ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Život ve škarpě

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ

 

Trochu v sobě zahrnuje vážnost byznysmena, nezbytný egocentrismus, ale víc si v jeho přítomnosti užíváte hravost muzikanta, a humor cestovatele, kterému i altruismus není cizí. Ptám se ho na děti, které má s první manželkou Magdalenou Kocábovou. „Už jsou to staré tramvaje,“ říká s úsměvem, který více méně ovládá jeho mimiku. „Lucii je třicet a Dominice dvaatřicet. Představte si, Dominika vystudovala v Americe MBA, má skvělý džob, teď dodělala psychologii a chystá se vydělávat míň, ale být spokojená a šťastná. „Já bych jí to nedoporučoval, a zároveň se z toho raduju,“ dodá s hravým i zamyšleným úsměvem, a já si uvědomuji, že tahle věta dnešního Martina Kratochvíla hodně vystihuje.

Vaše první cesty se odehrávaly o prázdninách, kdy jste jezdil do Anglie a spal v příkopu. Ještě si vybavujete pocity, které vás v té době jímaly?

Velice dobře, protože to byl můj první dotyk se Západem. Měl jsem v kapse dvě libry a vydržel jsem tam skoro tři měsíce. Tehdy jsem pochopil, jak to s čundráky ve světě je. Moje máma mi totiž říkala: „Tam nemůžeš jít s ruksakem, už se tam nenosí, musíš si vzít tašku! A slušně se obléknout, jinak tě nikdo nevezme stopem!“ Nosit tašku přes město byla pěkná blbost, protože jsem měl hned vytahaný ruce, a bágly tam nosil kdekdo. Několik škarp bylo pro mě opravdu kruciálních. Pocity byly hrozné – zima, totální osamocení.

Ale na deprese bych vás netipoval?

Tím já moc netrpím. Při další škarpě mi ale šlo doslova o život. Vracel jsem se v říjnu, pršelo a já jsem se někde u rozestavěné dálnice v Německu schoval do šalunku na betonový most. Přikryl jsem se prkny z bednění a lepenkou a doufal, že do rána v pohodě přečkám. Ráno slyším hrozné troubení, řev strojů, a nade mnou visí kubík betonu v kontejneru, který se měl právě vysypat do toho šalunku. Na poslední chvíli jsem vyskočil ven. Jinak bych byl dodnes zabetonovaný někde u Karlsruhe.

 

ko1203_rozhovor_p7050157

Vaše první velká cesta vedla do Bostonu, kde jste v roce 1976–7 studoval na Berklee College of Music. Co vám Nový svět o sobě nového řekl?

To je dobře postavená otázka, protože teprve tam jsem si uvědomil, odkud vlastně jsem. V té době jsem chtěl hrát jako černošský pianista. Najednou slyším: „Vy jste z té země Antonína Dvořáka, který nás to tady naučil? Od vás je i Janáček?“ Začal jsem chápat, že nemůžu hrát jako černoch, ale musím se vrátit ke svým kořenům. Teprve s tímto odstupem jsem se dokázal podívat na svou zem a pochopit své vazby k ní a k Evropě vůbec.

Čím vás Amerika v té době nejvíce zaujala?

Tím, čím mě bere dodnes. Nedovedu to přesně verbálně pojmenovat, ale mám pocit, že ta společnost je zdravá a má neustále motivaci. Není to tak, že chvilku bude dobře a pak bude průser. Nebude průser! Nebo možná jen dočasný, ale zase se z toho dostanou. Já jsem vůči Americe takový optimista, že mám část úspor v dolarech, přestože tahle měna na tom není teď nejlépe. Mám prostě instinktivní, nepopsatelný pocit, že je to zdravá země.

Amerika vždy měla potřebu třímat v rukou kormidlo světa. Nyní už po něm sahá Čína. Jak se na to díváte z tohoto pohledu?

To máte pravdu. Faktem je, že nemůže vydržet být tím četníkem světa nadosmrti. Jejich finance jsou, dá se říct, v rozvratu, například proti Řecku jsou mnohonásobně víc zadlužené. Člověk by si to měl uvědomit, ale na druhou stranu je tu mé přesvědčení, instinkt, skoro až víra, že to tam nemůže krachnout.

Je to víra v kapitalismus, jako ve správný mechanismus každé společnosti?

Možná. Jednak je tam vyspělý společenský systém a jednak ta směs lidí všech možných národností a etnických skupin, kteří už jen tím, že se naučili spolu žít, podali velký výkon. Dokázali, že si umějí své věci uspořádat.

Ještě se vrátím k tomu příkopu. „Myslím si, že lepší obraz o tom, kde člověk je, má z příkopu. Ve vyšších patrech je také zábava, také se tam člověk ledasco dozví, ale je to jen částečný obraz o tom, jak se žije.“ To jsou vaše věty. U úspěšného milionáře, který má akcie na americké burze a léta žije v luxusním sídle, to skoro zavání pokrytectvím…

Především v té škarpě víc zažijete, víc se o životě dozvíte. V těch vrchních patrech mrakodrapu je to na jedno brdo, velká nuda. Potkáváte tam lidi, kteří jsou neskutečně chudí duchem. Jsou skvělí ve svém oboru, ale o šíři světa nevědí vůbec nic. A dokonce mají tendenci zaměňovat své excelové tabulky s realitou. Oni si myslí, že to je ten pravý svět, ale bytí je, jak víme, úplně někde jinde.

Vy jste v roce 1991 stál u zrodu Golem clubu, klubu podnikatelů, jehož jste dnes předsedou. Členy jsou podnikatelé, politici a představitelé společenského života. (Ročně se platí 35 tisíc členský příspěvek, pozn. red.). Chápu vaši motivaci po roce 1989, kdy bylo vše v plenkách, ale jaká je dnes?

Identita našeho klubu se hodně mění. Už se nesnaží mluvit do duše politikům a podnikatelům, tahle image usíná a Golem se postupně mění v takový intelektuální, debatní klub. A to mě, musím říct, nikdy nepřestane bavit. Vystudoval jsem filozofii, což jsem v poslední době v sobě trochu potlačoval, takže si to dnes tímhle způsobem i vynahrazuji. A nejsem v tom klubu sám, kdo jej tak pojímá. Je to taková naše libůstka.

Často trávíte čas v civilizací nedotčených krajích. Zajímá vás stále stejně současná politika, která provází i současnou ekonomiku?

Zajímá mě to stále stejně, člověk je přece jen zoon politikon (tvor společenský), jak říkali Řekové.

Neodpustím si Čapkův bonmot: „Není jenom docela jasno, mínil-li tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře.“

Podle mne je člověk svým způsobem zvíře, které se, bohužel, bez politiky neobejde. K vaší otázce mám ovšem teorii, která přesahuje rámec této otázky. Ekonomie je jen jistý úhel pohledu na realitu. Zredukovaný pohled, a teď bych musel vysvětlovat Descartovu teorii přes jeho res extensa a res cogitans, ale pokusím se to zjednodušit. V ekonomii musí dojít k matematizaci, kvantifikaci, tedy k redukci bytí, aby si člověk mohl vysvětlovat život ekonomickými parametry. Ale ono to tak není, život sám o sobě je mnohem plnější a ekonomika nám každým dnem předvádí, že se děje pravý opak toho, co predikuje.

A dnešní provázanost ekonomie s politikou?

To je jasné, tou politikou to jen pokračuje. Stejný princip.

Váš podnikatelský duch se nezapře ani v tom, že si na své cesty vyděláváte tím, že z nich jako režisér, scénárista a kameraman produkujete pro Českou televizi dokumenty. 

Začalo to mým focením. Byl jsem těmi fotkami z Nepálu, z Asie, z Himálaje tak okouzlený – byl to tenkrát pro mě naprostý kulturní šok, že jsem to chtěl pořád někomu vyprávět. Tak jsem to příště raději natočil. A když už jsem to natočil a dal si s tím takovou práci, chtěl jsem to zužitkovat.

Co vás na vašich cestách nejvíc fascinuje? Někde jste řekl, že tam za týden prožijete tolik, jako tady za tři roky. Je v tom i něco jiného?

Je to tak, fascinuje mě obrovská intenzita toho prožitku – všechno je hustší, extrémnější. Potkáte nebezpečí a rovnou jde o život. Všechno je to ve fortissimech, hudebně vyjádřeno, nic tam není pro mě všedního. Existencialisti psali, že hlavní životní zážitky jsou se ženskými v posteli a při smrtelném nebezpečí. Při tom lezení v Nepálu, po Himálaji, je tam skoro všechno. Kromě těch ženských (smích).

Vy jste při výstupu na horu Šiša Pangma prožil svou „smrt“. Co prvního vás napadlo?

Víte, že ne, žádné pocity. V takové chvíli vás mozek skoro opustí. Kamarádi jako Rakoncaj mi radili: „Sčítej a odčítej, abys udržel mozek v pohotovosti!“ Mně to moc nepomohlo, byl jsem prostě mimo. Zajímavé je, že víc vydržíte fyzicky než psychicky. Donutíte se spíše šlapat dál, než uhlídat vědomí toho všeho, co v tu chvíli děláte.

Co konkrétního se vlastně stalo?

Spadl jsem s deskovou lavinou a sjel jsem dolů. Lavina sjížděla ze slunného vrcholu a zastavila se na místě, kde už slunce nebylo – přimrzla se. Jak jsem se zpátky dostal do svého stanu, vůbec nevím. Totální výpadek. Když mě kluci, kteří slezli z vrcholu, pak našli, říkali, že jsem je vůbec nechtěl do stanu pustit.

Dokážete si to vysvětlit?

Netuším, snad aby mi ho neprotrhali, opravdu nevím.

Zajímalo by mě, jestli takový pragmatik jako jste vy měl chvíle, kdy komusi poděkoval za to, že přežil?

No jo, to děkuji dodnes (smích). Občas si ale říkám: škoda, že jsem těch pár metrů nevyšlapal. Byl jsem opravdu kousek od vrcholku (Šiša Pangma je výškou 8027 m čtrnáctou nejvyšší horou světa, nachází se v jižní části Tibetu. Pozn. red.) A pak si říkám zaplať pánbůh, že žiju.

Vy si na mystiku, kterou tyto krajiny mnohým skýtají, asi moc nepotrpíte?

Jsem křesťan se sympatiemi k buddhismu, takže mystika, kterou tyto hory skýtají, mě přitahuje i motivuje.

Jak vás Himálaj obohatil v muzice?

To je zvláštní kapitola. Já jsem z toho vytěžil řadu desek a těžím z toho vesele dál. V téhle Asii je to tak – všechno je jinak. I postavení hudby je od našeho naprosto odlišné. Podle mého názoru je to i správnější. Hned vysvětlím proč. Hudba není jen o pódiu a publiku, je to spíše atmosféra, prostředí... Tamější hudba plní původní rituální funkci. To znamená, že oslavujete ráno, odpoledne, večer, oslavujete narození i smrt. Hudbou se tam neustále něco oslavuje, takže neustále slyšíte nějaké píšťaly i zpěv. To je ten prapůvodní smysl hudby – je rituální. Není to hudba nějak nafintěná, jako máme my, je ryzí a vypovídá o základní lidské radosti – oni prostě potřebují svůj rituál prožít.

Možná jste teď trochu v rozporuplné situaci: jako evropský muzikant chcete, aby se prodávalo co nejvíc nosičů, a přitom víte, že poslání hudby je někde jinde…

Je to tak. Přichází útlum v gramofonovém průmyslu, a společnosti, které živí, zachvátila panika, protože výnosy stále klesají, všichni si můžou zadarmo kopírovat z internetu – v podstatě se hudba krade. Já na to teď říkám – i když to mám z hlavy svého profesora z Berklee, který můj názor inspiroval – že je to dobře. Hudba teď slouží určitým komunitám. Každý si v garáži může udělat své cédéčko, nepotřebuje k tomu žádné vydavatele, vůbec nic, a oslovuje tu nejbližší komunitu, která kolem něho je.

To je smutná zpráva pro Supraphon, který jste donedávna vlastnil.

Smutná zpráva pro Supraphon, dobrá zpráva pro hudbu.

Napadlo vás, že ty papírky, které lidem dnes dávají takový smysl, nemají zas takovou cenu?

V západním Nepálu najdete místa, kde se ty papírky nepoužívají a existuje tam výměnný obchod. A ti lidé ty papírky rozhodně nepostrádají. Ale jinak tam peníze ze všech stran víc a víc pronikají.

Vaše žena vás na všech cestách provází. Jaké to je, mít ji stále v patách?

Víte, my máme jiný modus života doma a jiný na horách. Je tam méně hygieny a méně komunikace, ale já s ní rád jezdím. Ona má páru a ve všem stačí, je v jádru tvrdá. Vím, že to není typické, většinou žena bývá při takové túře břemenem kolem krku.

Vy si vlastně dokážete plnit sny. Máte své studio, svůj dům, jachtu, mladou ženu, tři zdravé děti, pilotujete soukromé letadlo a jezdíte do hor. To se podaří jednomu ze sta tisíc, takže se zeptám – jaké to je?

Myslím, že to není o moc jiný, než to bývalo, když jsem nic takového neměl. Bonus je asi ta krásná svoboda, že mohu vyrazit, kam se mi zachce. Od narození jsem tvořivý člověk, stále musím něco dělat, takže si vážím, že si mohu sám vyprodukovat film a nemusím někde somrovat u producentů. Zaplatím si to, a pak se uvidí. Větší hodnota, než kterou máte na mysli, je možnost vyvázat se z téhle společnosti. Spousta lidí, která vydělává obrovské prachy, nepředstavitelné i pro mne, tuhle svobodu a volnost nemá.

Vaše krédo je, že všechno jde, když se chce. Nenapadlo vás někdy, že tohle je přáno jen vyvoleným?

V té Americe jsem se o tom přesvědčil… No vidím na vás, že jsem vás nepřesvědčil.

Na světě je v této chvíli skoro miliarda lidí, kteří by si přáli pouze ukojit svůj hlad a není jim to umožněno…

Nemůžete to brát tak doslova, ale, myslím, že je to hezké krédo.

Znepokojuje vás, že se čím dál víc zvětšuje propastný rozdíl mezi chudými a bohatými?

Na to mohu říct, že jsem oproti vám i ostatním viděl chudobu takřka neuvěřitelnou. Lidi se dvěma hlavami, s nádory, děti, které jedly krysy… Nedovedete si to ani představit. Tuhle jsem o tom mluvil s Ivanem Mládkem, který mi tvrdil, že největší chudobu zažijete v amerických ghetech. Uprostřed svobodomyslné země, kde když se chce, je všechno možné, najednou vidíte enklávy, kde to možné není.

Dnešní svět s počtem sedmi miliard lidí ovládají asi tři procenta lidí. Myslíte, že se s tím dá něco dělat, nebo je to v podstatě normální?

My zápaďáci si myslíme, že máme recept, jak Afričanům pomoct. Ta tři procenta lidí tvoří takové přebytky, že jsou skoro schopni uživit ten zbytek, nebo jim alespoň pomoci jinou formou…

Takže vám to připadá normální…

Asi to normální není, ale tak k tomu historie došla.

Chcete tím říct, že v historii vždy řídilo malé procento zbytek světa…

Většinou to tak bylo. Pravdou je, že teď se ty nůžky víc otevírají.

Ještě vás mrzí, že se vám nepodařil jeden sen – získat licenci na televizi?

Teď už ne, už jsem z toho venku (smích).

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group