ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Hulmani v mlze

TEXT A FOTO: ALEXANDR POSPĚCH

 

Českým vědcům se v pralesích Bornea podařilo to, co nikomu předtím. Zdokumentovali jednoho z nejvzácnějších primátů světa – poddruh hulmana šedého. Podle některých primatologů měl být dávno vyhynulý, ale jak se ukázalo, hulmani se mají čile k světu.

Vroce 2005 zorganizoval Stanislav Lhota roční expedici Frontata na indonéskou část Bornea. Cíl výpravy byl ambiciózní – poznat jednoho z nejtajemnějších primátů světa hulmana běločelého (Presbytis frontata). Tehdy neexistovaly žádné fotografie této opice. Expedici jsme s napětím sledovali z Česka díky Standovým pravidelným zprávám z Bornea. Přesvědčili jsme se tak o tom, že pozorovat hulmany bylo téměř nemožné. Setkání s těmito tvory trvala minuty a sekundy, zatímco hledání hulmanů týdny.

O tři roky později jsem se do Balikpapanského zálivu na šest týdnů vydal i já. Jedním z mých velkých přání bylo hulmana běločelého vyfotografovat. Nakonec jsem v pralese Sungai Wain, lokalitě tajemných hulmanů, mohl strávit asi jen týden. Jak se dalo očekávat, hulmany běločelé jsem ani nezahlédl. Na jaře roku 2011 odjel Stanislav Lhota opět na roční pobyt na Borneo. Přidávám se k němu asi po měsíci. Chystáme se na výpravu americké neziskové organizace Ethical Expeditions, kterou vede Brent Loken. Tři měsíce intenzivních příprav, abych mohl po dva měsíce fotografovat průběh etno-ekologické studie v oblasti Wehea a zdokumentovat i současnou situaci projektu Zoo Ústí nad Labem s názvem Pesisir Balikpapan (v indonéštině „Balikpapanské pobřeží“), který Stanislav Lhota vede od roku 2007.

 

ko1204_indonesie_hulmani_hulmanialexandrpospech13_o

Po týdnu putování s 35 kilogramy fotografické výbavy se dostáváme do vesnice Nehas Liah Bing. Další den nám zdejší stařešina dává požehnání a náramek jako symbol přátelství s vesničany a na ochranu proti duchům pralesa. „Tohle ztratím hned druhý den,“ říkám si při pohledu na tenkou červenou nit okolo zápěstí. Po desítkách kilometrů cesty terénními auty jsme konečně v pralese Wehea. Večer se vykoupu v řece a další ráno se samozřejmě probouzím bez náramku. Přidá-li se k vědomí rizik, která číhají v pralese, nedostatek spánku, tak člověk nemusí být pověrčivý, aby to vnímal jako špatné znamení…

ČEKÁNÍ MEZI PIJAVICEMI

Po několika dnech pobytu na stanici přijíždí Brent se studenty. Dozvídáme se o „tajném místě“ – nově objeveném minerálním pramenu. Taková místa často navštěvují různí savci, proto u pramene umisťujeme kamerové pasti v podobě automatických fotoaparátů se schopností reagovat na pohyb v okolí. Následují dva týdny v nitru pralesa. Putování po neschůdném terénu, přespávání ve stanech, pijavice, komáři a k jídlu nudle s rýží v tom lepším případě, v tom horším agar (želatina z mořských řas, která mimo to, že je bez chuti, je také nestravitelná). Odměnou je pobyt na rozhraní pralesa primárního (bez zásahu lidské ruky) a sekundárního. Prudké svahy, mohutné stromy, řeky a říčky s křišťálově čistou vodou. V průběhu většiny nocí prší. Někdy osm, někdy čtrnáct hodin. Po nejdelších lijácích je skleslost celé skupiny znatelná, někteří leží ve stanech, jiní sedí zablácení a promočení okolo ohniště. Mokré je všechno, stany, karimatky, oblečení, batohy. Denně věnuji hodiny snaze udržet v suchu fototechniku. Na tropickém slunci schne všechno velmi rychle, ale velmi rychle taky přijde další přeháňka, která vše opět zalije deštěm. S asistentem Yatimem a dvěma dalšími Dajaky vyrážíme nazpět o dva dny dříve než zbytek skupiny. Cílem je urazit cestu, kterou jsme směrem do lesa šli s přestávkami šest dní, během dní dvou. Kvůli komplikacím jdeme poslední část cesty s Yatimem sami. Ke konci jsem tak vyčerpaný, že vzácného arguse, který nám křižuje cestu, skoro nevnímám. O pár set metrů dál málem narážíme do obrovského orangutana. Po návratu do hlavního kempu pak s obtížemi vyjdu schody do prvního patra.

Po několika dnech na zotavení jdeme zkontrolovat fotografické pasti u minerálního pramene. Je na nich spousta fotek převážně jednoho druhu hulmana. Yatim nadšeně hlásí, že jde o hulmana šedého. Při návratu Stanislav Lhota ihned poznává, že se jedná o velmi vzácný poddruh tohoto hulmana – anglicky Miller's grizzled langur, latinsky Presbytis hosei canicrus. Český název zatím není stanoven, pro potřeby tohoto článku ho můžeme nazývat zjednodušeně hulmanem šedým. Následující týden tedy stavíme několik krytů a místo několikrát navštěvujeme. Jsou to naše poslední dny v pralese. V kempu probíhá několik rozlučkových večerů, oheň, tanec, zpěv Dajaků. Já se při tom připravuji na další den fotografování.

 

ko1204_indonesie_hulmani_hulmanialexandrpospech06

JSOU TAM!

Do krytu u pramene chci dorazit ještě za tmy. Brodíme řeku a najednou vidím, jak po proudu proti nám něco plave. Lesklé oči a za nimi řada žlutých pruhů. Yatim beze slova zhasíná svítilnu a utíká do lesa. Nemám čas přemýšlet, instinktivně běžím za ním. „Zhasni světlo,“ šeptá mi. Chvíli se po tmě držím stromu na břehu. Yatim pak na pár vteřin rozsvítí čelovku, hned ji zhasne a začne zase utíkat. Nic nevidím, snažím se běžet někam jeho směrem. Za chvíli se dozvídám, že šlo o bungara, jednoho z nejjedovatějších hadů na světě. Dle místních je agresivní a přitahuje ho světlo. Hodina cesty řekou a jsme u pramene, doděláváme kryt a schováváme se. Yatim se necítí dobře, a tak asi po hodině kryt opouští. První den nemám štěstí, žádné opice se na dohled nepřiblížily. Vracíme se pozdě večer. Když po třech hodinách spánku zvoní budík, stěží se vyhrabu z postele a posbírám vybavení. Rychle vyrážíme na cestu. V prvním krytu zjišťuji, že je plný kočovných agresivních mravenců. Vybíhám ven a snažím se je vytřepat z oblečení. Svítá, první kryt se nedá použít. Chvilka váhání – vzdát to, nebo zkusit rychle postavit nový kryt? Jdeme do toho! Rychle sestavujeme kryt o pár metrů dále. Stavba trvá hodinu, mezitím se zcela rozednilo.

Tuším, že dnes budu v krytu opět zbytečně. Hodiny se táhnou, potichu svačím, snažím si něco psát do deníku a sleduji vše, co můžu z krytu přes listí vidět. Kolem dvanácté hodiny se podívám do hledáčku. Projede mnou vlna vzrušení. Jsou tam! Dva hulmani šedí jsou přímo na prameni. Opatrně pořizuji první fotky. Jsem od opic asi 25 metrů daleko. Jsou nervózní a často se rozhlížejí okolo. Tento poddruh žije velmi skrytě, možná trochu podobně jako hulmani běločelí, proto o nich existuje minimum poznatků, a já právě pořizuji jedny z prvních fotografií na světě! Občas se mi zahledí přímo do objektivu. Slyší cvakání závěrky, ale nevidí na mě. Raději dělám při focení pauzy. Postupně se na minerálním prameni střídá několik jedinců. Samice s mládětem, dominantní samec a mladý hulman, u kterého nepoznám pohlaví. Hierarchie je jasná – velký samec má vždy přednost. Pije jedno zvíře, ostatní jsou při tom buď skryti mimo dohled na stromech, nebo čekají u něj, až na ně přijde řada. Mezi samicí a mladým jedincem se strhává bitka. Perou se a začínají řvát. Jsme v pralese, je málo světla a ani na nejvyšší citlivost fotoaparátu nemám šanci bleskový pohyb zachytit. Opice v boji utečou do lesa. Následují desítky minut klidu. Pak se vracejí a střídají. Mezi korunami stromů se konečně prodírá slunce přímo nad pramen. Mám možnost pozorovat vzácné hulmany v plné kráse, takhle zblízka po tak dlouhou dobu je možná ještě neviděl nikdo. Neuvěřitelné setkání trvá asi čtyři hodiny, pak všichni prchají do lesa. Právě jsem nafotografoval opici, která byla uvedena v seznamu 25 nejohroženějších primátů světa. Před soumrakem opouštím kryt, pár set metrů po proudu mě čeká Dajak. Vracíme se do kempu, ukazuji fotky Stanislavu Lhotovi, jsme oba nadšeni.

ZKÁZONOSNÁ PALMA

Za dva dny se vracím k prameni znovu, opět ještě za tmy. Rychle připravujeme nový kryt. Bohužel nám to trvá příliš dlouho a mezitím se přiblíží hulmani. Vidí nás z korun stromů a s varovným křikem prchají. V beznaději nakonec přeci jen čekám v krytu dále. Později mám opět štěstí. Tentokrát přicházejí dva hulmani, ale dnešní setkání je kratší. Najednou slyším kolem sebe tajemné hučení, nade mnou i po obou stranách, nevidím nic, co by ten zvuk způsobovalo. Hulmani prchají a k pramenu přichází mohutný samec makaka vepřího, nejméně dvakrát větší než hulmani. Majestátně se projde tam a zpět a odchází. O několik dní později opouštíme prales. Po pěti extrémních týdnech, které byly nejnáročnějším pobytem, jaký jsem kdy absolvoval. Loučím se s křišťálovou řekou, ve které jsem se denně koupal. V terénním autě opouštíme stanici, s každým ujetým kilometrem je vliv člověka patrnější. Vidíme vykácené planiny, hnědouhelné doly, plantáže palmy olejné a kalnou vodu plnou pesticidů. Když se po sedmdesáti kilometrech dostáváme do vesnice, tak už prales nepřipomíná zhola nic.

Během dvou týdnů sedím v letadle a připravuji se na vyprávění příběhu o místě, které je nebezpečnější, než se většině lidí vůbec může zdát, ale přesto je dnes ohroženo více než kdy předtím. Během padesáti let zmizela polovina celkové rozlohy bornejských pralesů. Pokud tomu nezabráníme, tak během dalších třiceti let zmizí zbytek. Domov řady endemických tvorů, domov hrdých Dajaků, potomků proslulých lovců lebek. Denně se lesy mění v papír, ustupují těžbě uhlí a asi největší současné hrozbě tropického pásu – palmě olejné. Je pravděpodobné, že skoro každá kapka obecně zvaného „rostlinného oleje“ v našich domovech s sebou nese kousek zkázy tropické přírody. Kousek zkázy tak leží v rukou každého z nás a záleží na našem rozhodnutí, zdali to změníme.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group