ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kavkazský Babylon

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUČERA

 

Největší jihokavkazský dobytčí trh v Kabali je branou do mnohonárodnostního světa, který se v posledních třech stech letech zrodil na východním okraji Gruzie v oblasti Lagodechi. Zatímco v některých oblastech Gruzie zuřilo etnické násilí, zde panovala harmonie.

Silný kůň se pozná jednoduše, když vytáhne ze škarpy plně naložený dvoukolák. Na trhu u východogruzínské vesnice Kabali v lagodešském okrese se to ale podaří skoro každému. Chovatelé koní sem totiž každou neděli vodí ty nejlepší, které mají. Za takového koně tu dostanou i 1200 lari, tedy asi 12 tisíc korun. Na místní poměry je to hodně, ale zájemci se najdou. Vždyť tady na trojmezí Gruzie, Ruska a Ázerbájdžánu kůň stále ještě zastane více práce než traktor nebo automobil. Muž s černými vlasy a divokým pohledem mi hrozí pěstí, když si všimne objektivu, který na něho míří. Právě probíhá obchod, chce koupit jednoho z těch koňů zapřažených do povozu a nepřeje si, aby ho při tom někdo pozoroval. Má teď jediný cíl, vyjednat co možná nejlepší cenu. Za několik minut se licitace o ceně přiblíží rvačce. Emoce temperamentních Kavkazanů jsou vyšponované k prasknutí.

 

ko1202_gruzie_kabali_dpp_11561

"To jsou Ázerbájdžánci, těch je tu nejvíc. Nepřijíždějí však ze sousedního Ázerbájdžánu, žijí tady po generace, stejně jako Rusové, Arméni, Osetové, Dagestánci a další. O Gruzíncích nemluvě, vždyť jsme stále v Gruzii,“ říká mi Akaki Mčedlišvili, který pracuje v nedalekém okresním městě Lagodechi na radnici jako vedoucí odboru kultury, sportu a vzdělávání. Trh u vesnice Kabali v alazaňské nížině je největším svého druhu nejen v Gruzii, ale i na celém jižním Kavkaze. Koná se každou neděli už nejméně třicet let, a to i v zimě. Podle ročního období se jen liší sortiment nabízeného zboží. Začátek je v pět hodin ráno a konec okolo čtvrté odpoledne. Přijíždějí sem prodejci z celé Gruzie. „Dnes je tady kolem pěti tisíc lidí. S trochou nadsázky lze říci, že ten, kdo chce vidět celou Gruzii na jednom místě, ať přijede do Kabali na trh. Může zde pohovořit se všemi národnostmi, které v Gruzii žijí,“ usmívá se Mčedlišvili. A do jisté míry má pravdu. Místní trh je zmenšeninou toho, čím je lagodešský okres typický. Do současnosti si udržel podobu kavkazského babylonu, kde vedle sebe více či méně spokojeně žijí různé národy a kultury.

OD KAŽDÉHO TROCHU

Lagodešský okres byl nepřetržitě osídlen od mladší doby kamenné až do 17. století. Celá oblast patří z hlediska archeologických nálezů k nejbohatším a nejzajímavějším v celé Gruzii. Ve 3. století před n. l. si ji podmanila Kavkazská Albánie, později byla připojena k východogruzínskému království a všechny kmeny postupně Gruzínci asimilovali. V lagodešském okrese dokonce existuje vesnice, kterou obývají Udinové. Za vznik mnohonárodnostní společnosti v oblasti může paradoxně jedna z největších katastrof v historii Kavkazu. V první polovině 17. století došlo při jednom z četných tažení perského šáha z dynastie Safíovců Abbáse I. Velikého do Kachetie k přesídlení většiny obyvatel do dnešního Íránu. Na vylidněné území začali přicházet obyvatelé ze všech částí Gruzie – Lazové, Mingrelové, Osetové, Imeretinci, Abchazové a další. Přiliv etnicky různorodého obyvatelstva pak pokračoval i v 19. století. Tehdy byla východní Kachetie známá v carském Rusku pod názvem teplá Sibiř. Režim tam posílal do vyhnanství své kritiky a odpůrce, hlavně Ukrajince a Poláky. Další významnou ingrediencí lagodešského etnického guláše jsou Dagestánci, kteří ale na rozdíl od jiných udržují jako původní obyvatelé Kavkazu vztahy s východní Kachetií přinejmenším tisíc let. „V horách v Dagestánu se žije obtížně, proto sem některé rodiny přesídlily. Jiní obyvatelé Dagestánu sem chodili za obchodem. V době Sovětského svazu tady často nakoupili zboží a v Dagestánu ho prodávali,“ vysvětluje Mčedlišvili.

Mnohonárodnostní společnost v lagodešské oblasti byla na první pohled jako stvořená k tomu, aby se stala na počátku 90. let, kdy se jižním Kavkazem hnala vlna národnostního uvědomění a etnických válek, dalším ohniskem třenic. V Gruzii propukly etnické konflikty v jižní Osetii a v Abcházii. „Tady ale žádné problémy nebyly. Etnické konflikty jsou dílem politiků, nikoli prostých lidí,“ upozorňuje Mčedlišvili. Lagodešská oblast se od ostatních regionů, které rozvrátily etnické konflikty, liší. Region nikdy nezískal autonomii a třeba na rozdíl od Abchazů v Abcházii neměla žádná z místních etnik významné ukotvení v historii místa a hlavně ambice stát se vůdčí silou. Žádná ze složek multietnické společnosti tady necítila frustraci ze svého postavení ve společnosti a nikomu nebylo na úkor ostatních odepíráno právo na sebeurčení. Dalším důležitým faktorem bylo, že lagodešský okres ležel vždy spíše na přehlížené periferii země a v porovnání například s bohatou černomořskou Adžárií u hranic s Tureckem a Abcházií, kde má dodnes Rusko vojenské základny, byl nepoměrně chudší, a kromě toho se tam nesoustředil zájem režiséra kavkazských konfliktů z počátku 90. let – Moskvy.

Je okolo desáté dopoledne a na trhu u Kabali to žije jako v úlu. Slyším gruzínštinu, ázerbájdžánštinu, ruštinu, cítím vůni orientálního koření, ale i zápach zvířecích výkalů. Všímám si lidí. Jsou různí, liší se barvou očí, tváří, temperamentem, ale i oblečením. Kromě koní tu lze koupit krocany, ovce, krávy, ale také maso a textil z Turecka i z nedalekého Íránu. Každý druh zboží má své předem vyhrazené místo. Koně jsou k dostání na okraji pozemku, tam, kde začíná pole s kukuřicí. Hned vedle přes potok prodejci nabízejí krávy a ovce. O kus dál jsou pod střechou z igelitu a plechu schovaní před nepřízní počasí prodavači textilu, domácích potřeb všeho druhu, ale i řezníci s čerstvým masem. Mezi tím vším Ázerbájdžánky s typickými pestrobarevnými šátky na hlavách a s pusou plnou zlatých zubů prodávají slepice, krocany, kachny i zeleninu. Otevřené kufry zrezivělých aut většinou sovětské výroby, které slouží jako prodejní pulty, jsou nacpané tetelící se drůbeží. Nad hlavami lidí a zvířat tuším hradbu Kavkazu, která se zvedá nedaleko odtud. Mraky jsou ale příliš nízko, než aby se Kavkaz předvedl ve své kráse.

 

ko1202_gruzie_kabali_dpp_11663

TURISTICKÁ BUDOUCNOST

Cesta ze Tbilisi do Lagodechi trvá autem slabé tři hodiny. Je to nudné provinční městečko, či spíše větší vesnice, postavená kolem hlavní silnice do Ázerbájdžánu. Státní hranice je z centra vzdálená necelých pět kilometrů. Po rozbité silnici často projíždějí turecké kamiony, které míří ke Kaspickému moři do Baku. Ulice jsou kolmé k hlavnímu silničnímu tahu městem a souběžně šplhají na sever po stráni vzhůru k hranici lesa, kde začíná Lagodešská přírodní rezervace. Lagodechi tvoří většinou rodinné jednopatrové domky se zahradami plnými subtropické zeleně. V centru je jen několik restaurací, dva předražené hotely a pár obchodů, najde se tu však i ubytování v soukromí. V posledních letech sem přijíždí stále více turistů ze zahraničí, hlavním turistickým lákadlem je přírodní rezervace, která má ředitelství v nově postaveném komplexu budov u horního okraje města. Je tam i impozantní vstup, který připomíná vstup do zoo či botanické zahrady. Málokdo z přijíždějících turistů nemá ani ponětí, co se v oblasti v posledních tři sta letech stalo. S pohnutou historií kraje vznik rezervace do určité míry souvisí. Do vyhnanství tam bylo za carského Ruska posláno i mnoho zástupců inteligence. Iniciátorem založení chráněného území na sever od Lagodechi byl jeden z nich, polský amatérský přírodovědec Ludwik Mlokosiewicz, který už v roce 1903 jako první vznesl požadavek před radou petrohradské akademie věd na založení státní rezervace. Později, v roce 1912 jeho hlas padl na úrodnou půdu a na 3500 hektarů bylo chráněné území vyhlášeno. Jedná se o nejstarší přírodní rezervaci na území bývalého Sovětského svazu.

Šota Eriašvili se v kavkazském pralese zjevil znenadání jako přízrak. Prostě tu najednou byl. V ruce drží hůl, na nohou má rifle, letité kožené pohorky a před nepřízní počasí ho chrání obnošená šusťáková bunda. Kolem radostně pobíhá pes, jeho věrný druh na toulkách přírodou. V lagodecšské rezervaci, která se rozprostírá na úbočích hlavního kavkazského hřebene, je jako doma. Bez řečí se ke mně připojil. „Jestli chcete, dovedu vás k místu, kde byla ještě na jaře lávka přes horský potok. Určitě míříte k vodopádu. Teď tam není nic, jen hromady dřeva, které přinesla v srpnu náhlá povodeň. Ukážu vám místo, kde budete mít nejlepší šanci řeku přejít. Jdu také tím směrem, abych omrkl, jestli tam není vhodné dřevo na zátop na zimu,“ říká pětašedesátiletý muž, který třicet let pracoval v rezervaci jako hlavní zoolog. Bylo to ještě v době Sovětského svazu. V rezervaci jsou čtyři značené turistické trasy různých obtížností. Rezervace má rozlohu přes 22 tisíc hektarů, nejnižší bod je přibližně v nadmořské výšce 400 metrů nad mořem a nejvyšší ve výšce 3500 metrů nad mořem. „V lese jsem strávil většinu svého života. Od dětství poznávám místní přírodu a hory. Jde o fascinující kraj, žije tu mnoho endemických živočišných druhů typických pro Kavkaz, jako třeba dagestánský tur, tetřev a mnoho dalších,“ zapomněl se Šota Eriašvili a začíná přednášku ze zoologie Kavkazu. Ještě před několika lety se sám vydával na několikadenní toulky lagodešskou rezervací. V horách pozoroval a fotografoval přírodu.

NOVÁ GENERACE

„Dříve byla příroda v lepší kondici než dnes a i peněz na ochranu přírody bylo více. Mladým, kteří teď rezervaci řídí, chybí kontakt s přírodou. Moje generace byla pořád v lesích, znali jsme každý kámen,“ ukazuje Eriašvili do míst, kde se ostře zvedá stráň, kterou pokrývá kavkazský prales. Často si musíme pořádně zajít, přes pěšinu leží popadané kmeny a větve staletých stromů.

K nastupující generaci ochránců rezervace patří Natia Šalvašvili, která pracuje na ředitelství rezervace v Lagodechi. Není ji ještě ani třicet let. Stojíme v hale moderní budovy ředitelství, kde je multimediální expozice o historii a současnosti rezervace. „Letos jsme napočítali asi 20 tisíc návštěvníků, loni to bylo asi 15 tisíc. Každým rokem jich přibývá. Nejčastěji se jedná o Izraelce, Poláky a návštěvníky z německy hovořících zemí. Věřím, že příští rok jich přijede ještě více. Máme jim co nabídnout. Turistický ruch je pro lagodešský okres cestou k prosperitě,“ říká Šalvašvili.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group