ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Asasínům v patách

TEXT A FOTO: RICHARD HONS

 

Írán zůstává tajemnou zemí, evropskými turisty ne zcela objevenou. V jeho krajině se doplňují tiché pouště s divoce rozeklanými pohořími, podobně jako se v jeho historii střídala období klidu s událostmi, nad kterými tuhne krev v žilách. Jeden takový příběh se odehrával na hradě Alamút.

Postáváme na stanovišti taxíků a čekáme na další dva pasažéry, abychom zaplnili obstarožní paykan a mohli vyrazit do hor. Netrvá to dlouho. Přichází chlapík s černou kabelou a hned po něm děda v bílé čepičce. V Íránu se pro delší cesty hodně využívá sdílené taxi. Vyznačuje se tím, že vyjíždí až po zaplnění čtyřmi cestujícími, kteří se podělí o jízdné.

Při dvouhodinové jízdě pozorujeme měnící se horskou krajinu. Místy je vyprahlá, jinde krásně zelená, plná políček a zahrad zavlažovaných z horských potoků. Naším cílem je zřícenina hradu Alamútu, centra legendami opředených asasínů. Či spíše hašišiunů, protože jejich jméno je odvozeno od hašiše. Byla to velmi svérázná sekta ismailitských šíitů, kteří k dosažení svých cílů nezřídka používali úkladné vraždy a teror. Na Blízkém východě působili v 11. až 13. století, tedy v období křižáckých válek. I když bojovali proti křesťanským dobyvatelům, zdá se, že v skrytu měli nadstandardní vztahy s templáři. Ti se od asasínů dost přiučili. Převzali mnohé prvky z jejich organizační struktury, zasvěcování, tajných znaků a emblémů. Odkoukali i praktiky a úskoky. Do jisté míry na ně později navázali i jezuité či svobodní zednáři.

Netrpělivě vyhlížíme, kdy už spatříme pozůstatek pevnosti, ze které ovládal široké okolí velmistr asasínů, jehož moc sahala až ke Středozemnímu moři. Nedávno jsem přečetl strhující román Alamút, popisující životní peripetie mladého adepta sekty. My se teď budeme moci podívat tam, kde se napínavý příběh odehrával. Vyjíždíme příkrou silničkou vzhůru a náš paykan konečně se skřípotem zastavuje. Jsme v malé vesničce Gazor Chán, dál už půjdeme pěšky.

 

ko1201_iran_is_5391735

DESET TISÍC ROZKOŠÍ

Okolo celé vesnice je spousta zeleně na pečlivě udržovaných terasách. Bez nich by bylo v místní kopcovité krajině zemědělství v koncích. K vybudování teras dal kdysi pokyn Hasan-i-Sabbah, první velmistr asasínů. Zajistil tak chudým venkovanům lepší živobytí a pro své hrady zásobování. Postupujeme podél prudké bystřiny vzhůru. Vytvoření zdejšího terénu měla na svědomí vulkanická činnost. Četné erupce navrstvily mocné polohy sopečných útržků a popela. Jak šel čas, proměnila se tato nesoudržná směs v pevnou skálu, takzvanou vulkanickou brekcii. Voda za pomoci slunce a větru krajinu dál modelovala. Rozbrázdila ji a zařízla se do ní v nesčetných údolích a kaňonech. Západní okraj vesnice Gazor Chán lemuje skalní stěna, dlouhá více než kilometr. Vrstvy vulkanické brekcie tu jsou vidět naprosto ukázkově. Na severovýchodě se tyčí mohutná skála, s téměř kolmými stěnami. Naprostá dominanta! A na jejím vrcholu stával nedobytný Alamút.

Vydáváme se po úzké stezičce, která obtáčí skálu ze severu. Asi v půlce se zastavujeme a odpočíváme. Hluboko pod námi přitahuje moji pozornost pár osamělých ostrůvků svěží zeleně. Že by právě tam stávala pověstná Zahrada deseti tisíc rozkoší, kterou chránila vysoká zeď? V zahradě se dokončovala příprava mladíků určených pro nebezpečné, často sebevražedné mise. Hoši, většinou z velmi chudých poměrů, byli nejprve podrobeni výuce a tvrdému výcviku. Potom přišla chvíle, kdy byli omámeni hašišem a dopraveni do zahrady, která byla věrným obrazem ráje. Všude plno květů, zpěvu ptáků a nejlahodnějších pamlsků. A chybět nesměly ani překrásné dívky, které svým tancem, zpěvem a vnadami přiváděly omámené chlapce v úžas. Dívky se pak ně postaraly po všech stránkách a chlapci okusili všechny chutě ráje. Iluze ráje plného rozkoší, jak jej popisuje korán, byla dokonalá. V tomhle snovém světě strávil chlapec stěží den a noc. Pak byl opět omámen hašišem a přenesen do strohého prostředí pevnosti. Jeho představení mu vyložili, že Bůh mu dal nahlédnout do opravdového ráje, do místa, kam se po smrti ve svatém boji zase vrátí. Nelze se divit, že po tomto zážitku se mladíci smrti nebáli. Spíš ji vyhledávali, dychtili po ní a na příkaz velmistra bez váhání splnili vše, co po nich požadoval.

HRAD BEZ KRVE

Šplháme dál. Stezka je tak strmá, že musíme postupovat po schůdcích a žebřících. Před boudou restaurátorů se na nás smějí tři muži a hned se s námi dávají do řeči. Odkud že jsme, jak se nám líbí v Íránu a jací se nám zdají Íránci. Alespoň se trošku vydýcháme. Kolem se ježí trubky lešení. Skrovné zbytky hradu byly v roce 2004 poničené zemětřesením a oprava ještě není zdaleka hotová. Dispozice místa je ale famózní. Teprve zde vidíme, že přízvisko nedobytný bylo oprávněné.

 

ko1201_iran_12421039

Alamút, nebo též Orlí hnízdo, se proslavil právě díky Hasanu-i-Sabbahovi a jeho asasínům. Život tohoto muže byl pozoruhodný ve všech směrech. Narodil se v Rey, kus jižně od dnešního Teheránu. Byl velmi vzdělaný, přemýšlivý a nadmíru ctižádostivý. Když studoval práva v Nišápúru, seznámil se s Omarem Chajjámem a Nizamem al-Mulkem. Uzavřeli jakési bratrství a slíbili si, že když některý z nich získá význačné postavení, pomůže zbylým dvěma v kariéře. Z Omara se stal význačný básník. Moc a postavení ho přestaly lákat. Jeho světem se stalo umění a světské radovánky. Nizam naopak rychle postupoval v kariéře a stal se velkovezírem seldžuckého krále. V té době mu Hasan připomněl dávný slib. Nizam mu tedy obstaral vysokou funkci ve vládě. Brzy ale pojal podezření, asi ne bezdůvodné, že Hasan proti němu intrikuje a sám se chce stát velkovezírem. To nemohl dopustit, a tak svého dávného přítele očernil před králem jako zrádce. Hasan se zachránil pouze rychlým útěkem. Usadil se tajně v Kazvínu, kde spřádal plány, jak se zmocnit Alamútu. Pro svůj záměr získal ismailitské muže z okolních vesnic i ze samotné hradní posádky. Když správce hradu na čas odjel, propašoval Hasan na Alamút své lidi. Tím se postaral o konečný úspěch svého plánu. Po návratu přijal správce za odstoupení hradu značný obnos, a tak se Hasanovi v roce 1090 dostal Alamút do rukou bez prolití jediné kapky krve. Hasan zde strávil celých zbylých pětatřicet let svého života. Zemřel v 84 letech přirozenou smrtí.

POD NÁPOREM MONGOLŮ

Prohlížíme si to, co z hradu zbylo. Moc toho není, jen zbytky základů a prostory vyhloubené ve skále. Zub času se tady hodně podepsal. Kde asi byla proslavená alamútská knihovna, jedna z nejvýznamnějších v tehdejším světě? Prý tu bylo soustředěno dvě stě tisíc svazků a řada různých astronomických pomůcek a dalších předmětů, které by dnes byly ozdobou jakéhokoliv muzea. Hasan zval na hrad učence, hvězdáře a alchymisty. I on sám se věnoval bádání, meditacím a sepisování svých myšlenek. Z mnoha děl se ale nakonec dochoval jen naprostý zlomek. Je to škoda, protože bez nich dnes stěží odstraníme nános pověstí a legend, pod nimiž se skrývá skutečná pravda o asasínech. Jaký byl vlastně konec obávané sekty? Jak je vůbec možné, že nedobytný Alamút, bráněný vycvičenou a ke všemu odhodlanou posádkou, padl? Sláva asasínů trvala více než 150 let a v jejich čele se vystřídalo několik velmistrů řádu. Konec přišel znenadání, když v roce 1256 do země vtrhl Hülegü. Byl to rozený dobyvatel, stejně jako jeho dědeček, nechvalně známý Čingischán. Každý odpor likvidoval okamžitě jako větrná smršť. Tento vůdce se nemohl zastavit ani před malou horskou oblastí obývanou ismaility a chráněnou hrady asasínů. Vyrazil sem s velkým vojskem a okolnosti mu přály. Toho roku byla neobyčejně mírná zima, jako stvořená pro válečné operace. Poslední velmistr sídlil tehdy na hradě Maymundzeh, v překladu na Štastném hradě, který mu ovšem žádné štěstí nepřinesl. Byl pohodlnější než Alamút, ale nikoliv nedobytný, a tak náporu Mongolů podlehl. Poslední velmistr byl zajat.

Další hrady v čele s Alamútem však odolávaly. Bohaté zásoby umožňovaly posádkám přestát i několikaleté obléhání. Hülegü věděl, že kde nepomůže hrubá síla, může pomoci pouhé slovo. Začal tedy velmistrovi domlouvat. Nutil ho, sliboval, až nakonec velmistr vyzval svůj lid, aby Mongolům ustoupil. Jeho autorita byla taková, že se mezi asasíny nenašel nikdo, kdo by příkaz odmítl provést a kdo by se postavil místo něj do čela odporu proti nájezdníkům. A tak padl i nedobytný Alamút, na němž by si jinak mongolští uchvatitelé vylámali zuby. A co se stalo s nebohým velmistrem Rokneddinem? Jakmile splnil svůj vnucený úkol, stal se pro Mongoly nepotřebným. Hülegü ho nechal navzdory všem slibům zabít.

NAJDE SE POKLAD?

Pozdě odpoledne sestupujeme zpátky do vesnice Gazor Chán. Horské slunce stále intenzivně pálí. S pomocí místních se nám daří najít zastrčený krámek, nakupujeme si zásobu vody a nějaký ten pamlsek. Je třeba najít nějaké slušné místo k přespání. Níže pak narážíme na příhodnou planinku s osamělým stromem a stavíme stan. Kousek od nás si bystřina vyhloubila úzký skalnatý kaňon. Dá se sestoupit dolů a trochu se opláchnout. Teď ještě ukuchtit něco k večeři! Po cestě scházejí dva mladíci. Když nás uvidí, moc se nerozmýšlejí a vyrážejí energicky směrem k nám. Trochu se obáváme, jestli nás nechtějí z našeho plácku vystrnadit. Oni se ale usmívají, otvírají objemnou tašku a dávají nám hrsti nádherných sladkých třešní. Po krátké diskusi, kterou vedeme spíš rukama, se zvedají a s přátelským máváním pokračují svou cestou dolů, do sousední vesnice. Slunce zapadá za západním hřebenem. Ležíme ve spacácích, vychutnáváme si večerní chládek a pozorujeme tmavnoucí siluetu alamútské skály vysoko nad námi. Den se mění v noc a začínají se objevovat první hvězdy. Noční ticho přerušuje jen šumění vody dole v kaňonu. Žádné štěkání psů, ti v Íránu téměř nejsou.

Alamút je v měsíčním světle stále dobře vidět. Představujeme si, jaké to zde asi bylo před devíti stovkami let. Tehdy se zrodila velká legenda a mnoho tajemství. Možná byla podobná vlahá noc i tehdy, když velmistr ukrýval pohádkový poklad asasínů. Možná to bylo přímo na alamútské skále, v Zahradě deseti tisíc rozkoší nebo jinde v okolí. Nevíme. Asasíni však nashromáždili značné bohatství, které se Mongolům do rukou nikdy nedostalo. Po pokladu pátralo a stále pátrá spousta dobrodruhů. Nikdo z nich zatím neměl štěstí. Příběh se podobá marnému hledání pokladu templářů. Během staletí se kolem Alamútu vytvořila celá řada pověstí a zkazek. Hovoří se například o staré mapě s podivnými symboly, ve které je cesta k pokladu zašifrována. Problém je, že ji zatím nikdo neviděl, tedy alespoň pokud vím. Některé příběhy hledačů alamútského pokladu jsou ale velmi romantické a strhující, a my si o nich necháváme příjemně zdát.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group