ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZAKÁZANÁ VÁLKA

Druhá světová válka skončila v Evropě 8. května 1945. Několik týdnů poté ale ještě hrozil konflikt mezi sousedními státy protihitlerovské koalice – Československem a Polskem. Dějepisectví východního komunistického bloku ale dokumenty o nevraživosti mezi oběma zeměmi na dlouhé roky cudně zasunulo hluboko do archivních šuplíků a mlčelo o nich.

Začínalo léto 1945. Vztahy mezi Československem a Polskem se nebezpečně vyhrotily – šlo o to, kam bude patřit Kladsko a trať Mikulovice – Glucholazy – Jindřichov ve Slezsku. První dohady o území mezi oběma státy ostatně začaly už v letech 1918 a 1919. Československo i Polsko, vzniklé po rozpadu Rakouska-Uherska, si osobovaly nároky na Těšínsko, Oravu a Spiš. Ve východním Slezsku (Těšínsko, Karvinsko, Frýdecko) se dokonce rozpoutaly ozbrojené potyčky, zveličeně označované za „sedmidenní válku“. Československé vojsko 23. ledna 1919 dokonce obsadilo Bohumín, Horní Suchou a den nato Karvinou. Zástupci dohodových států na mírové konferenci ve Versailles ale postup Čechoslováků odsoudili a donutili oba rivaly podepsat dohodu o nové demarkační čáře, která pro Československo znamenala proti dřívějšímu stavu zisk – mohlo si ponechat životně důležitou bohumínskou dráhu, tehdy jediný železniční spoj s východem republiky.
I přes nepříznivý dojem tedy českoslovenští diplomaté, především zásluhou Edvarda Beneše, na versailleských jednáních víceméně uspěli. Poláci však neskrývali rozčarování a pocit křivdy a nikdy se s územní ztrátou nesmířili. I proto v meziválečném období z československo-polských vztahů spíše vanula mrazivá formálnost. Čechoslováci požadovali také oblasti Kladska (takzvaný Český koutek) a Niska, ale ty zůstaly německému Prusku.

OŽIVENÉ NADĚJE
Konec druhé světové války a nové dělení území opět oživily nejrůznější naděje na všech stranách. Bylo jasné, že Německo ztratí Kladsko i Nisko, ve hře ale opět bylo jak Polsko, tak Československo. Rozhodnout měla postupimská konference. Pražská vláda proto nelenila a už 19. května 1945 zařadila do programu svého dvacátého zasedání bod „obsazení Kladska“. A kabinet ho jednomyslně schválil. Ministr zahraničních věcí Jan Masaryk dostal za úkol obrátit se na sovětskou vládu a požádat o povolení bleskově obsadit Kladsko československými jednotkami. Zahraniční změny pak měla rozpracovat zvlášť zřízená komise. Této skupině velel zkušený vojenský diplomat, generál Heliodor Píka. Nótu, aby Rudá armáda umožnila Československu Kladsko zabrat, předal Jan Masaryk sovětskému velvyslanci 23. května a sedmá pěší divize a část první československé tankové brigády již byly připraveny na ofenzivu.
Dalším jablkem sváru byla železniční trať Mikulovice ve Slezsku – Glucholazy – Krnov východně od Kladska, na Frývaldovsku (Jesenicku). Koleje opouštěly československé území u Mikulovic a přes polskou stanici Glucholazy (původně Ziegenhals) mířily zpět do Československa – do Jindřichova ve Slezsku. Průjezd vlaků Československých státních drah (ČSD) přes německé území nevyvolával až do září 1938 podstatnější obtíže, ČSD dokonce opravovaly až po první výhybku v Glucholazích koleje i na německém území. Pro německou železnici totiž neměla trať žádnou cenu. Na jaře 1945 ale začaly problémy. Železniční svršek zničili vojáci při přechodu fronty a most přes řeku Bělou u Glucholaz a hlavně jedenatřicet metrů dlouhý most v Moszczance (původně Langenbrück) byly zcela zničené. Pruské Glucholazsko mělo připadnout Polsku jako součást náhrady za území na východě zabrané Sovětským svazem. Československo však uvedený železniční úsek považovalo za strategický, protože bez něj by se značně zkomplikovalo nové osídlování a zásobování severozápadního Slezska.
„Kdo si chce své záležitosti na expozituře (ostravská pobočka Zemského národního výboru v Brně) vyřídit, potřebuje v nejlepším případě tři dny času. Jeden den na cestu do Ostravy, druhý den na vyřizování, a vyřídí-li svou záležitost za jediný den, pak může třetí den jet zpět...,“ líčil způsob a délku tehdejší osobní přepravy článek v novinách Hlas Jeseníků.

NESCHVÁLENÝ KONFLIKT
Zprávu o tom, že se na hranicích shromažďují nemalé československé policejní síly, podal nadřízeným orgánům v červnu 1945 polský vedoucí průmyslové operativní skupiny v Glucholazích. Uvedl, že četníci a financové mají pravděpodobně za úkol obsadit železniční stanici a vyhnat Poláky z města. Polské vojenské velení nezaváhalo a poslalo okamžitě do Glucholaz a Paczkówa dva prapory pětadvacátého pěšího pluku. Linii Otmuchów – Glucholazy – Prudnik – Vidnava (která ovšem ležela již na československé straně) měla střežit část desáté polské pěší divize.
Situace houstla i v Kladsku a ve vzduchu visel ozbrojený konflikt. Sovětské orgány však jakékoliv půtky rázně zakázaly, na území pod svou správou si přály klid. Příslušníci spojeneckých armád se ale na hranicích bedlivě sledovali a linky žhavili i pracovníci zpravodajských služeb. Pomineme-li občasné vzájemné narušení hraniční linie z neznalosti terénu, neobvykle přibylo nočních průniků většinou neznámých pachatelů na československé území, kteří tu kradli dobytek a rabovali osamělé usedlosti. Na krátkou dobu také mizeli jedinci českého nebo německého původu a pak se objevili zbití. U Vidnavy na Frývaldovsku třeba Poláci také striktně dodržovali rozkaz „s Čechy nemluvit“, ale kousek dál u Velkých Kunětic nařízení čile porušovali.
Československá strana se polským opatřením přizpůsobila. Následovala československo-polská politická jednání, k nimž byli oba partneři donuceni nejvyššími sovětskými místy. Poláci se nijak nebránili předání Kladska a Glucholazska i s tratí, souhlasili i s dalšími změnami, domáhali se ale územní kompenzace na Těšínsku, které pro ně mělo zásadní hospodářský význam. Českoslovenští diplomaté však na to nereagovali. Několikaměsíční vyjednávání vyvrcholila dvoustrannou smlouvou o přátelství a vzájemné pomoci teprve 10. března 1947 a postupně byly podepisovány další dohody.
Na československém území přitom žila řada Poláků (většinou tady byli pracovně nasazeni za války). Těch se naštěstí krize nedotkla. Většina ostatně ani návrat do vlastni neplánovala. Proto se chovali nenápadně a uctivě, aby úřadům neposkytli záminku k vystěhování. Uváděli, že domů nechtějí, protože je tam příliš draho.

PODIVNÉ SPOJENECTVÍ
Na konci války se počítalo s obnovením důležité železniční přepravy přes Glucholazy, a to do šesti měsíců. Už 3. února 1946 přijela do Mikulovic polská lokomotiva s jedním vozem, která měla prověřit, zda je trať skutečně sjízdná. Ale pro Frývaldovsko to nemělo valný význam. Velkou pozornost nevzbudilo ani obnovení provozu na trati Mikulovice – Glucholazy 6. května 1946. Do zničeného Polska jezdilo jen pramálo cestujících, špatné mezinárodní vztahy komplikovaly i kontakty mezi obyčejnými lidmi. V roce 1947 byl počet vlaků dokonce snížen ze čtyř párů na dva. Teprve v listopadu 1948 byla ve Varšavě podepsána dohoda mezi oběma státy „o privilegované provozní dopravě železniční z Československa do Československa přes Glucholazy“. První vlak ČSD tudy projel až v prosinci 1948.
Pasažéři ČSD si však připadali jako ve válečném filmu. Po vjezdu na polské území musela vlaková souprava zastavit v oploceném prostoru, kde do vagonů nastoupili polští pohraničníci ozbrojení samopaly a nezřídka doprovázení služebními psy. Při jízdě v Polsku musely být, alespoň zpočátku, staženy i okenní rolety. Během přepojování lokomotivy na glucholazském nádraží platil přísný zákaz opouštět vlak, na peronu stály hlídky, které při pokusu o kontakt hrozily zbraněmi. Při výjezdu z Polska vlak opět zastavil v ohradě, kde uniformovaný doprovod vystoupil.
Nad kolejištěm Poláci vybudovali rampy, z nichž kontrolovali střechy či úložný prostor železničních vozů. Těžko se chápe, k čemu to bylo (jednalo se o členské státy vojenského paktu Varšavská smlouva – tedy o spojence), ale restrikce přesto trvaly až do osmdesátých let 20. století, i když je pravda, že jejich intenzita postupně slábla. Ani na přelomu tohoto a minulého století se ale polské orgány neubránily nejrůznějším excesům, jako zadržování turistů, včetně dětí, kteří se ocitli při průchodu některou z hraničních značených stezek několik metrů na polské straně, šikanování na silničních přechodech, zcela nečekaným zákazům povolených vjezdů turistických vlaků do Polska a tak podobně. Zda popsané jevy odstranil vstup obou států do Evropské unie, ukáže čas.
květen 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group