ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

1. dáma Francie

TEXT: ŠTĚPÁNKA STROUHALOVÁ

 

Dáma s pošramocenou pověstí leští zašlou krásu starých časů, hrdě vytahuje na světlo nejlepší rodinné stříbro a s pravým francouzským šarmem kombinuje tradiční s moderním. V přípravách na titul Evropské hlavní město kultury v roce 2013 líčí Marseille na své návštěvníky prastaré originály i nové umělecké projekty. Francie má novou první dámu!

O Marseille se dá říct, že prožívá moderní renesanci. Ještě nedávno jsme slýchali narážky na přistěhovalectví, nepořádek a kriminalitu. Ale málokdo třeba ví, kolik má tohle město francouzských nej. A nadto mimořádnou přírodní polohu a přirozený půvab – široký záliv a pobřeží s krásnými skalnatými zátokami a bílými útesy, malé rybářské přístavy a množství pitoreskních čtvrtí s domy úzkými jen na tři okna. Každá z nich má jedinečný charakter, takže se tu cítíte spíše jako ve spoustě malinkých městeček než v jedné velké metropoli. To vše na rozloze dva a půl krát větší než Paříž a s řetězcem vápencových pohoří v zádech.

 

ko1203_francie_marseille_marseille

Mnoha návštěvníkům dříve sloužila jen jako brána při cestách do Provence. Od té doby, co ji TGV spojilo s Paříží, přišla tahle „rebelka“ z jihu opravdu do módy, Pařížané tu začali nakupovat prázdninové byty a hlavní město regionu Provence--Alpes-Côte d'Azur prokouklo k nepoznání. S Prahou ji dnes spojuje přímý let, takže čistá, opravená a o poznání klidnější Marseille je nám nyní také na dosah.

MUŠLE ŠTĚSTÍ

Vieux Port, tedy Starý přístav, je místo, kde všechno začalo už před 2600 lety, když se tu vylodili maloasijští Řekové a založili obchodní kolonii Massalii. Znáte další takové město, kde je místo centrálního náměstí prostě přístav? V Marseille ho obepíná historické centrum ve tvaru podkovy, v přístavu dnes ale kotví už jen jachty a malé rybářské loďky.

Obrázek z každodenního života – před sedmou hodinou přirážejí první rybáři, na modrá prkna začnou vykládat čerstvě nalovené pražmy, mořské ďase, chobotnice, kraby či mořské ježky a houf rybářek rozehrává svůj každodenní spektákl. Ze zasněného rozhlížení mě probere pokřikující vysloužilý námořník s hromádkou malinkých mušliček na otlučené židli. Vypadají jako miniatury lidských uší. „To je nějaká místní specia¬lita?“ ptám se při pohledu na cenovku – kus za jedno euro. „Ale to jsou mušle štěstí, zaručeně se postarají, aby se vám rozmnožily peníze, když si nějakou dáte do portmonky,“ opáčí osmahlý stařík a roztáhne dvojzubý úsměv. Naberu plnou hrst a putuji kolem podkovy přístavu, už tak bohatá prvními dojmy.

CHRÁM PLNÝ PLACHETNIC

Příkrým kopcem šplhám k dominantě zdejší scény na nejvyšší vrch nad městem, k bazilice Notre-Dame-de-la-Garde, ze které žehná zářivě zlatá madona Panna Marie Strážná, ochranný symbol a orien¬tační bod námořníků. Interiér téhle neobyzantské baziliky, kterou vedle svatých zdobí především obrazy s mořskými motivy, důstojnické metály, mapy a modely plachetnic, napovídá, nakolik je pro zdejší život moře zásadní. Chrám s dary vděčných, kteří se tu modlí za dobrý vítr do plachet, voní dálkami a poskytuje i nezvykle tolerantní útočiště otevřené všem církvím, takže se tu vedle sebe modlí katolíci, protestanti i židé. Když do hlavní lodě rozverně napochoduje kapela uniformovaných mariňáků důchodového věku, přemáhá mě neodbytný pocit, že jsem na návštěvě v námořnickém muzeu.

Ze stošedesátimetrového kopce je nejlepší výhled na celé město i na moře poseté loďmi. Sleduji vybělené skály padající přímo do tyrkysové vody, odlesky zachycené v plachtách a surfy rozptýlené jako barevné vážky na hřebenech vln. Život za takové vyhnanství, třeba i na pevnosti If na jednom z nedalekých Frioulských ostrovů, kam Alexandre Dumas umístil hraběte Monte Christa! Ano, Marseille, to je slunce a moře, jednoduché štěstí! Art de vivre!, třeba s chutí pastisu na jazyku a teplým závanem slaného vzduchu nasyceného silicemi černých borovic.

 

ko1203_francie_marseille_hmsc-charlottetown

RYBÍ RITUÁL

Jsem zpátky v přístavu a čekám na nejkratší přívoz na světě, který si kdysi oblíbil už zdejší rodák, spisovatel a filmový režisér Marcel Pagnol, při obhlídkách svých lokací. To dnešní moderní plavidlo však pohání solární panely a tak Vieux Port překřížím ekologicky, rychle, levně a přímo k městské radnici, odkud pokračuji nábřežím lemovaném oblíbenými bistry a restauracemi až k vyhlášené boullabaissové instituci Miramare.

Neodolatelně lahodná rybí polévka bouillabaisse, kterou na Marseille snad bez výjimky všichni milují, je původním výtvorem místních rybářů, kteří si po návratu z lovu společně připravovali pokrmy ze svých úlovků. Spíše než dražší ryby, které mohli prodat, vařili v mořské vodě společně s česnekem, fenyklem a rajčaty kostnaté ropušnice, měkkýše či potrhané ryby, které se zachytily v sítích. Vývarem potom zalili kusy ztvrdlého chleba potřeného česnekem a podělili se o ryby. Ta dnešní bouillabaisse se už v mořské vodě nevaří, ale stejně jako dříve se podává vývar s opečeným chlebem, omáčkami rouille a aïoli a s rybami zvlášť na oděleném talíři. S pravou bouillabaisse to ale není vůbec jednoduché a restaurace Miramar (Quai du Port 12), která dokonce pořádá kurzy vaření polévky, se také podílela na sepsání „Charty bouillabaissy“. Ta stanovuje přísná pravidla, jak se má zdejší kultovní pokrm připravovat. „Ryba se na stůl servíruje vcelku a číšník ji porcuje teprve přímo před vámi. A ryb musí být nejméně pět druhů,“ vysvětluje majitel a šéfkuchař Christian Buffa.
Rituál začíná. Než se moje ryby čerstvě připraví, nechají mě nejdřív namlsat pořádné porce hustého rybího vývaru. Přesně za dvacet minut dorazí garcon, který hrdě třímá obrovský podnos se šklebícími se potvorami. „Naše bouillabaisse je ze šesti druhů: ropušnice, štítníka, mořského draka, ďasa, úhoře a pilobřicha, a v polévce najdete i kraby, slávky a brambory, které se musí vařit ve vývaru společně s rybou,“ dodává majitel. Na patře rozpouštím česnekovo šafránové rouille a v dalším talíři tentokrát už pravé bouillabaisse se nořím do hlubokého gurmánského a anatomického průzkumu mořského světa. Chcete-li mít jistotu tradiční polévky, hledejte i na ostatních restauracích pečeť „La charte de la bouillabaisse.“

ČISTĚ VOŇAVÉ DĚDICTVÍ

Savon de Marseille je považováno za nejlepší mýdlo na světě, na generální úklid stejně jako na citlivou pokožku. Když se během křižáckých výprav ve středověku tajemství jeho výroby připisované městu Aleppu v Sýrii přeneslo do Marseille, vzniklo teprve to pravé mýdlo, které používáme jen s menšími úpravami dodnes. V roce 1660 tu mydlinky chrlilo sedm továren s roční produkcí téměř dvaceti tisíc tun a značka Colbert vytvořila produkt v tak bezkonkurenční kvalitě, že se to marseillské stalo nadlouho synonymem pro mýdlo jako takové. Tehdy ovšem mělo zelenou barvu a prodávalo se v pěti či dvacetikilogramových blocích.

Stoupám po hlavním bulváru La Canebière. Ještě pár úzkých ulic doprava a ocitám se v ulici Cours Julien 34 v tradiční mýdlové manufaktuře, kde si může každý prohlédnout, jak tenhle voňavý symbol města vzniká. Savonnerie Marseillaise de la Licorne – hlásá jásavě modrý vývěsní štít a já po namydlené podlaze doslova vklouznu rovnou do starých časů. Než si můj nos stačí zvyknout na ochromující vůně, už mi majitel Serge Bruna nadšeně předvádí celý postup výroby na více než staletých mlecích a míchacích strojích či razidlech. „Zelené mýdlo vzniká přirozenou reakcí sody a olivového oleje, a na mytí pokožky je lepší než to bílé z kokosového oleje, které je zase účinnější na čištění skvrn,“ vysvětluje. I pan Bruna má na prodej původní obrovské mýdlové bloky, ale kromě toho čerstvě voňavé poklady s přísadami levandule, mimózy, medu, zeleného čaje, pomeranče či pastisu. To vše s vysokým (až 72 %) obsahem olivového oleje, stoprocentně ručně vyrobené a také s ručním razítkem.

KŘIŽOVATKA SVOBODY

„Vzhůru děti vlasti, den slávy nadešel!“ Marseille má nový vlastenecký bod – Le Mémorial de la Marseillaise, multimediální muzeum Marseillaisy, které patří k jednomu z projektů Evropské město kultury 2013. Zdá se vám to šílené, věnovat celé muzeum jedné písni? Je to ale autenticky emotivní zážitek a současně poučná story o jednom z nejprestižnějších symbolů Francouzské republiky. Památník vznikl přímo na místě činu, v budově na Thubaneau 25, kde se scházela Společnost přátel ústavy, a kde tato píseň od Rougeta de Lisle z jejich úst zazněla v Marseille poprvé. Marseillané Francouzskou revoluci přijali s nadšením a vyslali šest set dobrovolníků do Paříže na pomoc proti postupující rakouské armádě. Dvacet osm dní pochodovali napříč Francií za zpěvu Marseillaisy, která byla v roce 1795 vyhlášena státní hymnou.

Ve velkoryse pojatém památníku si můžete prostudovat dokumentaci z novin a dobových materiálů, ale především vyslechnout některou ze čtyřiceti verzí písně nazpívané v různých hudebních aranžmá a různými interprety, včetně verze He¬ctora Berlioze, která nejčastěji zaznívá na oficiálních setkáních. Daleko zajímavější je ale například podání Charlese de Gaulla z roku 1959 nebo z úst francouzského zpěváka a bouřliváka Serge Gainsbourga či slavné operní hvězdy Roberto Alagna z Covent Garden. V prostorách bývalé Míčovny pak ožívá památný vlastenecký banket Společnosti přátel ústavy, při kterém se píseň zpívala poprvé. Stojím uprostřed 360° projekce, která zachycuje historické postavy i veškerou emotivní atmosféru, a revoluce kráčí kolem mě, až se najednou stanu součástí pochodu dobrovolníků na Paříž… „Allons enfants de la Patrie, le jour de gloire est arrivé!“

SMRTÍCÍ PÉTANQUE

Přehlídku marseillských specialit můžete nakonec zapít pastisem, který je fenoménem provensálského životního stylu. Jako francouzský národní nápoj se pastis se těší oblibě po celé zemi, ale jeho kolébkou je Marseille, kde mu říkají pastaga. Na trh ho uvedl v roce 1932 Paul Ricard jako náhradu za tehdy zakázaný absint. Nápoj jantarové barvy se ředí studenou vodou pět dílů k jedné, čímž změní odstín na mléčně bílý nádech. S kostkou ledu osvěžující nápoj pro horké dny, ideálně pod platany s pétanquem.

Jméno této hry vychází z výrazu les pieds tanqués, tedy pozice, kdy hráč vrhá kouli bez pohybu nohou. Novodobá forma sportu s dávnými řeckými kořeny zahájila svou slávu první oficiální soutěží v sousedním městečku La Ciotat roku 1910. Ale to bylo dávno po smrtelné partičce pétanque v Marseille roku 1792 s 38 oběťmi, které si hrály s dělovými koulemi v místním klášteře, kde měla armáda uložený střelný prach. Dnes Marseille hostí mistrovství světa, které se každoročně koná v červenci a přitahuje více než dvanáct tisíc hráčů z dvaceti zemí.

Mám neodbytnou touhu vrátit se zpět do výchozího bodu mé marseillské okružní cesty. Na miniaturním balkonku v prvním patře námořnického baru La Caravelle (34, Quai du Port) vychutnávám svůj pastis s nejlepším výhledem na Starý přístav, dívám se na houpání veselých plachetnic a nechávám doznít emotivní zážitky vibrující jako zdejší svobodný kosmopolitní esprit.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group