ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Riviéra východu

TEXT A FOTO: PETR ANDREAS

 

Poloostrov ve tvaru dravého ptáka, lovícího v Černém moři, se může pochlubit tak pestrou historií a vývojem osídlení jako málokterý kout Evropy. Nárokovali si ho a postupně obývali Řekové, Hunové, Byzantinci, Janované, Tataři, Turci či Rusové a je studnicí neuvěřitelného kulturního bohatství.

Ráno se rozkoukáváme na oděském avtovakzalu, tedy autobusovém nádraží. Řidiči se procházejí před budovou a vykřikují názvy cílových stanic. „Izmail! Izmail! Nikolaiv! Nikolaiv!“ Pár užitečných rad nám česky dává paní, která pracovala v Praze. Vlakové jízdenky jsou na několik dní dopředu zcela vyprodané, do Sevastopolu se pojede autobusem, ale to až večer. „Ja prehral děngi v báre, igráju na gitáre a pojedu do Oděsy na bál“ zazněla mi v duchu hospodská odrhovačka při korzování po milionovém městě a největším ukrajinském přístavu Oděse, kterému dominuje gigantická socha batolete symbolizující kosmopolitnost celého města. Na hlavní Primorski Bulvar vystoupáme po 192 stupních Potěmkinových schodů, které posloužily Sergeji Eizenštejnovi jako kulisy pro slavnou davovou scénu s jedoucím kočárkem po schodišti v filmu Křižník Potěmkin. Bulvárem korzujeme až k Akademickému divadlu opery a baletu, první elektricky osvětlené budově v Oděse. Samotná budova vznikla již roku 1809, avšak o 64 let později vyhořela. Nové divadlo bylo postaveno za dalších deset let. Zajímavostí je, že ho navrhli pánové Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, předlohou jim byla Semperova opera v Drážďanech. S přibývajícím časem jsme obešli v podstatě celé srdce Oděsy a navázali na druhé křídlo Primorského Bulvaru. S tmou se rozsvěcí pouliční osvětlení a k mému údivu dokonce i všechny stromy v aleji. Za dne jsme si nevšiml malých lampiček v mohutných korunách stromů. Nevím, zda to nazvat zkrášlením nebo kýčem, ale rozhodně je to jeden z odlesků místní kultury.

 

ko1203_krym_krym-odesa

KOMNATY OTDYCHA

Na noc vyjíždíme do Sevastopolu. Od Zakarpatí na jihovýchod se kvalita autobusů zvyšuje, na rozdíl od maršrutky s vytlučenými tlumiči sedíme v luxusním klimatizovaném voze se sedadly v kůži a ukolébává nás pohupování vozu a tlumený ukrajinský popík. Na sevastopolském avtovakzalu se nás ujímá místní chlapík v slámovém kloboučku. Je obchodník a má kontakty ve městě. Po několika neúspěšných telefonátech známým nás odkazuje na pláž za městem, kde si můžeme postavit stan, protože 100 hřiven (asi 210 Kč, kurs byl 2,1 Kč za hřivnu) je prý na nocleh málo. Nevzdáme se ale tak lehko. Na vakzalu se na nás sesypou babušky pronajímající komnaty otdycha, ale když slyší, že se zdržíme jediný den, začnou si nás přehazovat jako horký knedlík. Běžte k támhleté, ne, k támhleté, strhne se malá úsměvná hádka. Za rukáv mne tahá další: „Pojďte ke mně, oba za 250 hřiven.“ „To je dobrá cena,“ přikyvují ostatní. Je rozhodnuto. Nasedáme do maršrutky a jedeme dvacet minut kolem celého zálivu až na prašné panelákové sídliště, které je paradoxně ještě nedostavěné a zároveň už zchátralé. Časem zjistíme, že tento obraz je zde běžný.

MARIŇÁCI

Hlavním lákadlem Sevastopolu je bezesporu ruská černomořská flotila, jež se oproti minulosti (do roku 1994 bylo celé třísettisícové město turistům uzavřeno) proměnila v atrakci. Oslovují nás průvodci, zda se nechceme za úplatu podívat na palubu obřího křižníku. Potkáváme skupinky mladičkých ruských kadetů v námořnických stejnokrojích, vždy v doprovodu důstojníka. Celkově město svou vojenskou historii nezapře a oslovení „tovarišč“ je zde stále běžné. Centrální bulvár s pestrobarevnými stánky se suvenýry však příliš připomíná pouť navzdory tomu, že sortiment je převážně armádně založen. U trhovců není problém sehnat námořnická trička, uniformy, čepice důstojníků, ale také nože, náboje, metály a věřím, že s dobrou ruštinou i nějaké nelegální „poklady“.

FONTÁNA SLZ

S ránem naše cesta vede do Bachčisaraje, někdejšího sídla tatarských chánů, kteří Krym ovládali mezi 15. a 18. stoletím. Dnes oblast skomírá, protože Stalin původní tatarské obyvatelstvo vysídlil do Uzbekistánu, a to se sem od 80. let vrátilo jenom zčásti.

 

ko1203_krym_krym-bachcisaraj

K Bachčisarajské fontáně proslavené tklivou Puškinovou poemou jdeme starobylými dlážděnými uličkami. Labyrintem nás vede klasická žlutá a červená značka, kterou v bohatších časech sponzorovala česká vláda. Míjíme uzavřenou mešitu, synagogu, přicházíme k chánskému dvorci. Bělostná Fontána slz se nachází v hlavním obytném křídle; vystavěl ji polský sochař Omer na památku krutého chána Gireje, který pláčem a steskem po mrtvé polské harémové dívce dokázal, že má srdce. Chánův palác však není jen o jedné fontáně. Například nás zaujal i jeho harém. Průvodce palácem celé skupině dal otázku „Kolik si myslíte, že měl tatarský chán ve svém harému žen?“ Po několika vyřčených číslech, kdy padaly desítky až stovky nám prozradil počet – čtyři. Ovšem i mocného panovníka mohly dámy přijít pěkně draho, jelikož podle starých tatarských zvyků musel nejen každé ženě měřit stejně, tedy pokud koupil zlatý náhrdelník jedné, byl povinen obdarovat i ostatní tři, musel ale také zajistit rodiny všech svých žen.

DVA SYMBOLY

Ranní maršrutka nás přepravila na Jaltu. Zde jsme se během ubytování seznámili s naším sousedem Antonem. Záhy je jasné, proč nás zve do města na koňak. „I very want see Praha!“ Anton nechápe, že pro cestování do zahraničí nepotřebujeme žádný zahr-passport, který ukrajinské úřady vydávají pouze absolventům vojenské služby. Kdybychom ho pozvali, musel by někoho uplatit, říká. Časem opouštíme toto téma a věnujeme se jihu Krymu, který je oblastí s nejhustší koncentrací památek. Jsou tu archeologická naleziště Chersones neboli „Sovětské Pompeje“, byzantské pevnosti, jeskynní kláštery, mešity, synagogy. Zaujal nás Livadijský palác, původně sídlo ruské carské rodiny, kde byla roku 1945 podepsána Jaltská dohoda i neogotický hrádek na skalním ostrohu nad mořem Vlaštovčí hnízdo. Osobně mě však fascinuje pozorovat, jak zde nová doba navazuje na léta minulá. Například promenáda Naberezhnaya v Jaltě s bronzovou sochou Lenina v nadživotní velikosti a vedle ní stojí McDonald's. Dva ryzí symboly dvou odlišných kultur. Co by si Vladimír Iljič asi pomyslel o nekonečných řadách stánků s kokakolou, směnárnách a luxusních módních buticích? Patrně to, že pokrok se nezastaví před ničím.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group