ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Horké slzy

TEXT A FOTO: LEOŠ a LENKA ŠIMÁNKOVI

 

Jen málokterá města na světě člověk pozná po čichu. Zcela bezpečně ale poznáte Rotorua na Novém Zélandu – smrad sirovodíku je všudypřítomný. Odměnou za trochu čichového nepohodlí je ale jedna z nejkrásnějších podívaných na světě.

V létě, kdy počet turistů mnohokráte přesahuje počet místního obyvatelstva, zde není k hnutí. V zimě se ale dají všechny zdejší geotermální divy v klidu pozorovat. Rotorua leží na jižním břehu stejnojmenného jezera, žije v něm přes dvacet tisíc Maorů a je známé jako kulturní centrum těchto původních obyvatel Nového Zélandu. O kempinky tu není nouze, v zimě jsou poloprázdné, a tak si vybereme nejbližší od Whaka (tak zde zkracují těžko vyslovitelný název geotermální oblasti a největší turistické atrakce Severního ostrova - Whakarewarewa). Již vchod do areálu musí vzbudit pozornost každého. Tvoří jej vyřezávaná tmavočervená brána, zobrazující maorský zamilovaný pár Hinemon a Tutanekai z pověstí dávných dob. Ze všeho nejvíce nás ale zajímá Pohutu Geyser – největší gejzír Nového Zélandu, který stříká několikrát denně do výšky až třiceti metrů. „Tady už to musí někde být!” řeknu ostatním po dlouhém bloudění areálem. Měli jsme si přece jen koupit příručku, nadávám si v duchu. Spoléhal jsem se na paměť, dlouho jsem si mapu u vchodu prohlížel „Už si z toho, jak jsem tu před lety byl, moc nepamatuji. Ale jedno vím určitě, gejzír byl fantastický!” Konečně se před námi otevírá výhled na tufové, sírou dožluta zbarvené terasy, na modrá jezírka s obláčkem páry nad pahorkem. „Mám takový dojem, že to brzo bouchne,” říkám. Ani k pahorku nestačíme dojít a už to začíná – s hlasitým syčením se dere pára a horká voda z nitra Země. Je brzy ráno a chladno, v noci dokonce mrzlo, takže výbuch bude impozantní.

NESPOUTANÁ ENERGIE

Nad okolními kopci je modré nebe bez jediného mráčku. Vtom se vítr otočí a najednou není vidět na krok. „Tati, kde jsi?!” ječí Veronika. „Tady, kousek od tebe. Ani se nehni, ať někam nezahučíš a neuvaříš se!” odpovím a přeháním, abych ji trochu vyděsil. Reakci mé ženy nebudu raději popisovat. Vítr za chvíli odežene páru a před námi se vynoří úžasné divadlo, které se dočká Jakubova okamžitého komentáře: „To je teda bomba! Něco takového se jen tak někde nevidí!” Do nedohledna se valí velký bílý mrak a v nepravidelných intervalech stříká horká voda gejzíru výš a výš. Přírodní představení trvá dobrou čtvrthodinu. „Jeden takový výbuch by vyhřál celé sídliště,” zkazí Lenka svým technickým komentářem celou nádhernou podívanou. Zřejmě si vzpomněla na svá školní léta v Pardubicích. „Teď máme na programu další zajímavost!” povzbuzuji ostatní k aktivitě. I já jsem si totiž vzpomněl na své mládí, kdy jsem mladšímu bratrovi musel vařit krupicovou kaši. Sotva jsem přestal obsah hrnce míchat, začaly se na povrchu dělat bubliny a kaše stříkala po celém sporáku. „Kousek odtud je jezero s vařícím se blátem,” dodám a vyrazím naštěstí správným směrem. Daleko chodit nemusíme. Před námi se objeví jezírko, které jsem avizoval. Na několika místech na hladině horkého šedivého bláta jsou kruhovitá místa, kde nejdřív roste, nafukuje se a pak praskne bublina a z jícnu pod ní vyletí kus bláta. Někde se rozprskne do šířky, jinde kolmo do výšky vystřelí blátivá kulička, z dalšího vyskakuje jako prst velká kuželka.

TANEC S MAORY

Zakrátko dorazíme k maorské „termální vesnici”, další atrakci areálu. Shromažďovací dům, menší budovy i domeček na kůlu, kde se dřív uchovávaly potraviny, jsou zde postaveny v původním stylu. Jsou to opravdu velice zajímavé stavby. Maorové jsou zruční řezbáři s úžasnou obrazotvorností. Shromažďovací dům zdobí gigantická řezbářská práce v klasické tmavočervené barvě. Nahoře na štítě i na sousední stavbě vyplazuje jazyk strašidelná maska s vykulenýma očima. Sloupy, rámy dveří i oken, prostě celý dům zdobí fantastické figury a masky. Máme štěstí. Dozvídáme se, že bude kulturní představení. Za chvíli se před domem na schodech objeví pět potetovaných maorských „válečníků” v tradičních sukénkách s oštěpy v ruce a čtyři maorské krásky. Muži předvádějí válečnický tanec, koulí očima, vyplazují jazyk, mávají oštěpy. Poté všichni tancují – ženy zpívají, chlapi hulákají. Nemohu se udržet, abych se nezačal smát, ale Lenka mě zarazí se slovy, že to Maorové myslí úplně vážně a o tom je zajisté přesvědčeno i ostatní publikum. Po této předehře nás účinkující pozvou do domu, kde na pódiu pokračují v tanci a zpěvu.

SMRDUTÉ KOUPÁNÍ

„Teď to tady ale zabalíme a pojedeme kus dál na jih k Waiotapu, k dalšímu, vůbec nejlepšímu geotermálnímu místu. Po cestě se můžeme utábořit u jednoho teplého potoka a večer bude koupanda,” navrhuji a ostatní nadšeně souhlasí. Vzpomínám si, že voda v potoce Kerosene Creek prapodivně páchne. I barvu má zvláštně nažloutlou, ale voda to má být dokonce léčivá. Potok zná jen málokdo, tenkrát mi místo na koupání ukázal jeden domorodec, se kterým jsem jel stopem k jezeru Taupo. V pozdním odpoledni po dlouhém hledání přece jen Kerosene Creek objevíme. Než dorazíme k tůňce, ve které se dá koupat, nebe se zatáhne a být jen o pár stupňů větší zima, tak by místo deště mohlo snad i chumelit. Nikomu se nechce svlékat, až se osmělí Lenka. Ta se na koupání nejvíc těšila a jako první vleze do vody.„No to je paráda!” volá. „Nebuďte srabi! Skočte sem za mnou!” Jakub ji následuje okamžitě. Veronika váhá, ale přeci jen tam oba za nimi lezeme a opravdu to stojí zato! Tůňka má dobrých deset metrů v průměru, člověk všude stačí a voda má skoro třicet stupňů! A když se děcka rozehřejí, vylézají na břeh, kde se na větvi stromu nad vodou rozhoupávají a skáčou do tůňky. „Kdyby ta voda tak nesmrděla, dalo by se tu vydržet snad věčnost,” hodnotí koupání Lenka. Za nějakou dobu však puch přestáváme vnímat a zůstáváme až do večera.

NAMYDLENÝ GEJZÍR

Brzy ráno vyrážíme, abychom si prohlédli zajímavosti Waiotapu, té nejrozmanitější a nejzajímavější z geotermálních oblastí ostrova, a stihli stříkání gejzíru Lady Knox, který pravidelně ve čtvrt na jedenáct vyráží vodu přes dvacet metrů vysoko. Počasí se nám přes noc vylepšilo, máme modré nebe a v noci opět trochu mrzlo, takže dnes bude všechno horké výborně pářit. Mne osobně nejvíce zajímá vařící se jezero nazvané Champagne Pool se zelenou vodou a okrově žlutými, až dooranžova zbarvenými tufovými okraji. Plošina kolem jezera hýří v přírodě jinak nevídanými odstíny žluté. Je pořád velmi chladno, musíme vyčkávat, než vítr páru nad jezerem rozežene, abychom tento přírodní div mohli vidět celý. Čas nás trochu tlačí, ale naděje, že by gejzír začal stříkat dřív, je nulová. Je totiž na 10.15 naprogramovaný. Sám od sebe nestříká, musí se mu pomoci nasypáním dvou kilogramů práškového mýdla do jeho „kráteru”. Tento přírodní div nese jméno Lady Knox, dcery generálního guvernéra, která prý v roce 1904 gejzír náhodou probudila mýdlem k činnosti. Pak to konečně vypukne – nejdřív se z gejzíru valí pěna a hned poté začne tryskat voda čím dál tím výš. Díváme se na toto překrásné představení s několika Číňany, kteří jsou z toho úplně paf. Asi jim nikdo nevysvětlil, co se po nasypání mýdla bude dít. Sluníčko svítí a v mrholení padajícím z výšky se vytváří duha, která Lady nasazuje barevnou korunu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group