ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ježaté Meroe

TEXT A FOTO: MARTINA SVOBODOVÁ

 

Viděli jsme je už z dálky. Majestátní jehlany uprostřed pouště, sebevědomě strnulé a netečné k událostem, dějům a lidem míjejícím jejich posvátný klid. Před tisíci lety stejně jako dnes. Opomenuté pyramidy v súdánském Meroe, v zemi desetiletí odevzdané válce.

Poušť. Romantická na plakátech z dakarské rallye, možná ještě během dvoudenního safari. Pro nás svůj zromantizovaný půvab ztratila. Vystřídal jej hluboký respekt a ocenění tak obyčejných věcí, jako je voda nebo dostatek nafty v nádrži. Měli jsme za sebou pět set kilometrů cesty pouští, zapadání v písku a stravující strach, že tam uprostřed té obrovské země bídně zhyneme a neštěkne po nás ani pes.

 

ko1202_sudan_shutterstock_12825337

Na to, že jsme jako afričtí zelenáči byli v Súdánu teprve pár dní, jsme toho zažili až moc. Až moc na to, abychom si nyní zpátky v civilizaci nevážili krásného rovného černého asfaltu. Bylo nám jedno, že silnice, která spojuje Chartúm s pouštním městem Atbara, je dílem samotného ďábla – Usámy bin Ládina. Dej mu ¬Alláh věčnou slávu, myslím, že bychom mu tam tehdy dokázali od srdce poděkovat bez ohledu na to, že bin Ládinovi mudžahedíni silnici stavěli hlavně proto, aby usnadnili tok některých hodně nehezkých věcí. Cestování někdy dokáže hodnotami zběsile zamíchat.

Měli jsme vlastně štěstí. Súdán se v době naší návštěvy nacházel ve stavu jakéhosi dočasného míru, alespoň v krajích, kde jsme se pohybovali. Kdesi na jihu stále zuřil bratrovražedný boj, ale člověk se v tak veliké zemi jako je Súdán může lehce tvářit, že se ho to vlastně netýká. Alespoň checkpointy, ty věčně obávané partičky strážců pořádku, se tak tvářit dokázaly, a my s nimi. Jenže tohle všechno mohlo být pyramidám jedno. Mohly se jen shovívavě dívat na lidské snažení a zápolení. I na toho tlustého plechového hada, který se plazil nedaleko a jehož útrobami protékalo černé zlato, příčina mnoha konfliktů. Sláva je tak pomíjivá! Kdysi se bojovalo kvůli sloním klům, dnes pro ropu. „Ach, vy lidé,“ jako by pyramidy říkaly, „vždycky si najdete důvod, proč se nenávidět.“ Kolem tancují písečné bouře, pro které není vidět slunce, takže celá krajina tone v šedivém hávu. Jak se nám tu zastesklo po zeleni jarních luk Českého středohoří! Můžeme jen tušit, že na druhé straně pouště teče Nil, životodárný a stejně netečný jako pyramidy, k němuž chodí ženy s prádlem dnes stejně jako včera a stejně jako před tisícem let.

ANIČKA VS. POUŠŤ

Zadrncání prvních kamenů nás vytrhlo z cestovatelského snění. Opět neradi opouštíme asfalt, protože pyramidy trůní daleko v poušti. Tedy přesněji mezi pátým a šestým nilským kataraktem (peřejemi), přibližně sto kilometrů od hlavního města Chartúmu. Jejich geometricky dokonalé špičky ustupovaly do mlhy a házely nekonečné kilometry písku pod kola jednoho zeleného landroveru, jehož jméno znělo tak neexpedičně, jako když maminka upeče buchty – Anička. Na její střeše se kymácel stan, písty skučely v nerovném zápase s všudypřítomnými zrnky písku, ale Anička se prokousávala statečně dál. A najednou jsme tam byli.

Impozantní, tajemné, vábící. Pyramidy v Meroe, jedné ze tří lokalit, kde se v Súdánu pyramidy nacházejí. Je jich celkem 223, tedy dvakrát více než v Egyptě. Škarohlídi tvrdí, že kvantita tady převyšuje kvalitu a že to je jediný důvod, proč byly zapsány na seznam UNESCO. Teď nás uvítaly první z nich. Jako ochránci se dokonalé jehlany tyčily nad vesničkou, jejíž hliněné domečky působily jako malí Davídkové ve stínů Goliášů. Vesnice to byla pustá, jen stádo bělostných velbloudů přežvykovalo netečně nad posledním drnem tuhé trávy utopeným v písku. Ale už o kousek dál se objevila studna a kolem ní chumel dětí. Do hlubiny házely plastové kbelíky přivázané na laně a pak trpělivě ručkovaly, aby z temnoty vytáhly pár cákanců životodárné tekutiny. Úmorná a nekonečná práce. Dětem to však nijak nevadilo. Smály se a pošťuchovaly a my jsme si vzpomněli na jednoho člověka, který v Africe hloubil studny. Vyprávěl, že kdysi v Alžírsku udělali studnu, aby místní nemuseli chodit několik kilometrů k řece. Byla to velká sláva a všichni byli šťastní. Když se po nějakém čase vrátil na inspekci, zjistil, že studna nefunguje a místní chodí opět daleko k řece. Nabídl jim, že studnu opraví. Šéf vesnice mu ale sdělil, že už studnu nechtějí, že budou raději zase chodit k řece, protože když k té řece chodit přestali, přestali se také spolu vídat a povídat si a že to mělo špatný vliv na vztahy mezi lidmi.

JEDNA NÁVŠTĚVA TÝDNĚ

U pyramid stála budka a také kadibudka, obé dojemný pokus o turistickou infrastrukturu. Ve stínu budky leželo několik zachumlaných postav. Chtěli jsme dovnitř, ale muselo se čekat na správce. Písek navíc bodal do objektivů a slunce vymlelo všechny barvy, takže bylo moudřejší sednout si a po vzoru pospávajících mužů čekat. Na co tam ale čekali oni? „Na turisty. Návštěv je hodně. To víte, lidé z ambasád, zahraniční pracovníci…“ posteskl si muž. „Kolik návštěv?“ „Hodně. Tak jedna za týden,“ vyřkl to závratné číslo a dodal „Nechcete se projet na velbloudu?“

Vlastně to dávalo smysl. Mají sedět tady nebo doma? Horko je všude stejně. Když se v poledne přesune stín, přejdou na opačnou stranu domku a je to. Nemusí pršet, stačí když kape. A kápnutí, jak už víme, má v poušti velkou hodnotu.

„Nechcete náramek? Pantofle? Řetízek?“ utrousil muž, spíš z povinnosti než ze skutečného zájmu.

A tak jsme čekali. Čekání, jedna z nejdůležitějších dovedností pro přežití v Africe. Tady nám ji zpestřovalo sluníčko, které se pralo s Aničkou o tu trochu stínu. Anička nebyla tak velká jako domek a domek zase okupovali velbloudáři, takže stín brzy došel a my jsme teprve ocenili hodnotu stromů v krajině, kde stromy chyběly. Široko daleko nebyl jediný, ani uschlá akácie, vůbec nic, jen nekonečná poušť. A to přesto, že geograficky jsme se nacházeli v pásmu sahelu, tedy teprve v předpokoji samotné pouště, takže by tu mělo být jakési polozeleno, učeně se tomu říká semiaridní oblast. Slovo sahel pochází z arabštiny, kde znamená okraj, velký počátek a zároveň velký konec. Tenhle „konec“ se ale zakusuje čím dál jižněji, poušť se roztahuje a bere dobytku pastvu a lidem živobytí. Ale nebylo tomu tak vždy. Na místech, kde stojíme, se hustou džunglí proháněli divocí lvi – však nám o tom pyramidy ještě povyprávějí.

 

ko1202_sudan__m7l2599_argbhi

NA PYRAMIDY VÝBUŠNINOU

Večer konečně nastal náš čas. Dorazil správce. Zaplatili jsme, obešli symbolickou dřevěnou závoru a octli se přímo u pyramid. Nebyli jsme nikdy u egyptských obrů, ale pyramidy v Meroe jsou prý daleko menší. Jejich základna je zřídkakdy delší než deset metrů, na výšku měří maximálně padesát. Také úhel, který svírají se zemí, je jiný. Núbijské pyramidy jsou daleko kosejší, postavené v sedmdesátistupňovém úhlu, zatímco jejich egyptské vzory svírají úhel pouze pětačtyřicetistupňový. Pro nás tak jako tak představovaly setkání s jiným a krásným světem. Nechaly nás brouzdat se mezi nimi, obdivovat jejich dokonalé tvary a přesně usazené kamenné kvádry. To vše v mlčícím tichu pouště, samojediní na celé planetě, jen my a ony. Kdepak nějaké závody o velikost; tohle je jejich konkurenční výhoda. Tohle je jejich kouzlo. Samota ve stínu prastarých velikánů. Potom přišla písečná metelice a my se schovali dovnitř jedné z nich – zvenku mohutné, avšak uvnitř překvapivě malinké. Měla zbořený vršek, a tak se kolem ní nakupila hromada kamenů, které se tu postupně obracely v prach a dávaly tak hrozivě reálnou tvář jedné omleté biblické metafoře. Tuto pyramidu ale naštěstí nepotkal osud jiných, kterým lidé na ulomené špičce vymodelovali cementovou čepici. Byla to na pohled zoufalá snaha, jak zabránit jejich dalšímu úpadku, ale byla po staletích nezájmu alespoň nějaká.

Zhroucení pyramid neměly na svědomí jen živly a nezájem o jejich uchování. Na jejich stavu se neblaze podepsalo také mnoho vykradačů, mezi nimi nade všechny vyniká jedno jméno – Giuseppe Ferlini. Tento Ital začal jejich ničení v roce 1834 a ve své touze po pokladu neváhal pyramidám odstřelovat špičky třaskavinou. Popravil jich na čtyři desítky. Zajímavé ale je i to, jak příběh pokračuje dál. Ke své smůle našel poklad pouze v jedné z nich, v hrobce královny Amanišaketo. Zato to byl poklad tak drahocenný a řemeslně dokonalý, že jej potenciální evropští kupci považovali za falzum. Nevěřili, že by tak nádherné pečetní prsteny, náhrdelníky a amulety z nejjemněji vypracovaného zlata mohly pocházet odkudsi z černé Afriky. Ferlini zuřil a nakonec musel poklad prodat pod cenou. Dnes ho lidé obdivují v muzeích v Mnichově a Berlíně.

NA JIHU JE VÁLKA

V bezskrupulózním jednání následovali Ferliniho další dobrodruzi, takže než se ke slovu, tedy spíše k činu dostali v roce 1902 první oficiální archeologové, byly pyramidy v drtivé většině vykradené.

Dnes už ale zase uvnitř vládne klid, jak se na staré pohřební komory sluší. Vědomí toku času na nás promlouvalo ze všech stran. Hieroglyfy, které jediné přežily nájezdnické časy, vyprávěly o starých králích a jejich velkých skutcích, o divokých bitvách a krásných otrokyních.

Venku stále zuřila písečná bouře, a tak jsme se posadili na udusanou zem. Prohlíželi jsme si ty obrázky připomínající divokou historii Núbie. Dnes je tu poušť, ale kdysi bylo Meroe živoucím městem. Dvacet pět tisíc lidí, to už je na starověk mimořádné číslo. Vykopávky odhalily široké bulváry, chrámy a přístaviště. Téměř tisíc let, od 6. století př. n. l. až do 4. století n. l., se zde nacházela kvetoucí říše Kúš. Zelenaly se tu lesy plné zvěře a dřeva. Byl tu dostatek nerostných surovin, třeba železa, které se odsud vyváželo do celé Afriky. Za rozkvětem říše ale stála hlavně její poloha, stala se průsečíkem obchodních tras napojených na Nil a Rudé moře. Jeden čas se dokonce cítila tak silná, že se pokusila dobýt Egypt, což se jí podařilo a jako 25. dynastie jej ovládla. Sláva netrvala dlouho, ale do tváře Núbie se zapsala na dlouhá tisíciletí, a to právě pyramidami inspirovanými egyptskými hrobkami.

Prohlíželi jsme si hieroglyfy, které jediné k nám mohly promlouvat, protože vlastní meroejské písmo nebylo nikdy rozluštěno. A upadali jsme do prapodivné melancholie uprostřed energie obrovitého hrobu obepnutého pouští, kde právě zuřila ohromující bouře. Prohlíželi jsme si obrazy lvů se zdviženými prackami, kteří se chystali rozsápat svou oběť; kdysi, když ještě byla Sahara zelená a pásli se tu nosorožci a procházely tudy karavany, vládli této zemi lvi. A hieroglyfy vyprávěly tu dávnou pravdu, že se klaníme tomu, čeho se bojíme – lidský král se klaněl tomu zvířecímu (krajtě s hlavou lva), který se na opadajícím zdivu zvedal z lotosového květu, univerzálního symbolu nekonečného života. Severní zeď pokrývaly symboly míru a prosperity, zatímco zeď hledící jih ukazovala válku a chaos.

Venku bouřil písek, ale v pyramidě byl klid. Dostavilo se bezčasí a staří králové v něm odpovídali mlčením. Obdivovali jsme historii jejich země a oni si mysleli své o její budoucnosti. Věděli příliš dobře, co znamená věčnost. Nějaký čas nato se Súdán rozdělil na dvě země...

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group