ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Břicho matky země

TEXT: BARBORA SCHEINHERROVÁ

 

Na orknejských ostrovech splývají země, voda a vzduch vjedno a čas neplyne. Je tu spousta míst odkrývajících moudrost, která nám jinde proklouzává mezi prsty. Například tajemná Maeshowe.

Oblá křivka Maeshowe se nápadně zvedá v mírně zvlněné krajině. Nakrátko střižený travní koberec zakrývá architektonicky dokonalou neolitickou stavbu. Nízká, deset metrů dlouhá šachta vede do jejího hlavního prostoru. Shrbeni v předklonu jí probíháme a na poslední chvíli se připojujeme ke skupině uvnitř.

Je zimní slunovrat a světlo právě vstoupilo do tunelu. Venku zapadá slunce mezi dva kopce vedlejšího ostrova Hoy. Jeho poslední paprsky se dotknou vrcholku stojícího kamene osamoceného v poli půl míle od Maeshowe, a zablýsknou se na ošlapaných kamenech ve vstupním otvoru. Mají barvu medu a pomalu se valí tunelem. Razí si cestu napříč štěrkovou podlahou a šplhají po protější stěně. Zadržujeme dech. Nemůžeme odtrhnout oči od toho pruhu tekutého zlata, všechno ostatní přestalo být důležité. „Ještě kousek,“ prosíme ho v duchu, nahlas se nikdo neodváží promluvit, ale ono už se zastavilo. Celé to trvá deset, možná patnáct minut. A pak to najednou skončí, když slunce venku zapadne mezi dvěma kopci. Tma, která nastala, je úplná a přináší otázky. Kdo byli lidé, kteří Maeshowe postavili, a k čemu sloužilo toto místo? Co věděli a čemu věřili? Ptáme se, když průvodkyně rozsvítí světlo. Odpovědět není snadné, moc toho se neví.

 

ko1201_orkneje_profimedia-0004101289

VIKINSKÉ GRAFFITI

Pro moderní archeologii byla pět tisíc let stará stavba – Maeshowe – objevena v polovině 19. století, když se údajně do ní střechou propadla kráva. Každopádně nebyla určitě první, kdo by do této záhadné stavby vstoupil střechou. Střechou se do této stavby vloupali v 9. a pak v 11. století vikingové hledající na ostrově útočiště při zimní bouři. Dalo by se říci, že z pohledu tehdejší doby místo poničili, ale nám na stěnách zanechali nejrozsáhlejší runovou sbírku severní Evropy, možná vůbec první graffiti na světě. V době vpádu vikingů Maeshowe už tisíce let nikdo nepoužíval, pokud zde bylo ukryto něco víc než dnešní čtyři holé stěny, tři komory a kameny, které uzavíraly vchody do komor, nic se nedochovalo. Při vykopávkách se našel zlomek lidské lebky, několik koňských kostí a zubů, bohužel se tyto nepatrné nálezy časem ztratily. Maeshowe, jedna z nejdokonalejších staveb prehistorické Evropy, je pozoruhodnou kombinací jednoduchosti a sofistikovanosti, vypovídá o hlubokých znalostech jejích stavitelů v oboru architektury, matematiky i astronomie. To vše v dobách před postavením pyramid v Egyptě a předtím, než v Číně nastal zlatý věk. Při 35 metrech průměru, téměř 7,5 metru výšky a stěnách vystavěných z kamenných kvádrů, z nichž některé váží i desítky tun a musely být dopraveny z několik mil vzdálených lomů, se doba její výstavby odhaduje na sto tisíc hodin práce. Výsledku se dočkala až třetí generace jejích stavitelů, což svědčí, o jak významnou stavbu šlo. K čemu tedy sloužila?

ARCHEOLOG SAMOUK

Hrobka, svatyně či neolitická katedrála – to jsou nejčastější přívlastky, které se dnes s Maeshowe spojují. Vodítko k tomu, co se zde mohlo odehrávat, poskytla jiná orknejská hrobka. Na konci 50. let minulého století narazil Ronnie Simison, farmář z ostrova South Ronaldsay, na kamennou zeď zasypanou zeminou a zarostlou travou. Pro nezájem vědců a s pomocí metod, které odkoukal od archeologů pracujících na nedalekých vykopávkách sídliště z doby bronzové, odkryl stavbu sám vlastníma rukama. Světlo světa tak spatřila Orlí hrobka, Tomb of the Eagles. Našly se v ní kostěné ostatky zhruba stovky lidí, tisíce úlomků keramiky, šperků a několik desítek orlích drápů. Dostatek pramenů na to, abychom si mohli udělat obrázek o tom, čím se stavitelé neolitických hrobek zabývali, čím se živili a jak pohřbívali své mrtvé – těla byla nejprve rozmístěna v okolí hrobky (u Maeshowe byla ponechána napospas počasí, dokud se nerozložily všechny měkké tkáně, v Orlí hrobce se o ně zřejmě postarali mořští orli, totemová zvířata tamější komunity), kosti se pak sebraly a uložily uvnitř. Způsob, jakým tehdejší obyvatelé ostrovů nakládali s ostatky svých předků, napovídá jejich víře, že duch či duše opouští tělo až s rozkladem měkkých tkání a ne v okamžiku smrti. Naše současné chápání hrobky jako místa určeného pouze k pohřbívání fyzických ostatků by se ale tehdejším obyvatelům možná jevilo hodně omezené. V duchovním horizontu lovců a pastevců byly lidské a zvířecí kosti, vnímány jako prvotní zdroj života a zredukování organismu na jeho kostěný základ představovalo opětovné vstoupení této prapůvodní formy života zpátky do dělohy a tím nastoupení cesty k úplnému znovuobnovení, mystickému i fyzickému znovuzrození. Stát v temnotě Maeshowe je jako stát v temnotě jeskyně. A jeskyně, stejně jako labyrint, je konkrétním symbolem přestoupení do jiného světa, sestoupením do podsvětí, místem, kde se uskutečňuje iniciace, kde může dojít k osvícení a novému životu. Jednoho roku se při přívalových deštích příkop okolo Maeshowe zaplavil vodou a vyvstala tak otázka, jestli v něm kdysi nebyla stále voda, zda se přes ni do Maeshowe nepřicházelo – přechod přes vodu je další symbol přestoupení do jiného světa.

 

ko1201_orkneje_vstup_do_hrobky

ODPOČÍVADLO PRO DUŠE

Podle staré keltské legendy se vchody do těchto kamenných mohyl o zimním slunovratu otevíraly, aby jimi slunce unavené celoročním putováním oblohou sestoupilo do podsvětí, kam žádný smrtelník vstoupit nemůže, a vynořilo se z něj následujícího rána nabité energií pro další roční cestu. To je příběh, který vytane na mysli, když světlo posledních slunečních paprsků putuje prostorem maeshowské svatyně a pak najednou nastane tma. Co by mohlo být pravděpodobnější, než že západ slunce před tím, než se dny začnou znovu prodlužovat, měl pro obyvatele severu obrovský význam a že jeho důležitost vestavěli do své nejvelkolepější stavby? A co nedaleký kámen, kterého se dotýkají poslední sluneční paprsky před tím, než vstoupí do Maeshowe? Howie Firth, orknejský rodák, vědec a také vypravěč příběhů, o něm říká: „Když stojíme ve vchodu do Maeshowe a díváme se ven do světla zimního slunovratu, vidíme ho orámovaný vstupním otvorem. I on se dá vysvětlit jazykem, který mají zima a smrt společný. Existuje stará představa, zaznamenaná na egyptských papyrech a blízká také představám starých kultur ve Středomoří a západní Evropě, že duše zemřelých nabývají podob ptáků, aby se mohly dále pohybovat po světě. Na Krétě se nachází malovaný sarkofág, na kterém jsou zobrazeny náhrobní kameny, obelisky s ptáky sedícími na jejich vrcholcích. Stojící kámen u vchodu do pohřebních mohyl tak představuje místo, kde duše zemřelých odpočívají potom, co opustily hrob, a také poznávací bod v krajině, aby k němu našly cestu zpátky.“

OTEVÍRÁNÍ HROBŮ

Po roce 2200 před Kristem, kdy vesmír vstupoval do věku Berana, došlo ke změnám ve způsobu pohřbívání. Ostatky zemřelých se místo ve společných hrobkách začaly ukládat jednotlivě ve schránách zakopaných v zemi a běžnou se stala i kremace. Velké hrobky přestaly být po dvou tisících letech v centru dění. Vstupy do některých byly zavaleny kameny jako v případě Maeshowe, jiným byla probořena střecha a do prostoru uvnitř se navalila hlína. Výzkum potvrdil, že v době největšího rozkvětu komunity kolem Maeshowe zůstával vchod po většinu času uzavřen vstupním blokujícím kamenem a jeho malé opotřebování svědčí o sporadickém otevírání mohyly.

Čas otevírání hrobek se mohl u každé z nich lišit. Starý irský příběh vypráví, že hrobky se otevíraly o zimním svátku Samhainu, obdobě našich Dušiček. V ten den bývalo ve staveních zvykem uhasit ohně v kamnech a později je znovu zapálit. Mezi starým a novým ohněm tak vznikala proluka, kdy čas přestával existovat a nastávala chvíle, kdy přicházely duše zemřelých. I do známé irské hrobky Newgrange vstupuje světlo o zimním slunovratu, jen se tak na rozdíl od Maeshowe děje při východu slunce, u orknejské Orlí hrobky je to v prvních květnových dnech – dá se předpokládat, že to je doba, kdy byly hrobky otevírány. Pokud tomu tak opravdu bylo a Maeshowe se otevírala o zimním slunovratu, vyvstává otázka za jakým účelem.

PŘEDCHÁZEJ SI SVÉ PŘEDKY

Orknejská krajina je hrobkami posetá. Některé z těch významnějších byly odkryty a zpřístupněny. Ty méně významné zůstávají zarostlé travou, ale ani na ně legendy nezapomínají a vyprávějí o vílách, skřítcích a duších zemřelých, kteří v nich přebývají. V předkřesťanských dobách se totiž věřilo, že duše je minia¬turní podobou člověka a v této formě opouští tělo – dočasně ve spánku a trvale ve smrti. Jen u několika starých orknejských domů, usedlostí a hospodářství chybí malý ale nepřehlédnutelný kopeček zarostlý travou a bodláčím. Lidé v dávných dobách věřili, že jejich duše zůstávají po fyzické smrti „živé“ ve stavení nebo v jeho blízkosti. To se týkalo obzvlášť zakladatele hospodářství – osoby za života vážené i obávané. Když zemřel, byly jeho ostatky uloženy do kamenné mohyly vedle domu. Zakladatel sám se pak, možná právě ve své zmenšené skřítčí podobě, stal ochranným duchem hospodářství, který dál zabezpečoval blahodárný chod hospodářství, ale nesnesl jakékoli narušení místa svého odpočinku. I hrající si děti a dobytek pasoucí se na mohyle ho dokázaly pořádně rozhněvat. Kdokoliv by se pokusil do mohyly vstoupit, riskoval by život. A tak ducha z mohyly bylo nutné patřičně si předcházet. První mléko krávy i první džbánek kvasu, který hospodyně navařila, se vylévaly na posvátný kopeček u stavení. Na ostrově Westray to tak někteří farmáři dělají dodnes. Obzvláštní pochoutky pak duch vyžadoval o zimním svátku Yule, Svátku světel, ze kterého se později staly Vánoce.

Mnohé ze starých domů beze stopy zmizely, jen zelené pahorky v krajině zůstávají. Lidová vyprávění se hemží příběhy o nočních chodcích, kteří vchody do hrobky našli otevřené a zlákáni hudbou linoucí se zevnitř vstoupili, aby se uvnitř radovali ve společnosti skřítků, vil a zemřelých přátel. Zatímco uvnitř uběhla jedna noc, na zemi uplynulo sto let.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group