ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sandokanova země

TEXT: MILAN DEUTSCH, FOTO: SHUTTERSTOCK

 

Deštné pralesy, krásné písčité pláže, malé ostrůvky, korálové útesy s barevným rybím světem, moderní a barevná města, směsice kultur a náboženství, zelené čajové plantáže, bažinatá jezera, výborné jídlo několika národů, spousta tropického ovoce, vůní a barev. Taková je Malajsie.

Během několika týdnů můžete vidět pěkný vzorek toho, co Malajsie nabízí. Optimální je namíchat si koktejl z měst, proložit ho přírodou a okořenit pobytem u moře na východních ostrovech. Tak jako tak toho nestihnete poznat tolik, aby se ve vás pravidelně neprobouzela chuť k návratu do tohoto jihoasijského ráje. První město, které nás uvítalo na polo¬ostrově, bylo Kuala Lumpur. K.L., jak ho místní přezdívají, je rozvinutá a moderní metropole s dobrou infrastrukturou. Vydáte-li se na pouť horkými ulicemi města, uvědomíte si najednou, že jste konečně našli tu svoji vysněnou exotiku.

 

ko1203_malajsie_shutterstock_23717656

MĚSTA Z JINÉHO TĚSTA

První, co vás upoutá, jsou lidé. Malajsie je výjimečná v tom, kolik různých náboženství a etnik zde žije pohromadě. A tak se stane, že vám budou oči přecházet z barevných šátků muslimek, hlubokých a tmavých očí Indů a Indek, ze třpytivých a zářivých barev indických sárí a hned za rohem narazíte na čínské krámky a tržnice. V jedné ulici je tu k vidění buddhistický chrám, pár kroků vedle mešita a hned za ní pestrobarevný hindský svatostánek. Tenhle náboženský a lidský kolorit mě naprosto pohltil a fascinoval. Padesát pět procent obyvatel Malajsie jsou muslimové, a když vidíte, kolik stát investuje do výstavby velkolepých mešit, nenechají vás na pochybách, kdo tady vede. Islám sem přišel v 7. století s obchodníky z Perského zálivu. Sedmnáct procent místních vyznává buddhismus, čínský taoismus a konfucianismus vyznává dvanáct procent, do hindských chrámů přichází sedm procent obyvatel a jen šest procent zbývá na křesťany. Když si představíte tak vysokou koncentraci různých náboženství, musíte se trochu leknout. Vzhledem k mezinárodní situaci tenhle mix vyvolává strach ze vzájemných šarvátek a agrese. Opak je ale pravdou. Vládne zde naprostá náboženská tolerance a harmonie.

STŘET SVĚTŮ

Na to téma jsem se jednou dlouze zapovídal s charismatickým Indem v Cameron Highlands. Dali jsme se do řeči po výborné večeři v malé rodinné indické restauraci a byla z toho zajímavá debata o náboženství, předsudcích, toleranci a dokonce i sexu. Jako vysloužilý policista se rozhodl dožít v důchodu tady na vysočině. Není divu. Příjemné klima a klidné prostředí bylo logickou volbou. Do hor byl převelen v roce 1972 a tolik se mu tady líbilo, že se sem v důchodu vrátil. Tenhle distingovaný a inteligentní pán v sobě spojoval zajímavým způsobem konzervativní úctu k tradicím, která je Indům vlastní, a zároveň moderní a otevřený pohled na svět a změny v něm. Byl velmi pyšný na Malajsii hlavně proto, že je to země otevřená všem náboženstvím a kulturám. Jeho dva synové opustili Malajsii, jeden z nich se usadil v USA a druhý v Británii. Oba si vzali Indky. Jediná dcera zůstala v Malajsii. Jak moc mi to připomnělo knihu, kterou jsem nedávno četl o jedné indické rodině a tradicích bojujících s vlivem moderní společnosti. Za chvíli jsme se přeli o rozvoji místní společnosti na úkor tradic domorodců. On věřil, že vliv moderní společnosti se nedá zastavit a není v něm místo pro konzervaci primitivních tradic domorodců. Nakonec jsme se přeci jen shodli, že náboženství, zvyky, kultura mohou být odlišné a v mnohém nám nepochopitelné, ale přesto jsme každý z nás osobnost. Ve spojitosti s K.L. musím zmínit dominantu, kterou znají na celém světě. Jsou to mrakodrapy Petronas Towers, jejichž 88 pater se hrdě tyčí nad hlavním městem do výšky 452 m. Tahle muslimská dvojčata jsou oslavou islámu. V denním slunci se lesknou jako stříbrné hroty, po setmění se rozsvítí tisíci světel a působí jako náhrdelník visící z nebe. Turisti stojí každý den frontu, aby mohli výtahem vyjet na Skybridge – můstek mezi oběma budovami – který je ale „jen“ 170 metrů vysoko. Když jsem se první večer v K.L. se svým foťákem blížil k téhle velestavbě, abych pořídil několik nočních snímků, věže přede mnou svítily jako přelud. Po dlouhém nočním pochodu ulicemi města jsem nakonec stanul přímo na jejich úpatí a neubránil se vzpomínce na dvojčata v New Yorku. Najednou jsem viděl zvláštní paralelu mezi těmi dvěma hranatými obry na druhé straně zeměkoule a tímhle symbolem islámu, který si tady poklidně svítil do noci a jako by se vítězoslavně usmíval. Při slavnostním otevření Petronas Towers v roce 1996 se nechal malajský premiér slyšet, že tyto věže byly postaveny, aby měl malajský národ k čemu vzhlížet.

 

ko1203_malajsie_shutterstock_59878630

ZELENÉ VÝŠINY

Po první zátěžové zkoušce místního klimatu v K.L. jsme se přesunuli na sever, směrem k již zmíněným Cameron Highlands. Ty jsou považovány za oázu cestovatelů, kteří se zmožení horkem a vlhkem mohou v příjemné nadmořské výšce okolo 1500 m nadechnout vlahého vzduchu prosyceného vůní okolních deštných pralesů, orchidejí a čajových plantáží. Když s námi k večeru začal místní autobus stoupat po silnici do zelených kopců, otevřel se nám výhled na krásné zalesněné stráně poseté palmami a kousek dál na sytě zelené čajové plantáže. Podél cest jsou dodnes k vidění dřevěné chatrče místních domorodců – Orang Asli, kteří se živí sběrem a prodejem všeho, co les dá. Stejně jako domorodci v ostatních částech světa byli Orangové vytlačeni z původních obydlených míst do uzavřených vesniček, kde více či méně odolávají moderním vlivům. Na střechách už občas uvidíte modré igelity proti dešti, na šňůrách kolem chatrčí barevné moderní oblečení. V jedné takové domorodé vesničce, sevřené mezi kopci uprostřed Cameron Highlands, jsme fotili místní děti. Malá holčička nám se svým bráškou ochotně pózovala a dokonce nám i prozradila svoje originální jméno – Safarína. Kanibalismus předků těchhle mírumilovných lidí je už hlubokou historií. Když tady ale kdysi zmizel na své procházce pralesem Jim Thompson, Angličan, který proslavil thajské hedvábí po celém světě, možná měli Orangové libovou hostinu. Bohužel ani panenská kameronská příroda nedokázala odolat zájmu turistů a na mnoha místech se vám otevře tristní pohled na novostavby hotelů a turistických komplexů, pod jejichž náporem padají další kousky lesa. I když je doposud Malajsie panenskou a turisty jen málo zahlcenou zemí, v nejbližší budoucnosti se to asi změní.

ŽRALOCI PŘÁTELŠTÍ

Ostrovy v Jihočínském moři na východ od malajského poloostrova lákají turisty z celého světa svými plážemi, tropickým klimatem a korálovými útesy. My jsme se lodí přesunuli na Perhentian Islands – souostroví vzdálené 20 km od pobřeží – nedaleko nejsevernější části Malajsie, města Kota Bharu. Po 45 minutách jízdy motorovým člunem se dostanete k jednomu z letovisek. Většinou jde o plážičky sevřené pralesem a skalami. Na pláži můžete relaxovat v sítích zavěšených mezi palmami, popíjet šťávu z čerstvého ovoce nebo se věnovat pozorování podmořského života. Jen deset minut chůze lesem na druhou stranu ostrova leží liduprázdná pláž, která už názvem – Turtle Beach – napovídá, že sem v noci chodí obří mořské želvy klást svá vejce. U téhle pláže mají být ráno k vidění koráloví žraloci. Nápis v restauraci „Swim with friendly sharks at Turtle Beach“ (plavte s přátelskými žraloky na želví pláži) byl pro ostatní asi velkým lákadlem, ale pro mě spíš splněním zlého snu. Člověk ale musí zkusit všechno. Voda byla po ránu ještě chladná a šedivá. Paprsky světla se lámaly o hladinu, takže viditelnost nebyla ještě taková, jako za poledního slunce. A tak jsme se vyzbrojeni šnorchly a brýlemi vznášeli na hladině a čekali, jestli připlavou ti slibovaní žraloci. Nakonec jsme jich pár zahlédli. Šediví a asi metr až metr a půl dlouzí žraloci si to klidně proplavali kolem a zmizeli mezi korály. Nakonec jsem byl skoro zklamaný, že tihle obávaní páni vod nebudili trochu víc respektu a že jich nebylo víc. Pořádný kousek jsme měli potkat až o několik dní později. U ostrova Tioman, kde jsme se také vášnivě vrhali do vln a pozorovali korály a pestrobarevné rybky, jsme se asi hodinu vznášeli nad krásnou želvou, která se pomalu přesouvala podél pobřeží, když hluboko pod námi pomalu a elegantně proplaval žralok, který musel mít přes dva metry. I když člověku mírně stoupne adrenalin, musí tyhle dokonalé tvory obdivovat a hltat je očima – není divu, že za celé stáří světa se žralok jako jeden z mála tvorů skoro nezměnil. Jeho konstrukce byla tak dokonalá, že příroda nepovažovala za nutné ho jakkoli „upgradovat“.

LIDSKÉ TAXI

Byl by hřích navštívit Malajsii a nevidět jeden z nejstarších deštných pralesů na světě v národním parku Taman Negara. Na ploše přes 4 tisíce km2 se rozprostírá krásný a opravdový prales, jehož stáří vědci odhadují na 130 milionů let. Když chcete pozorovat zvířata a nebo jste fandy do botaniky, tady si přijdete na své. Žije tady více než 350 druhů ptáků, stovky druhů motýlů, hmyzu a ryb, tisíce druhů rostlin. Naše touha potkat tady toho pravého malajského tygra (nebo třeba hrdinu našeho dětství Sandokana) a vzácného asijského slona se nám sice nenaplnila, přesto jsme nebyli zklamaní. Už cesta do národního parku byla zážitkem. Putovali jsme dřevěnou lodí po řece Tembeling do střediska Kuala Tahan. Podél řeky můžete vidět domorodce lovící ryby, poletující ledňáčky nebo pasoucí se stáda vodních buvolů. V Kuala Tahan jsme se ubytovali na „chudším“ břehu řeky, který nám byl od počátku sympatický. Na řece plují dřevěné restaurace, ve kterých vás za drobnou úplatu převozník přeplaví na druhý břeh řeky, odkud také začíná většina pěších výletů. Největším zážitkem je samotné putování do hloubi pralesa. Zvuky, které vás obklopí z okolního hustého porostu, vytvoří jeden velký koncert. Když se pohybujete tiše a opatrně, zahlédnete v korunách opice, veverky nebo třeba obrovské tukany, kteří vás z bezpečné výšky pozorují. O tom, že tady žijí sloni, napoví jen jejich vydupané stezky pralesem. Kolem poletují krásně zbarvení motýli a také pěkně dotěrný hmyz. Žije tady ale jedno zvířátko, které se před vámi nebude schovávat. Ba naopak – rádo se s vámi „sveze“. Jsou to obávané pijavice, kterých je tenhle prales plný. Sedí na cestě a hlídkují, jestli nějaký ten „taxík“ nepojede kolem. Pak na vás neuvěřitelnou rychlostí vlezou a zakousnou se do všeho, co jim nabídne alespoň trochu krve.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group