ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Trosky amerického snu

TEXT A FOTO: KRYŠTOF KŘÍŽ

 

Detroit není zrovna vyhledávanou destinací ve Spojených státech. Město na severu USA je asi tak populární jako Duisburg v Porúří, moravskoslezská Ostrava, Wolverhampton v Anglii nebo Lutych v Belgii. Právě taková města mám v oblibě, zajímá mne jejich skutečný život a syrovost.

Na nádraží Royal Oak na předměstí Detroitu na mě vykřikne statný padesátník černé pleti místní angličtinou s notně rapovanou melodií: „Ty jsi muzikant!“ Nevím, jestli tak vypadám, ale možná, mám delší vlasy, ruksak a přes rameno fotoaparát, a tak říkám, že jsem fotograf z Prahy. „Aha, Evropan, odkud?“ „Čechy.“ „Mluvíš německy?“ „Ja, klar!“ Jaké je mé překvapení, když George najednou z bezprostřední angličtiny, jako bychom se znali dvacet let, přechází do němčiny, v níž precizně až uctivě vyká. „Vím, kde je Praha. Víte, žil jsem v Mnichově, dostal jsem tam práci v BMW, to byla úžasná doba, měl jsem se výborně, pak jsem se ale nechal znovu zlákat vidinou amerického snu do Detroitu. Několik let jsem tady pracoval v automobilce, ale teď jsem už rok bez práce,“ zasněně hledí na nástupiště, kde snad vyhlíží imaginární rychlík do Mnichova. Za deset minut odjíždí vlak do Chicaga. Od roku 2001 opustilo stát Michigan, jehož je Detroit největším městem, téměř půl milionu lidí. Podobný exodus lze snad srovnat jen s hromadnou emigrací občanů NDR přes Československo do NSR na podzim roku 1989. Podobně jako ve východním Německu, kde zůstala některá města téměř bez živé duše, je tomu nyní na mnoha místech v Detroitu. Méně obyvatel opustilo dokonce i New Orleans po ničivém hurikánu Katrina v roce 2005. Dnes má Detroit okolo 700 tisíc obyvatel, před deseti lety měl 951 tisíc a v roce 1950 dokonce 1,8 milionu lidí.

 

ko1203_usa_detroit_woodward_ave_detroit_1942_arthursiegel

MOTOPARADOX

„Máte kreditní kartu?“ „Tady je VISA debetní karta.“ „Pardon, na debetní kartu auta nepůjčujeme.“ Snažím se jen nemít kreditní kartu, nicméně v první půjčovně v centru Detroitu to nechápou. Recepční mi volá taxi, které přijede do pěti minut. Taxíkář se rozčiluje nad systémem kreditních karet a lomí rukama nad tím, že bohatý zde znamená být více zadlužený. „Kdo má více kreditních karet, ten jede. Copak je lepší být v dluzích až po uši než každý měsíc skončit na nule? Jezdím, abych se uživil já a ne abych živil banky, které nám pořád vnucují své půjčky, které nechci.“ Navrhuje, že mne odveze do sousední půjčovny se žlutým logem, kde jsou prý ještě normální a akceptují i debetní karty. Říkám mu, kam chci odvézt, pokud mi ani zde auto nepůjčí. Taxíkář jen otočí oči v sloup a řekne cenu 40 dolarů. Přesně tolik, možná o něco méně stojí zapůjčení auta na den. Žádné americké automobily ale v půjčovnách v Motor City nejsou, přitom v Detroitu se zrodil Ford, Chrysler, Cadillac, Buick, Chevrolet a další.

Od této chvíle si začínám všímat značek vozů na ulici – Mercedes, BMW, Hyundai, Honda, Daewoo, Volkswagen, MINI, těch typických obrovských amerických aut je čím dál méně. Mezi novějšími je nejvíce zastoupený chrysler, který se ovšem na první pohled od mazdy výrazně neliší. V SUV od GM jezdí hlavně bohaté paní středního věku, ze starších amerických bouráků duní v ulicích hiphop, podnikatelé sedlají mercedesy, studenti jezdí v mini. Uvědomuji si, jak v Německu téměř všichni jezdí výhradně v autech Made in Germany a u nás pořád převažuje Škoda...

Konečně sedím v bílé mazdě, loučím se s taxíkářem, který ochotně čekal, jak dopadne papírování, a vyrážím na silnici, která kvalitou věrně připomíná český asfalt plný děr a výmolů. Jakmile začne silnější déšť, ulice jsou zaplaveny hektolitry vody, nastává povodeň.

 

ko1203_usa_detroit_auto

OSMÁ MÍLE

Detroit je městem naruby, v tak zvaném downtown panuje bída, deprese, lidé se toulají se sklopenými hlavami prázdnými šedými ulicemi dříve mocného průmyslového města. Obyvatelé převážně černé pleti bezcílně posedávají na patnících, gestikulují na projíždějící auta, nudí se. Sociální rozdíly odpočítávají na cestě z města tzv. Miles. Za osmou mílí začínají bohatší předměstí, pocit bezpečí i míra optimismu a naděje pro tento svět se zvyšuje. Místní rodák a slavný rapper Eminem nazval svůj autobiografický film 8 Mile, tedy Osmá míle. Právě tuto křižovatku Woodward Avenue a Osmé míle nyní přetínám a mířím o několik mílí dál na předměstí Bloomfield Hills, kde sídlí Cranbrook Academy of Art. „Fuck Cranbrook,“ zlostně vykřikuje Eminem v jedné ze svých skladeb, právě tato univerzita je bílému rapperovi trnem v oku. Campus byl postaven na počátku dvacátého století ze sponzorských darů bohatých místních automobilek, studovat se tu dá architektura, design, fotografie a další obory, přednášejí zde profesoři světového věhlasu, nějaký čas tu byl v ateliéru slavný architekt Daniel Liebeskind. Většina studentů procházejících rozlehlým parkem do knihovny či planetária je ze všech koutů světa a Ameriky, jen málo ovšem z Detroitu. Samotná univerzita je jakýmsi „ghettem“, odříznutým od reálného světa, studenti kromě občasných nákupů nemusejí téměř vůbec přijít do styku se skutečným světem, mají zde k dispozici ubytování, studia, ateliéry, učebny, plovárnu, hřiště, zkrátka vše, co potřebují. „Nemůžeš mi v Československu poradit s nějakou prací, chtěl bych učit na univerzitě. Chceme z Ameriky pryč a o Praze jsem toho tolik slyšel, skvělý prý je také Berlín nebo Amsterdam.“ Nadšení z rozhovorů s Evropanem v USA nebere konce, překvapuje mne, že téměř každý ví, kde je Praha, často se dostaneme do rozhovoru o Havlovi, automobilech či filmu. Paradox doby – Američané chtějí do Evropy nebo Asie, Evropané do USA, Asiaté do Evropy nebo Ameriky, všichni se snaží dostat tam, kde právě nejsou, krásná to doba novodobých a často věčně nespokojených nomádů! „Jedu do školy čtyři dny,“ říká Seth, student MFA grafického designu, který na začátku druhého ročníku cestoval ze San Antonia v Texasu, odkud pochází. Najednou rozumím tak odlišnému chápání prostoru v Severní Americe a v Evropě. Detroit se rozpíná v jezerní oblasti na březích jezer Huronského a Erijského. Najednou mi rovněž dochází arogance nás Evropanů na neznalosti Američanů. Vím snad, co je hlavní město Ohia, jak se dostat bez mapy z Detroitu do Nevady? Najednou chápu, jak jsme někdy naivní a očekáváme znalosti o evropském kontinentu, jako bychom byli střed všehomíra. Vzápětí mne zaráží i pobaví mapa světa na stěně kanceláře Fedex, kde uprostřed není Evropa, jak jsme zvyklí, ale Amerika.

DŮM ZA DOLAR

„Nižší ceny máme také, musíš jen zaplatit online přes tuto externí stránku, wifi je tady k dispozici,“ zubí se na recepci v motelu recepční Joan. Každý den tak prodlužuji pobyt v hotelu prostřednictvím webu na svém laptopu a s recepční si vyměňujeme potutelné úsměvy, glosující jak technika způsobuje ironické situace. Recepční nemá téměř co na práci, v supermarketu naproti jsou pokladny pouze s automaty na kreditní karty, prodavačka tak jen občas dohlédne, zda automatika zvládá odbavovat zákazníky bez problémů. „V Detroitu není práce, ale více drog, násilí, z města již zbývají pouze kosti (jako ze snědeného krocana), kdo by chtěl žít ve městě, které nabízí pouze zbytky?“ ptá se řečnicky Paul, který rozdává přes poledne zdarma hot dogy posledním obyvatelům v jedné z vybydlených čtvrtí nedaleko Heidelberg Street. V roce 1986 místní umělec Tyree Guyton dal do pohybu kontroverzní umělecký projekt Heidelberg ve východní části města. Guyton zapojuje místní občany do umění a společně s nimi „zvelebuje“ vybydlené domy zbytky nalezených věcí po lidech, kteří opustili tuto část města. Z oken jednoho z dřevěných domů tak vykukují desítky plyšáků, jinde z hlíny na zahradě trčí růžové horské kolo, na stromech tikají hodiny, domy jsou tečkované pestrobarevnými barvami, na staré obrazovce je nápis God – Bůh, na trávníku trůní archa Noemova. Postapokalyptický pocit je doprovázen nápisem „Kuřte crack zodpovědně“. Projekt je sponzorován nejmenovanou německou automobilkou. Za rohem si můžete koupit dům za dolar nebo třeba za sto. „Je možné, že z Detroitu bude jednou něco podobného jako z východního Berlína, centrum alternativní kultury, umění, hudby, bylo by to skvělé, ale já chci radši do New Yorku, San Francisca nebo Evropy,“ říká Martin, který se v Detroitu narodil, studuje na Cranbrook Academy of Art a těší se, že v květnu pro něj začne nový život na jiném, optimističtějším místě. „V tomto ohledu bych město zcela ponechal přírodě, není proč ho držet, vždyť může zarůst trávou, proč se pokoušet o regeneraci, my Američané jsme zvyklí migrovat, tak proč se snažit uměle něco udržovat...“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group