ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nejisté stezky

TEXT A FOTO: ONDŘEJ JAROŠ

 

Rozložil jsem mapu a svět včetně knihkupectví pro mne přestal existovat. Jako kouzlem přede mnou vyvstala krajina jihovýchodu karpatského oblouku. Při plánování trasy jsem zahlédl nezvyklou značku znamenající „Průběh a stav značení nejistý“. Pak jsem mapu koupil.

Rozkošnicky se rozvalujeme na hřebeni a vychutnáváme si obrovské přírodní divadlo, které rozehrávají nízké mraky, mlha v údolí a slunce skloněné k západu. Mlžné moře se vzdouvá a klesá, silný severní vítr občas odtrhne cár a vrhne ho do mezery mezi horami a nízkými mraky, kde se zlatě rozzáří. Stoupající a klesající nízká oblačnost střídavě odhaluje a zase skrývá hřebeny pohoří Bucegi. Máme za sebou náročný výstup na hlavní hřeben pohoří Baiu, což při karpatských putováních vždycky obnáší těžké batohy a rozbušené srdce. Kdo jezdí do hor, to zná, veškeré vybavení na několik dní si musíte nést na zádech sami. Sice občas narazíte na obydlenou salaš, ale těch v poslední době ubývá.

Po časné snídani se vydáváme vlásečnicemi ovčích stezek dál, kam ukazuje mapa. Pohoří Bucegi vítr postupně zbavuje mlh a odkrývá nám jeho monumentálnost. Vrcholy a hřebeny nesou cizokrajná jména s přídechem prastarých časů – Caraiman, Omul, Culmea Carpenilor. Bílé skalnaté stěny a srázy dosahují výšky 2500 m, úbočí jsou zbrázděná hlubokými roklemi, mezi kterými vystupují skalní hřebeny a hroty. Za údolím řeky Prahova máme všechno jako na dlani. Někde hluboko pod námi leží i městečko Sinaia, kam jsme dojeli vlakem a odkud jsme začali své horské putování. Stébla trav utíkají před silným větrem a naše nohy šlapou bědné pastevecké cesty. V pozdním odpoledni nás čeká překvapení v podobě nevelkého jezera, které není na mapě, což odpovídá informaci o stavu značení. K jezeru chodí pít koně a krávy, objeví se i stádečko ovcí. Ze svahu nad hladinou mám pocit, jako bych se ocitl na rumunském safari. Přestože fouká silný vítr, jezero je v závětří. Zrcadlo hor, zrcadlo oblohy. Za ním nás čeká přechod nejvyšších partií pohoří Baiu – vrchol Neamtului. Hřeben zde má podobný charakter jako například zakarpatské Poloniny, je ostrý a vzepnutý k nebi. Jako na dlani je vidět tmavé rouno nižších hřebenů, nad kterým se zvedají štíty pohoří Bucegi, bělostné útesy hor Piatra Mare, kdesi vzadu za nimi se bělá mohutný vápencový hřbet Piatra Craiului a východní výběžky známých Fagarašských hor. Směrem na východ vidíme rozložité hřebeny dalších, prakticky neznámých pohoří Grohotiş, Ciucaş, Siriu.

Hory v této části karpatského oblouku probíhají zejména ve směru sever-jih, my však putujeme od západu na východ, a tak je naše cesta horami velice klikatá a zpestřená sestupy do několika sedel, za kterými nás pokaždé čeká strmý výstup.

POCIT SVOBODY

Na první náznak turistického značení přicházíme až na sklonku čtvrtého dne putování. Opět vzpomínka na upozornění nejistého značení cest. Je to silně zašlá turistická značka (červený pás) namalovaná na kmen prastarého buku. Hory jsou zcela bez turistů a lidé, kteří v nich byli zvyklí staletí hospodařit, odcházejí. Na pustých pláních pohoří Grohotiş to je velice dobře vidět. S pastvou se přestává a louky zarůstají hustým jalovčím. Vychutnáváme si pocit obrovské svobody, jaký lze zažít jenom málokde. Můžeme si vybrat kterýkoliv směr, kterýkoliv hřeben a projít si ho, naplno si ho prožít. Můžeme se zastavit, kde se nám zlíbí, a na tak dlouho, jak budeme chtít. Nikdo a nic nás nesvazuje, nemáme pevný itinerář, na druhé straně hor nás nečeká žádný autobus. Klientům „dobrodružných“ cestovních kanceláří je bohužel podobný zážitek odepřen. My je však nelitujeme, svou cestu si vybrali sami a nejspíš pro to měli svůj důvod.

STANE SE

Ciucaş, nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří s výškou 1954 m nepatří mezi nejvyšší vrcholy Karpat, ale určitě se může směle zařadit k těm krásnějším. Skalnaté boční hřebeny od nejvyššího bodu strmě vybíhají na všechny strany, shlížíme do hlubokých roklí, ze svěže zelených trav vyrůstají bílé skály a pod nimi se vlní černé smrkové lesy. Večer tábořiště sdílíme se dvěma rumunskými poutníky, kteří se nebrání údivu nad tím, jak umíme nasekat mačetou dřevo a i po vydatném dešti bez problémů a podpory lihu nebo benzinu rozděláváme oheň. Hezčí polovička rumunského páru je z každého zapraskání v lese velmi vyplašená a s hrůzou v očích nám sděluje, že minulý týden na horách Bucegi medvěd zabil maďarského turistu. Dočkala se jenom pokrčení rameny a věty „it happens“ (stane se).

Medvědů v Rumunsku není třeba se přehnaně bát. Pokud o sobě dá člověk vědět a medvěda nepřekvapí, je v bezpečí. Pokud už šelmu potká, nesmí hýřit prudkými pohyby a nesmí překonat kritickou vzdálenost, kdy se už medvěd cítí ohrožený a v sebeobraně zaútočí.

Ale pokud si turista strčí ve stanu pod hlavu klobásu a medvěd mu v noci cestou za potravou rozšlápne hlavu, tak je to spíš evoluční zásah, protože za blbost se platí.

Objektivně z vlastních zkušeností můžu říct, že mnohem větší nebezpečí než medvědi představují ovčáčtí psi, kteří před vetřelcem brání stádo.

RUMUNSKÁ POHOSTINNOST

Takřka na konci pohoří Ciucaş sedíme na svahu a bedlivě pozorujeme salaš pod námi. Tři kamarádi se vydali pro sýr a nevracejí se podezřele dlouho. Vydáváme se je tedy zachránit, což má za následek, že jsme na salaši zůstali všichni ještě nejmíň další tři hodiny.

Majitel hospodářství vlastní několik desítek krav a skoro tisícovku ovcí a do rozličných přistavených nádob nám nalévá žinčici. Tím však naše obžerství teprve začíná. Kamarádi, kteří se přišli poptat po sýru jako první, už jsou nacpaní k prasknutí a na stůl se přitom snáší další a další dobroty. 
Majitel hospodářství si s námi mezitím připíjí cuikou – silnou domácí kořalkou. Naše pálenky z jižní Moravy sklidily uznání zadýchaným slovíčkem „tare“, což znamená silná. Každý rok prý vypraví dva kamiony plné sýrů do Španělska a na otázku ohledně hygienických norem, které na Rumunsko uvalila EU, jenom mává rukou s tím, že ve Španělsku je taky nikdo nedodržuje a svět se nezbořil, nikdo se neotrávil.

Pokud totiž chtějí Rumuni po roce 2013 prodávat svoje produkty na trhu, musejí salaše dodržovat přehršli pravidel a norem, které zahrnují mimo jiné striktně nerezové nádobí, omyvatelnou pevnou podlahu na salaši, koupelnu s pákovou baterií a chladničku na mléko a sýr. To, že se těmito pravidly rozvrátí tradiční způsob hospodaření, který se v rumunských Karpatech vyvíjí již tisíce let, úředníky v Bruselu nějak nenapadlo. Neradi se loučíme s veselou a pohostinnou společností na salaši a je nám zatěžko odejít a nezaplatit. Místní se na sýr hodně nadřeli a jinou možnost obživy nemají.

BRÁNA VICHRŮ

Klikatá cesta po hřebenech jihovýchodních Karpat nás přivedla do pohoří Siriu, posledního na naší cestě. K tomuto pohoří se nám nepodařilo sehnat kloudnou mapu. Kam jít víme jenom přibližně, takže nás hned na začátku překvapuje dobře značená cesta, která vede naším směrem. Jaké ale bylo naše překvapení, když si jen tak skončila v lese.

Na Siriu se střídá les s pastvinami a pastviny s lesem. Nejvyšší hřeben vystupuje ze zvlněné pláně a jeho výška přesahuje 1600 m. Monumentální zářez v hřebeni se jmenuje Brána vichrů a k lidem je to na všechny strany daleko. Zpestření večera nám tentokrát zajistil kolemjdoucí sběrač borůvek. Nabízíme mu kořalku, která je opět „foarte tare“, a pak se zaposloucháme do vyprávění o těžkém životě v horách. Vyprávění borůvkáře postupně dostává pohádkový nádech a my posloucháme pověsti o hadech, kteří se kravám přisají na struk a pijí mléko, o bezedných jezerech, o medvědech a rysech, o kouzelných horách a jejich pokladech. Náš čas v místních horách se uzavírá a my v posledním večeru hltáme vyslovené příběhy. K hvězdnaté obloze vylétají jiskry jedna za druhou a žhnoucí uhlíky hřejí do tváří. Tehdy nelze nevěřit.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group