ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Páchnoucí Titicaca

TEXT A FOTO: ANDREJ HORVÁTH

 

Zářivé oko And, tajemné jezero Titicaca, má problém. Přísun splašků a odpadních vod z dolování ho mění k nepoznání, možná až k záhubě. Jsme poslední, kdo má možnost vidět jeho plovoucí ostrovy ještě živé?

José zvedne prst na znamení nesouhlasu. „Ne, tak ani dnes to nepůjde. Ale zítra prý otevřou přechod na dva dny.“ Tváře v místnosti autobusové společnosti se rozjasní. Všem se ulevilo, vždyť skupinka Němců tu čeká již několik dní. Hranice mezi Bolívií a Peru je už dva týdny beznadějně uzavřená. „Stávka,“ objasňuje situaci José. „Peruánská vláda ztratila trpělivost. Bolivijské továrny vypouštějí do jezera odpad a zatím nevíme, jak se situace vyvine. Jedno je jisté, přístup okolních měst se bude muset změnit.“

My jsme k jezeru Titicaca dorazili teprve včera, a tak nás zpráva o dočasném otevření hranic potěší. Mnoho turistů muselo situaci řešit tak, že se vrátili do hlavního města a tam si pronajali letadlo, které je přeneslo přes hranice do Peru. Jinou možnost neměli. Přechod blokují ekologičtí aktivisté a spolu s pohraničníky odmítají do země kohokoli pustit.

 

ko1201_peru_titicaca_shutterstock_2357133

NEZODPOVĚDNOST

„Tihle indiáni buď demonstrují anebo oslavují. Hlavně, aby nemuseli pracovat,“ říká mi Igor, ale myslí to spíše ironicky, i jemu rostoucí znečištění jezera vadí. Igor pochází z Argentiny a v městečku Copacabana vlastní hotel. „Jezdím sem každé tři měsíce na dva týdny. První týden zařizuji věci kolem hotelu, ten druhý se pak plavím po jezeře. I po tolika letech mě vždy dokáže uchvátit,“ rozplývá se nad krásou obrovské vodní plochy. Voda je v této části jezera stále krásně modrá, ale prý už zdaleka není křišťálově čistá jako kdysi. „Před deseti lety jsem si s sebou na loď nebral ani vodu, jednoduše jsem si ji nabral z jezera. Jenže to by dnes už udělal leda tak nějaký hlupák. Na některých místech voda doslova smrdí,“ krčí rameny Igor.

Problémem jsou splašky, fekálie a další organický odpad, který se do jezera dostává z okolních měst. Například z bolivijského El Alto, které se za půlstoletí změnilo z malého předměstí La Paz na milionové velkoměsto. K zhoršování situace přispívají i horníci, těžící v okolí jezera kovové rudy. Nikdo tak nebere ohled na desítky vzácných druhů fauny, které na jezeře žijí. Celá oblast byla v roce 1978 pro svou unikátnost prohlášena za národní přírodní rezervaci. Nejvíce postiženými oblastmi jsou Cohanská zátoka a také Punský záliv, vyhledávaný turisty kvůli umělým plovoucím ostrovům z rákosí, na kterých dodnes žijí indiáni kmene Uros. „Však uvidíte, až tam půjdete, já už tam radši ani nechodím. Vždy mě rozčílí vidět, jak si ničíme zemi. Inkové se musejí obracet v hrobě. To v Argentině si přírody vážíme mnohem více.“

Copacabana je malé městečko přímo na břehu jezera. Hlavnímu a v podstatě i jedinému náměstí dominuje katedrála ze sedmnáctého století. Na jejím velkém nádvoří postávají indiánky s copy černými jako saze. Prodávají kříže, svíčky a svaté obrázky. Občas se u nich zastaví nějaký kolemjdoucí a prohodí pár slov. Všichni se tu očividně velice dobře znají. Většina cizinců se ve městě zdrží i několik dní, protože Copacabana je ideálním výchozím bodem pro návštěvu ostrovů Slunce a Měsíce. Podle toho to tu tak i vypadá, ulice lemují řady hotelů, další jsou ve výstavbě.

NEJVĚTŠÍ A NEJVYŠŠÍ

Sotva motor zakašle, odváže námořník lano, poslední pouto s pevninou. Loď hravě překoná jemné příbojové vlny a vyrazí na cestu. Plavba k ostrovům trvá asi tři hodiny. Vzduch je v ranních hodinách studený a štípe do tváří. Zato scenerie je uchvacující. Voda má barvu tyrkysu a jen hradba zasněžených štítů blízkých And brání tomu, aby se slila v jednolitou plochu s bezoblačnou oblohou. Titicaca je největším jezerem Jižní Ameriky. S rozlohou 8500 kilometrů čtverečních by pokrylo více než deset procent plochy České republiky. Nachází se ve výšce 3821 metrů nad mořem, což z něj zároveň činí i nejvýše položené splavné jezero na světě.

Na jezeře je přibližně sedmdesát ostrovů. Největší jsou ostrovy Slunce a Měsíce. Jsou skutečnými oázami klidu, nejezdí na nich žádná auta ani motorky a bezstarostná atmosféra tam na vás dýchne doslova na každém kroku. Podle starých indiánských legend se právě na tomto místě zrodil člověk i bohové. Na ostrovech se zachovalo i několik významných inckých památek. Ostrov Měsíce je méně populární než ostrov Slunce a zatím na něj nejezdí tolik turistů. Před rokem 1953 zde byla trestanecká kolonie. Političtí vězni tu pod dohledem dozorců trávili čas obděláváním neúrodné půdy. Sacha, jeden ze starších obyvatel ostrova, vzpomínal na rozhodnutí vlády, že je na ostrově půdy dost a tak vězňům posílala potravu, jen když si na ně vzpomněla. „Mnozí umřeli hlady a mrazem. Ale nikoho to příliš netrápilo, vždyť to byli političtí vězni,“ krčí rameny.

 

ko1201_peru_titicaca_ap0811190197154

RODIŠTĚ BOHŮ

Na ostrově Slunce jsou dva přístavy, Escalinata a Challapampa, vzdálené od sebe přibližně čtyři hodiny chůze. Nenáročná turistika je ideální způsob, jak si celý ostrov prohlédnout. Po hřebeni Isla del Sol vede kamenitá cesta ještě z dob, kdy po ní kráčeli inčtí kněží. Ostrov byl posvátný a zachovalo se na něm kolem osmdesáti ruin a terasovitá pole. Podobně fascinující jako chrámy je sledování každodenního života místních lidí. Na ostrově žije kolem osmi set rodin, jejichž způsob života se z generace na generaci mění jen pomalu. Ti bohatší pracují v turistickém ruchu, ostatní jsou rybáři, pastevci dobytka či obdělávají malá políčka u svých domů. Pracovní tempo tu však kvůli vysoké nadmořské výšce není nijak vysoké, pravidlem zde je nikam nespěchat. I zdejší lidé dospěli k názoru, že práce má jednu jedinečnou vlastnost – nemůže utéct. Pokud však jde o zábavu, dokážou místní tancovat celé dny. A to doslova. Sotva jsme přijeli, vypukla jedna z oslav. Od brzkého rána zaplnily uličky Challapampy ženy oblečené do tradičních pestrobarevných krojů a muži v laciných a špatně ušitých oblecích. Na jezeře bývají důvodem k oslavě početné církevní svátky a lokální výročí. Obyčejně se oslavuje patron kostela, ale časté jsou i rodinné slavnosti, ke kterým se připojuje celá vesnice. „Vidíš tamhletoho muže? Uspořádal oslavu, proto mu lidé říkají preste – vedoucí,“ uvádí mě do místních poměrů místní kněz Hector. „Je to velmi vážená funkce, protože stojí mnoho peněz. Nakoupit jídlo, pití, zaplatit kapelu... Ale odměnou mu je obdiv, kterému se celá rodina těší několik měsíců.“ Vypadá to, že hlavní podstatou těchto oslav je nezměrné pití. Pivo teče proudem a se stejnou náruživostí si ho dopřávají muži i ženy, mladí i staří. Ve dvě hodiny odpoledne už jsou všichni takřka namol, přesto vydrží až do tmy. A co víc, druhý den se celá veselice opakuje.

NA VODĚ

Peruánské město Puno, odkud je možné vyrazit na návštěvu slavných plovoucích ostrovů, není ničím výjimečné. Chybí mu španělský šarm a pobyt ve výšce 4200 metrů nad mořem nedělá lidskému organismu dobře. Za pozornost stojí věžovité hrobky Chullpas, pocházející z období incké říše, a britská loď Yavari z devatenáctého století. Od dávných dob patřilo jezero Titicaca k nejhustěji osídleným územím Peru a Bolívie. U jeho břehů bylo možné pěstovat zemědělské plodiny a chytat ryby. Kečuánsky hovořící indiáni se zde smíchali s kmeny Aymarů. Specifikem je kmen Uros, který od nepaměti žije na plovoucích ostrovech z rákosí. Jejich život nebyl nikdy lehký. V bezprostřední blízkosti chybí zdroj čisté pitné vody a rákosové ostrovy je třeba neustále opravovat. Inkové považovali lidi z kmene Uros dokonce za nízký a zvířecí národ. Dnes se na jezeře vznáší přibližně čtyřicet plovoucích ostrovů. Od pevniny jsou vzdálené asi hodinu plavby. Největším z nich je Huacavacani s misionářskou školou. O původním životě obyvatel však nemůže být řeč, celé to tu připomíná jednu velkou turistickou atrakci. „Amígo, pletený svetřík nekoupíš? Ale no tak, amígo!“

Záliv je také více znečištěný než zbytek jezera. Kromě rákosí bují na hladině i žabinec, který ji pokrývá souvislou zelenou barvou. Podle studií obsahuje vysokou koncentraci arsenu, kadmia a olova. Místní obyvatelé si vybrat nemohou. Žabinec používají jako hnojivo a rákosím krmí dobytek. Naštěstí je na většině míst jezera Titicaca stále překrásně. Dokdy ještě?

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group