ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CO STRAŠILO NA SLOVENSKÝCH HRADECH

Slovensko, pravda, nepatří počtem historických staveb mezi evropské „hradní“ velmoci. Ale svojí tajuplností, rozlohou zřícenin a hlavně pestrostí legend a bájí jsou jeho hrady určitě pozoruhodné.

 

Důvod je jednoduchý – zatímco české a částečně i moravské hrady byly budovány pod západoevropským vlivem, Slovensko se po počátečním spojení s Čechami za časů slovenského knížete Pribiny dostalo v průběhu 11. století pod nadvládu Maďarů. K jejich státu bylo násilím připojeno jako Horní země uherská. V průběhu dalších století se však v jeho různých částech na kratší či delší dobu usídlili husitští bratříci nebo polské šlechtické rody, kteří sem pochopitelně přinášeli jak své styly opevnění, tak hlavně kulturní vlivy, které se podepsaly na podobě četných pověstí, legend a bájí o strašidlech. Dovršením tohoto kulturního spletence byly války s Turky a četné nájezdy Tatarů.
Pěkně se to ukáže, pokud si na papír vedle sebe napíšeme seznam hradních duchů a strašidel vyskytujících se v Čechách a na Moravě a vedle nich jejich „kolegy“ na slovenských hradech. Například bílá paní, u nás bezkonkurenčně nejčastější hradní a zámecké strašidlo, vyskytující se na sto osmi místech, je na Slovensku prakticky neznámým a jen řídkým zjevením. Naproti tomu tu zase není problém narazit na šarkany (tedy draky a saně), kteří jsou v Čechách na listině vyhynulých zvířat.
Pravda, existují i jakási „globální strašidla“ – například běsi, čerti nebo čarodějnice. Vystupují v legendách většinou jako sabotéři budovatelského úsilí hradních stavitelů (například ve Staré Ľubovni nebo u nás na Švihově, Pajreku a na dalších místech). Dalším strašidlem (dokonce jedním z nejhorších), které se vyskystuje na Slovensku, ale domov má hlavně v Rusku a na Balkáně, je upír.
Opakem negativních přízraků jsou svatá zemská vojska, která, ukryta hluboko v podzemí některé bájemi opředené hory, čekají na svůj čas. Podobná pověst jako o českých blanických rytířích se totiž váže ke slovenskému vrchu a hradu Sitno. Je zajímavé, že tyto legendy o podzemních národních spasitelích jsou původem keltské.

 

Čachtický hrad, hrůza a zmar
Zvláštní je, že snad za nejhorší zrůdu na Slovensku nelze považovat nadpřirozenou bytost, ale historickou postavu – nechvalně proslulou hraběnku Alžbětu Báthoriovou – krvavou čachtickou paní.
Čachtický hrad patří mezi nejstarší na Slovensku. Byl vystavěn na konci úzkého vápencového hřebene, plného vzácných květin, na žádost krále Bély IV. šlechticem Kazimírem v letech 1263–1276. Ještě předtím zde však stálo slovanské hradiště, od kterého hradu i přes staletí uherské poroby zůstalo původní jméno: Cechta. Prakticky ihned po jeho dostavění se staly Čachtice cílem obléhání českého vojska železného a zlatého krále Přemysla Otakara II. Hrad sice tehdy odolal, ale jen za cenu strašlivé devastace. Později se ho zmocnil nekorunovaný slovenský král Matouš Čák Trenčínský. Za nechvalně proslulého uherského krále Zikmunda hrad připadl jeho věrnému polskému šlechtici Ctiborovi ze Ctibořic a v roce 1468 se osudy hradu znovu protnuly s osudy Čechů, když zde byl králem Matyášem Korvínem vězněn a později i se svými sto osmdesáti bratry při hromadné popravě oběšen husitský hejtman Jan Švehla. Nejkrutější doba Čachtického hradu však měla teprve přijít – od roku 1567 hrad patřil významnému a krutému válečníkovi Františku Nadášdymu, který se ve Vranově 8. května 1575 oženil s patnáctiletou neteří polského krále, krásnou Alžbětou Báthoriovou. Tento rod byl však po staletí zatížen psychickými poruchami, což se projevovalo sklony k násilnostem a zvrhlosti.
Podle pověsti, která se mnohokrát stala literární předlohou a láká i filmaře, vytrhla jednou služka při česání stárnoucí hraběnce několik vlasů. Ta ji v návalu zlosti bila tak, že jí několik kapek krve dívky dopadlo na tvář. Alžbětě se zdálo, že její pokožka pod dívčinou krví omládla. K jaké šílené teorii ji to dovedlo, je obecně známo. Začala se koupat v krvi mladých dívek. K omlazení jí to nepomohlo, ve skutečnosti byla stižena nebezpečným šílenstvím, projevujícím se v sadistickém mučení a vraždění mladých žen, které prováděla od svých 35 let. Podle některých pramenů byla dokonce kanibalem a své oběti částečně pojídala.
Když o dvacet let později přišly na rakouský dvůr první zmínky o její krutosti, začalo vyšetřování. To ukázalo, že Alžběta zabila nejméně 650 žen! Hraběnčini pomocníci byli odsouzeni a popraveni, ale hraběnka byla jenom zamčena na svém krví prosáklém hradě a zde 22. srpna 1614 zemřela.
Vražedkyně však neměla klid ani po smrti. Její tělo bylo totiž podle záznamů pohřbeno v kostele ve vesnici pod hradem, ale když na sklonku Masarykova Československa v roce 1938 proběhla oficiální soudní exhumace, rakev ani tělo čachtické paní se nenašly! Podle pověsti, která je v okolí hradu dodnes velmi živá, totiž mrtvolu z kostela ukradl hrnčířský tovaryš a snoubenec jedné z ubohých obětí Martin Šimonovič a tělo odnesl v noci v pytli a hodil do propasti jedné z mnoha hlubokých jeskyň kolem hradu. Na okamžik se mu při tom prý i zdálo, že slyší zlověstný smích samotného ďábla. Legenda dále tvrdí, že pak byl v noci kolem Čachtic mnohokrát viděn černý přízrak, který prosil hrůzou zcepenělé pocestné, aby z kostelní krypty vzali cínovou rakev, vyndali z ní kosti ženy, kterou do ní tovaryš namísto hraběnky uložil, zakopali je v nějakém cizím hrobě a prázdnou rakev hodili do jeskynní propasti. Zdá se, že někdo prosbu vyslyšel, protože od určité chvíle dal přízrak čachtické paní vesničanům pokoj.
Když jsem se vyškrábal na hradní plošinu za zdmi hradního paláce, kde Alžběta Báthoriová mučila a podřezávala své nebohé oběti a kde byla v dosud částečně zachovalé hradní kapli souzena, vypadala obloha stylově černě a nastalo dusné předbouřkové ticho. Využil jsem posledních paprsků slunce a palác, zničený po dobytí hradu Rákócziho vojsky v roce 1708, jsem vyfotografoval. Když jsem si pak druhý den v malém penzionu pod Lietavským hradem pustil televizi, strnul jsem. Podle hlasatelky postihla oblast kolem Čachtického hradu z těchto mračen největší potopa za posledních třicet let a jen zázrakem nikdo nezahynul. Napadlo mě, jestli stigma krvavé čachtické paní neleží na tomto jinak malebném kraji ještě i dnes.

 

Plavec jako slovenská Trója
Vysoko nad krajinou Záhoří se na skalních útesech Malých Karpat pyšně tyčí zbytky Plaveckého hradu. Byl postaven před rokem 1273 jako jeden z mnoha dalších královských projektů, jak zabezpečit Horní země uherské pásmem pevností. Střežil pusté a nebezpečné pohraniční pásmo Záhoří. Žily tu jen skupiny vyzvědačů a pozorovatelů z řad Tatary podrobených národů Sikulů, Pečeněhů a Kumánů. Právě podle posledních z nich, vysokých a blonďatých válečníků, kterým místní začali říkat Plavci, dostal hrad své jméno.
Stejně jako většina ostatních kolem Váhu měl v průběhu staletí řadu majitelů. Z nich vyniká jak známý Matouš Čák, tak Zikmundův nohsled Ctibor ze Ctibořic, kterému se ve své době říkalo „celého Pováží pán“. V 16. století Plavec patřil nejbohatší rodině v Evropě, německým Fuggerovcům, a byl posílen novými hradbami a dělovými baštami podle návrhu věhlasného Albrechta Dürera. Zároveň se na Plavec nastěhovala jedna z prvních tiskáren, takže se zde v letech 1579–1582 tiskly kalendáře a bible. Ani další zesilování hradeb však hrad neuchránilo před Rákócziho muži, kteří ho obsadili na počátku 18. století. Proto byl v roce 1706 císařským vojskem dobyt a rozbořen.
Ještě předtím, konkrétně 27. 12. 1607, se ale Plavec stal dějištěm dramatu, který jako by se inspiroval Homérovým eposem Trója. Tehdejší majitel hradu Petr Bakič, původem Srb, majitel řádu zlatých ostruh, unesl na Plavec s pomocí podplaceného služebnictva a nálože střelného prachu Zuzanu Forgáčovou, manželku majitele holíčského hradu Franze Révaye. Ačkoliv spor hrozil přerůst v drobnou válku, bylo nakonec manželství nešťastné Zuzany a krutého Révaye úředně rozvedeno a lásce obou milenců už nic nestálo v cestě. Podle legendy se však hrabě Révay nehodlal s takovou veřejnou potupou smířit a objednal si pro Petra Bakiče nájemného vraha. Měl jím být Sršeň, jeho nejlepší lučištník. Aby ho k vraždě donutil, dal uvěznit jeho mladou ženu. Sršeň však úkol splnit nechtěl, neboť Révay byl ke své ženě na rozdíl od Petra Bakiče velmi krutý, proto střelil do okna Bakičovi šíp s varováním, ať se ukryje v hradu. Chtěl se pak vymluvit na to, že Bakiče nemohl zastihnout. Jenže dlouhé čekání hraběte Révaye rozzuřilo, a dal nejprve zavraždit Sršňovu ženu a pak poslal na svého soka jiného zabijáka. Kulku ale srazil nešťastný Sršeň, který se právě dozvěděl, co se stalo s jeho ženou. Ještě předtím, než zemřel, stačil ale zabijákovi prostřelit šípem hrdlo. Lučištník byl pochován poblíž hradu v dutině vykotlaného dubu. Místní od té doby říkají tomu místu nedaleko keltského oppida Pohanská Sršňův dub...

 

Pohádka pro šaška
Beckovský hrad se každému, kdo ho spatří poprvé, jeví jako z jiného světa. Rozlehlá, bíle zářící zřícenina tyčící se na strmé, skoro sto metrů vysoké vápencové skále vypadá opravdu jako z pohádky. Bohužel, historie tohoto místa tak pěkná není. Hrad založil už na přelomu 12. a 13. století uherský král jako pohraniční pevnost. V roce 1388 se stal sídelním hradem polského milce krále Zikmunda Ctibora ze Ctibořic, který značně rozšířil jeho opevnění a změnil ho v přepychové sídlo. Hrad tak mohl v roce 1599 úspěšně odolat tureckému obléhání. Po velkém požáru v roce 1729 však zůstal neobydlený, dnes je národní kulturní památkou. Pod hradem se rozkládá i starý židovský hřbitov a malé muzeum s obří maketou Beckova v čase jeho největší slávy.
Jedna z mála nekrvavých pověstí vztahujících se k Beckovu je o jeho založení. Podle ní hrad vznikl na přání Becka, oblíbeného šaška pana Ctibora. Ten byl velmi spokojen s jeho výřečností a humorem a rozhodl se splnit šaškovi jedno přání, i kdyby to mělo být cokoliv. Becko si přál, aby mu pan Ctibor nechal na místě, které nedávno objevili při lovu jelenů, postavit pevný hrad. Ten nejen souhlasil, ale dokonce hrad po svém šaškovi pojmenoval. Protože se mu ale hrad na vysoké skále velmi zalíbil, odkoupil ho od Becka za tolik zlata, kolik šašek sám vážil. Legenda bohužel neuvádí šaškovy tělesné proporce, takže lze jen těžko odhadovat, nakolik to byl pro šaška výhodný obchod.
Ačkoliv vzhledem ke svým dějinám hrad skutečně nepotřebuje žádné běsy a zrůdy, vypráví se v jeho okolí, že se na něj vždy za bouřlivých nocí řítí oblohou plamenný kočár vezoucí bezhlavého kostlivce. Kdo mu včas neuskočí z cesty a rychle se nepomodlí otčenáš, toho kostlivec – ve skutečnosti ďábel – vezme s sebou do pekla.

 

Sídlo bohyně Lady
Mohutné zříceniny Lietavského hradu patří k největším na Slovensku. Jméno dostal hrad po staroslovanské bohyni Ladě (někdy také uváděné jako Letava), která měla podle legendy v těchto místech na strmých skalách svoji svatyni. Přesné datum založení neznáme, došlo k němu ale někdy před rokem 1241, kdy byl původní hrad po porážce uherského vojska Tatary nájezdníky dobyt a vyvrácen. Na stejném místě pak brzy vyrostl zbrusu nový hrad. V polovině 14. století dostal sídlo a panství za svoje válečné úspěchy v Itálii Štefan Bebek z Plešivce, ovšem kvůli přípravě zrady krále Zikmunda byla Lietava jeho potomkům zabavena. Později, když znovu získali královskou přízeň účastí v boji proti husitům, jim Zikmund panství vrátil. Král Matyáš Korvín hrad v roce 1475 věnoval známému válečníkovi Petru Kinižimu, jehož erb se dodnes zachoval na nároží donjonu. Ten nechal na hradě vykopat i vlastní studnu s rekordní hloubkou 104 metrů! Jeho následovníci zase na Lietavě už počátkem 16. století vyráběli střelný prach.
V té době měly Uhry v jeden moment dva krále, Ferdinanda I. a Poláka Jana Zápolského. V občanské válce stáli majitelé Lietavy, Petr a Mikuláš Kostka, na straně Jana Zápolského, a proto museli dvakrát v průběhu deseti let vzdorovat obléhání. Tři sta mužů posádky a několik děl si však s útočníky vždy poradilo, a tak se o Lietavském hradě začalo říkat, že je nedobytný. Poslední pokus obsadit ho, už bez použití zbraní, skončil pro Ferdinandovy pohůnky strašlivým výpraskem. Legenda totiž vypráví, že Mikuláš Kostka nechal králova vyslance Jana Lukáče a jeho úředníky na louce před hradem strašným způsobem seřezat dřevěnými tyčemi. Výprask byl tak vydatný, že na něj Lukáč dokonce zemřel, na což reagoval Ferdinand I. okamžitým odsouzením Kostky ke ztrátě hrdla. Spor však urovnal zemský soudce František Thurzo, který si dělal zálusk na Barboru, dceru lietavského pána. Kostka mohl vládnout na svém panství až do své smrti.
Pak lietavské panství i s hradem koupil Thurzo za výhodnou částku a znovu ho opevnil a rozšířil. Podle přesných inventarizačních zápisů měl hrad tehdy skoro sto místností, čtyřicet tři děl a například v hradních sklepech bylo uskladněno přibližně dvacet tisíc litrů kvalitních vín, včetně tokajského. S takovouto podporou lietavští obránci hravě odrazili v roce 1605 útok hajduckých povstalců.
O dva roky později, 27. listopadu 1607 v 19 hodin, se stala hradní posádka svědkem výjimečného přírodního úkazu, kdy těsně nad hradem přeletěl obrovský meteorit. Po jeho dopadu se celý hrad otřásl jako při zemětřesení. Obsazení hradu kuruci na počátku 18. století bylo pro Lietavu už labutí písní, i když se její posádka vzdala císařskému vojsku bez boje. Od té doby už opuštěný hrad jen pustnul a byl postupně vykrádán bandami zlodějů.
Podle legendy se na západní straně hradních skal dodnes nalézají vyryté znaky tajného písma z dob pohanské bohyně Lady, které mají úspěšného kryptologa dovést až ke starému slovanskému pokladu.

 

Spišské orlí hnízdo
Spiš je největší zříceninou nejen na Slovensku, ale i ve střední Evropě. Každý, kdo ji poprvé spatří, zůstane v údivu stát. Obrovská stavba, vybudovaná na mohutné bílé skále uprostřed úrodné Spiše s vysokými horami na obzoru, tvoří skutečně nezapomenutelnou scenerii. Bezpochyby tak působila už na Kelty, z jejichž éry se v hradním muzeu zachovalo mnoho cenných exponátů.
O čtrnáct století později si tento kout Spiše vybralo jako opěrný bod husitské vojsko hejtmana Jana Jiskry z Brandýsa, protože hrad, který odolal i Tatarům, se zdál být nedobytným. Bohužel sice přežil četná obléhání i císařův rozkaz k boření hradů, ale neodolal v roce 1780 požáru a od té doby chátral.
Je zvláštní, že oheň – i když v trochu jiné podobě – hraje ústřední roli i ve většině pověstí a legend o Spišském hradě. Podle jedné z nich přelétal každý večer po obloze mezi hradem a Spišským Podhradím ohnivý bazilišek. Bájné zvíře, vyobrazované většinou jako čtyřnohý kohout s hadím ocasem a korunkou na hlavě, dokázalo pouhým pohledem nebo žárem z mordy proměnit kteréhokoliv nočního pocestného v kámen. Jeho cílem prý byla Spišská Nová Ves, která tak měla být potrestána za řádění svého bezbožného měšťanstva. Když už řádění netvora dosáhlo vrcholu, požádali mniši z arcibiskupství dole v Podhradí o pomoc Vatikán. Učená delegace, jež vzápětí přicestovala na Spiš, poradila použít zrcadlo. Pomocí lsti se podařilo baziliška přilákat během jednoho z jeho dalších letů ke studánce na úpatí Spišského hradu, a když se zvíře nahnulo, aby se napilo, zatáhl jeden z arcibiskupových dobrovolníků, schovaný v blízkém křoví, za provaz a zpod hladiny se přímo proti baziliškovi vynořilo zrcadlo. Pohled na vlastní podobu netvora zneškodnil.

 

Topolčianský hrad
Na posledních výběžcích pohoří Považský Inovec se už zdálky vyjímají perfektně zachovalé zbytky Topolčianského hradu. Jako na jednom z mála zde byl vybudován velký obytný donjon (opevněná obytná středověká věž – pozn. red.). Za dob krále Zikmunda byl hrad vyměněn za jiná dvě šlechtická sídla a značně rozšířen, takže za jeho hradbami mohla přezimovat i polní vojska. Toho využili bratříci a v letech 1431–1434 hrad obsadili. Když se ho chtěl zmocnit Petr Čech z Levice, poddaný krále Zikmunda, byl krvavě odražen. Nakonec husité hrad opustili až po zaplacení tučného odstupného.
V pozdějších dobách byl hrad několikrát dějištěm bojů mezi císařem a jeho nepřáteli, a to jak během četných šlechtických povstání, tak i při válkách s Turky. Přesto vydržel v obyvatelném stavu poměrně dlouho a dodnes působí mohutně, i když se zřítila část hradní obvodové stěny.
Podle pověsti se do dcery majitele Topolčianského hradu Anny zamiloval chlípný Ondřej, pán na sousedním hradě. Využil toho, že její milý Lukáš musel do války, a začal se dívce dvořit. Zároveň se postaral, aby se k ní nedostal ani jeden Lukášův dopis. Když uplynul rok od Lukášova odjezdu, dostala Anna vymyšlenou zprávu, že její milý padl. Namísto toho, aby se vdala za souseda, uzavřela se do sebe. Nakonec se utrápila k smrti. Hrabě Ondřej se ale prořekl, a tak se o jeho pletichách všichni dozvěděli. Když se z války vrátil na Topolčiany živý a zdravý Lukáš, přísahal, že se pomstí, i kdyby se měl do Ondřejova hradu dostat jako had. A skutečně – přísahou zakletý do podoby obrovského černého hada pronikne do Ondřejova hradu, a proradný šlechtic se ze strachu sám vrhne z hradeb. Od té doby se pod Považským Inovcem vypráví, že když tu někdo páchá velké zlo, dříve či později také potká „svého“ černého hada.

 

Vršatec – skalní pevnost
Vršatec na strmé vápencové skále patří mezi nejpůsobivější slovenské zříceniny, a to i přesto, že dnes jsou jeho zbytky většinou zakryty lesem. Výškový rozdíl mezi dolní bránou a hradní věží je skoro sto metrů! Těžko říci, kolik poddaných při budování tohoto odvážného projektu zahynulo.
Hrad, i když rozlohou nevelký, má pohnutou historii. Původně se jmenoval Lví skála a kamenné skulptury lvů, kteří byli ve středověku chápáni jako symbol síly a odvahy, byly kdysi vytesány i na hradní bránu. Podle pověsti se poslední potomek rodu Vršatských Imrich, který z hradu vládl v 16. století, dostal do tureckého zajetí, odkud ho vysvobodil jeho věrný kastelán Ondřej Buďáč. Oba byli společně zajati a uvrženi do otroctví až hluboko na Balkáně. Aby svému pánovi umožnil útěk, vlastnoručně si usekl nohu, na které měl řetěz, jímž byli oba navzájem spoutaní. Když Turci ráno našli zakrvaveného Ondřeje samotného v cele a zjistili, co se stalo, zaujala je sluhova oddanost natolik, že ho dali vyléčit, bohatě ho odměnili a darovali mu svobodu. Za svůj čin byl pak odměněn právě tímto hradem a šlechtickým erbem se zahnutou tureckou šavlí a řetězem spoutanou useknutou nohou.
Ještě v roce 1663, kdy v kraji řádilo turecké vojsko, se na Vršatci bránil samotný uherský místokrál. Vršatec se tehdy ubránil i díky svým patnácti dělům, ale také vlastní pekárně, a dokonce hradnímu pivovaru a mlýnu. Zkázu přinesly až války s Rákóczim na počátku 18. století, kdy byl hrad zničen.
K hradu patří také příběh o vynucené lásce mezi Kateřinou z Budatína a starým pánem z Vršatce Janem Jakušicem. Kateřina nakonec se sňatkem souhlasila, protože jí otec hrozil zazděním zaživa, přestože milovala mladého pána Forgáče z Tekova. Ale ten byl i tak zanedlouho nalezen na cestě pod hradem mrtvý.
Podle hradní pověsti měl ruce od krve i další Jakušic, Imrich. Jeho vinou zemřeli dva mladí lidé, kteří se do sebe zamilovali. Třetí noc po svém pohřbu se pak Imrich zjevil veliteli hradní posádky a prosil ho, aby nechal sloužit tři mše v klášteře v Pruském a zachránil tak jeho duši. Na důkaz toho, že nešlo o sen, ale o skutečné zjevení, nechal na skříni vypálený otisk ruky. Relikvii dodnes vystavují v klášteře.
Hrady nepochybně patří na Slovensku k nejnavštěvovanějším historickým památkám. Na rozdíl od Česka, kde se mánie záchrany hradů začala šířit už na konci éry socialismu (například Helfenburk se snažili zabezpečit na vlastní náklady ochránci přírody), na Slovensku se tato tendence objevila až po pádu Vladimíra Mečiara. Například Nadácia pre záchranu kultúrneho dedičstva, která se za použití původních stavebních technologií stará o záchranu královského hradu Uhrovec ve Strážovských vrchách zahájila činnost teprve koncem 90. let minulého století. Tato nadace se společně se slovenským skautingem podílela i na vzniku unikátní knihy Kamenní strážcovia, plné nádherných fotografií a hmotových rekonstrukcí prastarých hradů.
Celkem můžeme na území Slovenska nalézt podle údajů historiků kolem 150 hradů a zámků, internetový server Tourist-Chanel Slovakia jich ale uvádí jen 101. Ať už je správný celkový počet jakýkoliv, obyvatelných jich je pouze minimum. Podle Petera Horanského z Nadácie pre záchranu kultúrneho dedičstva jen čtrnáct procent. „Z celkového počtu hradov, ktoré boli na území Slovenska postavené, štyridsať štyri percent zaniklo,“ říká Horanský. „Hlavne menšie hrady a hrádky zanikli bez stopy a o ich existencii vieme len z miestnych topografických názvov, prípadne zo zvyškov ich murív pod terénom,“ tvrdí historik a dodává: „Celých štyridsať dva percent hradov sú pritom zrúcaniny.“
Slovenské hrady přitom ještě zdaleka nevydaly všechny své poklady a tajemství, odborně jich bylo prozkoumáno necelých deset procent. Právě to, že se o některých ví hodně málo, podněcuje fantazii. Přitahují i amatérské badatele a hledače pokladů, což památkám právě nesvědčí; na Slovensku je tento trend podstatně silnější než v Čechách. Například v roce 1999 se následkem destrukční činnosti těchto zlatokopů a dlouhodobých dešťů zřítila celá stěna paláce Topolčianského hradu a ten už navždy přišel o část své charakteristické siluety. V roce 1978 se zase zřítila východní stěna hlavní věže Čachtického hradu a jen souhrou šťastných náhod při tom nezahynula skupina turistů. Podobně nestálé jsou i části mnoha dalších slovenských zřícenin.

 

 


– Zhruba od konce 8. století se na Slovensku začíná v důsledku konsolidace moci, ale také s ohledem na rýsující se uherské nebezpečí budovat síť slovanských hradišť. Mnohdy tady ale jen opravili předchozí opevněné body po Germánech, nebo dokonce keltská oppida, a doplnili je o další řady valů a příkopů.
– Hradiště ještě neměla klasické celokamenné zdi, tvořila je soustava jednoduchých palisád nebo byla využívána dřevěná roštová konstrukce vyplněná hlínou a kamením. Jako ochrana před ohněm sloužily velké kameny, často jen naskládané na vnější straně.
– Po okupaci Maďary v 11. století se začínají na slovenském území budovat klasické kamenné hrady, někdy opět na místě předchozích slovanských hradišť. Nejstarší archeologicky doložitelnou kamennou součástí hradu je jádro hranolové věže Trenčianského hradu z konce 11. století.
– Novým impulzem změn se staly nájezdy Tatarů ve 13. století. Hrady v Horní zemi uherské jsou od počátku až téměř do poloviny 14. století budovány toliko jako královské. Teprve s klesajícím vlivem krále a rostoucí mocí šlechty jsou některé z těchto pevností předávány do rukou oblíbenců. Výstavba šlechtických hradů, jak ji známe u nás, tak prakticky chybí.
– Zatímco v Čechách stavební historie českých hradů končí prakticky s koncem husitských válek, kdy se na dlouhou dobu do království vrátil klid, mír a prosperita, což napomohlo také zakládání nového typu šlechtických sídel – zámků, hrady na Slovensku sloužily kvůli dozvukům husitství, Turkům, janičárům a dalším okolnostem svému původnímu účelu ještě další čtvrt tisíciletí.
– Ačkoliv byly některé hrady v polovině 17. století po skončení třicetileté války na císařův rozkaz zbořeny, aby nesloužily jako základny pro různá povstání, ještě na počátku 18. století se o ně mnohokrát bojuje mezi rakouskými vojsky a například Františkem II. Rákóczim. Teprve pak přichází na slovenské hrady definitivně čas zániku.
– Zničení Děvína a Pajštúna napoleonskými vojsky a vypálení několika zámků německými a maďarskými okupanty v letech 1944–45 bylo už jen posledním hřebíkem do rakve slovenských hradů.
– Evropským unikátem je, že mezi hradem Strečno a Starým hradem na východě a Čachtickým hradem na západě existuje sto třicet kilometrů dlouhý řetěz hradů, ve kterém až na výjimky je vždy vidět z jednoho minimálně na dva sousedy. Tato hradní soustava chránila severozápadní hranici Uherska a tvořila páteř hradního systému v Karpatech.
– Stavebně se slovenské hrady většinou liší od českých a moravských. Jsou obvykle budovány podle obecně zastaralé podunajské pevnostní školy. Hrad neměl žádnou věž a všechny stavby včetně paláce byly nižší než hradba, která tvořila jedinou obrannou linii. Postupem času se však vývoj v obou královstvích srovnal a hrady se pak stejně jako v Čechách i na Slovensku budují podle novějších architektonických zásad (hrady s obvodovou zástavbou a takzvaný francouzský kastel, který umožňoval svými četnými věžemi, částečně vysunutými před linii hradby, aktivní obranu).

červenec - srpen 2005

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group