ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Osudová hora

TEXT A FOTO: RUDOLF ŠVAŘÍČEK

 

Kilimandžáro. Na nejvyšším místě Afriky kdysi vše tragicky skončilo i nově začalo. Kili byl můj první exotický nejvyšší vrchol kontinentu. O prestižním projektu Koruna planety jsem tehdy ještě moc nevěděl...

Koktejl slaví krásnou vydařenou dvacítku. Josef Formánek žil na jeho začátku hodně rozkročeně, naplno až hekticky, přesto nebo právě proto stihl vymyslet a rozpohybovat autentický český cestovatelský časopis. Ve zběsilém tempu naskočil na nového koně, se kterým se řítil do zajímavých míst Čech i odvátých koutů planety. Já jsem před dvaceti lety rotoval hlavně Indonésií, s Pepou Formánkem jsme ochutnali také společné chvíle na Siberutu, který jemu změnil život a nadělil mu jiné vnímání, vnitřní klid a později i skvělou knihu o „Prsatém muži“, moji nejoblíbenější. Prožívám Pepův styl psaní jako jeho vděčný čtenář. S každou knižní novinkou Josef volá, vede dlouhé telefonní hovory, ve kterých mi čte panenské pasáže. U hodinových hovorů rodících se příběhů není nutné sedět doma v křesle, Pepův monolog dosáhne i do kavárny, autobusu či na hory. Děkuji možná ještě více než za Koktejl za ta netradiční autorská čtení.

 

ko1204_svaricek_hory_tatra

ŽIVÁ AFRIKA

Před dvaceti lety jsem se vezl na vlně dlouhodobého cestování. Hned po sametu vyrážím na časově neukotvené expedice. Marco Polo trvá půl roku, následná akce Hedvábná stezka dokonce rok a půl. To už se dá žít v širších souvislostech, mysl se nemačká do mantinelů měsíční „dovolené“. Po návratu z dvouletého provoněného východu vyrážím konečně na jih s expedicí Živá Afrika. V počátku možná až příliš odvážná myšlenka se díky úsilí Víti Strnada nakonec stala skutečností a v nejrozsáhlejší akci historie projíždíme Afriku napříč. Tatra Kopřivnice nám postavila unikátní obytný modul dle našich plánů (v muzeu dnes stojí vedle slavných tatrovek Hanzelky a Zikmunda), náklaďák vezl i motorové rogalo. Super vůz Tatra 815 VVN 6x6 zvládá všechna úskalí náročné Afriky, stává se na osm měsíců naším domovem, supluje ložnici, kuchyň, pracovnu, laboratoř i polní dílnu. Každá část interiéru je maximálně zužitkována, přesto se spe¬ciál tváří dokonce i útulně. Tatra poskytla také skvělé řidiče Mirka Chovance s Jirkou Sedlářem. Vědecký program plní hlavně geografové Petr Kubíček a Hynek Adámek. Lékař David Pospíšil pečuje nejen o zdraví členů výpravy, v Západní Africe se hodí i jeho francouzština. Druhý „duchovní otec“ expedice Josef Petr je pilot rogala, horolezec a vodák. Moje maličkost s kamerou a „prořízlou pusou“ plní roli kameramana a styčného důstojníka. Řeším hranice, trajekty, policie i armády, poplatky i úplatky v neproniknutelné džungli. Šplháme na všechny zajímavé hory trasy – Ahaggar pálí na žhavé Sahaře, Kamerunská hora je v kontrastu nejdeštivější místo světa. Nejvíce tropických ledovců nabízí Ruwenzori, „Měsíční hory“, na hranicích Ugandy a Konga. Mt. Kenya (Kirinyaga) se zvířaty nikdy nezklame. Pokus o přelet Kilimandžára však končí tragédií.

POSLEDNÍ ODLET

Zásadní den expedice má datum 27. září 1994 a strategie je jasná. Po včerejším pokusném letu samotného pilota s rogalem vyrazí Josef v dalším testovacím letu se šedesátikilovým Davidem. Potom bych se měl vznést i já s přídavkem dalších dvaceti kilogramů a hlavně s kamerou, která celý přelet Kilimandžára natočí. Na rozdíl od smělého Davida však cítím k létání v obtížné termice výrazný respekt. Nebo je vhodnější poctivé slovo strach? V to klíčové ráno je nažhavený pilot již od pěti hodin v provozu, zkušební krátký let probíhá bez problémů. Doléváme benzin, Jožkovi přilepujeme k nosu hadičky s přívodem kyslíku. David s profesionálním klidem lékaře na sebe navléká další vrstvy oblečení, až oba vypadají jako obtloustlé reklamní postavičky Michelin. Letcům dávám krabičku sirek Luckyboy s obrázky krásných slečen, za jejichž nahotu nemůže africké slunce. „Ať nahoře nejste sami a drží se vás štěstí!“ Šťastní kluci nasedají do motorové tříkolky a přesně v sedm hodin ráno startují. „Vraťte se úspěšně a hlavně v pořádku!“ Následuje poslední zamávání a po chvíli už se stroj vznáší prostorem.

 

ko1204_svaricek_hory_47-30-nohy

Ve dvou se rogalu moc nahoru nechce, ale po chvíli zeslábne řev motoru a rogalo zmizí z dohledu. Je zataženo, vítr zatím nefouká. Do vysílačky však hovoříme stále jen my, druhá strana je podezřele hluchá. Dalekohledem marně provrtáváme oblohu, můžeme jen odevzdaně čekat. Nenávidím čekání, nejraději bych ho úplně zrušil. Někdy je naprosto nesnesitelné, jako právě teď. V jedenáct se kazí počasí a sílí vítr. Namlouváme si stovky uklidňujících variant – třeba přistáli a pro horší počasí nechtějí pokračovat. Opožděný návrat zatím nic zásadního neznamená, na místě však už nelze vydržet, a proto vyjíždíme hledat postrádané letce. Krajinu plnou exotických zvířat takřka nevnímáme. Pročesáváme jižní úbočí Kili, projíždíme vesničkami, vyptáváme se lidí. Odpověď je stále depresivně stejná – neviděli. Po dlouhé době se konečně objeví plamínek naděje: „Ano, letěli tímhle směrem!“ Po osamocené jiskře jsou však další informace už zase jen negativní. Narážíme na pytlácké místo k lovu levharta, na provaze visí ze stromu stažená gazela jako návnada. Raději vypadneme, než se někomu připleteme do rány...

PRÁZDNÁ NADĚJE

Po návratu na základnu sedíme dlouho do noci u ohně a přetřásáme nejrůznější varianty. Snad chlapi sedí v některé chýši u nápoje a čekají na lepší povětrnostní podmínky. Příznivá termika nového rána však nikoho nepřináší. Možná nesehnali benzin do stroje. Objíždíme obrovský masiv Kilimandžára po dvěstěkilometrovém okruhu a hledáme příznivé zprávy. U vesničky Sanya Juu prý letěl železný pták s motorem, sdělují nadšeně domorodci. Nazdobený „rudý šlechtic savany“ opřený o oštěp potvrzuje, že taky viděl velkého řvoucího ptáka. Nemohou být daleko! Dvě silné ženy k nám slibně nasedají do džípu. V místech, kde vyjeté koleje sjíždějí z cesty, nás však opouštějí. Ukazují směr, kterým už musíme sami.
Jako nešťastný nahodilý úder blesku bez bouře nás zasáhne šok v nejhorší chvíli života. Rogalo se zřítilo, oba naši kluci jsou mrtví! Nechce se tomu věřit, mysl to nebere, hlava se nové skutečnosti zoufale brání. Do poslední chvíle jsme věřili ve šťastně zašmodrchaný happy end. Najednou hrozně slábnu, jako bych dostal brutální ránu obrovskou palicí do hlavy. Proboha, to snad není možné! V trávě se smutně choulí baterie z vysílačky a malá česká vlajka, kterou měli kluci odhodit nad Kilimandžárem. Neodhodili. Proč? Ještě se zde schovává krabička sirek Luckyboy, kluk štěstěny asi nefungoval. Z tragického místa dopadu rogala stačili Masajové odnést motor vznášedla, zbytky stroje, padák, vysílačku, foťáky, prostě všechno. Jsme na jejich území, vše shůry spadlé patří jim. V klidu nenechali ani mrtvá těla. Zmizely boty, bundy, oblečení, přílby, prostě všechno. Hrozné! Ořezali i gumu z koleček rogala, aby si z ní udělali tradiční gumové sandály. Masajové mne najednou poznávají podle dvou fotek, které měl Josef při odletu u sebe. Vytáhli je z bundy a teď si na mne ukazují jako na poselství z jiné planety.

SEZENÍ NA RAKVI

Rozjíždí se černá ruleta, kterou s námi budou hrát nejen úřady. Doktor ohledává mrtvé, je mi strašně. David byl také lékař a tolik toho pro Afriku udělal. Velký sen kluků o přeletu nejvyšší hory Afriky se stal jejich snem posledním. Proč právě chlapům, kteří Afriku nejvíc milovali, ukázala ona svoji nejčernější tvář? S Josefem jsme podnikali horolezecké výstupy, treky i výpady do džungle, správný chlap jako on dokázal s přírodou vždy poměřit síly. Lékař David pomáhal všude, kde se naše expediční Tatra objevila. Trávili jsme spolu nejvíc afrického času, stali se vzájemnými zpovědnicemi, věděli o sobě vše. Naleznu ještě někdy podobného kamaráda?

Mrtvá těla převážíme dolů až na patologii nemocnice v Moshi. Vše je tak složité a komplikované! Čas se nekonečně vleče. Až pozdě v noci se vracíme do Arushy, meky tradičního safari. Safari znamená ve svahilštině cesta. I cesta může být cíl? Ale kam? Tři dny jsem vydržel naplno fungovat, zařizovat, přesvědčovat, jednat i přebalovat těla, která za tu dobu pod spalujícím sluncem vydávala omamně nasládlý zápach. Už nikdy se jej nezbavím! Organismus v extrémním zápřahu vše zvládl, povolí, až když si to může dovolit. Rozbrečím se teď a tady. Další den pokračuji ve vybavování smutečních záležitostí, na přání příbuzných zajistíme kremaci pro Josefa a pohřeb pro Davida. Po výrobě rakve objíždím místní bary a láhvemi dovezené vodky napájím lékařský personál, aby mi konečně vydali těla z márnice. Naposled je přebaluji a nakládám do rakve. Poslední jízda s mrtvými kluky z Moshi míří do Arushy, kde nás čeká poslední rozloučení. Po pravé ruce máme výhružný masiv, Kili jako by se nám vysmívalo. Právě teď se vrchol ukazuje v celé nádheře, nezahalen jediným mráčkem. Proč takový nebyl dříve? Pod Kilimandžárem sedím v džípu na rakvi s mrtvými kamarády.

AFRICKÉ NAPLNĚNÍ

Další putování v Tatře veze nové „podivno“. Ti dva kluci hrozně chybí, zůstalo po nich jen tísnivé prázdno. Potrvá dlouho, než si zvyknu na osamocené polní lůžko, kde vedle spával David. Jak je všechno relativní! Co chybělo, aby tady teď ležel samotný David? Stačilo málo, aby tam v trávě zůstalo mé vyhaslé tělo. Dvacet kilo váhy, přesmyčka priorit druhého pokusu. S truchlivými pocity opouštíme Tanzanii, která je jinak nádhernou zemí. Po osmi měsících v Africe přijíždíme 5. prosince 1994 domů, 236 expedičních dní nás vrací na Staroměstské náměstí, kde opět vystavujeme svá vozidla. Speciál Tatry 815 s námi ujel 33 000 km, doprovodný džíp má za sebou dokonce 42 000 kilometrů. Jaká byla Afrika? Občas lahůdková, občas náročná, každopádně černá. Na „Staromáku“ se dělíme o pozornost s největším mítinkem pekelníků, andělů a Mikulášů, kteří zde právě největším počtem přepisují Guinnessovu knihu rekordů. Při pohledu na spousty čertíků kolem se vracíme do Afriky. Čerti nebo andělé? My se v Africe setkávali většinou s těmi lepšími. Nezáleží na barvě pleti. Všude na světě jsou lidé dobří nebo méně dobří.

První cesta na černý kontinent roku 1994 byla opravdu černá, Kilimandžáro mi vzalo dva blízké přátele. Návrat z expedice přetavil rok 1995 v temné období, kdy mě všichni a všude atakují podobnými dotazy. Nejčastěji šlehne bolestivá otázka na „skutečné“ okolnosti nehody. Padají dohady, zda kluky sestřelily masajské oštěpy či šípy a další podobné nesmysly. Uměle se hledají taje a čáry. Na duši se rozevřela jizva, která se jen těžko zacelí. Černý cejch vypálený do srdce v něm zůstane navždy, pálí jen s odlišnou intenzitou. Myšlenkové návraty do míst nehody deptají až do vydání knihy „Živá Afrika“, kdy ze mne vše očistně spadlo. Dostal jsem ze sebe pravdu a začal opět žít - normálně a naplno. Do Afriky se vracím už s jinou hlavou. A poté znova a znova, další akce a expedice přerůstají v souvislý příjemný řetězec. Vztah k Africe se mění v krásnou zamilovanost s dlouhým trváním.

Na safari v nekonečné savaně pod Kilimandžárem plné zvířat mne zaplavuje slastný pocit volnosti. Kam oko dohlédne, všude nádherná podívaná. Přejdu pohledem na protější obzor a velkolepé panorama zvěře graduje. Obrovské stádo pakoňů a zeber vyklusává nedozírným bušem v impozantním rozměru nespoutané přírody. Tak vypadala v dávné minulosti naše planeta celá. Takhle jsme kdysi všichni žili… Ryzí Afrika zůstává divoká. Už jen někde…

Tento článek věnuji dvěma skvělým klukům, se kterými už bohužel nikdy nikam nepojedu…

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group