ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Fénix a múzy

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

 

Šlechtična každým coulem, říkají si jistě mnozí návštěvníci zámku Líčkov na Žatecku, když poprvé spatří paní Marii Brázdovou, zdejší zámeckou paní, někdejší manželku akademického malíře Oskara Brázdy, který na závěr svého studia získal zlatou medaili za malbu a stipendium do Říma, kterou mu osobně předal v roce 1911 císař František Josef I. Oskar Brázda je též autorem hesla „Chmel je naše zelené zlato“. Propagační plakát s motivem zeměkoule obtočené věncem z chmelových šišek pochází z jeho dílny a je k vidění na líčkovském zámku. Vlídné vystupování, pohostinnost, živý projev a elán by mohli ženě narozené v roce 1926 závidět mnozí mladší. Marie se však nenarodila v jedné ze zdejších komnat a v žilách jí nekoluje ani kapka modré krve. Nikdy na vlastní kůži nezakusila zdejší idylické časy před válkou, kdy sem přijížděly známé osobnosti – T. G. Masaryk, Edvard Beneš, ale i členové švédské královské rodiny. Mihla se zde jen, když jako dcera zdejšího sadaře na zámek přinášela čerstvé ovoce. S Oskarem Brázdou, Okim, jak mu stále láskyplně říká, zažila dobu poválečnou, plnou ústrků, ponižování a upadajícího zájmu o Mistrovo pozoruhodné dílo.

 

ko1202_cr_lickov_mw236038

HNÍZDO GESTAPA

Zámek Líčkov vstal jako bájný Fénix z pomyslného popela hned třikrát. Poprvé to bylo po první světové válce, kdy ho zcela zdevastovaný v roce 1925 i přilehlými polnostmi, chmelnicí a lesem koupil Oskar Brázda. Hodlal zde začít nový život se svou tehdejší ženou, švédskou šlechtičnou Amelií Posse, se kterou dokonce svými kontakty podporovali vznik samostatného Československa, přátelili se s Masarykem, Benešem a Štefánikem.

Citlivě zrekonstruovaný zámek se po pár letech stal umělecko-historickým skvostem. To však Oskaru Brázdovi nestačilo. Uvědomoval si, že musí být i dobrým hospodářem, proto neváhal pustit se do studia střední zemědělské školy v Roudnici nad Labem. Dál i pilně tvořil svá díla a opravdovým triumfem byla v roce 1930 jeho velká reprezentativní výstava v pražském Obecním domě. On i jeho choť Amelie pomáhali i politickým uprchlíkům z nacistického Německa, na což Otakar doplatil hned po okupaci. Byl internován na Dobříši (manželka, se kterou se předtím rozvedl, při záboru Sudet odjela se syny do Švédska) a zámek na Líčkově se stal působištěm gestapa. Po válce našel Oskar svůj majetek opět v zuboženém stavu a dal svoji energii i finance na jeho opravení. V té době se zahleděl do devatenáctileté Mařenky Weissové a vyřkl pro oba osudná slova: „Ty bys mi mohla stát modelem.“ Marie se zdráhala. Měla totiž v živé paměti, jak jeho někdejší modelku Bětušku vesnické drbny pomlouvaly. Mistr totiž nemaloval ženy jen oblečené... Nakonec svolila a oba se do sebe zamilovali.

PARTNERKA I INSPIRACE

Nyní by mohl zazvonit zvonec a být pohádky konec. Jenže v životě to bývá jinak. Přišel rok osmačtyřicátý a s ním komise složená z nových pravověrných. Ta Oskarovi oznámila, že přestává být majitelem lesa, polí a chmelnice, a vše přechází do vlastnictví státního statku. Moc těžkou hlavu si z toho nedělal a suše konstatoval: „Tak budu nyní více malovat, Mařenko.“ Jenže neuplynul ani měsíc a noví mocipáni si troufli i na zámek a vyměřili mu i milionářskou dávku. Byli však natolik „velkorysí“, že zde nechali Oskara s Marií bydlet. Ovšemže ne v zámeckých pokojích. Přisoudili jim „přiměřený“ byt v přízemí. Po zámeckých schodech dupali rozjívení chmeloví brigádníci, kteří zde byli ubytováni a po kterých ovšem vždy Marie spoušť pečlivě uklidila. Čtyřicet let „starostlivé péče“ státu na Líčkově tedy potřetí zanechalo následky. Oskar se bohužel roku 1989 nedožil, zemřel jedenáct let předtím v požehnaných devadesáti letech. Dostalo se mu před smrtí zadostiučinění, v září roku 1977 byl oceněn čestným titulem Zasloužilý umělec (zemřel 19. prosince). Marii nastaly po roce 1989 další starosti. Rozhodla se zámek opět zprovoznit a s energií sobě vlastní zde instalovala expozici z Mistrových děl. Což se jí povedlo, návštěvníci zámku jsou zdejším prostředím nadšeni. A že vše ještě není dovedeno k dokonalosti? „To bych musela žít tři sta let.“

 

ko1202_cr_lickov_mw235988

KRÁVA Z KONĚ

„Vy jste byla ale krásná,“ vyhrkla jsem spontánně při pohledu na Brázdova díla, kde je zobrazena. Paní Brázdová se usměje. Jistě nejsem první, kdo takto reaguje. Tělo antické sochy s dokonalými proporcemi, oduševnělá tvář (která jí zůstala). Mistr nemaloval svoji představu, dobové fotografie Marie to dokazují. „Víte, já tu na zámku žiji asi nejdéle, je to už pětašedesát let,“ říká. „Oki mi sliboval že spolu budeme cestovat po světě, že mi ukáže všechna místa, která zná. Určitá naděje byla až v roce 1968. Měli jsme namířeno do Cannes, moc jsme se těšili, ale Oki měl tenkrát problém s okem, a to bylo zrovna v době, kdy jsme měli zažádáno o výjezd. Nevyšlo to, hlavně, že se vyléčil a mohl dál malovat...“ Prohlížíme si expozici děl Oskara Brázdy. Synovec paní Marie Milan Umlauf nás upozorňuje na nejzajímavější obrazy, mezi které patří například Rubensovy Bakchanálie. Nejsou originálem, ale kopií ze štětce Oskara Brázdy. Tak povedenou, že byla ve třicátých letech prohlášena ve Švédsku při výstavě za nejdokonalejší. Zajímavá je i historie opony žateckého divadla. Mistr zhotovil návrh obrazu dočesné chmele. Ústřední postavou původně byla dívka na koni. Ovšem opět ideologický „omyl“. Na přání vyšších míst musel koně přemalovat na krávu s rohy ozdobenými věncem. Tehdejší umělečtí hodnotitelé nemohli totiž skousnout koně jako symbol „nové“ dočesné. Kráva, na které sedí sličná dívka, tak vypadá jak z amerického rodea, což asi nikomu z mocných tenkrát nedošlo. Součástí expozice jsou i dobové fotografie Tomáše Garrigua Masaryka. Ty na koni nebo za prezidentským stolcem známe všichni. Ale vidět ho v plavkách, jak dovádí s Brázdovými kluky na pláži, to se snad poštěstí jen na líčkovském zámku.

JEN VELKÉ VĚCI

Paní Marie si letos u příležitosti svátku svaté Anny splnila svůj dlouholetý sen. Darovala zrestaurované kapličce v Líčkově, věnované této patronce, nový zvon. Když byla malá, zvonil prý třikrát denně. Při slavnosti poděkovala zvonaři Petru Rudolfu Manouškovi, který jej zhotovil, a připomněla památku všech líčkovských občanů, bohatých i chudých, kteří při jeho zvuku kdysi klekali a modlili se. Čechů i Němců, kteří ve zdejších bývalých Sudetech žili v pospolitosti, dokud je politika a válka nerozdělily. Marie Brázdová je dobrý psycholog. Vyznává totiž krédo, nezabývat se podružnostmi, jen velké věci jsou prý důležité. Jako pro jejího životního druha, který se svou múzou Marií prožil společností možná méně oceňovanou, ale bezesporu krásnou část svého života.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group