ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

A PŘECE SE TOČÍ!

Jaký máte názor na sedmnácté století v Evropě? Co se v době, která je „zmapována“ přílohou tohoto čísla Koktejlu, přihodilo dobrého a špatného? Je toho až překvapivě mnoho. V prvním kole stačí jen sepsat jména a pojmy, které ručí samy za sebe: Giordano Bruno a Galileo Galilei. Shakespeare, Moli`ere, Cervantes. Třicetiletá válka a Jan Amos Komenský. Isaac Newton. Baroko a s ním Rubens, Rembrandt a další. Kardinál Richelieu a král Ludvík XIV. Válka s Turky. Bitva na Bílé hoře a procesy s čarodějnicemi. Albrecht z Valdštejna... Kupodivu tím vůbec nejvýznamnějším, co se v sedmnáctém století událo, je patrně vynález dalekohledu.


Hostina důstojníků střeleckého spolku sv. Hadriána (pravá polovina) - Frans Hals, asi 1627.

NEVĚDOMOST JE POKUTA ZA PÝCHU
Tuto větu napsal ve svých Dějinách světa H. G. Wells. Jen tak je podle něj možné vysvětlit, že Řekové při svém pronikavém duchu nikdy nedošli k vynálezu dalekohledu. A to i přesto, že mnohokrát viděli, jak skleněná láhev zakřivuje a zvětšuje obrysy věcí. Ve starověku se prostě nenašel filozof, který by měl dostatečnou manuální zručnost, nebo se s příslušně zručným řemeslníkem aspoň spřátelil. A tak prvním, kdo obrátil vlastnoručně vyrobený dalekohled k obloze, byl roku 1610 Galileo Galilei. Po Koperníkovi a Giordanu Brunovi třetí z učenců, kteří tvrdili, že vesmír se netočí kolem Země, ale naopak naše planeta se otáčí kolem Slunce. Dalekohled nebyl nijak zvlášť výkonný - zvětšoval 32krát. Odmávnul však i konec středověku a otevřel novou vidinu života na naší planetě. A není náhodou, že to byl objev tak velkolepý, že jej církve potíraly dlouho, se značnou silou, a přesto neúspěšně. Málokteré století lidských dějin se ohlásilo tak ambiciózně jako toto, v pořadí sedmnácté. A máloco je pro lidské dějiny tak typické jako další osud Galileův. V roce 1632 „Rozpravou o dvou hlavních soustavách světových“ podpořil Koperníka a Bruna a rok poté byl pozván do Říma, aby odvolal. Pod hrozbou mučení tak učinil, ale podle některých svědků prý při tom polohlasem řekl: „E pur si muove.“ - A přece se točí.


Dvorní dámy - Diego Velázquez, 1656.

ČTYŘLETÝ MÍR A TŘICETILETÁ VÁLKA
Ačkoliv astronomický objev sluneční soustavy definitivně oddělil středověk od novověku, z hlediska obecně a obyčejně lidského zase až tak do životního stylu Evropanů nezasáhl. Na rozdíl od válek, které pustošily jednu zem za druhou. Jak praví učené knihy, během celého sedmnáctého století bylo v Evropě jenom pět let bez války! Lidé si zvykli spíš na válku než na mír. Nechvalný primát drží v této permanentní válce i Čechy. Naši protestanti v roce 1618 připomněli světu už podruhé, co je defenestrace, a podobně jako před dvěma stoletími husité, řešili svou politickou nespokojenost vyhozením protivníků (v tomto případě katolických císařských místodržících) z okna. Nikdo z „revolucionářů“ však patrně neviděl dopředu. Po dvou letech válek ostudně prohráli na Bílé hoře. Tak začala třicetiletá válka, která skončila až Vestfálskou mírovou smlouvou v roce 1648. Třicet let ničení nakonec omezilo moc katolických Habsburků a vedlo ke vzniku moderního systému států.

JAK SE DĚLÁ VÁLKA
Nástrojem, kterým se neustále posouvaly hraniční čáry říší, byla jednoznačně válka.
Platilo to i v Německu, jehož obraz na mapě sedmnáctého století proměnili samostatná knížata, vévodové, kurfiřti a další spíše v „pestrou slátaninu“ než v mohutnou říši. Délka války a fakt, že se bojovalo „plošně“ po celé říši, rozdrobené do malých protestantských a katolických státečků, vyústily v jednu z nejničivějších válek, jaké Evropa viděla. Přitom neštěstí nebylo v samotném boji, ale v okolnostech, které ho provázely. Pohybujeme se totiž v době, kdy se vojenská taktika natolik zdokonalila, že obyčejní nováčkové neměli proti cvičeným žoldákům šanci. Střílení salv mušketami na vzdálenost několika desítek metrů způsobilo, že jednotlivý rytíř nemohl uspět. Útok vycvičeného jezdeckého pluku ale stále ještě mohl rozrazit pěchotu, která bodáky a bajonety neudržela náraz jezdců. Velkou roli hrály kázeň a zkušenost. Za těchto okolností bylo důležitým bodem válčení odměňování „vojáků z povolání“ - žoldnéřů. Když se finanční problémy protahovaly, uchylovali se často vůdcové obou znesvářených stran k plenění měst a vesnic. Především třicetiletá válka učinila z rabování pravidelný válečný zvyk.


Venkovská rodina - Louis le Nain, asi 1643.

ALBRECHT, ZABITÝ V CHEBU
Pustošivá a nekonečná třicetiletá válka byla sice pro chudý lid nesnesitelnou přítěží, pro schopné šlechtice však znamenala jedinečnou příležitost. Takto to aspoň vnímal Albrecht z Valdštejna. Ačkoliv se dnes objevují názory, že jeho válečnické umění mohlo při bitvě na Bílé hoře přispět k vítězství - a to u kterékoliv ze znesvářených stran - Valdštejn se svými devíti kompaniemi zůstal stranou. Neutralita se mu nesmírně vyplatila. Zatímco Čechy v době pobělohorské chudly, Valdštejn zbohatl natolik, že se svým majetkem mohl rovnat císaři. Koupil celkem 68 zkonfiskovaných panství, výhodně se oženil a obohacoval se i z válečné kořisti. V roce 1625 byl díky svému bohatství i vojenským schopnostem jediným mužem, který byl schopen porazit sílící protihabsburský odpor protestantských sil v Německu. Valdštejn na vlastní náklady koupil a vycvičil armádu a splnil úkol zadaný císařem Ferdinandem II. Stal se nejvyšším velitelem císařských vojsk, nejprve vyhnal Dány ze severního Německa, pak se na bojištích střední Evropy střetl se soupeřem hodným toho jména - švédským králem Gustavem Adolfem, který se stal „obhájcem věci protestantské“. Jejich válečná střetnutí nepřinášela ani jednomu ze soků žádné výrazné vítězství - až v roce 1632 v bitvě u Lützenu Gustav Adolf Valdštejna porazil, ale sám při tom přišel o život. Samotný Albrecht Valdštejn v té chvíli jistě netušil, že mu zbývají pouhé dva roky života. Roku 1634 byl nejprve zbaven vrchního velení nad císařskou armádou a prohlášen i se svými oddanými generály za psance. Damoklův meč nad ním visel od té doby, kdy se rozhodl spojit se s těmi, proti kterým dosud bojoval - Sasy a Švédy. Uchýlil se do Chebu, kde si chtěl odpočinout a promyslet další plány. Když 25. února 1634 do jeho ložnice vtrhl vrah s halapartnou, nic netušící Valdštejn byl v noční košili. Ironií osudu byla jeho vražda „posvěcena“ stejným císařem, kterému Albrecht Valdštejn svými válečnickými schopnostmi i svým majetkem pomohl upevnit moc.


Hodina anatomie doktora Tulpa - Rembrandt van Rijn, 1632..

OHNĚM A MEČEM
Mapa Evropy sedmnáctého století by nebyla úplná bez pohyblivých hranic Osmanské říše. Patrně nejvýznamnější bitvou, ve které stály proti sobě kříž a půlměsíc, byla ta, v níž šlo o Vídeň. Zatímco v čele údajně třísettisícové hordy Turků stál zprvu osobně sultán Mehmed IV., habsburské armádě velel švagr císaře - vévoda lotrinský, a měl k dispozici sotva čtyřicet tisíc mužů. Když se Turci přiblížili k Vídni, císař Leopold se stáhl do Pasova. V té době už i Mehmed přenechal velení svému velkovezírovi Mustafovi a sám se věnoval lovu. A tak jediným skutečným králem v bitvě o Vídeň byl Jan Sobieski, král polský, který splnil dohodu o vzájemné pomoci uzavřenou s Leopoldem a vyrazil v čele jízdních oddílů, jež čítaly asi 25 000 mužů, na pomoc Vídni. Vojenští historikové se shodují v tom, že kdyby velkovezír Mustafa využil ohromné převahy a zaútočil na město ihned, vídeňská obrana čítající asi patnáct tisíc mužů by nemohla odolat. Mustafa se ale držel formálních postupů obsahujících nejprve ultimátum a pak pomalé obléhání. Ve chvíli, kdy už měl pod kontrolou několik průlomů v městských hradbách, zřídil si opěrné body v předměstských ulicích a snížil počet obránců Vídně na polovinu, objevila se na bojišti polská jízda posílená o vojsko ze Saska, Bavorska a dalších německých států. Sobieski, který tímto vítězstvím definitivně osvobodil severozápadní Uhry, odhalil slabiny Osmanské říše a Polsko postupně získalo zpět dříve ztracená území. Také Leopoldova vojska, vedená princem Evženem Savojským, úspěšně dobývala zpět ztracená území Uher. Války s Turky skončily téměř symbolicky - roku 1699 takzvaným karlovickým smírem.

STÁT JSEM JÁ,
prohlásil o sobě francouzský panovník Ludvík XIV. A skutečně jím při své absolutistické vládě byl. Mohl zasahovat do života obyčejných lidí a ovlivňovat ho způsobem, který byl dříve nemyslitelný. Zasloužil se o to kardinál Mazarin, který jej naučil, že oporu ke svému vládnutí má hledat v doktríně božského práva králů. Z Versailles vytvořil ohromnou kulisu. Většina evropských panovníků považovala Ludvíka za mistra v umění kralovat a za jediný vzor hodný následování. H. G. Wells dokonce tvrdí, že sedmnácté století v Evropě bylo stoletím Ludvíka XIV.: „On, francouzská nadvláda a Versailles jsou ústředním motivem dějin. Každý král a každé knížátko v Evropě si stavěli své Versailles, při čemž překračovali své finanční možnosti, jak to jen dovolili jejich poddaní a úvěr.“ O tom, jak majestátně působí Versailles, se dodnes může každý návštěvník osobně přesvědčit. A představit si, jak mezi sochami z alabastru a uprostřed zrcadel a skvostného nábytku „baletí“ pánové na vysokých podpatcích a v napudrovaných parukách. Ostatně Ludvík XIV., přezdívaný „le roi Soleil“ - král Slunce, skutečně vynikal v impozantním krokovém tanci, který se hodil k jeho vznešené postavě a nijak nenarušoval vážnost jeho postavení. Přezdívku „Slunce“ prý získal podle speciální pokrývky hlavy, která symbolizovala sluneční paprsky. V souladu s učením kardinála Mazarina sám o sobě prohlásil: „Ve svém srdci prahnu, a více než po čemkoli jiném, i než po životě samém, aby má pověst proslula...“


Ateliér - Jan Vermeer van Delft, 1665.

KULATÉ HLAVY A ŽELEZNÍ MUŽI
Stejnou doktrínou o božském právu králů byl ovlivněn i Karel I., král Anglie a Skotska. Na rozdíl od krále Slunce jej však čekal naprosto jiný osud. Nastoupil na trůn jako svobodný mládenec ve věku 24 let. Kvůli „božské doktríně“ se dostal do rozporu s parlamentem hned v počátku svého panování. V roce 1629 Karlův čtvrtý parlament vyčítal králi, že podporuje katolicismus, a také daň, kterou vybíral na královské námořnictvo. Karel parlament rozpustil a dalších 11 let se pokoušel uplatňovat neomezeně svou panovnickou moc. K události, která spustila občanskou válku, došlo v roce 1642. Karel I. tehdy vstoupil s oddílem vojáků do Dolní sněmovny, aby dal zavřít pět z poslanců, kteří proti němu vystupovali. Dolní i Horní anglická sněmovna odpověděly tak, že nařídily armádě, aby krále sesadila. Ještě téhož roku stála proti sobě vojska roajalistická, oddaná králi, a parlamentní Roundheads (kulaté hlavy). V únoru 1645 pak parlament postavil vojsko „nového typu“ a navíc s vynikajícím jízdním plukem Cromwellových Ironsides „železných mužů“. Historie si - jakoby natruc božské doktríně - zachovala v paměti jiného muže. Ačkoliv byl Olivier Cromwell prostého původu, stal se později na pět let faktickým diktátorem Anglie. Poprava Karla I. pak ukončila půl století trvající absolutistickou monarchii v Anglii. Co parlament učinil, bylo neslýchané. Dokud se králové vraždili navzájem mezi sebou, anebo docházelo k otcovraždám, bratrovraždám a podobně, byly to stále privilegované prostředky panovníků. Když ale část národa povstala, aby odsoudila svého krále, dělo se cosi nového, co naplňovalo všechny evropské dvory hrůzou. Parlament předběhl ideje a svědomí své doby tak dalece, že ruský car vyhnal anglického velvyslance od svého dvora.


Voják a smějící se dívka - Jan Vermeer van Delft, 1657.

VELIKOST PETRA VELIKÉHO
Ačkoli ruský car Petr Veliký prosadil velké změny, které přivedly Rusko mezi evropské velmoci, a posunul hranice této říše rozšířením o Finsko až v prvních letech století osmnáctého, počátek jeho pokusů se datuje ještě do století sedmnáctého. Pro změny ho nadchla a naladila cesta jeho „velkého poselstva“, družiny čítající na 250 členů, mezi kterými se mladý car pohyboval inkognito pod jménem Petr Michajlov. Poselstvo vyrazilo v roce 1697 a bylo zvláštní směsicí oficiální diplomatické mise a velmi zvídavé expedice do „vyspělejšího světa“. To, že po návratu oholil svým šlechticům orientální vousy a zavedl západní oděv, byly jenom vnější znaky hlubokých změn, které probíhaly uvnitř. Petr Veliký podporoval rozvoj průmyslové výroby, provedl reformu urozeného stavu, nutil mladé šlechtice, aby získávali praktické vzdělání a aby si zvolili životní kariéru v armádě, vojenském námořnictvu nebo byrokratickém aparátu. Zreformoval kalendář a zjednodušením cyrilice vytvořil azbuku. Založil první ruské noviny, snažil se skoncovat s vylučováním žen ze společnosti. Počátkem století osmnáctého začal na močálišti stavět velkolepé „ruské Benátky“ - město Sankt Peterburg. Při stavbě města bylo pohřbeno nejméně 30 000 lidí.
Přitom úvahy o Petrově „evropanství“ jsou podle některých historiků nedorozuměním. Nejvýstižněji naznačil skutečný záměr Petrových reformačních snah historik Solovjev: „Carovi nešlo o ztotožnění Ruska s Evropou, ale o vytvoření autonomní civilizační sféry ruské. Ani Asie, ani Evropa, prostě Rusko. S trochou údivu musíme přiznat, že se mu tento nelehký úkol podařil.“


Geograf - Jan Vermeer van Delft, 1669..

ZÁHADA PADAJÍCÍHO JABLKA
Isaac Newton se narodil v roce Galileovy smrti. Svým objevem gravitačního zákona, který změnil náš pohled na svět kolem sebe snad ještě více než Galileo, nás přenesl do století osmnáctého. A oním momentem prozření téměř božského skutečně bylo padající jablko. Isaac Newton pronesl, že jablka i měsíce jsou přitahovány k sobě a řízeny stejnou silou a ta síla je přímo úměrná jejich hmotě. Tato síla klesá v opačném poměru se čtvercem vzdálenosti mezi nimi. Gravitační zákon lze navíc popsat matematickým jazykem, jak se bylo možno přesvědčit roku 1687 v Newtonových „Matematických principech“. Osvícený matematik a fyzik Newton naštěstí pro sebe a pro vědu bádal ve svobodomyslné Anglii, a nikoliv v Itálii jako například Galileo. Nejenže své názory nemusel odvolávat, ba právě naopak, jejich neúnavným zveřejňováním zvyšoval svou prestiž a společenské postavení. Daniel Boorstin píše, že Newton měl asi větší vliv na vědecké myšlení než kterákoliv jiná světská osobnost od časů Aristotelových. Byl dokonce prvním vědcem, který byl v Anglii pasován na rytíře. Celých pětadvacet let zastával funkci prezidenta Královské společnosti a pro veřejnost byl téměř polobohem. Sám sobě si však připadal jako „chlapec hrající si na břehu moře a krátící si dlouhou chvíli hledáním hladších oblázků...“. Vedle pohybů nebeských těles se zabýval také světlem. Podařilo se mu rozložit je pomocí skleněného hranolu na barevné spektrum, a vyvrátit tak starověký názor, že barvy jsou jen různými modifikacemi bílého světla.
Čím byla jeho sláva, založená do velké míry na striktně matematických vazbách, mohutnější, tím byl také zbožnější, neboť si uvědomoval složitost světa, omezenost kapacity lidského mozku a nekonečnost vesmíru. Po své smrti zanechal tisíce rukopisných stránek o teologii, které dodnes fascinují newtonovské badatele. Jeho odkaz je součástí století, v němž svět vykročil do nového věku.


Součástí tohoto článku ve velké verzi magazínu je unikátní vkládaná mapa „Historická Evropa“..

 

duben 2002

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group