozmarům oceánu a je třeba počítat s rychlými zvraty počasí, větrnými poryvy a častými dešti.

 

ko1107_usa_aljaska_2

KEMP V RÁJI

My jsme si tu pravou divočinu uvědomili až potom, co nám naposledy zamával kapitán a loď, která nás i s kajaky přivezla, zmizela za obzorem. První den jsme ještě věci nechali na břehu a vyrazili jsme na kajaky užít si nádherný slunečný den. Ten se ale během půl hodiny změnil z nádherného slunečného na hnusný deštivý. A u toho už zůstalo. Ráno se nám kvůli vyšším vlnám protáhlo až do tří odpoledne. Během večerní cesty pro změnu lilo a opět jsme v mokrých věcech vymrzli. Příjemným zpestřením bylo, že se k naší malé výpravě připojili dva tuleni. Většinou se vynořili kousek za lodí s tělem rovně pod sebou, takže na hladině plavali jako špunt. Přitom nás zvědavě pozorovali a mysleli si, že je nevidíme. K tábořišti Abra Cove jsme dorazili až kolem půlnoci, ale to na začátku července ještě znamená téměř plné denní světlo. Kempovat zde byl zážitek sám pro sebe. Na jedné straně se rozprostíral výhled na fjord s dominantou ledovce Aialik Glacier, na druhé straně se leskly kaskádové vodopády stékající z úbočí hor a přímo před naším stanem byla mělčina, na které za soumraku dováděli tuleni a mořské vydry. Takhle nějak si představuji tábořiště v ráji.

LEDOVÉ PŘEDSTAVENÍ

Po čtyřech dnech cesty se obloha konečně vyjasnila a my mohli na průzkum ohromného ledovce Aialik Glacier. Cestou jsme míjeli stále větší kusy ledu, ze kterých občas sklouzl překvapený tuleň. S klesající vzdáleností od čela ledovce začal zvuk dohánět obraz, a tak jsme mohli pozorovat ohromné ledové bloky ledu, jak se s rachotem řítí do vody. Tento jev s velmi sympatickým názvem „telení ledovce“ však může vyvolat až několikametrové vlny, a proto se plavidlům nedoporučuje přibližovat k ledové stěně na vzdálenost menší než půl míle. Vydali jsme se proto prozkoumat čelo ledovce pěšky po nízkém břehu.

Připraveni na rychlý útěk před vlnami jsme pak s mrazením v zádech pozorovali celé to gigantické přírodní divadlo ze vzdálenosti několika desítek metrů. Praskání, rachot, vlny, gejzíry vody! To je ta pravá Aljaška, silná a nádherná. Při návratu nás výtrysky v dálce upozornily na dvojici keporkaků, mohutné, až dvacet metrů dlouhé velryby s typicky výraznými prsními ploutvemi, které připomínají křídla. V nádherně osvětleném zálivu uprostřed divočiny se před našimi kajaky několikrát vynořily hřbety obou velryb a propluly mezi sluncem prozářenými kusy ledu. Vždy se nejdřív objevilo široké ploché čelo, následovalo zafunění s mohutným výtryskem vodní páry a pak se nad vodou odvinul celý nekonečný velrybí hřbet. Zkrátka scéna, která vás naplní emocemi až po uši. Velryby se k nám časem připojily nastálo, ale zvláštní dojem v nás zanechalo ještě jedno setkání. Po mnoha hodinách, kdy si od nás samice keporkaka s mládětem držela bezpečnou vzdálenost, jí zřejmě došla trpělivost a chtěla si nás prověřit zblízka. Mládě zůstalo stranou, zatímco jeho máma se v pravidelném intervalu vynořovala blíž a blíž. Když se objevila ve vlnách necelých dvacet metrů od nás, tak už jsme křičeli nadšením. V příští chvíli se ale vynořila přímo mezi námi, jen pět metrů před Jančou, která na chvilku přestala křičet nadšením a začala křičet strachy. V takové chvíli se člověku zastaví srdce. Hřbet se vynořil na nezvykle dlouhou dobu a zase zmizel. To jsem začal být nervózní zase já, protože kdyby se velryba vynořila ještě jednou ve stejném intervalu, tak bych jí i s kajakem seděl na hlavě. Ale ta už byla s průzkumem asi spokojená a vydala se zpátky za svým potomkem.

 

ko1107_usa_aljaska_1

MEDVĚDÍ OBKLÍČENÍ

V ledovcové laguně Pedersen Lagoon jsme rozbili tábor a vydali se na prohlídku okolí. Dozvěděli jsme se totiž, že laguna je kandidátem na místo s největší koncentrací černých medvědů na světě. A jak se ukázalo, pověst nelhala. Prvního medvěda jsme zahlédli, jak se v dálce prochází po kamenité pláži. Když jsme se mu snažili uhnout z dohledu, tak jsme narazili na dalšího, který už byl jen nějakých patnáct metrů od nás a směřoval naším směrem. Museli jsme se včas ozvat, abychom ho nevylekali, ale naštěstí se medvěd na naše „ostré prosby“, aby změnil směr, zatvářil jen trochu překvapeně. Potom se vydal na blízkou louku žvýkat kořínky, abychom se s ním mohli v klidu vyfotit. Když před námi další medvěd o kus dál po chvilce váhání utekl do křoví, začínali jsme tušit, že si v Pedersen Lagoon užijeme ještě spoustu zábavy. Noc byla klidná až do svítání, kdy nás probudila prudká rána do stanu. Otevřeli jsme stan a nově vzniklou dírou v tropiku jsme zahlédli mohutného medvěda, jak si to štráduje k místu, kde jsme měli uložené jídlo. Naštěstí se černí medvědi bojí hluku, a tak se nám ho podařilo celkem bez problémů zahnat křikem. Vlastně pádil pryč dost rychle, a to ani neznal Janču, která ke konci výpravy obracela medvědy na útěk s naprostou rutinou. Ještě silnější zážitek nás čekal o několik hodin později při vaření oběda. Na půl minuty jsme nechali jídlo bez dozoru a šli se podívat na medvědy, kteří na druhé straně zátoky lovili ryby. Když jsme se vrátili, měli jsme věci roztahané všude po okolí a o pár metrů dál si lítá šelma pochutnávala na našich tortillách. Evidentně jsme už při vaření nebyli sami. Nechat jídlo medvědovi je ale v podobných oblastech velký prohřešek, protože medvěd se pak stává pro lidi nebezpečným. Nezbylo tedy než se na něj vydat s pepřovým sprejem a s pevným rozhodnutím získat jídlo zpátky. Medvěd se ale nedal, a tak celá situace vyústila v poziční válku, kdy jsme se vzájemnými hrozbami přetlačovali o každý metr. Nakonec to vyřešila Janča, která popadla ešus s plecháčkem, začala s nimi hlasitě mlátit o sebe a rozeběhla se přímo proti medvědovi. Ten nemohl věřit vlastním očím (stejně jako já) a nakonec zvolil bezpečnější variantu, tedy okamžitý ústup.

NEJLEPŠÍ PARŤÁK

I zbytek výpravy se nesl v duchu pravé aljašské divočiny. Cestou jsme pozorovali kosatky a lachtany, bojovali s větrnou smrští a zkoušeli lovit lososy. Celková vzdálenost, kterou jsme urazili na kajacích, se nakonec vyšplhala na více než 200 kilometrů. A byly to ty nejkrásnější kilometry v životě. Aljašská divočina je nezapomenutelná a každému, kdo miluje přírodu, ji musíme doporučit. Věci, které tu prožijete, vám zůstanou jako vzpomínka na celý život. Hlavně když máte, tak jako já, štěstí na toho nejlepšího parťáka na světě.

Duch divočiny

TEXT A FOTO: Michal Tyl

 

Na začátku bylo skromné přání naplánovat nejlepší svatební cestu na světě. Cestu do nádherné přírody slibující silné zážitky. A tak jsme vyrazili do jednoho z nejdivočejších míst na Zemi.

 

N

aše dobrodružství s ledovci, medvědy a velrybami začalo v malé chráněné zátoce se symbolickým názvem Bear Cove neboli Medvědí zátoka. Bylo to krátce po svatbě, sotva jsme stačili dospat oslavy a zařídit všechny formality, už nás čekal přesun letadlem do Anchorage,  největšího města Aljašky. Dál jsme pokračovali stopem na jih, do městečka Seward a odtud si převezli kajaky s veškerým vybavením do ústí fjordu Aialik Bay. Před sebou jsme měli jedenáct dní pádlování podél pobřeží národního parku plného hlubokých fjordů, gigantických ledovců a divokých zvířat. Právě díky vysoké koncentraci zvířat je plavba po Kenai Fjords jedním velkým, neuvěřitelným zážitkem. Na vodě vás tu čeká setkání s velrybami, kosatkami, vydrami, tuleni a lachtany, zatímco na břehu vás nenechá v klidu hlavně neustálá blízkost medvědů černých. Také tu určitě uvidíte orla bělohlavého, říční vydry nebo, když budete mít štěstí, i medvěda grizzly. Na druhou stranu je pobřeží národního parku Kenai Fjords relativně málo chráněné proti rozmarům oceánu a je třeba počítat s rychlými zvraty počasí, větrnými poryvy a častými dešti.

Kemp v ráji

My jsme si tu pravou divočinu uvědomili až potom, co nám naposledy zamával kapitán a loď, která nás i s kajaky přivezla, zmizela za obzorem. První den jsme ještě věci nechali na břehu a vyrazili jsme na kajaky užít si nádherný slunečný den. Ten se ale během půl hodiny změnil z nádherného slunečného na hnusný deštivý. A u toho už zůstalo. Ráno se nám kvůli vyšším vlnám protáhlo až do tří odpoledne. Během večerní cesty pro změnu lilo a opět jsme v mokrých věcech vymrzli. Příjemným zpestřením bylo, že se k naší malé výpravě připojili dva tuleni. Většinou se vynořili kousek za lodí s tělem rovně pod sebou, takže na hladině plavali jako špunt. Přitom nás zvědavě pozorovali a mysleli si, že je nevidíme. K  tábořišti Abra Cove jsme dorazili až kolem půlnoci, ale to na začátku července ještě znamená téměř plné denní světlo. Kempovat zde byl zážitek sám pro sebe. Na jedné straně se rozprostíral výhled na fjord s dominantou ledovce Aialik Glacier, na druhé straně se leskly kaskádové vodopády stékající z úbočí hor a přímo před naším stanem byla mělčina, na které za soumraku dováděli tuleni a mořské vydry. Takhle nějak si představuji tábořiště v ráji.

Ledové představení

Po čtyřech dnech cesty se obloha konečně vyjasnila a my mohli na průzkum ohromného ledovce Aialik Glacier. Cestou jsme míjeli stále větší kusy ledu, ze kterých občas sklouzl překvapený tuleň. S klesající vzdáleností od čela ledovce začal zvuk dohánět obraz, a tak jsme mohli pozorovat ohromné ledové bloky ledu, jak se s rachotem řítí do vody. Tento jev s velmi sympatickým názvem „telení ledovce“ však může vyvolat až několikametrové vlny, a proto se plavidlům nedoporučuje přibližovat k ledové stěně na vzdálenost menší než půl míle. Vydali jsme se proto prozkoumat čelo ledovce pěšky po nízkém břehu. Připraveni na rychlý útěk před vlnami jsme pak s mrazením v zádech pozorovali celé to gigantické přírodní divadlo ze vzdálenosti několika desítek metrů. Praskání, rachot, vlny, gejzíry vody! To je ta pravá Aljaška, silná a nádherná. Při návratu nás výtrysky v dálce upozornily na dvojici keporkaků, mohutné, až dvacet metrů dlouhé velryby s typicky výraznými prsními ploutvemi, které připomínají křídla. V nádherně osvětleném zálivu uprostřed divočiny se před našimi kajaky několikrát vynořily hřbety obou velryb a propluly mezi sluncem prozářenými kusy ledu. Vždy se nejdřív objevilo široké ploché čelo, následovalo zafunění s mohutným výtryskem vodní páry a pak se nad vodou odvinul celý nekonečný velrybí hřbet. Zkrátka scéna, která vás naplní emocemi až po uši. Velryby se k nám časem připojily nastálo, ale zvláštní dojem v nás zanechalo ještě jedno setkání. Po mnoha hodinách, kdy si od nás samice keporkaka s mládětem držela bezpečnou vzdálenost, jí zřejmě došla trpělivost a chtěla si nás prověřit zblízka. Mládě zůstalo stranou, zatímco jeho máma se v pravidelném intervalu vynořovala blíž a blíž. Když se objevila ve vlnách necelých dvacet metrů od nás, tak už jsme křičeli nadšením. V příští chvíli se ale vynořila přímo mezi námi, jen pět metrů před Jančou, která na chvilku přestala křičet nadšením a začala křičet strachy. V takové chvíli se člověku zastaví srdce. Hřbet se vynořil na nezvykle dlouhou dobu a zase zmizel. To jsem začal být nervózní zase já, protože kdyby se velryba vynořila ještě jednou ve stejném intervalu, tak bych jí i s kajakem seděl na hlavě. Ale ta už byla s průzkumem asi spokojená a vydala se zpátky za svým potomkem.

Medvědí obklíčení

V ledovcové laguně Pedersen Lagoon jsme rozbili tábor a vydali se na prohlídku okolí. Dozvěděli jsme se totiž, že laguna je kandidátem na místo s největší koncentrací černých medvědů na světě. A jak se ukázalo, pověst nelhala. Prvního medvěda jsme zahlédli, jak se v dálce prochází po kamenité pláži. Když jsme se mu snažili uhnout z dohledu, tak jsme narazili na dalšího, který už byl jen nějakých patnáct metrů od nás a směřoval naším směrem. Museli jsme se včas ozvat, abychom ho nevylekali, ale naštěstí se medvěd na naše „ostré prosby“, aby změnil směr, zatvářil jen trochu překvapeně. Potom se vydal na blízkou louku žvýkat kořínky, abychom se s ním mohli v klidu vyfotit. Když před námi další medvěd o kus dál po chvilce váhání utekl do křoví, začínali jsme tušit, že si v Pedersen Lagoon užijeme ještě spoustu zábavy. Noc byla klidná až do svítání, kdy nás probudila prudká rána do stanu. Otevřeli jsme stan a nově vzniklou dírou v tropiku jsme zahlédli mohutného medvěda, jak si to štráduje k místu, kde jsme měli uložené jídlo. Naštěstí se černí medvědi bojí hluku, a tak se nám ho podařilo celkem bez problémů zahnat křikem. Vlastně pádil pryč dost rychle, a to ani neznal Janču, která ke konci výpravy obracela medvědy na útěk s naprostou rutinou. Ještě silnější zážitek nás čekal o několik hodin později při vaření oběda. Na půl minuty jsme nechali jídlo bez dozoru a šli se podívat na medvědy, kteří na druhé straně zátoky lovili ryby. Když jsme se vrátili, měli jsme věci roztahané všude po okolí a o pár metrů dál si lítá šelma pochutnávala na našich tortillách. Evidentně jsme už při vaření nebyli sami. Nechat jídlo medvědovi je ale v podobných oblastech velký prohřešek, protože medvěd se pak stává pro lidi nebezpečným. Nezbylo tedy než se na něj vydat s pepřovým sprejem a s pevným rozhodnutím získat jídlo zpátky. Medvěd se ale nedal, a tak celá situace vyústila v poziční válku, kdy jsme se vzájemnými hrozbami přetlačovali o každý metr. Nakonec to vyřešila Janča, která popadla ešus s plecháčkem, začala s nimi hlasitě mlátit o sebe a rozeběhla se přímo proti medvědovi. Ten nemohl věřit vlastním očím (stejně jako já) a nakonec zvolil bezpečnější variantu, tedy okamžitý ústup.

Nejlepší parťák

I zbytek výpravy se nesl v duchu pravé aljašské divočiny. Cestou jsme pozorovali kosatky a lachtany, bojovali s větrnou smrští a zkoušeli lovit lososy. Celková vzdálenost, kterou jsme urazili na kajacích, se nakonec vyšplhala na více než 200 kilometrů. A byly to ty nejkrásnější kilometry v životě. Aljašská divočina je nezapomenutelná a každému, kdo miluje přírodu, ji musíme doporučit. Věci, které tu prožijete, vám zůstanou jako vzpomínka na celý život. Hlavně když máte, tak jako já, štěstí na toho nejlepšího parťáka na světě.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group