ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Soumrak lovců

TEXT A FOTO: STEVE LICHTAG

 

Je to už nějaký ten pátek, kdy jsem se rozhodl o těchto lovcích natočit celovečerní dokument. Pracovně jsem ho pojmenoval „Poslední lovci“, aniž bych tenkrát tušil, jak hluboký význam slovo „poslední“ bude mít. Několikrát jsem o těchto podivných a odvážných mužích z daleké jihovýchodní oblasti Indonésie slyšel, ale dlouho jsem je nemohl najít. Většina mých kamarádů cestovatelů se vracela s prázdnou. „Soráč Steve, projeli jsme toho zase pěknej kus, ale o těch tvých lovcích velryb nikdo neslyšel.“ To byla odpověď, kterou jsem vždy dostával. Trn z paty mi vytrhl až magazín Koktejl, kde jsem narazil na unikátní reportáž Davida Černického o ďábelském lovu lamalerských velrybářů. Vybaven skvělými informacemi jsem se tak mohl se svým filmofotografickým týmem do natáčení Posledních lovců konečně pustit.

 

ko1204_indonesie_lichtag_2

VYTOUŽENÁ LAMALERA

Velrybářská Lamalera není malá romantická vesnička, ale docela velká vesnice, na které se stopy pronikající civilizace celkem výrazně projevovaly. Byl tam už i malý stánek s prodejem cigaret, piva a základních potřeb. Hned na první pohled bylo patrné, že ženy tam mají neustále co dělat. Zametaly své hliněné dvorečky, nosily dříví, vařily a já nevím co ještě. Zkrátka všechno. Zato v zátoce u lodí vládlo až nábožné ticho, rušené jen hrstkou nahých prcků. Ti se s neuvěřitelným nadšením a pískotem vrhali do divokých vln bičujících pobřeží..

Často jsem je pozoroval a nechápal, jak je ty matky můžou nechat „jen tak“ bez dozoru. Ti malí cvrčkové se plácali v rozbouřených vlnách a s bambusovými klacky se do nich střemhlav vrhali a hráli si tak na dospělé velrybáře. A vypadali dokonale šťastní. Jejich tátové a dědové se povalovali u svých lodí a drželi velrybí stráž. Kromě neděle v podstatě každý den.
Být na druhém konci světa a chtít zažít velký lov chce nejen jistou dávku odvahy a pár šestáků, ale hlavně čas. Dny, týdny, nebo také měsíce! Vorvani táhnou na své dlouhé pouti oceánskými proudy a jen občas zabloudí do zátoky k Lamaleře, lovci tedy nechtějí propást svoji šanci. V lovu velryb jim nic nebrání. Mají čas i povolení od vlády tyto dnes celosvětově chráněné savce lovit. To proto, že je loví pouze pro svou vlastní potřebu a navíc zcela tradičním způsobem.

OKO ZA OKO, ŽIVOT ZA ŽIVOT

Byli jsme už podruhé na tomto konci světa, ale vorvani stále nikde. Zásoby vesnice se natolik zmenšily, že lovci vyráželi den co den a snažili se ulovit alespoň delfína nebo zatoulanou mantu. Celý den těžké lodě doháněly hejna lumba lumba, tedy delfínů, ale ti jako by si z nich dělali jen dobrý den. Lovci se neúnavně vrhali s velkou bambusovou harpunou do vody, aby ocelovým hrotem uvázaným k pevnému lanu zasáhli tyto rychlíky oceánů. Den co den se však vraceli s prázdnou.

V sobotu, posledním dnu v týdnu, kdy se mohli muži vydat na moře zkusit štěstí, vyjeli lovci na výjimečně klidné moře. Posádka si zpříjemňovala čekání balením bambusových cigaret. Velký klid jako by umocňoval napětí, které na lodi vládlo. Náhlý výkřik rozetnul ticho. Během vteřiny se všichni překřikovali, skákali přes sebe a horečně chystali lana. Starý rybář se vrhl k harpuně. Velký stín na pravoboku prozrazoval jasný cíl. U lodi byla obrovská manta a ladnými pohyby se vznášela u hladiny. Šílený křik a hluk z dřevěného plavidla jako by jí vůbec nevadil. Starší harpunář na nic nečekal a vrhl se do vody. Harpuna prorazila hladinu. Útok byl rychlý. Manta byla okamžitě probodnuta železným hrotem. Smrtelně raněné zvíře se jako blesk rozletělo hledat spásu v hlubině. Lano se odvíjelo velkou rychlostí a mizelo v modrém nedohlednu. Harpunář byl už na hladině a snažil se dostat do člunu. Vtom ho něco prudce strhlo zpět do vody a on byl obrovskou silou tažen do hlubiny. Byl nepozorný a nechal lano obtočené okolo své nohy, to se mu stalo osudným. Teď byl unášen svou obětí a zoufale se snažil lano z nohy odmotat. Raněná manta ho dál vlekla do hloubky, až jeho zmítající se tělo přestalo bojovat a on zmizel v oceánu. Až po dlouhé době bylo z hlubin moře vytaženo lano a na něm oběti dvě.

ŠÍLENÝ RITUÁL

Po tragické smrti lovce a dlouhém vorvaním půstu k nám do chatrče přišel harpunář Stefanus, aby nám oznámil, že se musíme vypravit na cestu k nejmocnějšímu muži vesnice, šamanovi. Je prý velkým kouzelníkem a rituál, který musíme podstoupit, pomůže vesnici zahnat zlé duchy a dá lidem zapomenout na neštěstí, které se při lovu nedávno stalo. Nás má prý při lovu vorvaňů také ochránit. Druhý den jsme hned zrána stoupali do strmého kopce se vším, co nám mocný šaman poručil přinést. Živého kohouta, tuak – jakýsi zkvašený palmový „burčák“, betelový hořký ořech, peníze a cigarety. „Jste v naší vesnici dlouho a přinášíte jí smůlu,“ dozvídáme se. „Abyste mohli zůstat a vyjet na lov s našimi muži, musíte podstoupit důležitý rituál.“ Všichni jsme nervózní a zároveň vzrušení. „Vše, co jste s sebou přinesli, musíte zkonzumovat,“ pokračuje mocný stařík. To už se nám při pohledu na vyděšeného a zatím živého kohouta dělá docela zle. A tak se chtě nechtě necháváme místním čarodějem unést do světa čar a kouzel. Mezitím náš milovaný kohout přišel o hlavu a na ohništi se změnil v černý škvarek. Snažíme se něco natočit, ale jsme z kouření hnědých palmových listů a pití odporného tuaku velmi rychle „na plech“. Cpeme se rychle vším, co jsme přinesli. Brzy nám je nabídnuta téměř syrová pochoutka. „Tohoto kohouta teď musíte sníst a potom jít rovnou dolů do zátoky k moři. Nesmíte se otáčet ani zastavit! Jedině tak budou mocná kouzla fungovat!“ dodává šaman vážným hlasem. V našich hlavách však hučí, až to bolí, a žaludky bojují o udržení svého obsahu. Se zkřiveným výrazem slupneme poslední krvavé kohoutí sousto a vypadneme ze šamanovy chatrče. Všechno se kolem nás točí, je nám jedno, kam jdeme, ale hlavně, že to máme za sebou. V půli cesty mi najednou dojde, že jsem u „pana šamana“ zapomněl stativ. Bez přemýšlení se tedy otáčím a vracím se pro něj. Když se s omluvou objevím zpět v chatrči, velký šaman vytřeští oči a mně v ten okamžik dojde, že mocná síla rituálu byla zničena!

 

ko1204_indonesie_lichtag_1

VELKÝ LOV

„Vorvani jsou v zátoce!“ zní vesnicí. Naskakujeme i s kamerami na plavidla a jen doufáme, že nám bude mocný duch alespoň trochu nakloněn. Flotila lodí se za válečného pokřiku přibližuje k několika „dýchajícím ostrůvkům“ na hladině. Vzrušením ani nedutáme a s hrůzou zjišťujeme, že láska neláska, dnes jsme na straně lovců. Netrvá dlouho a první harpuna letí vzduchem a zarývá se do těla velkého vorvaně! Za ní pak další a další! Tělo zasaženého zvířete se prohne jako divoká kočka před útokem a mohutný ocas rozřízne hladinu. Plác, plác! Rezavých harpun ale v těle zvířete přibývá, mohutný tvor se jen zoufale zmítá u hladiny. Doslova lapá po dechu, ale pro tohoto jedince je už pozdě. Desítky lan ho přitáhnou k několika spojeným člunům a tím pro něj možnost úniku pod hladinu končí.

O pár kilometrů dál probíhá boj s druhým vorvaněm. Tam se ale situace vyvíjí úplně jinak. Harpunář nezasáhl kytovce smrtelně a ten jim teď ukázal svoji brutální sílu. Jedním mohutným plácnutím převrátil jednu z lodí a strhl ji pod vodu. Křičící posádka vyletěla z plavidla jako hrstka písku a teď se jen snaží o záchranu sebe sama. Na moři jsou všechny velrybářské lodě, které vesnice má. O záchranáře tedy není nouze. Prázdnou loď vleče rozzuřený vorvaň až do momentu, kdy se mu harpuna z těla vytrhne a on je opět volný. I takto často končí velké lovy odvážných lovců z Lamalery.

BÍLÍ VETŘELCI

Je po lovu. Lamalerská zátoka se zbarvila krví a celá vesnice jako by rázem ožila. Do porcování se zapojují všichni. Muži, ženy i děti. V očích všech je vidět radost z nastávajícího krátkého období hojnosti. Bude maso, které vymění za zeleninu nebo rýži. Vorvaní tuk a kosti budou prodány obchodníkům z velkých měst. Po několikadenní dřině s rozdělením dvacetitunového vorvaně se vše zklidní a lidé si mohou konečně oddychnout.

I my máme pocit, že se naše mise úspěšně naplnila, když tu do vesnice přijíždí ostrovní náklaďák. Z něj vystupuje několik bělochů. Všem vesničanům je jasné, že to nejsou žádní zvědaví turisté. Jsou to ochranáři z Evropy a přijeli vesničanům nabídnout spolupráci na projektu s pracovním názvem „Vorvani jsou krásní, pojďme je společně chránit!“. Žádný z domorodců to nechápe. Loví vorvaně stovky let, je to jejich jediná obživa. Nerozumějí, proč by je měli chránit, když je lov vorvaňů jejich hlavní řemeslo, které se dědí z pokolení na pokolení. Po týdenním pobytu a několika prezentacích jim „ochránci“ vysvětlili, že lovci můžou pracovat pro ně, na velkých moderních a bezpečných lodích, které tam z Evropy přivezou. Budou mít možnost pomáhat turistům při pozorování velryb. Budou čistit lodě, prodávat suvenýry a budou prý „very happy“. A tak se stalo, že se jim podařilo semknutou komunitu starých lovců těmito sliby nadobro rozdělit.

Když jsme se zamysleli nad dopadem myšlenek podnikatelů-ochranářů z Evropy, tak nám došlo, že jsme vlastně stejní vetřelci, kteří se také bez pozvání vloudili do jejich života. Proto jsme se tenkrát bez otálení sbalili, se všemi slušně rozloučili a nadobro z jejich života zmizeli.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group