ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Cesta ke kořenům

TEXT A FOTO: TEREZA ŠÍROVÁ

 

Jak je mým zvykem, plán cesty vznikl poměrně rychle – přes noc. Pročetla jsem průvodce, udělala si poznámky, zhodnotila časové a finanční možnosti a po dvou hodinách spánku vyrazila na nádraží. Turecké dobrodružství začíná.

Po nekonečných hodinách jízdy vystupuji z autobusu a chvíli se na nádraží rozkoukávám, což nesmí trvat moc dlouho, protože se to nemusí vyplatit. Vždy se vás totiž – jako samotné holky – snaží někdo velmi aktivně ujmout. A to je potom těžké, vymanit se ze zajetí pohostinné, avšak ne vždy žádané pozornosti. Ve města Şanliurfa na jihu Turecka se teploty dají lehce srovnat s našimi červencovými, navzdory tomu, že je teprve březen. Město tepe každodenním životem. Před malými krámky sedí prodavači a pijí čaj z malých skleněných pohárků. Prodavači simitů, typického pečiva, které je k dostání absolutně všude na ulici, vyvolávají trénovaným hlasem: „Simiiiiiiiiit!“ Ženy zahalené v pestrobarevných šátcích vedou své děti ze školy nebo procházejí po hrubě dlážděné hlavní ulici s nákupem z bazaru. Přemýšlím, jestli by mi taky nebylo lépe pod vzdušným šátkem, aby alespoň část slunce zůstala mimo dosah mé světlé kůže. S krosnou na zádech poutám pozornost. Od neskrývaných zvědavých pohledů si jdu odpočinout do stínu parku u mešity, ze které proudí zástupy mužů z polední modlitby, zvané salát. Modlitba muslimů se opakuje pětkrát denně a je jedním z takzvaných pěti pilířů islámu. Dřívější jméno města bylo Urfa. Ještě stále mezi lidmi přežívá stará forma, a především pro starší obyvatele je přirozenější než nové Şanliurfa. Město je jedním z nejstarších na světě. Není divu, když leží v severní části prastaré Mezopotámie. Půl hodiny přešlapuji u budky s názvem Danišma (v turečtině „turistické informace“). Čekám na konec polední pauzy, která tady trvá daleko déle než u nás. Když se nic neděje a dlouho nepřichází nikdo, kdo by mi dal mapu města a nějaké informace, ujímá se mě majitel jedné z přilehlých kaváren. Představuje se jako Mustafa a zavede mě k místní radnici na konci hlavní ulice. Tam mě předá kultivované referentce, která mluví anglicky, a za všeobecného zájmu a pozornosti se dovídám o nejdůležitějších krásách a zajímavostech města. Dostávám mapu města i pravou tureckou kávu. Po vřelém rozloučení vyrážím k nádhernému Balikli Göl (Rybí jezírko), které je součástí nádherného parkového komplexu uprostřed města, přímo pod místní pevností, kde je posvátný pramen a místo s údajným hrobem proroka Abraháma.

 

ko1203_turecko_shutterstock_91012862

VÝLET DO HISTORIE

Ze Şanliurfy využívám dolmuš (minibus) a jedu do Harranu. Po hodině jízdy mě řidič vysadí ve vesnici vypadající jako z 12. století. Nízké domy z hlíny, větve tvořící ploty kolem zahrádek, silnice je asfaltová jen k okraji návsi, dál už jen prašná cesta. Starý osel nese podél rozeklaného plotu starého pána s hlavou zabalenou ve fia¬lovém šátku. S tím fialovým šátkem, to je taková zajímavá věc. Viděla jsem jich tady na jihovýchodě Turecka už spousty. Nejdřív jsem si myslela, že je prostě v módě fialová, ale později jsem se dověděla, že skutečnost je trochu jiná. Kousek od návsi potkávám mladého usměvavého kluka arabských rysů. Představil se jako Salih, je studentem historie na univerzitě v Şanliurfě a prozradil mi spoustu zajímavých věcí o tomto zvláštním místě. Harran je vesnice stará přes šest tisíc let a devadesát procent obyvatel jsou Arabové, kteří zde žijí po mnoho generací. Zajímavý je způsob, jakým vesničané staví svá obydlí, a je velmi specifický právě pro Harran. Domy jsou stavěné z hlíny usušené na slunci. Uhlazené stěny je třeba každý rok opravovat, protože mají tendenci pukat. Dělá se to tak, že rukama namáčenýma v jemném bahně se hladí stěny domu. Takto se nanášejí jednotlivé tenké vrstvy, přičemž každá z nich musí dokonale uschnout na slunci, než se nanese další. K obyvatelstvu mi Salih prozradil, že Arabové tvoří jednu z nejdůležitějších národnostních menšin žijících na území Turecka a jsou k němu loajální, snad jen Kurdové jsou neustále nespokojení. Kdybych nebyla očividná cizinka, nikdy by toto téma jen tak neotevřel – už vůbec ne v této oblasti, kde ještě před dvěma lety v horách zuřily nepřehledné boje o větší autonomii a práva kurdských osad. Konflikt je v současné době udušen a umlčen silou nepřiměřených zákroků turecké armády a sliby, které dala Kurdům vláda v Ankaře. Jsou však tací, pro něž je válka dobrým byznysem, a udržení míru je tak podmíněno neustálým bedlivým dohledem. Nešlo si nevšimnout, jak se můj průvodce i při takto „nevinné“ poznámce obezřetně rozhlíží.

 

ko1203_turecko_dsc06489

ŠPATNÉ MANŽELSTVÍ

V obchůdku s arabskými oděvy a šátky potkáváme krásnou Arabku Camille (Džamile), oděnou do vínově červené abaye, pošité flitry, takže při chůzi zvonivě šustí. Abaya je tradiční arabský oděv, který se obléká na šaty a pokrývá celé ruce a nohy. Camille má v pase silný kožený opasek a její krásné rovné zuby zdobí široký přátelský úsměv. Kolem hnědých očí obtažených černou tužkou se na snědé pleti tvoří jemné vrásky. Camille nikdy neuměla číst ani psát, protože školu pro dívky otevřeli ve vesnici teprve v roce 2005. Před tím chodili do školy jen chlapci. V sezoně pomáhá svému otci v obchůdku se suvenýry, a tam se od turistů naučila základům šesti jazyků! Lámanou angličtinou nám vypráví, jak jde obchod se šátky a ručními výrobky, o své svatbě ve čtrnácti letech se šestadvacetiletým mužem a také o rozvodu po nějaké době, protože to prý bylo špatné manželství. Rozvod v arabské kultuře!? Ptám se jí, jak je to možné, ale nechce se jí o tom mluvit. Jen naznačí, že manželství zrušil sám její otec, když zjistil, že to není „dobré manželství“. Těžko říct, co to znamená, když manželství „není dobré“. Jedno je jisté. Přestože je Camille velmi krásná, už nikdy se nevdá. A to také proto, že se v otcově obchodě stýká s „příliš mnoho lidmi“. Salih mi po odchodu s lítostí potvrdil, že žádný z místních mužů si ji kvůli tomu nevezme. Když usedám do poslední dolmuše, která dnes jede zpět do města, slunce je už téměř pod obzorem. Je zajímavé, jak se prostě v některých místech světa čas zastaví na tisíce let, aniž by je někdo zakonzervoval do muzea. Po zádech mi běhá mráz, když si uvědomím, že stejné domy u prašných cest, stejné oděvy na upracovaných tělech žen, stejné sňatkové zvyky komunity fungují dnes, stejně jako fungovaly v době, kdy biblický praotec Abrahám trávil v Harranu dny příprav a odpočinku, než se vydal na svou cestu do Sýrie.

TAJEMSTVÍ ŠÁTKŮ

Zvlášť v jihovýchodních oblastech Turecka žije mnoho arabských Turků, etnických Arabů žijících pod tureckými zákony. Žijí tam v komunitách, osadách i urbanizovaní a zcela asimilovaní ve městech. Salih mi řekl, že kurdské řeči o utiskování minorit jsou lži. Arabové mají stejná práva jako etničtí Turci, stejně tak jako všechny ostatní národnostní menšiny v Turecku. Všichni mohou svobodně studovat, žít a najít si práci. Dokonce se mohou stěhovat, kam chtějí. A jak je to s těmi fialovými šátky? Že by nová arabská móda? Kdepak, arabské národy nosily po tisíciletí na hlavách ve všech oblastech světa černobílé šátky, kterými se odlišovaly od ostatních národů a chránily se před vanoucím pískem a ostrým sluncem. Jak mi vysvětlil Salih, potom, co se černobílý šátek stal symbolem kurdských separatistů, začali Arabové v oblastech nejvíce postižených tímto konfliktem nosit fialové šátky s bílými výšivkami.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group