ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sirný zážitek

TEXT: PAVLA CHLEBOUNOVÁ, FOTO: SHUTTERSTOCK

 

Těžba síry? Vždy jsem si představovala těžké stroje, zavrtávající se do hlubin země. Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem stála tváří v tvář realitě. Žádné stroje, žádná technika. Jen zdrcující lidská práce.

Je pět hodin ráno a my směřujeme zhruba tříkilometrovou stezkou na vrchol indonéské sopky Kawah Ijen. Ještě to netušíme, ale před námi je jeden z nejsilnějších zážitků pobytu v Indonésii. Chystáme se navštívit sirné doly. Leccos už jsme o nich slyšeli, ale vlastnímu zážitku se nic nevyrovná. Síru, nebo také pekelný kámen, jak se nerostu přezdívá, tu dolují muži holýma rukama přímo ze srdce vulkanického kráteru. Jedinými ochrannými pomůckami, dá-li se tomu tak honosně říkat, jsou jim holínky a kus tkaniny, kterým se chrání před vdechováním jedovatých par. O odborech tu nikdo nikdy neslyšel, vše je na vlastní riziko a zodpovědnost. Práce je to ale dobře placená, a tak se k dolům denně vydává na třicet mužů z okolních vesnic.

 

ko1202_indonesie_sirne_doly_sam_1760

PŘÍRODNÍ POSILOVNA

Cestou nahoru na vrchol kráteru už potkáváme několik mužů, kteří proti nám sestupují s plným nákladem. Zatímco my sotva mžouráme po brzkém budíčku, oni už jsou v plném pracovním nasazení. Stihli naložit první várku a odnášejí koše spojené bambusovou tyčí plné sirných bloků k odvozu. Nepůsobí to nijak těžce. Zvlášť, když se na nás nosiči ještě usmívají a za pochodu nám nabízejí sirné krápníky a odlitky ve tvaru želviček jakožto suvenýry. Opak je ale pravdou. Vystoupáme k chýši, u které je umístěna váha a kde nosiči alespoň na chvíli odpočívají. Pánské osazenstvo naší skupiny zkouší plné koše zvednout. S vypětím všech sil končí všichni už po pár vteřinách. Jak by také ne, když náklad váží od 70 do 100 kilogramů, jak nám později dosvědčuje i vahař. Přitom, jak místní muži působí drobným dojmem, člověk ani nechápe, kde se v nich všechna ta síla bere. Lze si ale povšimnout, že náročná práce si na jejich tělech přeci jenom vybírá svou daň. Každý z těžařů má na ramenou a za krkem otlačené obrovské mozoly a leckterý i zlomenou klíční kost. A to ještě netušíme, jaké podmínky panují přímo v dole. Nejprve ale musíme vyjít na vršek kráteru.

Jak se blížíme k vrcholu, pociťujeme sirný zápach. Z vrcholu sopky (2368 m n. m.) je dech beroucí výhled na tyrkysově modré jezero uvnitř. Sytě žluté břehy ze sirných usazenin krásně kontrastují s vodní hladinou a nad jezerem se vznáší sirný kouř ze sopečných průduchů. Škoda, že voda v něm je směs deště a sirných výparů a je extrémně kyselá. O pár temp si totiž vysloveně říká. Musíme si ale nechat zajít chuť. Od okraje kráteru je to ještě 200 výškových metrů dolů dovnitř kaldery. Jeden z dělníků se chopil příležitosti a ujal se nás jako průvodce. Odměna v podobě cigaret a několika málo tisícovek indonéských rupií je pro něho příjemným a podstatně snazším přilepšením. Nasměroval nás na úzkou stezičku, po které v zástupu jeden za druhým pomalu klopýtáme dolů. Uhýbáme přitom nosičům, kteří spěchají se svým nákladem k váze, aby se stihli ještě alespoň jednou vrátit. Většinou za den zvládnou odnést dva náklady. Denně si tak můžou přijít na 12–16 dolarů. Na indonéské poměry slušný výdělek. Rozhodně větší, než by si vydělali prací v rýžových polích.

Čím hlouběji do kráteru se dostáváme, tím intenzivnějšího zážitku se dostává i našim nosům. Pach síry je sice podobný rozbitému pukavci, ale v takovéhle koncentraci je téměř k nevydržení. Za pouhý pukavec bychom byli vděčni. Směs vzduchu, vodní páry a všudypřítomného oxidu uhličitého a siřičitého nepříjemně pálí v očích, škrábe v krku a na hrudi. Rouška nerouška, je třeba mít se na pozoru před větrem, sledovat, kam mají oblaka dýmu zamířeno a včas zadržet dech. Přímý nádech sirných výparů není nic, o co by člověk zrovna stál. Hlavně se nerozkašlat! To jste potom v pasti. Čím víc lapáte po dechu, tím víc plynu do sebe dostáváte a tím horší je se ze situace vzpamatovat. Dělníci mají pro tyto případy okolo úst omotané šátky. Většina z nich ale zvládá při pobytu mezi agresivními plyny kouřit cigaretu. Několik málo roušek jsme přivezli i pro dělníky. Rozdáváme jim je, ale vidíme, že je to pouze slabá, téměř bezvýznamná pomoc. Cigarety udělaly sice menší službu, ale o to větší radost. Místní vyhlášené kreteky, cigarety s příměsí hřebíčku, jsou prý vhodné pro léčbu astmatu. Snad si tím alespoň trochu kompenzují množství jedu, které se jim denně dostává do plic.

 

ko1202_indonesie_sirne_doly_shutterstock_85511737

ŽLUTÁ KAM SE PODÍVÁŠ

Dole v kráteru vládne opravdové sirné peklo. Plyny prudce vzlínají ze země a usazují se na všem kolem. Okolní skaliska jsou doslova potažená sytě žlutým povlakem. Připadáme si trochu jako v jiném světě. Navzdory všem těm tvrdým podmínkám to tu vypadá trochu jako v pohádce. „Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet,“ chtělo by se říct při pohledu na mléčně neprůhledné páry, které hora ze svého nitra chrlí. Asi na nás už doléhá síla kontrastu krásné krajiny a nelidských pracovních podmínek. Vzduch se zde už pomalu nedá dýchat a nám všem ustavičně slzí oči. Chce se nám pryč. Ale ještě musíme prozkoumat, jak to tu dole chodí. Páry syčící všude kolem se lidská ruka pokusila zkrotit ke svému prospěchu a užitku, a tak jsou sváděny do ocelových rour, kde kondenzují. Z nich pak s mohutným syčením horkého dýmu na zem vytéká rudá kapalina. Při kontaktu se zemí postupně chladne a mění se v sytě žlutou krystalickou formu. Přímo tváří v tvář sirným výparům nastupuje dělník s kovovou tyčí a kutá těžké sirné bloky ze země. Není to lehký úkol. Zle se mu dýchá a jeho vlasy, obočí i řasy jsou plné usazených žlutých krystalků. Opodál už přihlížejí nosiči a cennou surovinu úsporně rovnají do svých košů. O práci mají ještě nějakou dobu postaráno, neboť hora vychrlí každý den na deset tun čisté síry, přitom vytěžit dělníci zvládnou zhruba 4–6 tun. Vyhlídky ale nejsou nic moc – síra jim sice dává obživu, ale podstatně zkracuje jejich životy.

KŘEHKÝ SUVENÝR

Cestou zpět si povšimneme muže, který horkou síru nabírá a pomalu ji vlévá do sudu s vodou. Zastavujeme a sledujeme, co vytváří, a překvapení nás nemine – vyrábí malé sirné krápníky, suvenýry. Stejným způsobem, jako se u nás o Štědrém dnu dle tradic odlévá olovo. Tak jako všude jinde ve světě, i tady pochopili, že turista je snadnějším a snad i příjemnějším způsobem výdělku, a tak se snaží utrhnout i svůj kousek krajíce. Nikdo jim to nemá za zlé a křehký krápník kupujeme v přepočtu za 15 korun a za hovoru o tom, jak se vlastně máme v Čechách fajn a že ani naši šéfové nejsou tak docela špatní a nakonec toho po nás ani tolik nechtějí, se vydáváme stejnou pěšinou zpátky nahoru.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group