ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Hvězdní Dogoni

TEXT A FOTO: MARTINA SVOBODOVÁ

 

Kolik má lidstvo ještě tajemství? Náš svět nám odkrývá jedno za druhým. A přesto je místo, kde se nestačíme divit. Dogoni, snad nejlepší hvězdáři Afriky, si své kulturní bohatství střeží.

Kdepak, v Africe nevznikl další stát. To jen kraj pod Bandiagarou, útesem, který jak obrovitá náruč objímá rovnou a pustou zemi malijskou, skýtá odpradávna útočiště lidem, kterým říkáme Dogoni. Tito lidé mnoha náboženství a rituálů sem přicházeli a pod svislými stěnami hledali bezpečí. Nevedly sem cesty, odevšad bylo daleko a než nájezdník mohl zaútočit, skolilo jej spíš vedro a žízeň než aktivní bojeschopnost vzdělaných Dogonů.

 

ko1201_mali_m7l0771_hi_bl

CHVÁLA ASFALTU

A tak je tomu do jisté míry doposud. Projížděli jsme nekonečnou krajinou, kde se vzdálenosti daly počítat na propocená trička spíše než na kilometry. Měli jsme žízeň i hlad, prach usazený v plicích i na povrchu a ptali se sami sebe, jestli nám to vůbec stojí za to. Jediný, kdo neodmlouval, bylo naše statečné autíčko Anička. Jeli jsme dál, suchým bušem kolem neměnných křovisek, ze kterých nám mávaly na pozdrav kozy, hejna perliček ustupovala z cesty a hliněné mešity zvaly do svého stínu. Když už jsme mysleli, že cesta nikdy neskončí, objevil se na konci písečné pisty kus asfaltu. Cesta k Dogonům tím vlastně opravdu začala. Terén se totiž občas mírně zvlnil a do cesty postavil překážku v podobě nějakého toho kopce nebo příkrého srázu. Právě tehdy přicházel ke slovu asfalt, který cestu udržoval ve sjízdném stavu. Když zaprší, stává se ze sympatických pist rozježděné blátivé brambořiště, které může průjezd znemožnit. V době sucha je však asfalt příjemným bonusem, díky kterému si chvilku odpočinou naklepané zadky a otlučené hlavy. A najednou jsme tam byli. Suchá zídka z kamenů ohlásila příjezd k lidem. Tak tedy dobrý den, milí Dogoni.

AFRIČTÍ PROFÍCI

V potrhaném bedekru jsme se dočetli, že se důrazně doporučuje vzít si na prohlídku průvodce. Přišlo nám to vhod. Únava, vlezlý harmattan (horký a prašný vítr) i špatné zkušenosti odjinud rozhodly, že se protentokrát necháme hýčkat, nebudeme za šetřivce a průvodce si najmeme. Jak se ukázalo, udělali jsme dobře. Nepoznali jsme v Africe lépe organizovanou turistickou oblast. Země Dogonů má perfektní systém tras, služeb, ubytování a kultivovaných průvodců. Divoké rejdy turistického průmyslu tu pevnou rukou řídí profesionální organizace, která dohlíží na celkovou koncepci, vývoj oblasti, certifikaci průvodců i rozdělování peněz. Propaguje „responsible travel“ a dbá na zachování křehkého kulturního dědictví Dogonů. „Nedávejte dětem žádné sladkosti,“ znělo například jedno z pravidel. A vskutku, žádné dítě k nám nenatáhlo dlaň v žebravém gestu. „Kazily by se jim zuby,“ vysvětloval průvodce Mamadou. Oblečený v tradičním modrém oděvu s čepičkou na hlavě hrdě reprezentoval svůj lid. Nikdo po nás nežádal peníze, protože systém byl nastaven tak, že při vstupu do vesnice danou částku odevzdal Mamadou jaksi centrálně – jejímu šéfovi. Přesto děti po jedné věci bezhlavě toužily – vést se alespoň na chvilku za ruku s cizími návštěvníky. To bylo všechno, stačilo jim vsunout ruku do dlaně, z každé strany jedno, pyšně se rozhlížet a na hranici svého území předat dlaň dychtivému nástupci. Bylo to silné, nečekané a kouzelné.

ŠALOTKA MÍSTO PENĚZ

Ostatně kouzla, fetiše, náboženství, rituály, to vše fascinuje Evropu na Dogonech už od kolonizačních dob. V jistých dobách patřilo k dobrému tónu vyzdobit si obývák sbírkou dogonských masek; Pablo Picasso by mohl vyprávět. Nečinili jsme si ambice proniknout do tajných kultů, kam člověka stejně nepustí. Stačilo nám obdivovat estetickou čistotu hliněných domků, kamenných zídek a barevného kontrastu zelených políček, která Dogoni zalévali vodou z vydlabaných tykví. Na plochých střechách domů se stále ještě sušila šalotka, která bývala platidlem a pro své kulinářské kvality s ní kupci obchodovali až daleko v Senegalu, stejně jako se solí nebo sloními kly. Z podobného dávnověku pochází i jeden z nejdůležitějších rituálů dogonské kultury, který dokonce není skrytý, ba naopak, je viditelný a slyšitelný při každém vstupu do nové vesnice. Je jím pozdrav. Neuvěřitelně složitý slovní tanec s pevnými pravidly představuje pro nezasvěceného úžasnou slovní přestřelku, kdy každé slovo je dané a napojené na ostatní jako korálky na niti. Cizinec ve zběsilém tempu dokáže postřehnout akorát slovíčko seo, což znamená „jak se má...“ – matka, otec, děti, rodiče, teta, strýc, prastrýc, praprastrýc... Probere se zdraví celé rodiny až do osmnáctého kolena. Pak teprve se jeden druhému pokloní a může začít běžná konverzace. Tento složitý pozdrav je účinným tmelem ve společnosti postavené na vzájemné pomoci v nehostinných podmínkách, kde je nesmírně důležité najít si čas pozdravit souseda. Jak k tomu poznamenal Mamadou: „Až se jednou Dogoni přestanou zdravit, bude zle.“

 

ko1201_mali_m7l0861_hi_bl

KOUZLA A KŘESŤANSTVÍ

Procházeli jsme úzkými uličkami a obdivovali drobná obydlí, kde uvnitř nebyla než suchá tráva na spaní pokrytá dekou a dřevěné stolečky jako odkládací prostory, někde vydlabané z hlíny. Jeden muž nám ukazoval pušku, střelný prach a pytlík plný tajemných věcí jako korálky, kamínky a peří, které mu mají sloužit k přivolání štěstí na lovu. Víra v nadpřirozeno ale není nijak v rozporu s křesťanskou vírou, kterou zde symbolizoval kostelík, jen o málo větší bahenní stavba. Spartánskost vnitřku udivovala a nutila nás přemýšlet o tom, jak plné věřících jsou tyto jednoduché africké kostelíky, a jak prázdné jsou přezdobené evropské katedrály. Součástí vesnice byly i specializované budovy, například sýpky nebo dům, do kterého odcházejí ženy při menstruaci.

Jiná vesnice ležela přímo pod bandiagarským srázem, ale její skutečné srdce vězelo nahoře ve skalách. Tam byly vytesány domy původních obyvatel, tam byly jejich hroby a svatyně pomalované roztodivnými obrazy. Lidé ale už dávno žili pohodlněji dole, což vlastně byla dobrá zpráva, protože to znamenalo, že se cítí bezpečně. Centrem vesnice se tak mohla stát mohutná mešita, krásná hliněná stavba, tolik typická pro západní Afriku. Tyto mešity utvrzují své ochránce v pomíjivosti života pokaždé, když zaprší. Bahenní omítka vyžaduje neustálou péči a proto je mešita prošpikovaná dřevěnými kůly, které slouží jako lešení. Zároveň jsou nezaměnitelným estetickým prvkem, spolu s věžičkami a geniálními proporcemi tvoří nádherné stavby, v jejichž blízkosti je člověku tak nějak dobře a klidně na duši. Tradičnějším centrem vesnice je ale tzv. togu na, „dům slov“, neboli jakási radnice, kde se scházejí starší a diskutují. I když, dům je nepřesné slovo – jedná se o krytý přístřešek, jehož střecha spočívá na bohatě vyřezávaných pilířích, které mají magickou funkci. Právě tyto pilíře se stávají terčem zlodějů lačných po tom svém kousku kouzel, čímž dochází k nenapravitelným zásahům nejen do hmotného dědictví, ale především do psychiky Dogonů.

KAM STAROSTI NEDOLÉTNOU

Někdy ten klid přerve jekot dětí, které přiběhnou a usadí se v těsné blízkosti, na sobě dresy světových fotbalistů. Ale je to jejich místo, tak jdeme o dům dál, kolem muže, který ze stromu strhává lýko a dělá z něj provazy, podobně jako se kdysi dělaly provazy u nás doma z dřeva lip. Nohy nás zavedou na trh, už z dálky rozpoznatelný podle shonu, který nečekaně rozproudí vzduch, symbolizuje jej hýkání oslů, kteří čekají před branami na své pány. Africký trh je nepopsatelný zážitek a tady se s ním člověk setkává v jeho přitažlivé formě. Krásné ženy v barevných šatech nabízejí úrodu ze svých polí – melouny, zelí, rajčata a všude šalotka. I dnes ji sem jezdí skupovat obchodníci a dodávají ji do drahých restaurací daleko na západě. Trh zůstal trhem a jediné obchody pro turisty jsou kdesi vzadu, v hliněných domcích, kde vystavují několik pomalovaných látek. Nikdo člověku nic nevnucuje, Mamadou funguje jako talisman, důkaz, že jsme své zaplatili, odevzdali této zemi desátek, a tak je vše správně.

Poslední den jsme vyšplhali na samý vrchol útesu. Seděl tu starý muž a opodál se šťouchaly děti. Výhled odtud byl famózní. Vesničky se pod námi rozprostřely jak ptačí hnízda a zjevila se odvěká struktura lidských sídel; epicentra v podobě mešit a studní, kolem lidská obydlí a pak prstenec polí, sadů a potom předěl, za kterým byla už jen nekonečná příroda. Rovná stejnostejná krajina s vyschlými stromy a strouhami, ale většinou jen keře a nebo také daleké prázdno. Vše v jakési dokonalé harmonii prostého životaběhu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group