ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Český eden

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

 

Když je člověk dítětem, zafixuje si některé informace, které později bere jako samozřejmost, a až časem zjistí, kde je pravda. Takže dárky na Vánoce nenosí Ježíšek, pes, který štěká, nemusí nekousat a krajem nejčistších rybníků nemusí být nutně jižní Čechy.

Jako vždy tomu chtěla náhoda, respektive náhodně objevená zpráva o soutěži EDEN, která každoročně vybírá nejkrásnější lokalitu republiky a napomáhá rozvoji cestovního ruchu. Pro rok 2010 padla volba na Bystřicko, mikroregion, jenž mi byl do té doby utajen, a já si řekl, kolik nádherných zákoutí musí naše země ještě ukrývat. Lidé jezdí poznávat cizí státy a přitom pořádně neznají ani svoji vlast. Na každý pád jsem se rozhodl Bystřicko navštívit. Jak jsem nakonec zjistil, byl to dobrý nápad.

MIMO TRASU

Tato destinace neleží v blízkosti žádného hlavního tahu republikou, a tak si udržuje Bystřicko svou přírodu stále nedotčenou. Sjel jsem z D1 v Humpolci, a dál pak cesta pokračovala po okreskách, které v dnešní době mají již své sentimentální kouzlo. Pro zhýčkané turisty, kteří odmítají jet vozem mimo dálnici více než sedm kilometrů, je však Bystřicko prakticky nedosažitelné. Což je na jednu stranu dobře, protože kdyby viděli ty desítky a snad i stovky rybníčků lákajících ke koupeli, hluboká údolí a daleké vyhlídky Vysočinou, okamžitě by byl ráz krajiny vizuálně proměněn na okolí Máchova jezera. Tato malá překážka v dostupnosti však udržuje Bystřici i její okolí v klidu. Město Bystřice nad Pernštejnem najdeme přibližně padesát kilometrů severozápadně od Brna. Jeho centrum tvoří malé, nenásilně zmodernizované náměstí, jemuž dominuje farní kostel sv. Vavřince. Návštěvník zde též objeví malou alej s vkusnou fontánkou připomínající bystřinu, inu, co také jiného, když jsem v Bystřici. Mé první kroky po náměstí vedly do místního infocentra, protože jsem potřeboval získat co možná nejvíc informací o mikroregionu, přece jen jsem zde cizincem a rád bych viděl ta nejčarovnější místa. Přátelské prostředí a nápomocnost místních mi hned zlepšily náladu. V družném hovoru o zdejších pamětihodnostech jsme vydrželi snad hodinu a já nakonec odcházel poučen, se štosem informačního materiálu, tipem na ubytování a novou přátelskou známostí s Olgou, která mi podávala informace.

SAMÁ VODA

Za chvíli již sedím v autě a mířím k doporučenému pensionu, cestou v dálce vidím malou obec Dolní Rožínku, kde jsou jediné funkční uranové doly v Evropě, a opět si říkám, jak málo toho o své vlasti vím a jak mě dokážou překvapit takováto drobná zjištění. Cestou při průjezdu obcí Mitrov zavzpomínám na kamaráda Hubáčka, který je součástí sekundární linie rodu Mitrovských, který zde měl panství. Zámek Mitrovských v obci dnes slouží jako domov důchodců. Může být poetické dovršit svůj život na zámku. Též si všímám zámeckého parku s rybníčkem, výborné místo pro relaxaci. Ostatně, jak jsem již zmiňoval, rybníčky a jiné vodní plochy jsou tu opravdu všude, v každé obci na mé trase, v polích, i na pastvinách v Habří, kde jsem se ubytoval. Ovšem všudypřítomnost vody se v podvečer začala projevovat také zvýšenou oblačností, která pokryla nebeskou klenbu. Trošku mě to znepokojilo, poněvadž jsem se na Bystřicko dostal den před pálením čarodějnic a rád bych si zítra večer zašel s místními opéct buřta k ohni.

ZUBŘÍ ZEMĚ

Ráno mě probouzejí těžké kapky bušící do parapetů, naštěstí je to odcházející bouřka, nicméně temné mraky stále visí na nebi jako Damoklův meč. Snad to nespadne moc brzy, napadá mne a pomalu vyrážím na poznávací cestu Bystřickem, nazývaným také „Zubří zemí“. Pojmenování můžeme spojovat s legendou o uhlíři Věnavovi, který pálil uhlí v hlubokých lesích, kde žil jen se svou ženou a synem. Byl silný a přítomnost zubrů, ale i medvědů a vlků mu nedělala starosti. Jednoho dne však za svým domem narazil na zubra, jakého dosud nespatřil. Když zvíře Věnavu ucítilo, zaryčelo a rozběhlo se proti němu. Neozbrojený uhlíř v poslední chvíli před zubrem uskočil, zachytl rukama jeho rohy a strhl mu hlavu k zemi. Začal souboj svalů. Mohutné zvíře se snažilo vymanit ze sevření a Věnavovi rychle ubývalo sil, bylo mu však jasné, že když se vzdá, bude s ním amen. Zubrův odpor však povolil o pár chvil dříve než uhlířův a zvíře se skácelo na zem. Věnava pak rychle spletl houžev z mladého smrčku a protáhl ji zvířeti nozdrami, aby ho mohl ovládat. Pak se vydal i se zubrem na brněnský hrad, kde toho času sídlil kníže. Za jeho statečný čin mu kníže daroval území, na kterém do té doby Věnava pálil uhlí. Uhlíř pak jednou ranou sekery uťal zubrovi hlavu a kníže v úžasu pravil: Máš nezměrnou sílu a již vím, proč se té krajině říká Zubří země. Dnes se stáváš jejím pánem a jako upomínku dnešního dne dostáváš erb s černou zubří hlavou s houžví v chřípí ve zlatém poli! Věnava po návratu dal zbudovat hrad Zubštejn. Jeho potomci pak vystavěli honosný mramorový hrad Pernštejn a stali se jedním z nejslavnějších rodů na Moravě. Název „Zubří země“ je dodnes používán v propagačních materiálech Bystřicka.

TŘETÍ MÍSTO

Je až neuvěřitelné, jak prudké stěny může mít kaňon řeky Svratky, místy se cítím jako v nějakém alpském údolí, a přitom jsem na východě Vysočiny. Jak mi bylo předchozí den řečeno, je zde velmi oblíbený rybolov, což se mi potvrdilo při zastávce před Švařcem. Zde jsem se zlehka zapovídal s jedním rybářem, který během našeho hovoru vytáhl z říčky dvě menší rybky. Následná zastávka v obci Švařec mi ukázala, že nejen lidé, ale i památky jsou zde nějakým způsobem spojeny s vodou. Šindelem krytou lávku, která do počátku 20. století nabízela přechod suchou nohou na trase mezi obcemi Štěpánov a Vír, tu najdeme od roku 1873. Druhá zmíněná obec se pyšní patrně nejmohutnější stavbou široko daleko. Vírská přehrada zde stojí od počátku druhé poloviny 20. století a s výškou 76,5 metrů se může chlubit třetí nejvyšší hrází v republice. Celé vodní dílo, které dnes pomáhá zásobovat pitnou vodou Brno a okolí, pohltilo obec Chudobín a část obce Korouhvice. Vzdutí vody přesahuje od hráze proti proudu přes devět kilometrů a celá trasa po břehu až k Dalečínu, který je mým dalším cílem, je dnes koncipována jako turistická a cyklistická stezka.

LOUPEŽNICKÝ HRAD

Hrad Dalečín, který Svratka obtéká ze tří stran, je dnes v podstatě zříceninou. Z historických pramenů víme, že zde byl již ve 14. století a roku 1358 se dostal do majetku rodu Pernštejnů. Předchozí zmínky, že býval loupežnickým hradem a proto byl roku 1356 rozbořen, nejsou podložené. Tento názor je také v kruzích historiků odmítán. Přítomnost lapků je však prokazatelně doložena po skončení husitských válek. Z důvodu zachování bezpečnosti lidí v okolí byl hrad Dalečín roku 1519 obléhán, dobyt a vyvrácen zemským hejtmanem Archlebem Vranovským z Boskovic. Stojím u hradu a všímám si stavby v těsné blízkosti, která mé myšlenky opět obrací k Alpám. Původně renesanční zámeček postavený Pavlem Katharynem z Katharu, jak jsem se dozvěděl, byl v polovině 19. století přestavěn do stylu tyrolské chalupy a tato podoba mu dodnes zůstala.

MÁČENÍ ČARODĚJNIC

Nad mou hlavou se opět objevil shluk tmavých mraků hrozící deštěm a hodina postoupila, otáčím tedy zpět k pensionu a doufám v bezdeštný večer strávený u ohně, přece jen jsou dnes ty čarodějnice. Cestou si ještě neodpustím dvě malé zastávky. První u kostelíka sv. Michala ve Vítochově, který je místní nejcennější památkou. Jeho historické kořeny sahají až do počátku 13. století, z té doby se zde zachovala též křtitelnice a oltářní mensa (kamenný stůl před oltářem). Druhá zastávka je o pár kilometrů dál. Je jí nejvýše položená obec Bystřicka, Karasín. Většina nejvýše položených míst je obvykle opatřena vyhlídkou a ani Karasín v tomto ohledu není výjimkou. Karasínská rozhledna na první pohled připomíná chaloupku na kuří noze, ale noha má výšku třicet metrů. Ač z vršku vidíte celý mikroregion jako na dlani, tak je pohled tak řečeno plochý, protože se nedá jen tak zhlédnout svrchu. Pro ocenění příkrosti kopců je třeba se Bystřickem projít. S touto myšlenkou vyrážím vstříc čarodějnickému večeru, jaké je však mé rozčarování, když do předního skla mého vozu začnou bušit ohromné dešťové kapky. Napadá mě, že pokud se déšť neuklidní, tak místo pálení čarodějnic bude jejich máčení.

PROMEŠKANÝ TRIUMF

Večer v pensionu koukám z okna a pozoruji střídání počasí, provazy vody s jemným mžením. Definitivně se vzdávám naděje na vatru a celovečerní party pod otevřeným nebem, neboť to je na můj vkus momentálně otevřené až příliš. Jaké však bylo mé překvapení u snídaně, když jsem za¬slechl vyprávět zážitky z večera. Evidentně jsem totiž místní domorodce podcenil. Z kusých informací jsem zjistil, že místní nakonec triumfovali a oheň zapálili, i když to údajně stálo asi šest litrů benzinu. Je evidentní, že zde jsou na vodu zvyklí. Mně utkvěly v paměti bystřiny, romantické rybníčky, říčky i přehrada a fakt, že k tomu i sprchlo, na tom nic nemění, čas od času prší přeci všude.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group