ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ti druzí

TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

 

"Rozhodně si s sebou neberte žádné cennosti. Ráda bych vás požádala, abyste tu nechal své nacionále a já je předám kolegovi, který bude mít službu po mně. Nechte tu popřípadě váš pas, předali bychom ho policii, pokud byste se do večera nevrátil. Teď je to opravdu nebezpečné, doba je vyhrocená.“
Jsem v samém srdci Balkánu v jihobulharském městě Plovdiv. Momentální situace není růžová. V nedalekém městě Katunitsa korumpoval podle všeobecného mínění i vyjádření médií tamní cikánský král politiky penězi pocházejícími z prostituce a nelegální výroby alkoholu tak dlouho, až byl takřka nedotknutelný. Ucho se ovšem utrhlo, když jeho řidič svým vozem doslova rozdrtil mladíka, kterému král před tím vyhrožoval smrtí. Rozlícený dav etnických Bulharů jeho sídlo vypálil a dlouhodobá frustrace z korupce a neuspokojivě řešené neřešitelnosti cikánské otázky se projevila demonstracemi fotbalových hooligans i „normálních“ Bulharů. V krásném historickém městě Plovdiv je čtvrť Stolipinovo – největší romské ghetto na světě, čítající 45 000 lidí. Je to svět žijící podle svých pravidel a sám pro sebe, město ve městě, stát ve státě. A tam právě teď jedu taxíkem.

 

ko1202_bulharsko_ghetto_img_3807kopie

DO CENTRA DĚNÍ

Vystupuji na hlavním bulváru, který je pomyslnou hranicí mezi Plovdivem a Stolipinovo. První, co vás udeří do nosu, je vůně prachu, kouře z ohnišť a typické neidentifikovatelné směsi všeho možného, kterou se vyznačují všechna ghetta. Postupuji opatrně. „Cikáni jsou zlí, okradou tě, jsou tam drogy a prostituce, nemůžeš od nich čekat nic dobrýho, nejsou to lidi jako my,“ slyším v hlavě souhrnnou charakteristiku pronesenou jedním Bulharem. Ještě netuším, jak moc se k těm slovům budu v myšlenkách vracet. A pak přichází náhlý útok. Horda malých dětí mě obklopí a s rozesmátými obličeji na mě pokřikují cosi. Krčím rameny a usmívám se, vytahuji foťák, což je přivádí do extáze. Začínám fotit a ukazuji jim jejich podoby v digitálu – osvědčená to technika z podobných míst jiných kontinentů. Šťastný jekot mi rezonuje v ušních bubíncích, špinavé ruce mě tahají za rukáv, dotýkají se obličeje a usmolené tváře se derou blíž k foťáku. Dostávám se do víru havraních vlasů, rozesmátých špinavých tváří a zářících očí, hledících na mě šťastně zpod černých obočí. 
Najednou se ozve chraplavý řev. Nad klubkem cikáňat se objeví navztekaná tvář s černým knírem a nejméně čtyřdenním strništěm. Potetované ruce se míhají v zuřivých gestech nad námi a cikáňata s jekotem uhýbají. Postarší cikán na mě řve, moje bulharština se utkává s jeho angličtinou. Sázím nakonec na dvě slova – Americano a journalist. To zabírá. Tvář se rozjasňuje a já se mu v duchu omlouvám za zavádějící geografický údaj.

„CIKÁNI JSOU ZLÍ“

Chlap odhání cikáňata a zve mě, abych s ním šel dovnitř ghetta. Když se koukám na modrou chobotnici vinoucí se mu po předloktí, která ukazuje horkým vzduchem směrem do prašné uličky vedoucí do útrob ghetta, zvažuji svoje šance. Ale sázím na klubko dětí, které mě neustále obklopuje, a kupuji si přízeň dospělých jejich šťastným smíchem. Cikán mluví francouzsky, což je u mě jazyk neoblíbený, ale pomocí všech končetin se domluvíme. Procházíme kolem lepenic, počmáraných zchátralých zdí, vychrtlých koček, prašivých psů a špinavých lidí. Čekám, co bude následovat. „Posaď se,“ vybízí mě, „tady je teď situace zlá, Bulhaři nás chodí mlátit, mají zbraně, klacky, nože. Bojíme se. Přitom není práce, není práce. Dřív jsme mohli pracovat, ale teď nás nikde nechtějí. Je to špatný, špatný.“ Neodvažuji se ptát, jak moc pracovat chtějí a navíc by to bylo asi zbytečné. Na druhou stranu uznávám, že tihle lidé nemají s cikánským bilionářem a zkorumpovanými politiky asi moc co dělat.

„Americano, Americano,“ pokřikuje na ostatní cikány pomenší chlapík, který mi nabízí, že mi ukáže ghetto seshora. Táhne mě do stavení, o jehož bytelnosti lze úspěšně pochybovat i bez detailnější znalosti statiky. Jdeme nahoru po hrubých schodech uzounkou chodbou a pak po dřevěných výš a výš až na střechu. Tam mi kolem hlavy zavíří křídla a k nebi se vznese hejno holubů. Cikán se šťastně usměje a ukazuje skromným gestem na svou pýchu. „Ne práce, tak holubi,“ vysvětluje mi. Otočí snědou tvář směrem k slunci, zapíská a zamává, hejno zakrouží, opíše ještě jeden oblouk, perutě nám měkce zašustí kolem uší a holubi usedají poslušně kolem něj. V šikmých paprscích slunce vidím mírné oči zářící štěstím.

„OKRADOU TĚ“

Po střešní eskapádě, kdy jsem se objektivem neúspěšné pokoušel obsáhnout ghetto z ptačí perspektivy, se prodírám dolů. Tam na mě čeká můj další průvodce a zároveň tělesný strážce – asi desetiletý tlustý klučina, o jehož znalosti místních zvyklostí a lidí ani na chvíli nepochybuji. „Hošla, hošla,“ řve na mě můj průvodce a táhne mě někam, kde je slyšet vřeštivé píšťaly a buben. Dostávám se přímo do středu ghetta. Tady mě zase přepadají pochyby, protože hudebníky a dům, kde se slaví, obklopuje menší dav cikánů a atmosféra je přinejmenším dost hlučná. Všichni mě hned obklopí. „My no žitanos, my musulmanos! Kapíši, andrsténd, no žitanos!“ řve mi do obličeje neoholená cikánská tvář. Vehementně přikyvuji. Nedá se odbýt a řve na mě ještě výhrůžněji, snažím se ho kýváním uklidnit. „No kapíši? Musulmanos!“ najednou chápu – vzhledem k tomu, že jsme v Bulharsku, tak kýváním vyjadřuji nesouhlas. Vehementně tedy vrtím hlavou a konečně ho uklidňuji. Nejsem si ale jistý, jestli tu můžu fotit. Hrozný řev, jekot píšťal, do toho buben, vedro, prach a pot mnoha lidí. Nerad bych tady skončil nějakou urážkou obřadu. Najednou si mě všimne postarší muž ve sněhobílé košili. Zřejmě dva jeho synové mě vezmou za ruce a usadí ke stolu. Místo lynče dostávám plný talíř kouřícího jídla a k tomu láhev kokakoly. Hudebníci nasměrují pekelný jekot směrem ke mně a je teď na mně, abych ukázal, jak mi chutná. Bylo by urážkou jejich pohostinnost odmítnout. Když jim posléze děkuji a s rukou na srdci naznačuji štěstí nevěstě, nefalšovaně se radují a doprovázejí mě až na ulici.

 

ko1202_bulharsko_ghetto_img_41559

„NEČEKEJ NIC DOBRÝHO“

Po veselce se už procházím ghettem podstatně volněji, doprovázen mým tlustým kamarádem. Pokud na mě děti příliš dotírají, dospělí na ně začnou křičet s tak zlobnými výrazy, že se děti na dvě vteřiny rozutečou. Ale ve dvou vteřinách jsem jimi obklopen znova. Myslím, že v podobně sisyfovském duchu se táhne celá zdejší výchova. Takhle se dostávám spletitými uličkami zase zpět k mému holubáři. Usedám značně unaven a špinavý na stoličku. „Máš žízeň?“ ptá se mě posunky postarší cikánka nevšedně krásných očí. Pokrčím rameny. Zmizí ve svém krámku a podá mi zdejší limonádu. Vypiju ji a dostávám další. Pak zmizí v domovních dveřích a přináší mi domácí buchtu. „Jen jez, nám neubude,“ naznačuje mi posuňky. Zvedám se a vytahuji peněženku. Žena rázně odmítá. Tohle však není „naše“ zdvořilé gesto mající udělat slušnosti zadost, aby pak následovalo přijetí. Žena odmítá pevně, nevezme ani cent. Uvědomuji si, že na rozdíl od všemožných zemí rozmanitých kontinentů tady po mně za celý den nechtěl nikdo ani korunu, ani euro, ani leva. Stačil jim prostý respekt, který jsem jim nečekaně přinesl.

„NEJSOU TO LIDI JAKO MY“

Sedím v dohasínajících paprscích slunce, jím a koukám na ty lidi. Já na plastové židli, naproti před barevnou špinavou zdí usoplené neposedné děti, ona žena a dvě stařeny v pestrých šátcích. Jejich hluboké tmavé oči se na mě dívají přátelsky jako na něco zvláštního, co zavítalo do jejich světa. Pokud k nim zavítá většinová společnost, tak spíš s baseballovou pálkou nebo v podobě policistů. Na jedné straně pracující většina, na druhé líná menšina, na jedné straně majetkem zotročení jedni, na straně druhé svobodní druzí.

Podívám se do očí ženy, která mě hostí ze svého krámku. „Můj syn umírá,“ pronese najednou do ticha. „Je mu dvacet čtyři,“ a její výraz jako by se zbortil dovnitř. V jejích očích se objevila slza, jen jediná, ale zaplnila celý krámek, ulici, rozběhla se ghettem, překročila jeho hranice a zaplavila celou zem – všechny cesty, po kterých kdy tento národ kočoval, všechny stepi, všechna pole, strniště i lesy. Byl v ní odvěký žal a radost těchto lidí, všechny táborové ohně, kradené slepice, rvačky, lásky, hvězdy i žaláře, byl tam vítr v havraních vlasech, radost z divoké jízdy, odevzdanost osudu i hrdá výzva, všechen zločin, vášeň, strach i trest. Tahle jediná slza mě pak provázela do pozdních nočních hodin. Nešla setřít hřbetem špinavé ruky, ale zůstávala dál a v jejím třpytu se zrcadlily hvězdy, vzdálené a chladné k lidské touze po svobodě, chladné k nemožnému soužití různého, netečné k mrtvým synům těch i oněch, zůstala se mnou, až se černočerná tma lidské beznaděje rozplynula v sametové hloubce černých cikánských očí.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group