ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nepotopitelná loď

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

 

Patří tenhle kus země Evropě, nebo už Africe? Těžko říct. Geologicky si na něj sice dělá nárok starý kontinent, když se ale procházíte po zdejší krajině nebo v ulicích prastaré Mdiny, připadáte si jako na severu Afriky.

Je vlastně s podivem, že tato malá zemička nedaleko Sicílie vůbec funguje, a že každý rok uživí přes čtyři sta tisíc obyvatel a milion turistů. Považte – Malta má minimální zásoby sladké vody (podle OSN nejmenší na světě), zemědělské půdy i přírodních zdrojů. Musí dovážet nejen potraviny, ale i fosilní paliva pro výrobu elektřiny. Stačila by krátká blokáda a Malťané by byli na kolenou. Anebo ne? Kdepak, zdání v tomto případě klame. Pevnosti jsou totiž tak odolné, jak jsou statečná srdce jejich obránců. A na ty měla Malta štěstí.

Ostrovy Malta, Gozo a maličké Comino kdysi nebyly tak vyprahlé jako dnes. Lesní porost ale vzal za své už v době fénického osídlení, a hlavně největší ostrov Malta zůstal nevlídně suchý. Poloha uprostřed Středozemního moře ale ze souostroví učinila už ve starověku velestrategické místo, a i v dalších staletích se zájmy mocností ze všech světových stran střetávaly právě tady. Napětí vyvrcholilo v 16. století. V roce 1630 Maltu získali rytíři sv. Jana, kteří ustoupili obrovské osmanské přesile a opustili své sídlo na Rhodu. Jak se ale ukázalo, šlo o dar danajský, protože v roce 1565 přirazila ke břehům Malty flotila sto devadesáti osmanských lodí s celkem osmačtyřiceti tisíci vojáky. V té době už byla ale města silně opevněná, a tak pětistovka maltézských rytířů s podporou dalších křesťanských vojáků (celkem šest tisíc mužů) blokádě odolávala. Když konečně po čtyřech měsících připluly ze Španělska posily, Osmané se stáhli.

 

ko1202_malta_shutterstock_35151790

FRONTY IMIGRANTŮ

Význam souostroví po této blokádě ještě vzrostl, stejně tak se ocitl na výsluní i sám maltézský řád. V zálivu na severu Malty se začala budovat nová pevnost, která dostala jméno po velmistrovi řádu Jeanu Parisotovi de la Valette a která by Osmany od dalšího obléhání odradila. A to se i podařilo. Turci se už ke břehům Malty nevrátili, ale atmosféra staré rytířské pevnosti Vallettě zůstala. Úzké a navzájem kolmé uličky křižují kamenné město, jen místo rytířů s křížem na prsou po nich korzují skupinky zpocených turistů hledajících mezi vysokými domy úlevu před sluncem a v zálivu se místo osmanských galér ježí stěžně drahých jachet. Pohled z mohutných hradeb Valletty na novější města, která ji obklopují, stojí za tu chvíli na přímém slunci.

Mnohem působivější je ale samotný pohled na Vallettu z břehů zálivu. Třeba z města Sliema, obchodního centra celé Malty. Šestitisícová Valletta sice zůstává hlavním městem celého státečku se sídlem prezidenta a parlamentu, fakticky ale patří turistům, kteří tu mohou obdivovat nespočet památek a muzeí a odpočívat v zapadlých kavárnách. Za branami Valletty se do nedohledna rozprostírají další a mnohem větší města, oddělená od sebe jen cedulemi s jejich jmény. Život v nich plyne rychlostí přímo úměrnou denní době a stupňům Celsia, z lidí je cítit středomořský klid. Výjimkou jsou Afričané čekající ve frontách před imigračními úřady. Někteří jsou vyplašení, jiní odevzdaní – celé měsíce cestovali přes Saharu, pak po moři za vidinou lepšího života a teď skončí v detenčním táboře, kde se bude třeba celé roky rozhodovat o tom, jestli získají status uprchlíka nebo zamíří zpět do Afriky. Uprchlíci nemají zájem o Maltu, chtějí do Itálie a potom dál na sever. A Malta nemá zájem o ně, je už sama o sobě přelidněná a na zhruba tři tisíce lidí převážně z Afrického rohu, kteří každý rok k jejím břehům připlují, nemá kapacity. Už léta se Malta jako nárazníková země dohaduje s Evropskou unií o tom, jak by si členské státy měly uprchlíky rozdělovat, kdo by měl střežit jižní hranici Unie a kdo má být zodpovědný za záchranu stovek lidí z chatrných plavidel. Řešení je ale v nedohlednu a averze místních lidí vůči uprchlíkům vzrůstá.

 

ko1202_maltap5120568

HNÍZDO PLNÉ VOS

Jako turisté ale máte málo příležitostí k tomu, abyste se zabývali běžnými problémy obyčejných Malťanů. Budete se naopak setkávat s příjemnou vstřícností. Lidé vám rádi doporučí restauraci, kde vám naservírují zaručeně maltské dobroty (nepřekonatelné jsou místní olivy, rajčata, artyčoky, měkký ovčí a kozí sýr G.bejna, masu dominuje králík v mnoha variantách), každý s ochotou poradí, jakou památku nevynechat nebo jak se dostat veřejnou dopravou na druhý konec ostrova. Anebo s vámi jen přátelsky prohodí pár zdvořilostních frází. Prosluněnému souostroví sice vládne roztomilá hatmatilka, zvláštní semitská řeč s výraznými prvky arabštiny, italštiny a angličtiny, právě angličtinou se ale domluvíte takřka všude. Je druhým úředním jazykem a mimo jiné i živou vzpomínkou na další velice krvavou blokádu, jejíž sedmdesátileté výročí si budou Malťané letos připomínat.

Svou nejtěžší zkouškou novodobé historie prošla Malta v roce 1942, kdy také získala pověst nepotopitelné letadlové lodi. Souostroví v té době už skoro sto padesát let spravovali Britové, kteří si sice byli vědomi jeho zásadní polohy pro kontrolu většiny Středozemí, ale poněkud zapomněli na odpovídající výzbroj. Prvním útokům Mussoliniho letectva v roce 1940 odolávalo jen několik zastaralých strojů, z nichž největšího věhlasu dosáhla trojice dvojplošníků Gloster Gladiator. Tyto stroje sváděly vzdušné souboje s přesilou modernějších ledadel tak úspěšně, že jejich piloti i dvojplošníky vešli do dějin. Lidé letounům dali příznačná jména – Víra, Naděje a Láska.

Teprve pak Britové dodali na ostrovy větší palebnou sílu nejen k obraně Malty, ale i k útokům, hlavně na nepřátelské námořní konvoje. Mussolinimu brzy došel dech, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Aby jednotky Afrikakorpsu bezpečně překonaly žhavé vody Středozemního moře, vzala maltské hnízdo útokem Luftwaffe. Německé stíhačky i bombardéry kosily spojenecké letouny přímo na zemi, jejich cílem byly však také konvoje, zásobující Maltu municí, palivem a potravinami. Spojenci ale Němcům opláceli stejnou mincí, a to tak úspěšně, že v půli roku 1942 dorazilo k africkým břehům pouze čtyřicet procent všech zásobovacích lodí, které vypluly z italských přístavů. Ostatní byly potopeny.

KŘÍŽ JAKO POKLONA

Nálety Luftwaffe na Maltu zesílily na neúnosnou mez. Pamětníci vzpomínají, že v některé dny nebylo možné od sebe odlišit jednotlivé vlny náletů. Přicházely jeden za druhým. Německé bombardéry tentokrát už cílily nejen na maltská letiště a další vojenské objekty, ale i na města. Jen díky tomu, že základním stavebním materiálem při jejich budování byl kámen, nelehla těžce zkoušená maltská sídla popelem.

Ve střelnici se proměnilo i okolí ostrovů a Malta se brzy dostala do kritické situace, kdy docházelo střelivo a nafta, ale hlavně jídlo a pitná voda. Lidé byli na pokraji vyhladovění, což by znamenalo jediné – bílou vlajku nad Vallettou. Spojencům by pak ztráta nepotopitelné letadlové lodi přinesla také konec kontroly nad celým Středozemním mořem. Blokádu se proto pokusilo prolomit několik zásobovacích konvojů, snaha pak vyvrcholila v srpnu 1942 při operaci Pedestal. Tehdy se na moři rozhořela bitva, kterou sice spojenci prohráli – přišli o letadlovou loď a dva křižníky, další válečné lodě byly poškozeny – ovšem několika zásobovacím lodím se přeci jen podařilo do přístavu Grand Harbour ve vyhladovělé Vallettě doplout a Malťany tak povzbudit k dalším bojům. Němci pak od dalších pokusů o podmanění Malty upustili a své síly soustředily na jiná místa Středozemí.

Nezvyklé odhodlání Malťanů přečkat ty největší útrapy ocenil ještě před operací Pedestal anglický král Jiří VI., když je vyznamenal Jiřího křížem. Osobně pak obyvatelům souostroví poděkoval po skončení bojů o Maltu v roce 1943. Obdiv byl na místě – zničeno bylo na třicet tisíc budov a nálety nepřežilo přes 1300 civilistů, přesto Malťané boj nevzdali.

Toto hrdinství je od té doby vepsáno nejen v srdcích Malťanů, ale i na jejich vlajce v podobě Jiřího kříže v levém horním rohu. Myslete na to, když budete s obyvateli tohoto státečku mluvit. Zdejší nevelcí podsadití muži a štíhlé ženy jsou totiž tak hrdí na svůj státeček, že by za něj neváhali prolít svou vzácnou krev, ve které se mísí středomořský temperament s anglickým nadhledem.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group