ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Lidé z pravěku

TEXT A FOTO: RADEK BOROVKA

 

Lovci a sběrači, milovníci tabáku a konopí. Lidé žijící v přírodě a z přírody, lidé bojující o svůj prostor a budoucnost, poslední výspa pravěku na Zemi. Tanzanský kmen Hadzů.

Když jsem doma seděl nad mapou a plánoval svou další návštěvu Afriky, bylo mi jasné, že cesta kopírující břehy Viktoriina jezera (jezero Ukerewe) a zahrnující průjezd třemi státy východní Afriky bude především o divokých zvířatech. Vysoká koncentrace parků s ještě vyšší koncentrací divoké zvěře je potěšením pro každého milovníka přírody. Odjížděl jsem tedy s nadějí spatřit všechna velká zvířata Afriky a tak trochu smířen s tím, že tentokrát to bude fotograficky mimo mé zaměření. Nejsem a priori lovcem záběrů divoké zvěře a nemám na to ani patřičné vybavení. Existují ale věci, místa a zážitky, jež bych rád viděl a zažil i za cenu, že nebudu mít ten správný záběr. A tak, když jsem zhruba v polovině cesty po návštěvě horských goril v Ugandě, fotografování v Serengeti a mnohých dalších národních parcích dorazil do oblasti obývané Masaji, uvítal jsem to jako příjemné zpestření. Na několik dní se mi stal domovem malý hotel v městečku Karatu. Ideální výchozí bod pro návštěvu kráteru Ngorongoro, NP Lake Manyara a navíc uprostřed masajského území. V kraji, kde většina návštěvníků touží spatřit divokou zvěř a navštívit klasické masajské bomy, mě ale zaujala v průvodcích jen okrajově zmiňovaná etnická skupina Hadzové.

 

ko1204_tanzanie_hadzabe__p0e2172

ŽIVOT V IZOLACI

Izolovanou skupinu Hadzů tvoří zhruba tisíc jedinců. Jejich území se rozkládá v nehostinné krajině okolo jezera Eyasi. Rozlehlé pláně porostlé bušem zvolna navazují na serengetský národní park. Jezero Eyasi leží, stejně jako mnoho dalších mělkých slaných sezonních jezer, na dně velké příkopové propadliny. Půda je zde slaná, sladká voda vzácná a trnitý buš je spalován větší část roku prudkým sluncem. Přesto však tento kraj neobývají Hadzové sami, ale dělí se o něj s několika dalšími etnickými skupinami. Hadzové jsou však původními obyvateli této krajiny a zachovali si původní způsob života, který se prakticky nezměnil po tisíce let. Patří mezi jednu z posledních skupin tradičních lovců-sběračů v Africe (ale i na světě) a až jedna třetina Hadzů se živí výlučně tímto způsobem života. Z toho jasně vyplývá jejich závislost na kondici zdejší přírody. Jakmile zmizí divoký buš, zmizí s ním také divoká zvířata a jako další i Hadzové. Stále sílící tlak na přeměnu zdejšího buše v kulturní krajinu plnou polí nebo privátní lovecké rezervace představuje pro Hadzy velký problém.

Cesta z Karatu k jezeru Eyasi trvá pár hodin. Bylo mlhavé a ospalé dopoledne. Celou noc pršelo a přestalo teprve k ránu. Naštěstí, protože zvednuté hladiny říček se už stihly vrátit do svých koryt a brody tak byly sjízdné. Cesta se ale proměnila v bahnitou strouhu a jízda ubíhala pomalu. Po zhruba 2,5 hodinách jsme dorazili k cíli. Napůl vyschlé jezero Eyasi bylo na dohled. Zbývalo jen najít průvodce, ale to v Africe většinou není problém. S jeho kvalitami to však bývá různé. Zjevil se sám a po tradičním dohadování se o ceně za služby jsme se dohodli na návštěvě vesnice Hadzů a Datogů. Většina Hadzů se sice naučila trochu svahilsky, ale je dobré mít průvodce, který umí jejich rodný jazyk hadzane typický svými mlaskavkami a sykavkami. Průvodce navíc přesně zná polohu nejbližšího tábora Hadzů, jež se poměrně často mění v závislosti na množství potravy v okolí.

Tábor, ke kterému jsme dorazili, se nacházel u řeky nedaleko mohutného stromu, nenápadně ukrytý v buši. Zastavili jsme asi sto metrů od něj a průvodce šel vyjednat naši návštěvu. Během chvilky dorazil zpět a vše bylo domluveno. Jak už to tak při cestování bývá, mnoho věcí závisí na náhodě. Okamžik má vždy svou atmosféru a i stejné věci v různý čas vyznívají naprosto odlišně. Už jsem při svých cestách Afrikou absolvoval mnoho podobných návštěv vesnic původních kmenů, ale polední návštěva ve vesnici Hadzů předčila má očekávání. Přišli jsme v ten správný okamžik. Když jsme vstoupili do prostoru vesnice, zamířili jsme si to rovnou pod mohutnou akácii, kde u ohniště seděla skupinka dospělých a kolem pobíhaly starší děti. Jak jsem si stihl všimnout, ženy seděly ve své skupince opodál a pozorovaly zvědavě dění okolo ohně. Většina z dětí i dospělých byla oblečena v kombinaci kůže ulovených zvířat a stánkových modelů, které již něco pamatovaly. Oděv dětí byl vyroben z částí, jež stále zdobila srst. Zřejmě paviání.

 

ko1204_tanzanie_hadzabe__mg_3034

„JAKO ZVÍŘATA“

Pro všechny muže a děti mužského rodu jsem se na chvilku stal vítanou atrakcí. Každý mě přátelsky přivítal potřesením ruky a pak následovalo pár všeobecných slov a informací od mého průvodce o životě kmene v buši. Pochopil jsem, že v této komunitě žije přibližně 20–30 členů, vesměs příbuzných a nebo blízkých známých. Již při příchodu jsem si ale všiml jisté nervozity a takové zvláštní rozvibrovanosti celé atmosféry. Všichni se mi zdáli trochu nervózní, jako by má návštěva nepřišla zrovna vhod. Brzy jsem zjistil proč. Najednou jsem zahlédl v rukách jednoho ze starších mužů zpola obranou lebku paviána, snažil se ji ukrýt před davem dětí, které se v mé přítomnosti pokoušely nenápadně se lebky zmocnit. Pochopil jsem, že jsem dorazil právě v době oběda. Jakmile opadlo nadšení a zvědavost z mého příchodu, začal doslova boj o každý kousek masa, který zřejmě probíhal již před tím, než jsem přišel. Nikdy jsem nic podobného neviděl a musím uznat, že to byl opravdu mocný zážitek. Lebka šla bleskurychle z ruky do ruky a každý se z ní snažil urvat co největší kus masa. Dospělí odháněli děti a zuby rvali z lebky největší části masa z lícních partií. U nikoho však nevydržela příliš dlouho, neustále se po ní sápalo několik párů rukou. V jedné chvíli byl boj tak intenzivní, že se ozvalo praskání kostí a jednomu z mužů zůstala v ruce utržená spodní čelist, se kterou se ihned uklidil stranou do bezpečí, zatímco o kousek dál zuřil nelítostný boj. Když na lebce zbývaly už jen drobné kousky masa, dospělí, kteří ji dosud úspěšně bránili před dětmi, ji hodili doprostřed shluku mladých chlapců. Všechno probíhalo v neuvěřitelném tempu a atmosféra tohoto hodování spíše než cokoliv jiného připomínala situaci, kdy do houfu paviánů hodíte kus banánu.

Z celého toho zápasu o jídlo byl překvapený i můj ugandský řidič, nevěřícně kroutil hlavou a jen tiše opakoval „jako zvířata, jako zvířata“. Přišlo mi, jako by se chvilkami za celou situaci styděl. Později jsem pochopil, že tento pohled koresponduje s pohledem většiny „civilizovaných Východoafričanů“ na Hadzy. Pro mnohé je i představa toho, že někdo loví a jí pa¬viány, zebry, prasata, žirafy a vlastně vůbec vše, co se v buši hýbe, naprosto nechutná a nepředstavitelná. Zeptáte-li se, zda někdy ochutnali opičí, krokodýlí nebo antilopí maso, dostanete odpověď s opovržlivým úšklebkem, že takové nechutnosti se ve východní Africe nedějí, že oni jsou civilizovaní. Zajímavé je, že podobný pohled na Hadzy mají i okolní etnické skupiny, se kterými Hadzové sdílejí svůj životní prostor.

PODIVNÝ DÝCHÁNEK

Ale zpět k dění v táboře. Po chvilce se celá situace okolo dokonale obrané lebky výrazně uklidnila (spolu s masem odešla i aktivita) a dospělí se začali seskupovat okolo ohně. Jeden z nich vytáhl hrubě tesanou kamennou dýmku, kterou napěchoval množstvím silného tabáku. Hadzové patří mezi velké milovníky tabáku a konopí, týká se to i dospívajících chlapců. Kouří však velmi zvláštním, až komickým stylem. Kouř ze zapálené dýmky vtahují vší silou co nejhlouběji do plic a v co největším možném množství. Mnozí při tom zavírají oči, ale s pocitem slasti to nemá nic společného. To jen tak usilovně vdechují, že na pomoc zatínají snad všechny svaly v těle. Ta zajímavější část kouření přichází po několika hlubokých nasátích. Kombinace silného tabáku a obrovského množství kouře vtáhnutého snad až do paty u nich většinou vyvolá silný dávivý kašel, který trvá i několik desítek vteřin. V jednu chvíli tedy sedí okolo ohně několik mužů, z nichž někteří kašlou, až jim z očí tryskají slzy a z úst létají kusy, ani nechci vědět čeho, ale tuším, že je to pavián. Ostatní nervózně čekají na kolující dýmku a rvou ji z ruky jejímu dočasnému majiteli. Vše umocňují zpocené, umaštěné obličeje a doruda podbarvené oči. Barva očí je jasnou známkou toho, že nejde jen o čistý tabák a že to rozhodně není první kolo.

 

ko1204_tanzanie_hadzabe__p0e2215

Na druhou stranu bez toho by to celé asi nebylo tolik emotivní a nemělo by to takový náboj. Jak už jsem psal v úvodu, za posledních pár let jsem absolvoval mnoho podobných návštěv a setkání, ale Hadzové se mi dostali do srdce. Je z nich cítit otevřenost, sebevědomost a hrdost. Vlastnosti, které obdivuji a cením si jich. Není poznat na sto honů, že potřebují cizince obrat o nějaké drobné a že každá věc má pro ně svou cenu. Nehoní se za majetkem a nemají potřebu něco zbytečně vlastnit. Nejsou vtíraví a neodbytní, respektují slovo NE. Je naprosto jasné, že zájem turistů o jejich kmen vede k jisté sociální deformaci a pokřivení jejich původní ekonomiky, založené pouze na výměnném obchodě. Čím větší tento zájem bude, tím více bude přibývat různých pokušení a svodů moderní doby. Každopádně si myslím, že se jim zatím daří dobře odolávat a stále zůstávají sví, věrni vlastním hodnotám. Samozřejmě tyto své názory nechci paušalizovat, zakládám je pouze na svých osobních zkušenostech a pocitech.

ZA POTRAVOU

Právě mé pocity z tohoto setkání mě přiměly vrátit se do vesnice i druhý den a jít s Hadzy na lov. Vyrážíme hned ráno. Podmínky k lovu nejsou příliš dobré, celou noc pršelo, hladina řeky stále stoupá a proud sílí. Jak mi vysvětluje můj průvodce, za normálních okolností vyrážejí Hadzové lovit na druhý břeh řeky, kde je koncentrace zvěře vyšší. Tentokrát se ale budeme muset spokojit s okolím na pravém břehu řeky. Tuto oblast ale Hadzové sdílejí s dalšími etnickými skupinami, které zdejší krajinu využívají extenzivním způsobem, což negativně ovlivňuje divokou zvěř, potravu Hadzů.

Na lov jdu společně se čtyřmi členy kmene. Zkušeným starším lovcem a třemi mladšími chlapci. Každý den vyráží na lov několik menších skupin, aby se šance na úlovek zvětšila. Všichni jsou vyzbrojeni luky a šípy, které si sami vyrábějí, a celou skupinu doprovází smečka přibližně šesti psů. Po buši se každý pohybuje samostatně a poměrně rychle, pro orientaci skupiny v terénu jeden z mužů neustále slabě pohvizduje. Kvůli husté a neprostupné vegetaci se může lehce stát, že se členové skupiny vzájemně ztratí. Na to, že jsou polonazí, se v trnitém buši pohybují neuvěřitelně obratně a mám co dělat, abych jim stačil. Fotoaparát na krku a fotobatoh na zádech nejsou úplně ideální kombinací pro prodírání se hustou vegetací. Během dvou hodin bohužel nenacházíme žádné větší zvíře. Hadzové ale nepohrdnou ničím. Cestou se marně pokoušejí zastřelit několik holubů, ale nedaří se to. Holubi jsou ostražití a nenechají lovce k sobě přiblížit. Na dálku se takto malý terč obtížně trefuje, i když Hadzové pokoušejí štěstí i na patnáct metrů. Blíží se ke mně jeden z mužů, v jeho ruce vidím dvě malá holoubata, která právě vybral z hnízda. Asi mi je chce jen ukázat, pomyslím si, když dojde ke mně. Muž však nečekaně holoubaty zlehka mrští o zem, jedno je mrtvé okamžitě, druhé se však ještě klepe, když si je s kamennou tváří prostrkuje za opaskem jako svou trofej. Jdeme dál. Vstupujeme do hustě zarostlého koryta vyschlého potoka a podle posunků pochopím, že by zde někde měly být včely. Po chvilce hledání nacházíme strom s hnízdem. Všichni v okamžiku a beze slov znají svou roli. Jeden ucpává díru v kmeni zátkou z větviček, druhý připravuje dřevo na oheň a třetí již tradičním způsobem rozdělává oheň. Ve chvíli, kdy se valí z připraveného chuchvalce trávy a větviček dostatek kouře, je třeba ho jen vložit dovnitř kmene a včely vykouřit. Omámené včely nemají sílu bránit se před nečekaným útokem. Pak už jen stačí natáhnout ruku a vzít si sladkou odměnu. Bohužel byl dnes lov neúspěšný, a tak alespoň sladká odměna za marnou snahu. Ve vesnici nás vítají bez emocí. Hadzové je vůbec příliš neprojevují a berou věci tak, jak přijdou. Po návratu z buše přichází ke slovu opět tradiční dýmka a probíhá nezbytná diskuse o nevydařeném lovu, při které přijdou vhod alespoň ona dvě nešťastná malá holoubata.

Má návštěva se chýlí ke konci. Zklamání z nevydařeného lovu vyvažuje nadšení ze včerejší atmosféry. Ještě kupuji jako podporu několik korálkových náhrdelníků, lovecký luk a tři šípy. Odcházím vyprovázen potřesením ruky a s hrdým úsměvem na tváři. Hned jak zmizím za prvním keřem se vše vrátí k normálu a začne se plánovat odpolední lov. Jíst se musí a bobule nasbírané ženami nestačí. Hadzové žijí okamžikem a denně řeší skutečné existenční problémy. Civilizační hodnoty pro ně příliš neznamenají. Hroty šípů a kované nože získávají od jiných kmenů výměnou za med. Maso si na horší časy suší v korunách stromů a své skromné chýše postaví během pár hodin z toho, co jim poskytne příroda. Žijí přítomností, ale myslím, že někde ve skrytu duše musejí hloubat i o tom, co s nimi bude dál.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group