ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Vygruntovaná poušť

TEXT A FOTO: JURAJ KAMAN

 

Byla to láska na první pohled. Jakmile jsem zahlédl její fotku, věděl jsem, že ji chci poznat blíže. Strávit v její společnosti alespoň týden a vychutnat si ji všemi smysly. Nechtěl jsem však být tuctovým zákazníkem, který si požitky zaplatí. Tušil jsem, že bez peněz si to užiji více. Nemýlil jsem se.

Národní park White Desert je jedním z nejkrásnějších míst jižního Egypta. Není příliš známý. Na rozdíl od mnohem slavnějších pyramid v Gíze, které jsou některými považovány za nejstarší turistickou atrakci světa, je zde turistika téměř v plenkách. Před dvaceti lety sem nevedla ani silnice a dostat se sem z Káhiry znamenalo podstoupit útrapy několikadenní cesty. Nová asfaltová komunikace tuto vzdálenost zkrátila na necelých osm hodin. Kromě turistů přivedla i civilizaci se všemi klady a zápory. Počet návštěvníků, toužících spatřit půvaby tohoto odlehlého kraje, začal na přelomu dvacátého a jednadvacátého století narůstat. Úměrně tomu začal stoupat i počet místních cestovních kanceláří a agentur, nabízejících organizované výlety do pouště. Typický návštěvník tak využívá servis místních podnikatelů z nejbližších oáz Faráfra nebo Baharíja, u kterých si může zakoupit pouštní safari v terénních automobilech, na velbloudech, případně jejich kombinaci. Tyto firmy zprostředkovávají i vyřízení potřebných povolení a formalit. Pohyb turistů po odlehlejších oblastech Egypta je, zejména kvůli aktivitám islámských fundamentalistů, poměrně často omezovaný. Přítomnost ozbrojeného doprovodu bývá někdy nutností už při přesunu z Káhiry.

 

ko1203_egypt_bilapoust_l10-07946u

PŘÍKLADY TÁHNOU

Mnoho místních beduínů, které po staletí živilo zemědělství, získalo díky turistice snadnější a zábavnější způsob obživy. Bohužel s narůstajícím počtem návštěvníků vzrostla i míra znečištění. Na původně panenských místech začaly přibývat odpadky všeho druhu. Plechové konzervy, plastové láhve, papírové obaly, cigaretové nedopalky i zbytky jídla. Naneštěstí většina Egypťanů žije v menší či větší míře obklopena odpadky již od dětství, takže jejich přítomnost nevnímá jako něco negativního, s čím je potřeba bojovat. Zatímco průměrný obyvatel západní či střední Evropy ve své domovině po sobě zpravidla uklízí, nehází smetí kolem sebe a využívá poměrně hojného výskytu odpadkových košů, jejichž obsah končí díky fungujícím službám ve spalovnách nebo na řízených skládkách, v Africe je tento přístup spíše výjimečný. Výjimečný je i pan Aly, jeden z Egypťanů, pocházejících z oázy Faráfra. Řadu let studoval v Rakousku i Německu a čisté životní prostředí evropských zemí se mu zalíbilo natolik, že se podobné rozhodl prosazovat i po návratu domů. Laxní přístup a environmentální ignorantství svých spoluobčanů se rozhodl změnit tím, že jim půjde příkladem. Pokud nechtěl být jako Don Quijote, bojující proti větrným mlýnům, musel pracovat promyšleně. I to ho však v Evropě naučili. Svou kampaň spustil na mnoha frontách. Pomohl vzniku několika neziskových organizací, loboval u politiků, založil spolek Friends of the White Desert. Osobně agitoval, osobně uklízel a stal se i duchovním otcem každoroční akce Úklid pouště, na kterou přijíždějí dobrovolníci z celého světa. Mnozí z nich jsou bývalí klienti cestovky pana Alyho, kteří v minulosti Bílou poušť navštívili jako platící zákazníci. Když v rámci zájezdu nebo pouštního safari viděli, o jak krásné území se jedná a jak velký problém v něm množící se odpadky představují, rozhodli se pomoci. Pomáhají už deset let.

PŘÍJEMNÉ S UŽITEČNÝM

O existenci projektu Úklid pouště jsem se dověděl na internetu, když jsem sondoval nejvhodnější možnost, jak se do Národního parku White Desert dostat. Geologické unikáty přírodní rezervace, která nemá na světě obdoby, jsem do té doby znal pouze z fotografií a vyprávění. Už léta jsem se tam toužil podívat. Věděl jsem, že existuje pár českých cestovních kanceláří, které tam vozí majetné turisty. Představa uhoněného zájezdu, který za nemalé peníze naservíruje pár fotogenických třešniček na dortu, mě však nelákala. Poušť je pro mě poezií a poezie s komercí nejdou dohromady. Individuální pohyb po poušti rovněž nepřipadal do úvahy, zejména kvůli bezpečnostním rizikům. Proto jsem stále doufal, že existuje i další možnost, jak se na vysněná místa dostat a spojit příjemné s užitečným. Když jsem se po několika hodinách brouzdání proklikal na stránky dobrovolnické akce Úklid pouště, věděl jsem, že to je to pravé. Tušil jsem, že zde potkám lidi stejné „krevní skupiny“ a po příletu do Egypta jsem poznal, že jsem se nemýlil.

 

ko1203_egypt_bilapoust_l10-07113d

PONĚKOLIKÁTÉ

Na místo setkání – před budovu Britské rady na nábřeží Nilu – jsem přijel s hodinovým předstihem. Pověstné káhirské zácpy jsem znal už z předchozího pobytu, takže jsem nechtěl riskovat, že by ostatní odjeli beze mě. Postupně jsem se seznamoval s dalšími účastníky projektu, ke kterým patřili nadšenci nejrůznějších národností i věkových skupin. Co mě potěšilo nejvíce, byla skutečnost, že většina z nich zde byla již opakovaně. To bylo pro mě zárukou kvality. Největší město Afriky zůstalo brzy za námi a s ním i veškerý chaos, smog a shon. Osmihodinový přesun pouští nenabízel mnoho krásných scenerií, většinou jen monotónní rovinu, písek a prach. Mnoho lidí si sice Saharu asociuje s majestátem nekonečných písečných dun a romantických přesypů, ale ty ve skutečnosti tvoří jen necelou pětinu jejího povrchu. Z okna jsme je zahlédli pouze výjimečně. Situace se změnila až v závěrečné pětině cesty, za první oázou jménem Baharíja. Z nekonečné roviny se stala mnohakilometrová pláň tmavých sopečných kuželů posetých černou horninou. Působila tajemně, a možná i trochu zlověstně. „Black Desert! Black Desert!“ křičeli mí spolucestující, kteří tudy nejeli poprvé. Po půlhodině jízdy se krajina opět zklidnila a rozzářily ji až útvary za cedulí White Desert. Po příjezdu do Faráfry nás přivítal majitel největší místní agentury a duchovní otec celého projektu – pan Aly. Z klimatizovaného autobusu jsme přesedli na terénní toyoty a vydali se do tábořiště v blízkosti hranic národního parku. Půvabné místo, obklopené několika sněhobílými skalními formacemi, se stalo na pět dalších dnů naším domovem. Kemp byl tvořený soustavou vzdušných beduínských stanů, ve kterých jsme trávili společné chvíle volna, a dvěma desítkami menších stanů, sloužících k přenocování. Mnoho účastníků dávalo přednost spaní pod širákem a někteří z těch, kteří tu byli již poněkolikáté, se na zdejší bezkonkurenčně hvězdnatou oblohu těšili po celý rok. Hned první noc jsem pochopil proč.

RŮSTEM PROTI ZADUŠENÍ

Po jídle, o které bylo postaráno šikovným týmem pana Alyho, jsme se rozdělili do skupinek 4–8 lidí. Každá nasedla do jiného offroadu, dostala sadu pytlů a ochranných rukavic. Auta nás rozvezla na nejrůznější místa rezervace, která potřebovala vyčistit. Jakmile byla jedna lokalita uklizena, přesouvali jsme se na další. Na oběd jsme se vraceli do tábořiště, kde nás už čekala některá z vyhlášených egyptských specialit, uvařená zkušeným týmem Alyho zaměstnanců. Během sezony připravovali místní lahůdky majetným turistům, teď vaří zdarma pro nás – dobrovolníky. Teplota se během poledne vyhoupla přes čtyřicítku, největší žár jsme přečkali v příjemném stínu beduínských stanů. Kolem třetí jsme opět naskočili do vozů a pokračovali ve sběru odpadků a v čištění zanesených pramenů. Je jich zde překvapivě velké množství a jsou poznat již zdálky. Necharakterizují je propadliny, ale vyvýšeniny, vytvořené větrnými násypy písku kolem zeleně v okolí vody. Vegetace musela růst stále výš a výš, aby nebyla zasypána a zadušena pískem, a tak se skutečně vytvořily kopečky, viditelné již z několika kilometrů. Chráněné území Bílé pouště, na kterém operujeme, má rozlohu bezmála čtyři tisíce kilometrů čtverečních. Je nesmírně různorodé a typ krajiny se každou chvíli mění. Každopádně je to prostředí unikátní a vizuálně působivé. Na některých místech připomíná jinou planetu. Mnoho účastníků bylo hodně zcestovalých, a jeden po druhém přiznávali, že se s ničím tak zvláštním, jako je k vidění zde, ještě nesetkali.

ŘEDITEL A TANEČNICE

Z odpoledního úklidu jsme se obvykle vraceli příjemně unaveni těsně před setměním. Po dobré večeři následovala relaxace v mnoha formách. Nejoblíbenější bylo posezení u ohně, u kterého zněly beduínské písně a kolovala vodní dýmka s voňavým tabákem. Poslední večer nás přišel navštívit ředitel národního parku. Velmi se zajímal o naše názory na vylepšení stávající situace v oblasti ochrany místní přírody. Všechny nápady, které z úst účastníků zazněly, si pečlivě zapisoval a slíbil, že je zkusí aplikovat v praxi. Poděkovat nám přišel i starosta Faráfry, který nám nechal vystrojit pompézní hostinu. Několik nocí došlo i na břišní tance v podání káhirských účastnic projektu a na pozorování pouštních lišek, které chodily k tábořišti žebrat o zbytky jídla. Nenápadné úkryty ve skalách a keřících skrývaly i další zvířata, o jejichž přítomnosti nás přesvědčily charakteristické stopy, objevované po ránu v těsném sousedství stanů. Týden nabitý užitečnou prací i zajímavými zážitky utekl jako voda a když jsme se poslední den loučili, bylo mi jasné, proč se sem tolik lidí každoročně vrací.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group