ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

To bylo tak…

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, archiv J. WEIGELA

 

Jaroslav Weigel je jednou z postav divadla Járy Cimrmana, ale též vytváří tvář celého divadla, a to od jeho počátku. Nicméně tento člověk není jen hercem a „docentem“ přednášejícím semináře o tomto nevyslyšeném géniovi naší země. Ve svém soukromém životě je někdejším skautem a chovatelem psů.

Jsme cestovatelský magazín, tak bych se zeptal, jestli rád cestujete a zdá máte oblíbenou destinaci.

Ne, necestuji rád. V šedesátých létech jsem s CKM (Cestovní kancelář mládeže) cestoval a projel pár států Evropy, ale poslední léta jezdím jen z Prahy na chalupu, kterou mám za Mšenem u Mělníka. Jinak za hranice se dostanu s divadlem, třeba do Vídně. Ale osobně jsem rád jezdil do Francie, do Paříže, jelikož tam mám řadu přátel. V podstatě jsem tak nějak zvládl procestovat to, co se dnes jezdí běžně.

Zmínil jste se, že hrajete i ve Vídni. Divadlo Járy Cimrmana tedy hraje i v cizině?

Pravidelně jezdíme do Vídně, ale hráli jsme i v Bruselu či v Paříži. Hráli jsme tam operu v češtině, ale text semináře byl přeložen do francouzštiny a vytištěn jako příloha programu, takže dámy, které se provdaly do Francie, mohly vzít své francouzské manžely a naopak.

Mám to chápat, že vaše hry jsou i v jiných jazycích?

Ne, ne, hrajeme v češtině, a jak jsou lidi rádi, že slyší mateřštinu.

 

ko1201_rozhovor_mw155903_weigel_jaroslav_eee

Jak jste začínal u Cimrmanů?

To bylo v podstatě jednoduché. Já jsem pracoval jako grafik v redakci Mladého světa. V roce 1959 vyšlo jeho první číslo. Potom, co odešel z redakce Arnošt Lustig, tak do kulturní rubriky přišel Láďa Smoljak. Když v roce 1967 založili pánové Šebánek, Svěrák, Čepelka a právě Smoljak divadlo, začali se poohlížet po někom, kdo by dělal plakáty, programy a tak. No a na koho se obrátit jiného než na grafika, který je nejblíže po ruce, sežene materiál a vše zadarmo vyrobí. Což bylo důležité, že? Za to jsem mohl kdykoliv zajít do Malostranské besedy, posadit se na židli a absolvovat tam ty první hry jako Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy či Hospodu na mýtince. V roce 1969 jsem v Mladém světě nuceně skončil a byl jsem bez práce. Uklidili mě na částečný úvazek do inzertní kanceláře Mladé fronty, kde končilo i několik mně podobných, že kdyby se to náhodou zase obrátilo, abychom byli po ruce. (smích) A v té době přišel Láďa Smoljak a povídá: „Nemáš co dělat, nechceš si s námi zahrát?“

Co byla vaše první role?

Továrník Bierhanzel ve Vraždě v salonním coupé. Chtěl jsem hrát něco malého a Láďa mi dal tohle, že to je jen nějakých 270 slov. Pravda, role ve hře malá, ale ten seminář před tím. To je snad nejdelší seminář, který existuje a který jsem musel přečíst. Já, člověk, který není žádný spíkr.

Jaká je vaše nejoblíbenější role?

Mám rád Posla z Liptákova, protože tam je role vizionáře, která je velmi dobře dramaticky postavená. A také děda Vševěda v pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký.

V TV soutěži o Největšího Čecha suverénně vyhrával Cimrman. Jaké byly vaše pocity, když byl ze soutěže vyškrtnut?

Spíš nás těšilo, jak to celé dopadlo. Jak to narazilo na českou náturu a smysl pro humor. Tam to také muselo skončit, kdyby to nebyl Cimrman, tak by se hlasovalo třeba pro Švejka. Od první chvíle bylo jasné, že se to musí zhroutit někam. (smích)

V podstatě dáváte tvář celému divadlu, kde berete inspiraci?

Inspirace je jednoduchá. Tím, že jsme se upíchli na přelomu 19. a 20. století a začali čerpat ze všech těch Českých světů, které jsme měli, materiálů bylo dost.

Táhlo vás to k divadlu již v mládí?

Divadlo jsem hrával už jako malý kluk. Dělal jsem si loutky a maloval kulisy. Na gymnáziu v Broumově jsem prvně stál na „prknech, která znamenají svět“ ve hře Ženichové. Po ukončení vysoké školy jsem se dostal do souboru vedeného Zdeňkem Chytilem, kde se hrály hry Voskovce a Wericha. Maloval jsem dekorace a dělal kulisáka. Jen tak pro zajímavost, ještě jako studenti tam účinkovali později známé osobnosti jako třeba Miloš Forman, Láďa Trojan či Libor Pešek.

Jak se vám pracovalo za komunismu?

No nic moc. Jako kreslíř jsem byl na indexu. Na počátku sedmdesátých let mě živily hlavně grafické úpravy různých časopisů, často dělané na jména přátel, jako třeba Bubeníček. To bylo zvláštní období. Později se na mě trochu pozapomnělo a já se občas dostal i k ilustraci. Kreslenému humoru a karikatuře jsem se pochopitelně vyhýbal.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Tak ten doufám, že ještě teprve přijde. Úspěchů máte spoustu. Najít dobrou ženu, že máte děti, co za něco stojí. Každopádně jsem se nesnažil o to, aby to mělo úspěch, ale abych to dobře udělal.

 

ko1201_rozhovor_z_cyklu_hry_djc

A vaši potomci? Jdou ve vašich šlépějích?

Mám výtvarně nadanou dceru, která žije v Itálii, a tak společně malujeme hlavně o prázdninách. Syn Michal dělá s námi v divadle. Je grafik a umí s těmi počítačovými programy. Společně pracujeme na veškeré tiskové produkci našeho divadla. Já připravím výtvarný návrh a podklady a on se postará o technické zpracování a realizaci. Myslím, že jsme dobrý tým.

Hraje také?

Jo, hraje Tyrše v Českém nebi, ale je strašný trémista. Na druhou stranu zase všichni ti kluci, co s námi hrají, se pomalu takhle otloukali. Třeba začali tím, že něco nosili při semináři na jeviště.

Vidíte nějaké pokračovatele v inteligentním humoru v České republice?

Nevím, to bylo tehdy tak atypické, že to mělo okamžitě úspěch. A vidět pokračovatele? To by bylo jako vykopat zlatou hřivnu… Na konci šedesátých let to vyšlo ze souhrnu všech možných věcí. Zdá se mi to neopakovatelné.

Prý máte sbírku starých časopisů, je to tak?

Už jako dítě jsem byl obdivovatelem starých kalendářů. Rodinné, zemědělské, vojenské, Pečírkovy kalendáře. Prohlížel jsem si je u tety a hrozně se mi to líbilo. U babičky pak byly hlavně staré časopisy Světozor, Český svět... Ty se později staly základem mé sbírky, doplňované zprvu ze sběru a později z antikvariátů. Menší sbírku pak tvoří časopisy z první republiky.

Dělal jste scénář ke komiksu Lips Tullian, vychází tato postava z reality nebo je čistě smyšlená?

Na konci 19. století vycházely krvavé romány a loupežnické romány, krásně o tom píše například Váchal, který i jeden stvořil. Sešitové vydání Lipse Tulliana jsme měli po dědečkovi na půdě, bylo toho asi 2800 stran. Nicméně jako malému mi to moc neříkalo, je to dost těžké čtení, a navíc překlad z němčiny plný germanismů. Ale k vaší otázce. Lips Tullian je historicky doložená postava. Vlastním jménem Phillip Mergstein, narozený roku 1675 ve Štrasburku. Jako mladík sloužil v císařském pluku dragounů. Po jednom souboji prchl do Prahy a jako vojenský zběh se přidal k loupežnické bandě, ve které se posléze stal vůdcem. Tolik fakta, jeho příběhy jsou již převážně výplodem autorovy fantazie. A později i naší.

Jaká byla spolupráce s Kájou Saudkem?

V roce 1971 kreslil pan Saudek pro Mladý svět krátké čtyřobrázkové komiksové stripy na literární téma. Zároveň s tím pro něj redakce hledala námět pro celostránkový seriál. Při náhodné návštěvě Mladého světa jsem svým bývalým kolegům Rudovi Křesťanovi a Jaroslavu Pacovskému nabídl Lipse, který se díky sešitové formě pro týdenní pokračování hodil. A tak jsem se seznámil s Kájou Saudkem. Můj scénář pro něj se skládal z dvaceti obrázků, na kterých byla nakreslená a napsaná situace a dialog. Na panu Saudkovi pak záleželo, jak si s tím poradí. A to on uměl. Často, když mi přinesl k náhledu nakreslené pokračování, jsem se divil, co vše jsem nevymyslel. Jako kreslíř byl prostě geniální.

Práci na Lips Tullianovi pro redakci, ze které jste musel odejít, jste měl povolenou?

Pracoval jsem pod pseudonymem Holtten. V nějakém asi třicátém pokračování to pan Saudek v textové bublině rozdělil. HOLT – TEN, co nemůže oficiálně pracovat. Už to prostě nevydržel. Vůbec jeho pokusy sdělit čtenářům autory seriálu nebyly zdaleka ojedinělé. Hned v prvním pokračování vyryl do klády monogramy KJ a JW. Ve čtvrté epizodě dokonce společně na zdařilých portrétech pochodujeme ulicí v Drážďanech. (smích)

Jak to bylo s Černým Filipem, pokračováním Lipse Tulliana?

Jé, no to jsme si dovolili rok po skončení Lipse pořádný fórek. To bylo jako šlápnout do vosího hnízda, protože v roce 1974 mluvit o emigrantech posílajících knihy, jak se ty knihy hledají a pálí. To v té době nebylo zrovna nejlepší.

Když bych zmínil ještě další vaše dílo. Vy jste napsal i kuchařku pro psy, jak vás to napadlo?

Ta má také hezký osud. Já jsem měl střední knírače, dokonce celý chov a krmil jsem je klasicky, tedy že jsem jim vařil. V té době ještě psí granule nebyly běžné. Takže já sepsal svých asi čtyřicet receptů pro psy, které podle váhy psa obsahovaly vyváženou krmnou dávku. Kniha byla vydána v nákladu 30 tisíc výtisků a hned se rozprodala. Návaznost pak byla, že na knižním veletrhu si kuchařky všiml italský vydavatel a chtěl koupit práva. Z nakladatelství mi volali, že jsme milionáři, protože Italové to prodali do Francie, Anglie a Německa. Ale než přišlo na finanční vyrovnání, tak se Italové položili a nic nezaplatili. A já z toho mám doma v knihovně vyskládané vydání kuchařky pro psy v pěti jazycích. (smích)

Také jsem zjistil, že jste ilustroval příručku pro pionýrské vedoucí.

V padesátých letech jsem jistě nějakou příručku ilustroval. Tuším, že jsem kreslil ohniště a uzly podle mých skautských zkušeností.

Takže jste skautoval? A co tramping?

Od osmi let jsem byl vlče, což je předstupeň skauta. Akorát, že v té době přišla válka. Ve čtyřicátém roce nám Němci dokonce rozehnali tábor. O rok později jsme s trojicí kamarádů poslali žádost o založení klubu Mladého hlasatele (časopis pro mladé). Jen těsně jsme to stihli. Mladý hlasatel zakázaly okupační úřady v květnu 1941. Bydleli jsme tehdy v Polici nad Metují, proto jsme si dali jméno Ochránci Polických stěn. Byl to klub vedený ve skautském duchu a vydržel nám celou válku. Mám z toho dokonce i kroniku. Tramping mě také zasáhl. V šedesátých letech se redakce Mladého světa o trampy zajímala a hodně pro ně v rubrice táborový oheň dělala. Pro trampy vznikly i letní tábory na Sluneční pasece pod Křemešníkem. Trvaly sedmnáct dní a seznámily účastníky se základy táboření, sebeobrany, horolezectví, zdravotnictví i znalostí přírody. Já osobně učil lasovat, vázat uzly, orientaci a přežití v přírodě s minimem věcí.

Jak dlouho vám skauting vydržel?

Ještě v devětačtyřicátém jsme absolvovali lesní školu, ale rok potom už byl se vším konec. I tak mi však dal mnoho, z čeho dodnes těžím.

Narodil jste se v Rychnově nad Kněžnou, vracíte se tam někdy? Jak vzpomínáte na své rodiště?

Nijak, když mi bylo půl roku jsme se stěhovali, protože tatínek dostal práci v pivovaru v Polici nad Metují, po válce jsme se stěhovali k Broumovu do pivovaru v Olivětíně. Tam jsem také s kamarádem založil skautský oddíl. Vedli jsme ho ve Foglarově stylu, pravý, ortodoxní skauting. Co se Rychnova týká, tak když tam někdo jede a vidí pivovar, tak mi pošle pohled s tím, že tady jsi se narodil.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group