ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Divoká růže

TEXT A FOTO: VLADIMÍR ŠOLTYS

 

„To je můj včelín,“ říká pyšně náš hostitel. Ten první mi v zimě odnesl medvěd!“ Medvěd? Jsme přece ve městě! „To nic není. Sousedovi ulovila puma psa přímo na zahradě...“

Sedíme na verandě rodinného domu v Canmore, městečko usazené v klínu Skalnatých hor máme jako na dlani. Údolí řeky Bow ho utápí v záplavě paprsků, když slunce zapadá za jeden z vrcholů horského masivu Mt. Rundle. Kanadské babí léto je stejně přívětivé jako to naše. Usrkáváme ze širokých sklenic skotskou single malt whisky, jsme návštěva z daleké domoviny, a tak si užíváme čechokanadské pohostinnosti. Pár metrů od domu je pečlivě narovnaná hranice dřeva. Ne na topení, tady se topí levným zemním plynem. Dřevo je na letní opékání steaků a v podstatě čehokoliv, co se opéci dá, jak už je na tomto kontinentu zvykem.

 

ko1202_kanada_img_7144tisk

MOŘE HOR

Rozloha místní krajiny je nezměrná. Podstatnou část kanadských Skalnatých hor na pomezí Alberty a Britské Kolumbie tvoří přírodní parky. V oblasti, kterou jsme navštívili, se rozkládá Banff, nejstarší národní park Kanady. Byl založen roku 1885, po Yellowstonském národním parku v USA je i druhým nejstarším národním parkem v Severní Americe. Najdeme zde jak místa přeplněná turisty, tak i odlehlá zákoutí, kde potkáte spíše medvěda nežli člověka.

Rozhodně není odlehlé Louisino jezero, na jehož břehu se tyčí monumentální rekreační stavba podobná moskevskému Kremlu, jen o málo menší. Stavitelský moloch tu nostalgicky vzpomíná na zlatou éru masových rekreací 60. let, známou např. z filmu „Hříšný tanec“. Autem dojedete až k zelenomodré hladině ledovcového jezera s pohádkovou vyhlídkou na ledovec stékající po úbočí třítisícových vrcholů. Úchvatnou fotografii pořídíte, aniž byste museli vystoupit z auta. Na davy turistů zde čekají takové atrakce, jako projížďka v koňském sedle okolo jezera, půjčovna kanoí na jezeře, vycházka s průvodcem a komplex wellness programů „kremelského“ hotelu. Kanaďané a Američané obvykle využívají turistických lákadel, na rozdíl od japonských a čínských turistů, kteří zde převládají a kteří jim příliš neholdují. Obvykle se spokojí s procházkou okolo jezera, udělají nějaké fotografie a honem se vydají za další pamětihodností.

Po krátké procházce s davy návštěvníků se vydáváme do hor, hledat odlehlejší místa. Autem popojíždíme asi dvacet kilometrů do vedlejšího údolí. Parkujeme se spoustou dalších aut na místě zvaném Moraine Lake. Celé hluboké údolí nese název Ten Peaks Valley – Údolí deseti vrcholů. Cesta k vrcholu místní dominanty Mt. Temple však zeje prázdnotou. Jen kousek za informačním střediskem nás zastavuje ranger, strážce národního parku. Upozorňuje na zvýšený výskyt medvědů. Medvědi se krmí před zimou a za potravou se vydávají i do blízkosti lidí. Máme štěstí, že jdeme v pětičlenné skupině. Na další poutníky k vrcholu bychom museli čekat, kdyby nás bylo méně než čtyři. Cesta nás zavádí doprostřed kanadského podzimu. Žluté listí osik a oranžové jehličí opadávajících modřínů vytvářejí pohádkové scenerie, orámované již čerstvým sněhem. Výstup by se dal přirovnat k výšlapu na tatranské Rysy, je jen asi dvakrát delší a o tisíc metrů výš. Odměnou je panorama, jaké na jiném místě neuvidíte. Šířka horského masivu dosahuje napomezí Alberty a Britské Kolumbie více než sto kilometrů!

 

ko1202_kanada_img_3754

ZEMĚ DIVOKÉ RŮŽE

Alberta je čtvrtým největším státem kanadské unie. Romanticky sama sebe označuje jako „zemi divoké růže“. Její západní hranici s Britskou Kolumbií tvoří nekonečné bludiště hlubokých údolí, zaledněných hor a divokých řek – kanadských Rocky Mountains. Od obzoru k obzoru se tyčí vrcholky dvou a třítisícových vrcholů, z nichž některé dodnes nemají jméno. Do konce života bychom nestihli navštívit všechna nádherná zákoutí. Kromě národního parku Banff jsou zde další. Jako perly jsou na náhrdelníku řek Bow a Athabasca navlečeny národní parky Kootenay, Yoho, Glacier, Jasper a Mount Robson Provincial Park.

Národní parky Yoho (v překladu z jazyka kmene Kríků „bázeň“ nebo „úcta“) a Glacier byly vyhlášeny jen o rok později než jejich předchůdce z Banffu. Nacházejí se v něm nejrozlehlejší ledovcová pole v kanadských Skalnatých horách. Ač podzim, na ledovcích leží vrstvička čerstvého sněhu. V ní a ještě hluboko do ledovce jsou zaryty stopy mamutích výletních autobusů. Kola každé z těch potvor měří v průměru 2,5 metru. S trochou opovržení odmítáme tuto kratochvíli. Ještě teď mě to bolí za všechny ledovce, když si vybavím „jizvy“ od pneumatik na jejich povrchu. Podél příjezdové silnice jsou patníčky s letopočtem. Dobrý kilometr od čela ledovce leží ten s letopočtem 1908. Až sem sahalo čelo ledovce v tomto roce. Je sice po sezoně, ale asijští turisté červenobílé autobusové trakery plní utěšeně stále. Po přenocování na parkovišti se ještě před východem slunce vydáváme k vodopádům na řece Athabasca v národním parku Jasper. Zdaleka nejsme první. Hned tři autobusy turistů na místě – samoty se ani zde obávat nemusíme. Výkřiky údivu zanikají v hukotu tisíců kubíků bíle zpěněné vody řítící se do chřtánu černočerných skal. Voda se řine takovou rychlostí, že nad skalní průrvou, do které padá, se neustále vznáší mlžný opar. Mezi turisty pobíhají čipmankové – zemní veverky. Moc dobře vědí, že návštěvníci pro ně vždycky najdou něco dobrého.

DIVOČINA VŠUDE OKOLO

Člun se nepatrně pohupuje po hladině rozlehlého ledovcového jezera, jehož voda se v zapadajícím slunci barví sytě bílo modře. Tmavá zeleň douglasek, jež orámovala břehy jezera, se směrem k zasněženým třítisícovým vrcholkům mění do modra. Z houštiny zeravů nad tyrkysovou vodou se znenadání pomalým houpavým krokem vybatolí černá chlupatá koule. Člun jako by zde nebyl a jako bychom tu nebyli ani my. Medvěd kolébavě dojde až k hladině. Voda se nezdá být vodou, ale spíše namodralým mlékem. Zvíře zavětří směrem k druhému břehu jezera, vzdálenému asi tři sta metrů. Napije se několika doušky a celá se ponoří do horské koupele. Pouze těkavé oči prozrazují, že naši přítomnost bere alespoň trochu na vědomí. Když míjí okraj našeho člunu ve vzdálenosti snad čtyř metrů, mám pocit, že cítím závan dechu z jeho nozder. Mít jen trochu delší ruku, pohladím si jeho huňatý černý kožich. Na druhém břehu pečlivě vyklepe vodu z chlupů a stejně rychle jak se objevil, tak také zmizí. Moje první kanadské setkání s medvědem.

V samém centru měst jsou kontejnery zabezpečené proti medvědům. Přitom věhlasný grizzly se nepovažuje za tolik nebezpečného jako černý medvěd, kterého můžete potkat daleko častěji. Jednoho z rangerů, který se hned potom, co jsme na něho promluvili, ptal na naši domovinu, jsme se dotázali, co dělat při setkání s medvědem. Jeho odpověď byla hodna odpovědi z delfské věštírny: „Medvěd umí rychle běhat, vysoko šplhat a vytrvale plavat. Takže, před medvědem neutíkejte, nešplhejte, ani neplavte! Nebylo by vám to nic platné.“ Není nad to poradit se u odborníků. „Kolik máte u vás medvědů,“ zajímal se. Nechtěl jsem, abychom si uřízli ve světě ostudu, tak jsem ze sebe vyrazil smyšlené číslo: „Dvacet!“ Bez mrknutí odvětil: „My sto tisíc!“

Pro našince je neuvěřitelné vidět, v jak těsném soužití zde žijí divoká zvířata a lidé. Nutno podotknout, že zvířata jsou téměř ve všech ohledech zvýhodňována. Koneckonců, kdo by měl mít víc rozumu? Zvíře nebo člověk? Zajít si do lesa zaběhat? Šílíte? Před několika lety byl v okolí Calgary, pouhých 100 km od Canmore, kde se mimo jiné konala zimní olympiáda, zaznamenán případ, kdy si puma vyčíhala běžce na lyžích a po dvacetikilometrovém sledování si ho ulovila k večeři. Náš hostitel nám vyprávěl, že v jeho firmě pracoval člověk, který se dlouhým nožem ubránil napadení pumy. Chybělo mu jedno oko a prodělal asi dvanáct plastických operací hlavy. Ne, o riziku setkání s divokými zvířaty zde nikdo nepochybuje.

KŮROVEC PO KANADSKU

Náš pojízdný dům na čtyřech pneumatikách od General Motors není žádný rychlík. S motorem o obsahu pět a půl litru je to sice malý autobus, ale naše cestování po Kanadě obnáší nekonečné hodiny a dny strávené za volantem, obzvlášť, když jsme za 14 dní museli stihnout urazit okolo čtyř tisíc kilometrů. 
„Pozor na karibu příštích 30 km“, „Příští benzinová pumpa za 160 km“, „Nebezpečí střetu s losem příštích 20 km“, „Nebezpečí záplavové vlny“, „Lavinové pásmo – možnost uzavření silnice“. To jsou varování pro řidiče, která u nás neuvidíte. Nicméně varování, na která jste alespoň upozorněni. To, že po následujících 690 km nebude k dispozici signál mobilní sítě zjistíte, až když tu vzdálenost ujedete. Pro Středoevropana jiný svět.

Daleko děsivěji na nás ale působí měsíční krajina s torzy uschlých kmenů stromů, rozprostírající se stovky kilometrů podél silnice z Jasperu do Vancouveru. Šumavská epizoda je ve srovnání s kanadskou pouhou kapičkou oproti oceánu zrezavělých a nastojato uschlých douglasek. Původcem této kalamity je malý brouk zavlečený z Číny. Stejně jako u nás, i v Kanadě se vedou diskuse o tom, jakým způsobem a zda vůbec proti broukovi zasahovat. O jedné věci se zde ale nediskutuje. Na žádném chráněném území se člověk do věcí přírody neplete.

DOBŘÍ DUCHOVÉ

„Dobrý den, jak se dnes máte? Venku je ale krásně, viďte!“ To nejsou slova, která v Kanadě můžete slyšet jen při setkání se svým známým. Takhle vás uvítá i pokladní v kdejakém supermarketu. A jakmile uslyší cizí akcent, dodá ještě: „Mohu vám ještě nějak pomoci?“ Při návštěvě podobného obchodu platíme jako obvykle kartou. Vše proběhne hladce, s pokladní si popřejeme hezký den. Odcházíme k autu, které je asi tři sta metrů od marketu. Téměř u auta nás dohoní slečna pokladní. V ruce drží dvoudolar a s nestrojenou lítostí v hlase se omlouvá, že nám omylem napočítala dvě bagety místo jedné. A tady nám vrací peníz. Dvoudolar jí necháváme jako spropitné a dlouze hloubáme, ve kterém českém obchoďáku by se nám mohlo stát něco podobného? Lidé jsou tu evidentně spokojení a je to na nich vidět. Už jen to jednoduché pravidlo čtyř značek STOP na křižovatce nutí každého k tomu, aby se s těmi ostatními prostě domluvil. Jede vždy ten, který přijel dřív. Lidé jsou tu spokojení, proto si mohou dovolit ten luxus být na sebe milí? Nebo je to proto, že je jich tu méně na jeden kilometr čtvereční a tolik do sebe nenarážejí, jako my v Evropě? Kdo ví, možná tu mysl lidí dodnes chlácholí dobří duchové, kteří provázeli již původní indiánské obyvatele zdejších hor.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group